16. Setkání (1.část)

BELLA SWANOVÁ

Zapotácela jsem se, jako kdyby do mě někdo strčil. Jen taktak jsem se nesvalila na zem. Edward Cullen? Co ten tady chce? Cítila jsem, jak se mi najednou mnohem hůř dýchá a stahuje se mi žaludek. Zmocňovala se mě nevolnost a připadalo mi, jako kdyby se pode mnou každou chvíli měla podlomit kolena.

„Je ti něco, Isabello?“ zeptal se posměšně Aro a za ním se objevila Jane, připravená okamžitě využít mé chvilkové slabosti. Kývla na své dva osobní strážce a přes hučení v uších jsem zřetelně slyšela, jak jim našeptala, aby mi dali „co proto“. Gorily se daly do pohybu a chystaly se na mě vrhnout. V tu chvíli mi to bylo srdečně jedno. Soustředila jsem se jenom na to, abych se udržela pohromadě… Cítila jsem, jak mnou jeden z nich hodil na zem a druhý do mě stihl párkrát kopnout, než jsem uslyšela Arův osvobozující hlas.

„Tak dost, nechte toho, Isabella přece musí být v pořádku na slyšení! Nezapomeňte, že Edward Cullen umí číst myšlenky, budeme ji tedy potřebovat, jestli si máme uchránit trochu toho soukromí,“ řekl autoritativně a s rozevlátým pláštěm odešel směrem ke svým komnatám. Já jsem zůstala ležet na zemi. Celé tělo mě bolelo, ale nebylo to kvůli Jane, ani kvůli jejím dvěma nohsledům…

Edward Cullen jede do Volterry. To vědomí mi přivádělo hotová muka. Mělo mi být jasné, že jako nesmrtelná ho nutně někde budu muset potkat, ale koho by napadlo že to bude takhle brzo? Ještě jsem na to zdaleka nebyla připravená, ať už jsem se chovala jakkoliv…

Přinutila jsem se zvednout a opřela jsem se zády o zeď. Díra v mé hrudi, která se už Thomasovým vlivem téměř zacelila, se znovu ozvala, a to s větší prudkostí než kdy dřív… Zhluboka jsem se nadechla a přitáhla si ruce těsněji k tělu. Hlava se mi nekontrolovatelně začala plnit vzpomínkami, které jsem si nechtěla pamatovat. Byl jako vzduch, který jsem dýchala, jako slunce, které mi svítilo na cestu, jako voda, kterou jsem pila, byl můj život. Potřebovala jsem ho, jako vzduch, jako slunce, i jako vodu. Potřebovala jsem ho mnohem víc! A nemohla jsem ho mít. Předtím jsem pro něj byla pouhý člověk, zajímavý jenom vůní krve. Teď už ho na mě nebude zajímat vůbec nic… Ztratil o mě zájem a nic to nemůže změnit.

A proč bys to vlastně chtěla měnit? Máš teď Thomase a jsi s ním šťastná! říkal jeden neodbytný hlásek vzadu v mé hlavě, který si pracně probyl cestu skrz bolest, a snažil se tak překřičet zbytek mé mysli, která se dožadovala Edwarda a děsila se jeho příchodu. Prostě se budeš chovat naprosto normálně a ukážeš mu, že ti na něm nezáleží, že je ti jedno, co dělá, jak se má, že je ti úplně ukradený jeho život a všechno, co s ním souvisí.  Rozhodla jsem se ho protentokrát poslechnout. Pokusím se chovat se tak, jak se chovám teď. Správně, ukážu mu, že ho nepotřebuju! I když to není pravda, potřebuju ho… A moc…

Pomalu jsem se postavila a ztěžka jsem se opřela o zeď. Měla bych se nějak dostat do svého pokoje, kde bych si to mohla v klidu promyslet… Šourala jsem se podél zdi a doufala, že kolem nepůjde nikdo, kdo by mého současného stavu využil ke svému vlastnímu prospěchu, nebo ještě hůř, k mému zesměšnění. Na konci chodby se pode mnou podlomila kolena a natáhla jsem se jak široká tak dlouhá na zem. Stočila jsem se do co nejtěsnějšího klubíčka. Už jsem to v sobě nemohla dál zadržovat, musela jsem dát průchod svým pocitům… Rozvzlykala jsem se.

