V zajetí lásky

Autorka: Tersie

„Bello!Vypadáš jako chodící mumie.Zkus se trochu usmát!“těmito slovy mě Jakob vytrhl z nesmyslných úvah. „Promiň Jaku!“prohodím znuděně a hodím ho něm provinilí výraz ale vypadá spíš jako škleb. On se tolik snaží,abych konečně byla šťastná a zapomněla na NĚJ.Ale to nejde.Pořad na něj musím myslet a doufat!!Od té doby co odešel jsem jako v tranzu …..…naprosto nevnímám okolní svět.Žiju jako ve snu .Jsem úplně mimo realitu.Pořád doufám ,že jednoho dne se vrátí a budeme zase spolu ……tentokrát navždy.Doufám,že to všechno byla jen přetvářka a že jeho slova byly jen lži.Že jen zkouška mé lásky k němu!

Ale už trvá pět měsíců a on stále nikde.Bolest jenž cítím je den ode dne horší.Snaží se mé tělo rozervat na cucky!O tec je ze mě nešťastný. Chtěl mě poslat do Phoniexu za Reneé,ale já odmítla.Odsud se nehnu za jakoukoliv cenu. Jen tak dobrovolně nepustím místo,které ě s ním spojuje.Místo,kde máme společnou minulost.A teď ……..na otcovo přání……… sedím s Jakobem na pláži v LaPush .Jacob je hrozně nadšený z toho,že mě tu má.Ale já mu nadšení nemůžu oplácet …..a to mě mrzí.Nemůžu ….prostě nemůžu přestat myslet na něj.A tím pádem se taky nedokážu uvolnit a užívat si pěkných dnů jako je ten dnešní! „ Mno tak Bello…….kašli na něj!Už se nevrátí,odjeli a nechali tě tu !.....Nezaleží mu na tobě!Copak ti to nedochází?!“ a  náhle se má víro v to že to všechno byla přetvářka ztratila do neznáma.Jacob má pravdu.Nechal mě tu ………samotnou,opuštěnou  s ránou v srdci ,která se nechce zahojit!Takhle by se nemělo chovat k člověku na,kterém vám záleží. Prokoukla jsem …ale až příliš pozdě…..nezáleží mu na mě ….už ….už mě nemiluje!! „Máš pravdu!“ řeknu s hlasem plným bolesti. Ach,život je krutý!! „Já a mýlit se ….Bello,to nejde k sobě!“zasměje se.Jeho smích je nakažlivý a pro mě jako balzám na bolavou duši.Částečně ze mě spadá ta nesnesitelná bolest. A vrací se až,když se vracím domů.Za dnešní odpoledne jsem Jakovi moc vděčná podařilo ze mě tu bolest na chvíli dostat a to byla neskutečna úleva. Bohužel jsem asik kilometr za LaPush a bolest je opět na svém místě uvnitř mého srdce a jako parazit napadá mou mysl i tělo.Už zase jsem nebyla schopná normálně uvažovat!Vůbec si nepamatuji jak jsem se dostala domů.Ale jsem tu ,sedím u sebe v pokoji a pomalu mě začíná přemáhat únava a bolest.Až nakonec usnu.Návštěvy LaPush pro mě od tohoto dne začali být uklidňující.

A takhle to šlo několik týdnů.Pořád ten  stejný stereotyp: Ráno do školy ,která mi vždy rychle utekla ,protože jsem se těšila na moje osobní sluníčko(Jake byl jediný člověk v mém životě,který mi pomohl zapomenout na tu strašlivou bolest).Po škole jsem jela  do La Push  a zapomínala na krutost světa.Pozdě večer jsem se vracela domů a každou noc podléhala mukám vycházejících z nezacelitelné rány uvnitř mého srdce.A další dny se opakovali …..pořád to samé znova,znova a znova.Až na dnešek. Dnešek je jiný.Něčím zvláštní.Možná to bude tím,že dnes jsem se po tolika stejných dnech nepobudila  s křikem.To je znamení.To ukazuje,že dnes ….dnešek bude jiný.Ať už donese špatné či dobré zprávy.Upřímně řečeno doufám v tu druhou variantu.Špatných zprav a činů bylo v mém životě až příliš moc.Pomalu vstávám  a málem dostanu infarkt,když spatřím svůj obraz v zrcadle.Jsem to opravdu já?Ta vychrtlá dívka s fialovými kruhy pod očima?Páni,já ale vypadám. Klesla jsem opravdu hluboko.To je děsné.Snažím se sebou něco udělat.Když jsem se sebou spokojená,scházím dolů do kuchyně.Za stole sedí Charlie a hned jak mě spatří mi oznamuje,že jsme na dnešek pozváni do LaPush. Že by se mi osud snažil naznačit to hele? Možná. Kolem desáté hodiny tedy vyjíždíme do LaPush.Venku je po dlouhé době zase krásný sluneční den.

