Uzavřít své srdce

Autorka: Areneis

3. část

   Vstala jsem a přešla k zrcadlu. Dívala jsem se na svůj obličej orámovaný blonďatými vlasy. Nejvíce však na mě vynikaly černé oči. Nebyla jsem žíznivá, takové oči jsem měla vždycky. Díky nim jsem trochu vyčnívala. Malinko jsem se poupravila a vyšla jsem z pokoje, abych našla Carlislea.

   Tiše jsem zaklepala na dveře jeho pracovny a počkala na vyzvání. Posadila jsem se do křesla a čekala, až si dodělá nějaké věci.

   „Tak, jak ses vlastně celou tu dobu měla?“ zeptal se mě.

   „Poměrně dobře. Určuji si vlastní pravidla a mám neomezenou volnost.“

   „Kde jste byly lovit?“ podíval se na mě zvědavě.

   „Původně jsme chtěly do Seattlu, ale ten je daleko a cesta by nám zabrala asi tak dvě hodiny. Tak jsme se nakonec spokojily pouze s Port Angeles. Ale výběr nic moc,“ musela jsem se ušklíbnout.

   „Vy jste lovily lidi? U Jane mě to nepřekvapuje, ale u tebe. Vždyť jsem tě vždycky nabádal jen ke zvířatům a ty jsi byla spokojená! Zklamala jsi mě, Christie! Zklamala.“

   Sklopila jsem oči. Ten jeho pohled se nedal vydržet. S nimi jsem lovila pouze zvířata. „Tam to není tak jednoduché. Prostě se přivedou lidi. Pro zvířata by se muselo jezdit hodně daleko. Je to tam zavedené jinak. Mrzí mě to, Carlisle. Ale tak to bohužel je.“ Nemohla jsem se mu podívat do očí.

   „Hodláš nás udat Volturiovým?“ zeptal se mě narovinu.

   „To je trochu široké pojetí. Já jsem taky jedna z nich. Nevím, co mám dělat. Spoléhali na to, že upírkou bude. Ale takhle. Budeme se s nimi muset spojit,“ řekla jsem a snažila se, aby můj hlas zněl klidně.

   „Dobře. Jak dlouho se hodláte zdržet?“

   „Jen krátce. Nechceme překážet.“

   „Ty nepřekážíš. Jen Jane tu není moc vítána.“

   „Vám možná nepřekážím, ale někomu bych mohla. Já půjdu, ráda bych se prošla. Dlouho jsem tady nebyla.“

   „Dobře. Užij si to tady,“ usmál se na mě.

   Tiše jsem bloudila po okolí a přemýšlela, kam bych zašla. Nakonec mě napadlo jediné místo. Vešla jsem do lesa a neuvěřitelnou rychlostí jsem se rozeběhla. Neběžela jsem dlouho. Jen tak dvě hodiny a byla jsem na místě. Chvíli jsem stála skryta ve stínu stromů, ale potom jsem se odhodlala a vstoupila na krásnou prosluněnou louku. Jakmile jsem se dostala na slunce, začalo mé tělo mírně jiskřit.

   Lehla jsem si doprostřed louky a jen jsem relaxovala. Nedýchala jsem, jen jsem se dívala na modré nebe bez mráčků.

   Najednou jsem pocítila přítomnost dvou jiných osob. Trochu jsem se nadzvedla, abych viděla přes hustý porost okolo mě, a překvapeně jsem se zarazila.

   „To není možné, jak si ji dovolil vzít sem? Na naši louku?“ ptala jsem se sama sebe v duchu a doufala jsem, že mě Edward neposlouchá skrze myšlenky.

   „Edwarde? Jsi nějaký zamlklý. Je to kvůli té dívce, co včera přišla?“ zeptala se ho Isabella a posadila se vedle něj do trávy.

   „Ne. Nemůže za to,“ řekl jí po chvilce ticha. Smutně jsem klesla zpět do měkké trávy, která mě obklopila.

   „A kdo to vlastně je?“ vyzvídala dál.

   „Christie Cu Volturi,“ opravil se Edward rychle. Najednou, jako by mu něco došlo, prudce vyskočil. „To ne,“ zanaříkal tiše.

   „Co se děje?“

   „To nic, Bells, to nic. Jen s ní musím rychle mluvit. Pojď, půjdeme.“

   „Nemusíte nikam chodit, Edwarde,“ řekla jsem a rychle jsem k němu přišla. Otočila jsem se na hnědovlasou dívku po jeho boku. „Včera jsem se ti bohužel nestihla představit, Isabello. Jmenuji se Christie Volturi Cullenová.“

   „Cu-Cullenová?“ vykoktala Isabella překvapeně.

   „Ano, část svého života jsem prožila tady s Cullenovými.“ Musela jsme se pousmát nad jejím překvapeným výrazem.

   „Edward se nikdy nezmínil. A to mi o své rodině vyprávěl.“

   „Nepovažoval jsem ji za důležitou,“ řekl jí Edward.

   „Tak to abych šla. Sbohem,“ rozloučila jsem se a rozeběhla se pryč. Tyhle jeho slova mě ranila. On MĚ nepovažoval za důležitou. MĚ!

   Doběhla jsem zpět do Forks a vběhla jsem do svého pokoje. Moc mě nepřekvapilo, že na mé posteli seděla Alice se soucitným pohledem. Ale já o soucit nestála. Byla to moje chyba.

   „Chris, mrzí mě to,“ řekla tiše.

   „Mě taky. Odejdu, dnes v noci, nejspíš. Dva roky. Dva roky máte na její proměnu,“ řekla jsem po chvíli.

   „Dva? Vy nám dáváte ještě čas?“ zeptala se překvapeně.

   „Já vám dávám čas. Nechci se do toho míchat. Schytám to já místo Edwarda. Nechci mu působit bolest tím, že budu požadovat její přeměnu nebo usmrcení. Takhle budu potrestaná pouze já. Jdu se domluvit s Jane.“ Odešla jsem ze svého pokoje a nechala jsem v něm sedět šokovanou Alici.