1. Sebevražda

BELLA SWANOVÁ

Věděla jsem, že se to stane. Prostě jsem to věděla. A dokonce jsem mu o tom i říkala! Ale ne, Bello, to se nikdy nestane, nikdy… No a jak to dopadlo?

Běžela jsem lesem a každou chvíli zakopla. Už jsem měla obě kolena rozedřená a oba lokty natlučené, když jsem ji konečně našla. Naši louku. Od té doby, co jsem tu poprvé viděla Jaka v jeho „vlčí formě“, jsem tu nebyla. Už jsem to nepotřebovala. Jake se o mě postaral. Kolikrát jsem mu říkala, že by si měl najít někoho, kdo bude schopný mu jeho lásku oplatit, ale on se mi vždycky vysmál. Mockrát jsem mu to opakovala, ale myslím, že vždycky viděl v mých očích něco, co ho přesvědčilo, že to vlastně nemyslím vážně.

Stmívalo se. Na louku už dávno nesvítilo slunce. Klesla jsem na kolena do mokré trávy a nechala sebelítost, ať mě naplní. Celé tělo mě bolelo. A nebylo to jenom kvůli tomu, že jsem tak nešikovná. Bylo to hlavně kvůli němu. Kvůli jim oběma. Z očí mi vytryskly slzy. Myslela jsem si, že jsem připravená, že se to jednou stane! Totiž, věděla jsem, že si Jake jednou najde dívku, do které se zamiluje a která ho bude mít ráda, jak si zaslouží. Cítila jsem horké potůčky slz, jak mi tečou po tvářích. Ale tentokrát tu nebyl nikdo, kdo by mi je setřel a řekl, že všechno bude v pořádku. Nebude. Už nikdy.

Nevím, jak dlouho jsem tam tak klečela. Vím jenom, že někdy v noci mě přemohla únava a já usnula neklidným spánkem. Moje noční můry se poslední dobou neopakovaly tak často, takže jsem většinou spala docela klidně. Ale teď jsem měla sen. V tom snu jsem zase byla v lese, sama, a bloudila jsem. Něco jsem hledala. Tentokrát tam nebyl ani Sam, ani Jake, prostě nikdo. Dokonce ani náznak něčí přítomnosti. Potom jsem došla na pobřeží. Sedla jsem si na vyplavený kmen a pozorovala hladinu. Ve vlnách se zalesklo něco ohnivě rudého. A pak jsem v dálce uslyšela šílený smích…

S křikem jsem se probudila. Bylo už světlo. Oblečení jsem měla celé mokré od rosy a věděla jsem, že mám vlasy úplně rozcuchané. Ale to mě teď nezajímalo. Vlastně mě to nezajímalo už pěkně dlouho. Pomalu jsem se zvedla do sedu. Měla jsem přeležené celé tělo, skoro jsem se nemohla pohnout. A pak jsem uviděla slunce. Svítilo! Dnešek byl jeden z těch mála výjimečných slunečných dnů ve Forks. V tu chvíli mě zaplavila naprosto iracionální radost, že jsem zrovna teď na téhle louce. Ale Tahle radost po pár sekundách zmizela. Jasně, jsem sice na louce, ale jsem tu sama. Ani jeden z těch, co byli pro mě tím nejdůležitějším, tu není se mnou. Rozhlédla jsem se.

Postavila jsem se nejistě na nohy a pomalu se dopotácela v potoku, který tekl na hranici louky a lesa. Klekla jsem si na břeh a podívala se na svůj odraz na hladině. Skoro jsem se lekla toho, co jsem viděla. Už dost dlouho jsem se vyhýbala pohledu na vlastní odraz v zrcadle. Bála jsem se. Obličej odrážející se na hladině laguny měl mastné vlasy, červené uplakané oči a veliké temné kruhy pod nimi. Rychle jsem se podívala stranou. Nechtěla jsem se vidět.

Koutkem oka jsem zachytila ve vodě lesk. Podívala jsem se zblízka. Byl to kámen, ale nádherný. Vypadal… Podlomily se pode mnou ruce, o které jsem se opírala a div že jsem nespadla do vody. Vypadal jako Edward, když jsem ho viděla na slunci. Přesně stejně se třpytil, jiskřil všemi směry. Zalapala jsem po dechu. Natáhla jsem se, abych ho vylovila. Ucukla jsem. Voda byla opravdu studená. Ale přece jenom se mi podařilo ho vytáhnout. V tu chvíli jsem přesně viděla, co s ním udělám.

