Uzavřít své srdce

Autorka: Areneis

5. část

   „Víš, že tě za tohle potrestají?“ zeptala se mě Jane jejím hebkým hlasem.

   „Vím, ale on bude žít. Normálně by ho zabili. To mě neudělají. Maximálně mě trochu potrestají, ale ne moc. Na to mě přeci jen potřebují.“

   „Vítejte zpět ve Volteře,“ pozdravil nás Demetri, jakmile jsme vystoupily.

   „Děkuji, Demetri,“ řekla jsem pouze, zatímco Jane ho políbila.

   V hlavním sálu už na nás čekal Aro s Caiem a Marcem. Všechny jsem je uctivě pozdravila, přešla jsem k Arovi a podala mu svou ruku. Chvilku si prohlížel mé vzpomínky a myšlenky. Jakmile pustil mou ruku, přísně se na mě podíval. Věděla jsem, že je na mě naštvaný.

   Všechno ohledně Isabelly vysvětlil svým bratrům a na mě se stočily tři páry rozzlobených očí.

   „Proč jsi to udělala?“ vyjel na mě Caius.

   „Mám k tomu své důvody,“ zamumlala jsem tiše. Rozhodně jsem jim nehodlala vysvětlovat, že nechci, aby byl Edward zabit a také, že nechci, aby byla ta holka upírkou.

   „Christie, nějaký trest ti uložit musíme,“ řekl mi Marcus a přísně se na mě podíval.

   „Já vím a jsem ochotna ho přijmout,“ sklopila jsem oči.

   „Ujme se toho Jane. Dejme tomu tak pět hodin. Je vám to jasné?“

   „Ano,“ zamumlala jsem a viděla jsem, jak Jane přikývla.

   Když jsem po dlouhých hodinách strávených dole v podzemí šla do svých komnat, téměř jsem nemohla mluvit. Nejspíš vám to přijde divné, ale i já měla vyřvané hlasivky.

   Přecházela jsem po pokoji a myšlenkami jsem stále byla u Edwarda. Přemýšlela jsem, jak se asi tak má a proč to vůbec udělal.

   Rozhodla jsem se, že zajdu najít Heidi, protože jsem měla strašnou žízeň. Mé oči byly černější než obvykle, byly černé jak ta nejtemnější noc. Doufala jsem, že se tady nějaká oběť najde a já nebudu muset jet mimo Volterru.

   Lehce jsem zaklepala na dveře jejího pokoje a počkala jsem, až mi dovolí vstoupit. Věděla jsem, že má v této rodině velké slovo, větší než mám já.

   „Jé ahoj, Christie. Vy už jste zpátky?“ zeptala se mile a pokynula mi k volnému křeslu.

   „Jo jsme, už několik hodin.“

   „Takže to jsi byla ty, koho jsem těch pár posledních hodin slyšela křičet, nadávat a klít?“

   „Už tomu tak bude,“ ušklíbla jsem se kysele. „Ale teď k tomu, proč jsem vlastně přišla. Najde se tu někde nějaká nebohá oběť? Nebo budu muset jet někam za město?“

   „Musíš za město. My už večeřeli. Teda, pánové večeřeli. Já ne, protože nic nezbylo,“ řekla mi Heidi a rozvalila se v křesle naproti mně.

   „Aha a jdeš se mnou?“ zeptala jsem se, protože se mi nechtělo nikam táhnout samotné.

   „A kam?“ V očích se jí pobaveně zablýskalo a bylo vidět, že se na lov těší.

   „Nevím. Napadl mě jedině Řím,“ pokrčila jsem rameny.

   „Jo, to by bylo fajn. V poslední době je tam kriminalita hodně vysoká. O pár vražd víc, toho si nikdo nevšimne.“

   „Tak jdeme?“

   „Jasně. Jen se oblíknu.“ Prohlédla jsem si ji od hlavy až k patě a nechápavě jsem pozvedla obočí.

   „Jsem v tom už celý den,“ řekla znechuceně a vydala se najít něco vhodnějšího.

   Rozhodly jsme se, že se trochu proběhneme. No, trochu víc, ale tak do dvou hodin bychom to měly stihnout. Pokud nás nic nevyruší. Což se obvykle nestává. Utíkaly jsme ztichlou přírodou a sem tam jsme zahlédly nějakou vesničku či menší město, ale moc jsme si jich nevšímaly. Věděly jsme, že tam by bylo zabíjení moc nápadné.

   Když jsme se blížily k hlavnímu městu Itálie, zpomalily jsme. Ne proto, že bychom byly vyčerpané, to u nás ani nešlo, ale proto, že se tak lépe vybírají oběti, a mohly jsme se jen tak projít a domluvit se na nějakém plánu.

   Vím, že za mého lidského života bych plánování vražd považovala za něco… ani nevím za co, ale ty lidi bych nenáviděla, opovrhovala jich jimi. Ale dnes mi to přijde úplně normální. Plánovat si, kolik lidí zabiju a přemítat, kteří by dnes byli nejlepší.

   Musela jsem se nad tím pousmát, ale hned jsem nasadila takový ten svůdný pohled a vydala jsem se hledat vhodné oběti. Muže, ti byli nejlepší. Nechali se lehce nalákat a pak se snadno zabíjeli. Dnes jsem neměla chuť honit je. Jindy bych dala přednost mnohem riskantnějšímu lovu, ale nebyla na něj nálada. Stále jsem musela myslet na to, co by tomu řekl Edward. Co by tomu řekli Cullenovi, má bývalá rodina.

   Konečně jsem ho spatřila. Vysokého černovlasého mladého muže v dobrém obleku. Neřekla bych, že byl významný, spíš jen dobře zaopatřený. Hlavně dobře voněl, tak nějak sladce. Už od pohledu bych řekla, že bude dobrý a zasytí.

   Pomalým krokem jsem se k němu vydala a stále jsem se mírně usmívala. Přitočila jsem se k němu a viděla jsem, jak se mu v očích objevil záblesk chtíče. Přesně tohle jsem potřebovala. Snadnou oběť. Jinak by to nemělo cenu. Dnes ne.

   „Copak, krásko, ztratila ses?“ zeptal se mě a chytl mě za ruku.

   „Ano. Někdo mě pronásledoval, tak jsem začala utíkat, a najednou jsem se ocitla tady a nevím, kde jsem,“ dělala jsem bezmocnou dívku. To mi šlo dobře.

   „Tak to já tě dovedu zpět do civilizace, chceš?“ zeptal se mě se širokým úsměvem.

   „To by bylo fajn, i když tady to taky není špatný. Na takovou menší vraždu, co říkáš?“

   Nehodlala jsem hrát nějakou frašku příliš dlouho, tak jsem se postavila na špičky a prokousla mu hrdlo. Slyšela jsem, jak tiše vyjekl, ale moc jsem to nevnímala. Jen jsem se soustředila na tu krev, která do mě proudila a dodávala mi sílu. Nakonec mužovo mrtvé tělo kleslo k zemi. Mohla jsem si na svém seznamu udělat další čárku, která značila počet mých obětí.