14. Vzpomínka

BELLA SWANOVÁ

Cítila jsem ho, ještě než stihl vůbec zaklepat. On se vlastně ani s klepáním neobtěžoval, prostě vtrhl do dveří, div že je nerozbil.

„Isabello, Aro s tebou chce mluvit,“ vyhrkl Ronald a z jeho tónu i pohledu bylo znát, že je opravdu nadšený. Povzdechla jsem si, vymanila se z Thomasova objetí, dala mu letmou pusu na tvář a pomalu jsem vyšla na chodbu. Přemýšlela jsem, co by se asi tak mohlo skrývat za Ronaldovým nadšením. Obvykle nedával své emoce takhle silně najevo, byl to popravdě trochu bručoun. To znamená, že to muselo být něco opravdu velkého. A navíc, Ronald jen velmi zřídka opouštěl svou „tělocvičnu“. Jako kdyby upír měl zapotřebí zvedat činky a pořád trénovat všechny možné věci, nebo v jednom kuse cvičit… Dala jsem si na hlavu kapuci a následovala ho schválně hodně pomalým krokem. Jeho přílišná nedočkavost mi vadila. Aro na nás už netrpělivě čekal v trůnním sále.

„Isabello, slyšel jsem o tom incidentu v jídelně,“ přivítal mě. „Doufám, že je všechno v pořádku,“ pokračoval a ve mně se začala vařit krev. Nebo spíš začala by, kdybych ještě nějakou v sobě měla. Nevím proč, ale Ara neskutečně zajímalo všechno, co mělo co dělat se mnou nebo s Thomasem. Nebo ještě lépe, s námi oběma dohromady. Nebo s naším vztahem. Přikývla jsem. Něco mi říkalo, že jsem byla ve svém pokoji zavřená déle, než by bylo žádoucí. Ale Arovi to zjevně nevadilo, tak co. Což byla další zvláštnost. Poslední dobou se ke mně choval až moc mile.

„Byl bych rád, kdybys dnes šla na lov bez Heidi,“ dostal se konečně k tomu, kvůli čemu jsem byla tady. Vzpomněla jsem si na svou úplně první loveckou výpravu s Heidi.

„Bello! Doufám, že jsi připravená!“ zvolala Heidi, sotva mě uviděla.

„Samozřejmě, já vždycky, vždyť mě znáš,“ odpověděla jsem se zvláštním úsměvem. Nikdy jsem se nesmála. Alespoň ne normálně. Ne vesele. Spíš to bývaly úšklebky. Takhle jsem se smála s Heidi. Jiný úsměv jsem měla schovaný na uchlácholení Thomase, když někdy získal dojem, že jsem smutná už moc dlouho nebo že se málo směju. Jsem přesvědčená, že zrovna ten úsměv vypadá docela vesele, i když veselý není. Bezděčně jsem si vzpomněla na to, jak se usmíval Edward, těsně předtím, než… než mě opustil. Než mi řekl pravdu. Byl to úsměv, který mu samozřejmě neskutečně slušel, ale nezasáhl jeho oči. Ty se mu přitom neusmívaly. Myslím, že jsem vypadala stejně. S tím rozdílem, že tady jsem si nikoho nepustila až tak blízko, že by to poznal. Ano, Thomas mě sice znal docela dobře, ale ne dost dobře. Heidi se s úlevou rozesmála, když viděla, že moje obvykle chmurná nálada dneska není zase až tak pohřební. Na jednu stranu měla pravdu. Sice bych se místo téhle výpravy mnohem radši zavřela u sebe v pokoji a poddala se vzpomínkám, ale malá část mé mysli proti tomu protestovala. Ta část byla pořád ve střehu a chytala se i té nejmenší záminky, jak uniknout jednotvárnému běhu věcí ve Volterře a jak najít něco, co by mě rozptýlilo. A myšlenka na malé zpestření života loveckým výletem byla prostě neodolatelná.