Příjezdu se s Jakem odebereme na naše místo na pláži.Chvíli si povídám a pak Jacob náhle zvážní.Hledí před sebe do vln a začnou se mu třást ruce. „Bello!Victoria …ta pijavice co se t snaží dostat je už zase blízko Forks!!A vypadá to,že tentokrát se nám ji nepodaří tak snadno od tebe odlákat !“ začnou se mu třást kolena ,když to vysloví „Jo pevně rozhodnuta dostat se k tobě za každou cenu!“ při posledních slovech se na mě podívá.V jeho očích je bolest,strach,ale i něco další co neumím popsat.Teď se mu třepe snad cele tělo.Chytnu ho za ruce. „Uklidni se,Jacobe!“snažím se uklidnit.Jen aby se neproměnil ve vlkodlaka.Ještě moc dobře si pamatuji jak se pral s tím jeho kamarádem a taky před sebou vidím znetvořenou část  obličeje Emily. „Sam a vy ostatní to určitě zvládnete a navíc v LaPush jsem b naprostém bezpečí.Sám si to říkal!“připomínám mu jeho vlastní slova. Jak to náhle přišlo tak to taká rychle odchází.Jake je zase úplně klidný.Vpíjí se do mě čokoládově hnědýma očima. „Jak ty to děláš Bello!Vždycky mě dokážeš uklidnit!“usměje se a v jeho očích je zase ten nepopsatelný výraz. „Bello!“zašeptá melodickým hlasem „Musím ti něco říct už to nedokážu v sobě dusit ..tajit to!“ „Pověz mi to!“žadoním .Zhluboka se nadechne.Na chvíli odvrátí svůj pohled,ale hned se vrací zase zpět ke mně. „Zamiloval jsem se!“ oznámí mi. „Do koho?“ptám se ze zvědavosti. Nakloní se ke mně tak,že naše obličeje nejsou od sebe ani deset centimetrů. „Do tebe!“ zašeptá .Ach…Jaku …..NE,ne ,ne …..řekni,že jsi ze mě děláš srandu.Prosím. Slova mi uvízla v krku.Nejsem schopna slova.Hledím na něj pomalu začnu ustupovat a vrtět hlavou ze strany na stranu. „Jaku…..“ to je jediné na co se zmůžu.Nechci mu ublížit.Nechci. On do mě nemůže být zamilovaný ……..nesmí být……já mu jeho lásku nemůžu oplatit,protože ta moje patři osobě,které na mě nezáleží.Och….jak kruté.Náhle se do mě opět vlévá bolest ,ale tentokrát silnější než kyd předtím.Je nesnesitelná. Musím utéct už tu nemůžu být.Nemůžu mu ubližovat.Nechci. Otáčím a běží ke svému náklaďáčku ,startuji a odjíždím pryč.Jedu domů.Už vím co udělám.Myslím,že tohle je to nejlepší rozhodnutí v mém životě jaké jsem kdy udělala.Nechci lidem kolem sebe ubližovat.A obvzlášť ne těm na kterých mi hrozne moc zaleží.Charlie,Reneé,Jacob….ti všichni se kvůli mně trápili až příliš. S tím je teď konec. Teď už jim nebudu otravovat život. Teď už ne!!!!Dojedu domů,vběhnu do kuchyně a popadnu kudlu …chci svůj hloupý život plný bolesti ukončit co nejdřív!Nemá smysl žít! Není pro co žít! Ale opravdu to chci skončit takhle?!Tahle myšlenka mi zní v hlavě.Ne takhle tedy skončit to nechci!Chci umřít co nejblíž své lásky. A existuje jen jedno místo ……které bylo jen naše ……..naše louka.Schovám kudlu do kapsy .Popadnu tužku a papír. Musím ještě rozloučit s Charliem. Tati.......nechtěla jsem odejit bez rozloučení.Už nemůžu.Takhle to dál nejde ......... je toho na mě moc a já to všechno nemůžu zvládnut.Ale už jsem rozhodla!Vím jak to vyřešil i tím ukončit trápení …nás obou.Už ti nebudu ubližovat .Už ne!!Mám tě ráda!!

