17. Setkání (2.část)

BELLA SWANOVÁ

Nerozhodně jsem se zastavila před dveřmi do předpokoje. Zřetelně jsem slyšela Thomasův hlas, bylo mi jasné, kdo tam s ním bude… Jenže abych se dostala do trůnního sálu, musím předpokojem projít. Sice existuje ještě jedna cesta, ale tu používá jenom Aro a jeho dva společníci. Potom bych ještě mohla projít přes jídelnu, ale ta byla teď zavřená, všichni byli sytí… Přitáhla jsem si plášť těsněji k tělu, ujistila se, že mi kapuce dobře zakrývá obličej, a otevřela jsem dveře.

Moje vzpomínky mu ani trochu neubraly na kráse. Vypadal jako anděl… Ale smutný anděl. Jeho nádherné bronzové vlasy byly špinavé a mastné a jeho oči… Přinutila jsem se od něho odtrhnout pohled. Jeho oči byly plné bolesti a smutku. Koutkem oka jsem zahlédla ještě jednu postavu. Byla malá, měla tmavé vlasy… Alice! Chtěla jsem na ni skočit a pořádně obejmout. Byla to přece moje sestra! Ale teď už ne. Potom, co mě opustili, aniž by se rozloučili, už nebyli moje rodina… Potřásla jsem hlavou, abych ty myšlenky zahnala…

„Dej mi ještě tak půl minuty, abych se připravila, a potom je zaveď dovnitř,“ pošeptala jsem mu, i když jsem věděla, že to Edward s Alicí docela jasně uslyší. Otevřela jsem dveře a vešla do sálu. Aro, Marcus, Caius už tam seděli. Aro na mě kývl a já se postavila na své obvyklé místo ve stínu jeho trůnu. Soustředila jsem se, abych celou místnost pokryla „bezpečným polem“.

„Isabello, nezapomeň, že Joanne bude celou dobu sledovat tvou práci tak, abychom to viděli i my ostatní, takže se snaž,“ usmál se zlomyslně. To mi snad dělá naschvál. Nebo si myslí, že bych Edwardovi dovolila přečíst si jeho myšlenky? Proto řekl Joanne aby vytvořila iluzi, pomocí které by mohl snadno poznat, kdyby se mi něco nepovedlo? Ach jo… Byla jsem přesvědčená, že čeká, až udělám chybu, ale nechce mě vyhnat rovnou, jsem pro něho příliš nepostradatelná…

Vešli. Viděla jsem jeho údiv, když vešel do místnosti, kde nikomu nemohl číst myšlenky, musel se dokonce opřít o Alici. Možná mě opustil také kvůli tomu, napadlo mě. Možná se mu nelíbilo, že si mě nemůže přečíst tak, jako všechny ostatní… Potom se podíval směrem k jídelně a po tváři se mu mihl ošklivý úšklebek. Přinutila jsem se sklopit oči. Nechtěla jsem se na něho dívat, nemohla jsem… Thomas je opustil uprostřed sálu, tak aby na ně Aro a spol. dobře viděli a postavil se za mě. Přitiskla jsem se k němu, když mě objal. Tak moc jsem si přála, aby něco – cokoliv! – odvedlo moje myšlenky od upíra, který stojí ani ne pět metrů ode mě… Zavřela jsem oči.

„Vítejte ve Volterře, Cullenovi!“ Cukla jsem sebou a z úst se mi vydralo bolestné zasyčení. Myslela jsem, že jsem připravená na všechno… Na druhém konci místnosti se objevil vysoký smrk. Rychle jsem se soustředila na jeho zmizení a snažila se tak napravit svou chybu, než si jí někdo všimne. Jenže strom se objevil přímo Arovi před očima, takže nebyla naděje, že by zůstal bez povšimnutí… Aro se na mě vztekle podíval, ale v tu chvíli už byl strom pryč, katastrofa byla prozatím zažehnána… „Už jsem dlouho neviděl svého přítele Carlislea, jak se má?“

 „Náš otec se má dobře, ale mohl by se mít lépe. Naši rodinu stihla tragická nehoda, proto jsme vlastně tady,“ odpověděla smutně Alice. Vzhlédla jsem, abych zjistila, jak se tváří, a když jsem viděla, že její výraz je naprosto prázdný a Edwardův také, zaplavila mě vlna nenávisti. Tragická nehoda? A to má být co? Slavní Cullenovi se mají špatně? To je toho! Rychle jsem sklopila oči, když jsem si všimla, že mě Edward pozoruje. Co když mě pozná?