Pod svým černým pláštěm jsem měla schovanou úzkou černou mini a třpytivý top stejné barvy, který taktak že zakrýval to, co měl. Doplňovaly to pantoflíčky na vysokých jehlách – nevím, jak se mi v nich vůbec dařilo stát rovně. Tohle oblečení mi Heidi pořídila specielně pro naši dnešní výpravu. Kupodivu jsem ještě ani jednou nezavrávorala, naštěstí jsem si ze svého „minulého“ života nepřenesla svoji nešikovnost…

Heidi pružně seskočila ze stolu, na kterém seděla, trochu povýšeně kývla na pozdrav naší „recepční“ Gianně a daly jsme se na cestu. Nedovedla jsem odhadnout, jak dlouho jsme běžely, ale když jsme se vynořily z temné chodby, už jsme nebyly ve Volterře. Byly jsme na malém soukromém letišti a koukaly jsme na supermoderní letadlo odhadem tak pro dvacet možná třicet lidí. Zůstala jsem stát s otevřenou pusou. To letadlo bylo úžasné! Heidi se jenom ještě víc usmála, vlezla dovnitř a posadila se na místo pro pilota. Posadila jsem se vedle ní na sedadlo kopilota a pozorovala, jak zkušeně ovládá knipl a všechny ty ostatní věci určené na řízení. Letěli jsme asi dvě hodiny a přistáli na dalším malém soukromém letišti. Podívala jsem se z okna a pocítila jsem náhlou úlevu, že už jsme na zemi. Venku totiž zuřila hrozná bouřka. Heidi si toho ale nevšímala a vedla mě k hangáru, ve kterém byl zaparkovaný menší autobus. Heidi se tentokrát neudržela a rozesmála se mému výrazu naplno. Zpražila jsem ji naštvaným pohledem, ale po chvíli jsme se poněkud nesměle začala smát s ní. Nastoupily jsme do autobusu a vyjeli z letiště. Tentokrát cesta trvala ani ne dvacet minut.

„Nedýchej,“ poradila mi Heidi, když jsme vystoupily na parkovišti uprostřed města. Tohle město bylo mnohem modernější než Volterra. Bylo tu plno obrovských kovových domů. A kde nebyly kovové, byly skleněné. Trochu mi to připomínalo Phoenix… Otřásla jsem se při té vzpomínce. Myšlenky na Phoenix šla ruku v ruce s myšlenkou na ubohou pošetilou Renée, která přišla o svou jedinou dceru. Mohla jsem jenom doufat, že je s Philem šťastná a že si třeba pořídili miminko. Možná by jí malé dítě ulehčilo od bolesti mé ztráty…

Heidi mě vedla širokými ulicemi města a já zadržovala dech, kdykoliv se někdo dostal moc blízko – ne že by na vzdálenosti moc záleželo, ale bylo snazší krvi odolávat, když nebylo vidět, jak tepe lidem ve spáncích nebo slyšet, jak jim tluče srdce… Bavilo mě, jak se po nás všichni otáčeli. Lidí okolo nás sice nebylo moc, Heidi vybírala prázdné ulice a navíc myslím, že byl čtvrtek dopoledne, takže všichni byli v práci nebo ve škole. Ale obě jsme vypadaly jako nějaké dvě uprchlé barové tanečnice, takže jsme většinou budily poněkud větší pozornost okolí. Svou krásu jsem po většinu svého „nového“ života proklínala – pozornost byla pro mě nežádoucí, chtěla jsem být neviditelná… Ale teď mi to tak otravné nepřipadalo. Vlastně se mi to moc líbilo.

Zastavily jsme před přeplněným butikem. Kupodivu v něm bylo plno lidí, i když venku skoro nikdo nebyl. Mrkla jsem se do výlohy. Žádné oblečení, které měli vystavené, mě nezaujalo, ale přes celé sklo svítil výrazný svítivě oranžový nápis, který hlásal, že na všechno mají slevu 50%.