ALICE CULLENOVÁ

Nevím, co mám dělat. Tak ráda bych ho přemluvila, aby se k ní vrátil… nebo alespoň aby zůstal o něco déle, aby se chvíli věnoval své vlastní rodině… Ale asi nemám šanci. Povzdechla jsem si a sešla za Jasperem dolů do obýváku.

„Carlisle, Esme, Emmette, Rose, Edward se rozhodl nás poctít návštěvou, bude tu za půl hodiny,“ řekla jsem potichu. Však oni mě uslyší. Přešla jsem k pohovce, na které seděl Jasper a sedla si k němu na klín.

„Alice, nevím, jak dlouho budu schopný s ním zůstat v jedné místnosti,“ řekl nešťastně a objal mě. „Jeho bolest a pocit viny jsou čím dál tím větší…“ Povzdechla jsem si a dala mu pusu na tvář.

„Nic si z toho nedělej, všichni tě naprosto chápou… myslím, že je štěstí, že nikdo z nás neumí číst myšlenky.“ Jasper si mě přitáhl blíž a já si položila hlavu na jeho rameno.

Postupně přišli do obýváku i všichni ostatní. Bylo na nich vidět, jak jsou z jeho návštěvy nervózní. Všichni bez výjimky chtěli, aby s námi zůstal déle, ne-li napořád, ale zároveň se báli jeho chování. Narovnala jsem se, když jsem slyšela venku jeho auto. Sedla jsem si vedle Jaspera na pohovku, nechtěla jsem mu sedět na klíně, abych Edwardovi zbytečně nezhoršovala jeho návštěvu. Jako kdyby nestačilo, že slyší myšlenky nás všech. Myšlenky plné lítosti.

Edward vešel do dveří. Pravděpodobně už slyšel naše myšlenky, takže věděl, že se ho budeme snažit přemluvit, aby tu zůstal. Když jsem ho viděla, zalapala jsem po dechu. Po dechu, který nebyl nutný. Edwardovo oblečení bylo roztrhané a špinavé, jako kdyby žil v nějaké jeskyni, nebo v kanále. Jeho vlasy na tom nebyly o moc lépe. A oči měl úplně černé. Zřejmě už pěkně dlouho nebyl na lovu.

Edward vrhl rychlý pohled po Carlisleovi. Ten jenom sklopil oči. Věděla jsem, že mu právě řekl něco velmi nepříjemného.

„Ach Edwarde,“ zašeptala Esme a objala ho. On tam jen netečně stál a zíral do zdi. Esme couvla a sedla si vedle Carlislea. Edward si nikoho jiného nevšiml a pokračoval rovnou nahoru, do svého pokoje. Zaraženě jsme se po sobě podívali. Cítila jsem, jak sebou Jasper cuknul, když Edward procházel kolem něho.

„Emmette, měl bys ho vzít na lov. Rosalie, asi bys mu měla pomoct…“ navrhl Carlisle. Emmett s Rosalií se zvedli a za chvíli už každý za jednu ruku táhli protestujícího Edwarda ze dveří.

Byli pryč asi půl hodiny, když jsem to uviděla. Byla to jedna z těch vizí, které jsou založeny na spontánních rozhodnutích. To znamená, že pokud se ty věci, co vidím, už nedějí, stanou se velmi brzy.

Bella, klečící u potoka na mýtině uprostřed lesa. V ruce drží něco lesklého. Je to kámen. Ostrý kámen. Viděla jsem její obličej. Byla bledší než obvykle. A také hubenější. Měla prázdně oči, bez naděje, bez života. Náhle se jí v nich zalesklo. Podívala se na kámen ve své ruce. Potom zvedla hlavu a vší silou zasekla ostrý hrot kamene do svého zápěstí.

Vykřikla jsem. Tohle Edwarda zabije. Jasper musel vycítit změnu v mých emocích. Přitáhl si mě blíž.

„Co jsi viděla?“ zeptal se Carlisle s obavou v hlase.

„Nevím, jestli vám to mám říct,“ začala jsem nerozhodně. „Edward by mohl…“ Mohl by si to u kohokoliv přečíst a pak kdo ví, co by udělal.

„Co by mohl? Stalo se něco… ve Forks?“ svitlo Esme. Přikývla jsem.

„Asi máš pravdu, zatím si to nech pro sebe. Edward tu stejně nezůstane dlouho, potom nám to můžeš říct,“ promluvil smutně Carlisle. Bylo na něm vidět, že by se to rád dozvěděl hned, ale takhle to asi přece jenom bylo moudřejší. „Hlavně dávej pozor, na co myslíš,“ připomněl mi ještě. Jako kdybych to nevěděla. Budu muset být hodně, hodně opatrná.