„Tragická nehoda? Snad se něco nestalo drahé Esme? Nebo někomu jinému? To mě zajímá! Edwarde, tys mi ještě nic neřekl, buď tak hodný a přistup blíž,“ řekl Aro a natáhl ruku, zatímco se na mě znovu podíval, tentokrát ne vztekle, ale jeho pohled byl významnou připomínkou mých povinností. Zavřela jsem oči, potřebovala jsem se soustředit… Myslela jsem na místo, kde chtěl Aro mít možnost využít svou schopnost a zvlášť těžké bylo udržet pole tak, aby naopak Edward nemohl číst jeho myšlenky. Najednou se Aro hlasitě rozesmál. Otevřela jsem oči a viděla jsem, že Edward je už zpátky u Alice, takže jsem mohla konečně uvolnit část mysli, kterou mi zaměstnávala bublina u Arova trůnu. „To je velmi zábavné! Už dlouho jsme tu neměli něco takového! To víte, když tu člověk – tedy vlastně upír – je moc dlouho bez nějakého většího rozptýlení, tak je tu trochu nuda, ale tohle je opravdu něco…“

„Nechápu, co je zábavného na naší ztrátě!“ vykřikla Alice. Vypadala v tu chvíli opravdu naštvaně. Možná se jim opravdu stalo něco vážného… Aro sebou cukl a přestal se smát.

„Jestli jsem to dobře pochopil, přišel jsi nás požádat o smrt kvůli smrti své dívky, je to tak?“ COŽE?! Zapotácela jsem se. Je možné, že si tak rychle našel nějakou jinou? Je to dokonce pravděpodobné! A možná byla také člověk a zemřela… Ale proč by potom žádal o smrt? Nestává se až tak moc často, aby nějaký nesmrtelný přišel s žádostí o ukončení života… Ne. Musela to být upírka. Tak to ji třeba zabil nějaký vlkodlak! Země se nebezpečně přiblížila. Naštěstí mě Thomas včas zachytil. Sotva jsem se aspoň trochu vzpamatovala, pokud to vůbec šlo, ucítila jsem na sobě Arův planoucí pohled. Podívala jsem se za Edwarda, kde byl jasně vidět pruh zelené jarní travičky. Vrátila jsem se pohledem ke svému pánovi. Věděla jsem, že tohle pochybení mě bude stát hodně. Konečně se zadíval zpátky na Edwarda. „Potom tě musím poprosit, abys se svou sestrou na chvíli opustil trůnní sál. Můžete počkat v předpokoji, dal jsem tam nedávno přinést pohodlnou pohovku. My se zatím rozhodneme, jestli ti vyhovíme…“

Když za nimi zapadly dveře, trochu jsem se uvolnila. Trochu, ale ne moc. Pořád ještě mě čekalo minimálně jedno slyšení a navíc nutný trest za chvilkovou nepozornost před chvílí…

„Takže zaprvé, Isabello, co to mělo být?“ zeptal se mě medově. Podvědomě jsem se v Thomasově náruči přikrčila. „Pojď, vylez ze stínu a stoupni si před nás,“ pokračoval. Vymanila jsem se z Thomasova objetí a poněkud vrávoravě se vydala na místo, kam mi ukázal. „Tak. A teď mi sakra řekni, cos to vyváděla!“ Teď už nemluvil mile, ani tak přehnaně laskavě jako před chvílí, teď na mě opravdu křičel. Nahrbila jsem se a moje ruce, které se podvědomě přesunuly na mou hruď zesílily svůj stisk. „Nebo mi radši nic neříkej. Myslím, že jsem pro tebe právě vymyslel odpovídající trest…“ Zamyslel se a za chvíli zatleskal. „Ano! To bude ono. Vydrž, za chvíli se všechno dozvíš. Teď musíme vyřešit, co uděláme s Edwardem Cullenem…“ Odmlčel se.