Nevím, jak dlouho jsem tam ležela, než mě našel Thomas a ani nevím, jak jsem se dostala do pokoje, ale mlhavě si pamatuji, že seděl se mnou na klíně celou věčnost, konejšivě mě pohupoval a šeptal mi slova lásky a uklidnění. Trvalo hodně dlouho, než jsem se uklidnila. Jakmile jsem si jednou dovolila povolit a na chviličku zbourala svou ochranou hradbu, vzpomínky mě pohltily a nechtěly mě pustit. Bylo mi jasné, že jakkoliv jsem doufala, že se mučivé bolesti zbavím, nebylo mi souzeno na něho zapomenout. Za tu dobu, co jsem neutěšitelně vzlykala v Thomasově klíně, mi došlo, že Edward Cullen mě bude pronásledovat až do konce věčnosti. Byl moje největší noční můra a díky tomu, že jsem nemohla spát, prožívala jsem si ji den co den, noc co noc, v naprosto bdělém stavu, a to na tom bylo to nejhorší. Teď už jsem věděla naprosto jistě, že nikdy nebudu Thomasovi, ani nikomu jinému, úplně patřit, nikdy se úplně neoprostím od jeho vlivu, nikdy nebudu svobodná…

Po nekonečně dlouhé době jsem přestala vzlykat a přitulila jsem se těsněji k Thomasovi, abych mu dala najevo, že… vlastně nevím, co jsem mu chtěla dát najevo. Možná jsem jenom chtěla, aby se mnou zůstal a pomohl mi zapomenout na minulost, jak jen to jde… Objal mě těsněji a políbil mě do vlasů.

„Chceš mi říct, co se stalo?“ zeptal se. Nedalo se popřít, že v jeho hlase zazněla zvědavost, ale zcela ji přebyla starost a znepokojení. Zavrtěla jsem hlavou a položila si ji na jeho rameno. Chytil mě za bradu a zvedl mi ji, abych se mu musela podívat do očí. „Nezapomeň, že já tu pro tebe budu vždycky a že mi můžeš říct cokoliv, ano?“ Přikývla jsem a on mě pustil. Ještě chvíli jsme tam jen tak seděli na zemi ve vzájemném objetí, ale pak to nádherné ticho přerušilo zaklepání na dveře.

„Ano,“ pozvala jsem návštěvníka dál mírně nakřáplým hlasem. Vešel Felix.

„Isabello, tvoje přítomnost je nutná v trůnním sále,“ oznámil mi se škodolibým úšklebkem. Potom se obrátil k Thomasovi. „Ty, o našich plánech nebo skutcích noc nevíš, jdi za ním do předpokoje a zdrž ho, než se Isabella připraví.“ A odešel. Prostě si jen tak odešel. Roztřásla jsem se.

„Koho?“ zeptal se Thomas trochu opožděně.

„Edwarda Cullena,“ odpověděla jsem přiškrceným hlasem a znovu se nekontrolovatelně roztřásla.

„Ach, Bello,“ povzdechl si, a pokud to bylo možné, jeho objetí ještě zesílilo. Jemně jsem ho odstrčila.

„To je v pořádku,“ pokusila jsem se o sebejistý tón, ale vyznělo to spíš jako prosba. Tak moc jsem chtěla vypadat sebejistě… Nejistě jsem se postavila. Přešla jsem na druhý konec místnosti, kupodivu bez toho, že bych se znovu zhroutila, a přetáhla jsem si přes hlavu svůj černý hábit. Zahalila jsem se do něj, jak jen to šlo a navíc jsem si ještě pro nasadila kapuci a stáhla si ji hluboko do čela. Pro jistotu. Alespoň by mě nemusel poznat, probleskla mi hlavou naděje. Zhluboka jsem se nadechla a narovnala se. Pokud to šlo, byla jsem připravená. Snad.

„Bude to v pořádku, uvidíš,“ zašeptal mi Thomas do ucha, když mě ještě jednou objal, a políbil mě. Nejsem si jistá, ale myslím, že jsem mu polibek opětovala intenzivněji než kdy dřív… Potom mě pustil a zanechal mě v pokoji samotnou, jak pospíchal zdržet Edwarda.

„Thomasi,“ zastavila jsem ho ještě. „Nemysli na mě, nechci, aby o mně věděl…“

„Dobře, miláčku,“ odpověděl. „Pokusím se.“ A odešel. Ještě několikrát jsem se zhluboka nadechla a vykročila vstříc svému osudu…

EDWARD CULLEN

Stáli jsme s Alicí v nějaké místnosti, které říkali předpokoj. Zavedla nás sem nějaká Gianna, jejich „recepční“.