„Zadrž dech,“ poradila mi znovu Heidi a vešla. V krámu všechno ztichlo a zraky zákazníků se stočily na nás. Jak jinak.

„Poslouchejte mě prosím,“ zašveholila Heidi svým melodickým hlasem. Dovedla jsem si představit, jak na lidi v obchodě působí, vždyť jsem to kolikrát zažila i sama… Dokázala jsem pochopit, jak se teď asi nikdo z nich nemůže ani pohnout a jak se jim při pouhém pohledu na nás dvě rozbušila srdce. „Chtěla bych vám přednést exkluzivní nabídku svého zaměstnavatele, který je náhodou majitelem jednoho soukromého letiště za městem. Máte jedinečnou šanci být prvními, kdo vyzkouší nový prototyp nadzvukového letadla určeného pro majetnější vrstvy veřejnosti.“ Heidi se dramaticky odmlčela. Všichni na ní viseli očima, neschopní spustit z ní pohled. Jejich tváře prozrazovaly, že jsou všichni do jednoho ochotní následovat ji kamkoliv, i kdyby to mělo být na konec světa. „Prosím, následujte mě,“ dodala, spiklenecky na mě mrkla a vydala se na zpáteční cestu k autobusu. Zastavila jsem se u vchodu a počkala, aby v obchodě nikdo nezůstal. Jako předposlední kolem mě prošel chlapeček, který se tiskl k noze malé silnější ženy a cucal si palec. Pocítila jsem touhu se na něj vrhnout, ale protentokrát se mi podařilo chtíči odolat. Naštěstí. Za nimi, jako poslední, šel docela pohledný muž, mohlo mu být tak něco kolem dvaceti. Viděla jsem, že pomalu sune pravou ruku do kapsy, ze které vykukoval mobil. Připojila jsem se k němu a pokusila se ho od marného pokusu odradit.

„Ahoj,“ řekla jsem tiše. „Já jsem Bella, a ty?“ Podíval se na mě jako na blázna.

„Kevin,“ odpověděl nakonec.

„Fajn, Kevine,“ řekla jsem a významně se podívala na jeho kapsu. Zdálo se, že mě pochopil a rozhodl se bez protestů následovat Heidi. Jenže jak jsem znovu promluvila, nevyhnutelně jsem se musela nadechnout. A to byla chyba. Najednou jsem necítila nic jiného, než záplavu nezaměnitelné slaďoučké vůně. A v téhle paletě jednoznačně dominovala krev Kevinova. Pohled mi sklouzl na jeho krční tepnu. Pozorovala jsem, jak se smršťuje a povoluje, zdálo se mi, že slyším, jak skrz ni probíhá ta životodárná tekutina. Slyšela jsem, jak mu ji tam jeho srdce pumpuje. Zhluboka jsem se nadechla v domnění, že mi to pomůže pročistit si hlavu. Další chyba. Jako kdybych nevěděla, že tady mi hluboký nádech bude nanic, spíš mi hlavu ještě více zamlží. Zachvátila mě závrať a cítila jsem, jak se kolem mě stahuje stará známá rudá mlha. Zamrkala jsem a zadržela dech. Ze všech sil jsem se snažila se vzpamatovat. Teď nesmím ztratit kontrolu, co by si o mně Heidi pomyslela! Znovu jsem zamrkala. Přinutila jsem se odvrátit pohled od Kevina a dívat se přímo před sebe. Rudá mlha začala pomalu ustupovat a mně se ještě pomaleji vracel zrak.

Když jsem se vzpamatovala, stála jsem před autobusem a nechápavě civěla na Heidi, která na mě mávala ze sedadla pro řidiče.