„Já nevidím důvod, proč bychom mu neměli vyhovět,“ ozval se Caius.

„Když už jsi to navrhl, souhlasím s tebou,“ přidal se Marcus.

„Neuspěchejte to, bratři, ještě nevíte všechno,“ umlčel je Aro. „A pokud byste nebyli proti, rád bych si jisté podrobnosti zatím nechal pro sebe, nemyslím si, že by se „mladý“ pan Cullen chtěl dělit se svými nejtajnějšími myšlenkami…“ V tom, jak vyslovil slovo mladý, byly zřetelně slyšet uvozovky. Jeden strážce, asi nováček, se neudržel a vyprskl smíchy. Rychle ztichl, když do něj jeho soused šťouchl loktem. Aro si jich nevšímal.

„Mně to nevadí, Aro, ale byl bych rád, kdybys nám slíbil, že nám vše prozradíš, až uznáš za vhodné,“ řekl Marcus a pak už se zajímal jenom o nějaký záhyb, nebo možná flek, na svém hávu.

„V tom případě bych mu rád navrhl, aby se přidal k naší skromné komunitě.“ Udělalo se mi mdlo. Vím, že upíři nemohou zvracet, nemají co, ale v tu chvíli jsem si připadala zdaleka nejhůř za celý svůj život. I neživot. Thomas mě znovu objal a vtiskl mi lehký polibek na čelo. Povzdechla jsem si. „To ovšem není všechno. V případě, že by se rozhodl přijmout, stane se Isabella jeho osobním průvodcem po hradě.“ Zalapala jsem po dechu. „Musí s ním přece být někdo, kdo mu zabrání číst nám všem naše myšlenky, hlavně ty tajné, že?“ Nezbylo mi než přikývnout, přestože se mi najednou začala hrozně motat hlava. „A kdyby se k nám náhodou rozhodla přidat i jeho sestra, což by mi udělalo ohromnou radost, jak víte, umí totiž předpovídat budoucnost, Isabella zajistí, aby viděla jenom to, co se nám bude opravdu hodit, a aby neviděla to, co by nám mohlo uškodit.“

„To není možné, Aro, a ty to dobře víš!“ vykřikla jsem. Musela jsem něco říct, už toho na mě bylo moc…

„A dost! Takhle se mnou mluvit nebudeš! Tím, že splníš úkol, který jsem ti zadal, alespoň částečně odčiníš své dnešní chyby…“ Doteď jsem jenom stála vedle Thomase a občas se k němu přitulila těsněji, ale teď jsem se o něho musela naplno opřít. Připadala jsem si, jako kdyby ze mě něco vysálo všechnu energii… „Myslím, že jsme se dohodli. Joanne, pozvi je zpátky!“ Rychle jsem ještě zkontrolovala stav své kapuce a modlila se, aby Aro neprozradil mé příjmení. Potom jsem se vykroutila z Thomasova sevření a doufala, že budu schopná stát rovně, alespoň chvíli…

Edward nejistě vešel do dveří a Alice se držela těsně za ním. Oba měli v očích výraz napjatého očekávání a myslím, že jsem v Alicině tváři zahlédla kapku naděje. Možná doufala, že Edwarda nezabijí…

„Rozhodli jsme se,“ Aro se dramaticky odmlčel. Smysl pro dramatičnost, to bylo jeho. „Rozhodli jsme se, že Edwardovu žádost zamítneme.“ Alice vydala úlevný povzdech. „Ale,“ pokračoval Aro a Edwardovi ve smutných očích svitla naděje. „Byli bychom rádi, kdybyste se oba rozhodli přidat se k naší rodině.“ Alicin úlevný výraz se změnil na čistý šok. Byla jsem zvědavá, jak se z toho vymluví. Edward se na ní podíval.