Vypadá dobře, možná až budu jednou z nich, tak bych se ho mohla vydat hledat, myslela si a nespouštěla ze mě pohled. Otřásl jsem se. To si opravdu myslela, že z ní udělají nesmrtelnou? Vždyť si ji tu pravděpodobně vydržují jenom proto, aby měli co jíst, když jim náhodou dojdou čerství lidé! Alice mě objala kolem ramen.

„Opravdu to chceš, Edwarde?“ zeptala se tak tiše, aby to Gianna nemohla slyšet. Přikývl jsem. Dovedu si představit, jak jsem jí byl nepříjemným společníkem. Celou cestu jsem nepromluvil jediné slovo a na její otázky odpovídal nevrlým pohledem nebo vrčením. Jasně, chtěla jet se mnou, ale to neznamenalo, že se k ní budu chovat vlídně. Přece jenom přede mnou pět let tajila její smrt! Nemohl jsem na ni přestat myslet. Ještě chvíli, moje nejdražší, a budeme spolu, navždy…

„Vítejte,“ ozval se za námi mužský hlas. Otočili jsme se a uviděli tmavovlasého upíra se zmateným pohledem. Myslel jsem, že bude sám, pomyslel si.

„Moje sestra Alice se rozhodla mě doprovodit,“ odpověděl jsem tiše a nevšímal si, jak se jeho zmatený výraz ještě prohloubil. „Můžeš nás pustit dovnitř? Rádi bychom konečně vyřešili záležitost, kvůli které jsme sem přijeli,“ pokračoval jsem mrazivě.

„Ty jsi Thomas, viď?“ zeptala se ho mírně Alice. Přikývl.

„Aro vás za chvíli přijme, ale kvůli schopnosti vašeho bratra musíme zavést určitá opatření, to jistě chápete,“ řekl jí. Evidentně pro něho bylo snadnější mluvit s Alicí než se mnou. Nebylo se čemu divit…

Otevřely se dveře, kterými před chvílí vešel Thomas, a objevila se v nich postava zahalené v černém plášti. Trochu potácivě došla k Thomasovi a roztřeseným hlasem mu pošeptala, aby jí dal ještě půl minuty, pak že nás prý může pustit dovnitř. Pokusil jsem se zjistit, co jej zač, ale z nějakého důvodu jsem jí nemohl číst myšlenky. Pocítil jsem prudkou bolest u srdce, když jsem si vzpomněl na jedinou osobu, u které se mi to stalo. Alice se na mě povzbudivě usmála. To není možné. Já tu jdu prosit o smrt a ona je ta, co mi dodává odvahu. Thomas stiskl zahalené postavě rameno a ona odešla dveřmi na opačné straně místnosti. Thomas ještě chvíli počkal a pak se také vydal ke dveřím.

„Prosím, následujte mě,“ řekl a otevřel je. Vstoupili jsme do jakéhosi trůnního sálu, vepředu seděli na svých trůnech tři představitelé rodiny Volturiových, Aro Volturi uprostřed. Najednou jsem ztratil rovnováhu a zapotácel jsem se. V celé místnosti bylo naprosté ticho. Tím myslím, že nebylo slyšet jedinou myšlenku. Najednou jsem pochopil, proč jsme museli čekat. Zřejmě mají něco, co ruší mou schopnost číst myšlenky… Opřel jsem se o Alici a užíval si příjemného ticha. Popravdě, v tu chvíli mi bylo srdečně jedno, jak to dělají, byl jsem jim vděčný. Poprvé za celou věčnost jsem byl schopný myslet jenom na svoji lásku… Pohled mi zabloudil ke straně místnosti, kde byly masivní dveře s nápisem jídelna. Ano, to je jim podobné… Pojmenují místnost, kde pravidelně zabíjejí lidi jenom proto, aby se nasytili, jídelna.

Thomas nás zanechal uprostřed sálu a postavil se do stínu za prostřední trůn, po Arově pravici. Až teď jsem si všiml, že před ním stojí tajemná osoba, se kterou jsme se setkali v předpokoji. Thomas ji ochranitelsky objal kolem ramen a ona se mu stulila na hrudi. Vypadala tak zranitelně a já pocítil iracionální touhu být tím, kdo ji chrání, být na Thomasově místě… Nemohl jsem ale přemýšlet dlouho, protože si Aro odkašlal a pak promluvil.