Sbohem Tvá Bella!!! Tak to by bylo!Utíkám do svého nákladáčku, s rachotem startuji a tou největší rychlostí jakou jsem schopna z něj vytáhnout se řítím po silnici.Dojíždím na místo kde silnice končí,vyskakuji z auta a běžím do lesa.Nezastavuji se. Chci tam už být…chci tohle všechno konečně skončit!Běžím co mi nohy stačí,párkrát upadnu,ale to mě nedonutí zastavit!Až konečně bez dechu dobíhám na naši louku! Nic se na ni nezměnilo……. je pořád stejně krásná a má pořád své neobyčejné kouzlo!Opírám se o kolena a lapu po dechu.Když už konečně můžu popadnout dech,vytáhnu z kapsy tu kudlu.Hledím na ni……. „Ále..něco tě trápí ,Bello!“leknutím nadskočím a kudla padá do trávy.Vůbec jsem si jí nevšimla a co tu vůbec dělá…...tohle je naše louka …tak co tu chce! „Victorie….“ Náhle si uvědomuji co tu chce! „Pamatuješ si na mě …to je hezké!“ prohodí s milým,ale lhostejným úsměvem . Rychlými kroky přichází až ke mně.Nohy mi zdřevěněli nechtějí se hnout…takže tu stojím jako tvrdé Y a civím na ni. „Víš,Bello, přijde mi trochu nefér ,že ten tvůj krasavec zabil Jamese a  přitom on si chtěl jen kousnout….to je sobecký nemyslíš!“ shýbne se a vezme kudlu z trávy.Začne si s ní pohrávat.Naprázdno polknu. „Tak mě napadlo,že tě přijdu navštívit a vyřídit nesplacený účet!“další ten její usměv.Ach můj bože …takhle jsem to ale nechtěla …..Pooomoc!...... křičím v duchu!To ale moc nepomůže.Měla bych se otočit a běžet pryč , ale místo toho tu stojím a koukám na ni jak si pohrává s nožem. „ A jak vidím ….“rozhlédne se „Opustil tě a ty jsi tu nešťastná zůstala sama!“ hodí po mě soucitný pohled „Takže ti nebude vadit když ti pomůžu!“a těmito slovy mi kudlu vrazí do hrudi. Vykřiknu a padám na kolena . Bolest postupně prostupuje mým tělem.Victoria se na mě dívá s nakloněno hlavou,pak se ke mně skloní a zakousne se mi do hrdla.Znovu bolestí vykřiknu.Ta bolest je strašná…….. nedá se to vydržet.Jako by uvnitř mě byl oheň a pálil vše na co přijde.Vše seběhne tak rychle. V jednom okamžiku něco ode mě odtrhne Viktorii a v druhém už ležím v něčí ledové náruči. „Bello….Bello,slyšíš mě?Řekni něco,prosím!“šeptá hlas anděla ,kterému ležím v náručí.

Jeho hlas má bolestný podtón. „Edwarde….“ Zašeptám a dotknu se jeho tváře.Je dokonalá jako vždy. „Jsem u tebe,Bello….nedovolím,abys umřela.Všechno je v pořádku!“Šeptá.Nedokážu si odpustit usměv.Né Edwarde …vše tak jak to mělo být ..cítím to!!Už je po všem a ty tomu nezabráníš........miluji tě a vždycky budu!!Mám tvou lásku v srdci!

„Miluji tě…..“zašeptám na víc se už nezmůžu.Bolest mě přemáhá.Smrt už není daleko.Edwardův obličej se ztrácí a obraz před mýma očima se zatemňuje. Sbohem......

Tato nevyřčená slova zní prostorem,až úplně vyhasnou…………