„Mohli bychom dostat chvíli na rozmyšlenou?“ zeptal se chraptivě.

„Ale jistě, ale rozhodujte moudře,“ odpověděl Aro, který tušil, že získá alespoň jednoho z nich.

EDWARD CULLEN

Tohle řešení by mi mohlo nahradit můj původní úmysl, pomyslel jsem si, když nám Aro oznámil jejich verdikt. Samozřejmě mi vadilo, že nesplnili mé vroucné přání, ale na druhou stranu, když bude má rodina vědět, že nejsem mrtvý… Ne. Moje rodina si musí myslet, že jsem mrtvý.

„Alice, rád bych tu zůstal…“ zašeptal jsem, hned jak jsme byli venku z té ponuré místnosti.

„Edwarde! To snad nemyslíš vážně! Víš, že i kdyby tě nenutili pít lidskou krev, budeš muset přihlížet jejich vraždám a navíc tím hrozně ublížíš Carlisleovi s Esme! A to ani nemluvím o nás ostatních!“ Bylo mi jasné, že mi to bude rozmlouvat, ale netušil jsem, že tak moc. Přišla další chvíle, kdy jsem musel Alici přesvědčit, že tohle je pro mě nejlepší, že tohle potřebuji…

„Poslyš, Alice, chtěl bych, abys jim řekla, že mi vyhověli…“

„Ne! V žádném případě jim neřeknu, že jsi…“

„Řekneš. Řekneš jim to a budeš s nimi žít dál. Budete se bacit a váš dům bude plný radosti. Jasper nebude muset odcházet z místnosti pokaždé, když se přiblížím a všichni budete mít víc soukromí, když mě nebudete pořád mít v hlavě. Musíš to pro mě udělat. Možná se za pár let dokonce k vám vrátím…“ Věděl jsem dobře, že to není pravda. Když tu zůstanu, bude snadné přemluvit nějakého místního upíra s násilnickými sklony, které tu mají snad všichni, aby mi pomohl k tomu, co chci. Proto jim také Alice musí říct, že jsem mrtvý…

„A proč potom musí vědět, že jsi mrtvý?“ Někdy to vypadalo, jakoby to byla Alice, kdo tu umí číst myšlenky, dokonce i přes tu jejich rušičku…

„Protože, jak jsi řekla, by je to zklamalo. Kdybych se vrátil, řeknu něco v tom smyslu, že jsi musela odjet před samotnou exekucí,“ přinutil jsem se vyslovit to slovo. „A já jsem si to potom rozmyslel. Jenže mě třeba nechtěli pustit a tak jsem musel později utéct. To nech na mě, něco si vymyslím…“

„Edwarde, víš dobře, že to nechci udělat…“

„Ale uděláš to, že jo? Uděláš to pro mě…“ Povzdechla si. Skutečně jsem jí nedával moc možností…

„Tak dobře. Můžeš tu zůstat. Ale slib mi, že si to, co máš za lubem, ještě jednou promyslíš, že ano?“

„Dobře,“ odpověděl jsem, ačkoliv jsem to měl už všechno přesně promyšlené a Alice s tím nemohla nic udělat.

„Tak pojď, půjdeme jim to říct,“ ukončil jsem naši malou diskusi a vedl jsem ji zpátky. Konečně alespoň malý pokrok v mém úmyslu…

BELLA SWANOVÁ

Hned jak odešli, Aro se na mě vítězoslavně usmál.

„Myslím, že Edward se k nám přidá,“ řekl s velkým uspokojením. „Jeho sestra asi ne, ale to nevadí. Důležitý je hlavně on, že, Isabello,“ usmál se. Přikývla jsem. Ano. Jedině on je důležitý. Alice se se mnou předtím ani nerozloučila. To on měl alespoň na to dost odvahy…

Rozhodli se rychle. Alice vypadala hodně smutně, když se vrátili. Možná měl Aro pravdu… To by byla moje smrt…

„Tak co, jak zní vaše rozhodnutí?“ zeptal se Aro.