„No tak, Bello, co je s tebou?“ zeptala se. Kdyby jen věděla… byla jsem vděčná, že nebyla u toho, když jsem málem všechno zkazils… Nedělala jsem si hlavu s tím, že bych nás mohla prozradit, věděla jsem, že to nemá smysl, protože bych je všechny stihla zabít dřív, než by jim došlo, že se vůbec něco děje. Problém byl ten, že jsem se ven dostala díky tomu, že jsem ve Volterře neporušila ještě žádné pravidlo, že jsem se chovala vzorně a že se za mě Heidi moc, moc dlouho přimlouvala u Ara a spol. a že jsem to tímhle malým incidentem mohla všechno, úplně všechno pokazit.

„Nic,“ odpověděla jsem vyhýbavě. Léta praxe ve skrývání emocí mi pomohla k tomu, že mi snadno uvěřila. Takže se mi podařilo to ututlat…

„Tak jo. Jedeme domů, jak se ti líbila tvoje první pořádná lovecká výprava?“ zeptala se vesele. Trochu jsem se usmála, jen tak, aby nepojala podezření a nastoupila jsem. Cestu domů jsem v podstatě nevnímala. Měla jsem dost práce se svými vlastními myšlenkami. To, že jsem se dokázala vyhnout vysání obchodu plného lidí, sice trochu zvedlo sebevědomí, ale na druhou stranu bylo už tak dost hrozné, že jsem se do podobné situace vůbec dostala. Bylo to poprvé, kdy jsem potřebovala svoji žízeň zvládnout, a málem jsem ten souboj prohrála…

„Proč?“ zeptala jsem se. Zmocnila se mě iracionální vlna strachu. Co kdyby se něco stalo? S Heidi jsem od naší první výpravy chodila na lov pravidelně, ale vždy jsem tam byla s někým, kdo by mě zastavil… Od okamžiku, kdy jsem málem ztratila kontrolu, jsem si dávala velký pozor, abych se nenadechla a podobná situace se už neopakovala. To ovšem neznamenalo, že by se už nikdy nemohlo stát, že bych se dostala takhle blízko k… Navíc, potom už jsem se opravdu snažila být vždycky dobře nakrmená, to pomáhalo. Trochu. Hlavně záleželo na tom nedýchat, když to nebylo nezbytné a nedívat se na jejich tepny…

„Heidi je pryč,“ odpověděl Aro poněkud povýšeně. Tázavě jsem se na něj zadívala. „Jela se do Florencie o něčem přesvědčit.“ Slyšela jsem vrznout dveře a za chvíli jsem ucítila, jak mě Thomas objal kolem pasu a přitáhl si mě těsně k sobě. Povzdechla jsem si. Aro mi toho teď už asi víc neřekne. Nebo možná… „Vezmeš si sebou Ronalda, abys nešla sama, ano?“ …aha. Moje naděje, že bych se dozvěděla něco víc o současném Heidině úkolu se okamžitě rozplynuly. Ani jsem nevěděla, že je pryč, neřekla mi to… S Heidi jsme si byly relativně blízké, alespoň mi byla nejbližší ze všech upírek tady ve Volterře, takže bylo trochu zvláštní, že se mi nesvěřila… Popravdě mi to trochu vadilo. Ale neměla jsem co říkat, pravdu o sobě a o Edwardovi jsem tady prozradila jenom Thomasovi a ani jemu jsem neřekla úplně všechno…

Uslyšela jsem uchechtnutí. Otočila jsem se a za mnou stál Ronald a šťastně se culil. To je ono! Tak nadšený mohl být i kvůli tomu, že mě má na lov doprovázet zrovna on! Povzdechla jsem si. To bude opravdu zábava. Ronald se sice obyčejně moc neprojevoval, ale když se mu podařilo ukořistit byť jen sebemenší moment se mnou o samotě, neváhal a snažil se toho využít. Ale pardon, upír – albín? To snad mám lepší vkus, ne? Opřela jsem se o Thomase, když jsem pocítila náhlou slabost v kolenou při vzpomínce na… Ach jo. Copak se toho nikdy nezbavím?