„Vítejte ve Volterře, Cullenovi!“ Viděl jsem, jak sebou postava ve stínu cukla a zasykla. Aro po ní vrhl vzteklý pohled a pokračoval, jakoby se nic nestalo. „Už jsem dlouho neviděl svého přítele Carlislea, jak se má?“

„Náš otec se má dobře, ale mohl by se mít lépe. Naši rodinu stihla tragická nehoda, proto jsme vlastně tady,“ řekla Alice, když viděla, že já ze sebe nedostanu ani slovo, a tak jsem jenom přikývl. Nemohl jsem spustit pohled z té tajemné zahalené postavy… Jednu chvíli vzhlédla a zpod kapuce, kterou měla staženou hluboce do čela, se zableskly její jasně rudé oči. Bylo v nich tolik nenávisti a také bolesti, že jsem rychle svůj pohled odvrátil. Kdo to proboha je? A co se jí stalo? Bylo mi divně. Tak moc jsem si přál být mrtvý, abych konečně mohl být s Bellou, ale zároveň jsem si přál zůstat naživu, abych mohl zjistit něco víc o téhle osobě…

„Tragická nehoda? Snad se něco nestalo drahé Esme? Nebo někomu jinému? To mě zajímá! Edwarde, tys mi ještě nic neřekl, buď tak hodný a přistup blíž,“ řekl a natáhl ruku. Zachytil jsem pohled, který ještě jednou vrhl na postavu po své pravé ruce, a pak jsem se dotkl jeho ruky. Zavřel oči a vypadal zamyšleně. Potom mě pustil a pokynul, abych se vrátil na své místo po boku Alice. Potom se hlasitě rozesmál. „To je velmi zábavné! Už dlouho jsme tu neměli něco takového! To víte, když tu člověk – tedy vlastně upír – je moc dlouho bez nějakého většího rozptýlení, tak je tu trochu nuda, ale tohle je opravdu něco…“

„Nechápu, co je zábavného na naší ztrátě!“ vykřikla Alice, a v tu chvíli vypadala moje malá sestřička opravdu nebezpečně. Aro sebou cukl a přestal se smát.

„Jestli jsem to dobře pochopil, přišel jsi nás požádat o smrt kvůli smrti své dívky, je to tak?“ Přikývl jsem. Postava za ním se zapotácela a nebýt Thomase, byla by asi spadla. Myslím, že si potom zajdu za Ronaldem, aby mě naučil nějaké chvaty z toho svého no… zachytil jsem útržek myšlenky jednoho gardisty. Ohlédl jsem se po něm. Když jsem se podíval zpátky na Ara, ten provrtával pohledem Thomase a jeho chráněnku a vypadal opravdu rozzlobeně. Nakonec obrátil svůj pohled zpátky na nás. „Potom tě musím poprosit, abys se svou sestrou na chvíli opustil trůnní sál. Můžete počkat v předpokoji, dal jsem tam nedávno přinést pohodlnou pohovku. My se zatím rozhodneme, jestli ti vyhovíme…“

Vyšli jsme ven a sotva za námi zapadly dveře, začala mě Alice bombardovat souvislou řadou otázek.

„Edwarde, proč se tak smál? A jak je možné, že nevidím, jak to dopadne? Kdo byla ta osoba, na kterou se pořád tak díval? A co to dělal, jak tě držel za ruku? …“

„Zadrž, Alice,“ přerušil jsem ji. Nebyl jsem v náladě, abych jí mohl odpovídat na otázky, potřeboval jsem přemýšlet…

„Edwarde, musíš mi říct, co si mysleli!“

„Nemůžu Alice!“ odsekl jsem. „Nevím proč, ale neslyšel jsem myšlenky jediné osoby v místnosti. A když o tom mluvíme, ani té postavy v černém, co přišla za Thomasem předtím. Musí mít něco, co…“

„To je ono!“ přerušila mě teď ona. „Ta černá postava určitě má schopnost rušit všechny ostatní, proto jsme tu museli tak dlouho čekat a proto já také nic nevidím!“

Bylo by to možné? Jestli má Alice pravdu, všechno by to vysvětlovalo… Nedovedl jsem si představit nic jiného, co by mohlo zapříčinit výpadek mého čtení myšlenek. Vzpomněl jsem si na tu chvíli, kdy jsem uslyšel myšlenky toho gardisty. V ten moment přece moje schopnost fungovala! Tak proč…

„Můžete se vrátit, Aro, Marcus a Caius rozhodli,“ ozval se od dveří ženský hlas. Podíval jsem se na Alice, ale ta jenom zavrtěla hlavou. Neviděla nic a já nemohl slyšet její myšlenky. Vykročil jsem tedy ke dveřím a vydal se vstříc rozhodnutí, které je doslova otázkou mého života a smrti…