„Já bych tu rád zůstal, moje sestra se ale musí vrátit za svým manželem a za zbytkem rodiny,“ odpověděl Edward a mě se podlomily nohy. Znovu mě zachránil Thomas, jako vždy připravený těsně za mnou. Tentokrát se mi ale naštěstí podařilo udržet pole v pořádku. Kdoví, co by si na mě Aro napříště vymyslel…

„To je úžasné!“ zvolal Aro nadšeně a zatleskal. „Rádi jsme tě viděli, Alice Cullenová,“ řekl Edwardově sestře a mávnutím se s ní rozloučil. Ta naposledy objala svého bratra a se svěšenou hlavou se šourala ke dveřím. Když se za ní zavřely, Aro se usmál. Potom zvážněl a otočil se na mě. „Isabello, vylez z toho stínu,“ poručil. Vykročila jsem třesoucíma se nohama a doufala, že mi tentokrát nevypoví službu. „Edwarde, rád bych ti představil tvou průvodkyni, Isabellu.“ Edward si mě se zájmem prohlížel. Přinutila jsem se vydechnout. Nádech, výdech, nádech… Chyba. Jeho vůně se nezměnila. Když jsem byla člověk, sice jsem ji cítila, ale teď byla mnohem intenzivnější, koncentrovanější… Zamotala se mi hlava. „No tak, Isabello, přece Edwarda pozdravíš, nebo ne?“ Jasně jsem v jeho tóně slyšela tu zlomyslnost, se kterou mi to všechno dělal… Stáhla jsem si kapuci hlouběji do čela a přitáhla hábit těsněji k tělu.

„Ahoj,“ zavrčela jsem. Dávala jsem si pozor, aby v mém hlase bylo dost nenávisti. Ať Aro vidí, co mi udělal! I když nevím, k čemu mi to bude. Teď bude věčnost, i když v ráji jako tady, plná hadů nabízejících zakázané ovoce. Bude plná pokušení a já jim nesmím podlehnout. Edward nesmí vědět, kdo doopravdy jsem. Nesmí se to nikdy dozvědět…

„Aro,“ ozval se za mnou Thomasův hlas. „Smím je doprovázet? Myslím, že bych měl být s Be… s Isabellou, kdyby se náhodou něco stalo, její schopnost ji velmi vyčerpává…“ Jak já jsem ho v tu chvíli milovala! Zlatý Thomas…

„Obávám se, že to nebude možné, drahý Thomasi, mám pro tebe jinou práci… Heidi se právě vrátila a přivezla s sebou jednoho velmi bolestivě zraněného novorozeného, chtěl bych, abys mu pomohl, jak jenom budeš moci, a potom mu musíš vysvětlit pravidla.“ Vztekle jsem zavrčela. Jak jsem toho starého seschlého upíra dřív měla ráda, teď mě spaloval vztek a nekonečná nenávist… „Isabello, máš nějaký problém?“ zeptal se posměšně Aro.

Ano, mám! Ty jsi můj problém! Nenávidím tě! Nenávidím tě za všechno příkoří, které jsi mi dokázal způsobit v jednom dnu! Nenávidím tě za to, že sem Edward přijel! Nenávidím tě za to, že jsi mě nezabil rovnou v Olympii! Nenávidím tě za to, že mě takhle pomalu a požitkářsky zabíjíš přímo tady, ve svém obydlí, abys nemusel opouštět teplo domova, a přesto se chceš pobavit pomalou smrtí nesmrtelné bytosti. Chceš vidět pokoření obávaného predátora a ani nevytáhnout paty ze svého královského paláce! Nenávidím tě!

Poraženě jsem zavrtěla hlavou. „Nemám,“ zašeptala jsem a pohledem děkovala Thomasovi alespoň za jeho pokus o mou záchranu. „Jdeme,“ poručila jsem Edwardovi a vydala se do jídelny. Čekala mě hodně dlouhá věčnost…