Uzavřít své srdce

Autorka: Areneis

2. část

   „Nebude vám vadit, když si skočíme do koupelny, že ne?“ zeptala jsem se hned po našem příchodu. Obě dvě jsme byly celé od krve. Isabella na nás jen třeštila vyděšené oči. Musela jsem se zasmát.

   „Rozhodně nebude. Však víš, kde je,“ řekl Edward kysele, a tak jsme se tedy odešly upravit a převléct do něčeho jiného. Tiše jsem zaklela, když jsem zjistila, že jsem si s sebou prostě nic nevzala. Nějak mi to předtím nedošlo. Bez zaváhání jsem vešla do jednoho z mnoha pokojů v domě a začala jsem se přehrabovat ve skříni. Konečně jsem našla něco vhodného a mohla se převléknout.

   Konečně jsem sešla dolů, kde už na mě všichni čekali. I Jane.

   „Omlouvám se, ale zapomněla jsem si věci. Nevadí ti to, Rose?“ pozvedla jsem obočí a podívala jsem se na překrásnou blonďatou dívku, jejíž oblečení jsem nyní měla na sobě.

   „To víš, že ne. Vadilo mi to snad někdy?“ usmála se na mě.

   „Ne, nevadilo. Ale nyní k věci. Nejspíš tu nějakou dobu zůstaneme. Nechce se mi jet hned zpět do Volterry. Takže, můžu si vzít zpět svůj pokoj?“ otočila jsem se na Esme.

   „Ale jistě. Zůstal nedotčený. I tvé věci tam jsou, takže sis nemusela brát ty Rosaliiny.“

   „Vážně? Myslela jsem, že když jsem odešla, vyklidili jste ho.“

   „To jsme neudělali. Vždycky jsme doufali, že se k nám jednou vrátíš. Nebo alespoň přijdeš,“ řekla tiše Alice.

   Byla jsem ráda. Překvapilo mě, že mě přijali takhle dobře. Tedy až na něj. Až na Edwarda. Věděla jsem, že mě musel proklínat, když jsem odešla. Ale já musela.

   „Jane, ty si vezmi pokoj pro hosty. Christie ti ho ukáže.“

   Obě jsme odešly. Jakmile se za mnou zavřely dveře mého staronového pokoje, uvolnila jsem se. Napětí zmizelo. Lehla jsem si do obrovské postele zabírající nepatrnou část pokoje. Všichni si mysleli, že jsem cvok, když jsem si ji kupovala, ale líbila se mi. Mohla jsem se normálně natáhnout a ne ležet na pohovce. Navíc byla někdy vhodnější.

   Najednou se ozvalo tiché zaklepání a vstoupil Edward. Byla jsem překvapena. Jeho bych zde rozhodně nečekala. Ale byla jsem za to ráda.

   „Kde máš Isabellu?“ zeptala jsem se ho kousavě.

   „Bellu. Spí u mě v pokoji. A nebuď nepříjemná,“ zavrčel vztekle.

   „A jaká mám být? Mám na ni být milá? To po mně vážně nechtěj,“ vstala jsem a s mírným úsměvem přešla k němu.

   „Jsem rád, že jsi zpátky,“ řekl a silně mě objal.

   „Nevypadal jsi tak.“

   „Zaskočila jsi mě. Navíc jsem nevěděl, jak se k tobě mám vůbec chovat.“

   „Co takhle stejně jako před mým odchodem?“

   „To nejde. A ty to víš.“

   „Proč by to nešlo, Edwarde?“ Jeho jméno jsem vyslovila s obrovskou něhou.

   „Christie,“ zašeptal tiše.

   „Proč?“ ptala jsem se znovu.

   Nakonec jsem to nevydržela a políbila ho. Překvapilo mě, že mi polibek opětoval. Když jsme se od sebe konečně odtrhli, musela jsem se zasmát.

   „Co je?“

   „Připadá mi to absurdní. Líbáme se a tvá přítelkyně je vedle v pokoji.“

   „Bella,“ řekl překvapeně a v tu chvíli byl pryč. Až teď mi došlo, jakou chybu jsem udělala. Před lety i dnes.

   Znovu jsem padla do peřin a kdybych měla nějaké slzy, brečela bych.

   „Můžu dál?“ ozval se od dveří melodický hlas.

   „Jasně. Jen pojď, Rose,“ pousmála jsem se. Vždycky jsme spolu vycházely moc dobře.

   „Můžu se tě ptát?“

   „Jistě.“ Čekala jsem to – ten příval otázek na mou osobu.

   „Proč ses přidala k nim? K Volturiovým?“

   „Proč ne? Jsou mocní a pomohli mi. Poskytli mi rodinu, úkryt a domov.“

   „To jsi ale měla i tady. A opustila jsi to.“

   „Já vím. Tehdy jsem byla hloupá a odešla jsem. Celou dobu si to vyčítám. Ale stalo se to a potkala jsem je.“

   „Co Jane?“

   „Vycházíme spolu dobře. I s Heidi, ale ta je často pryč.“

   „Jste kamarádky?“

   „Kamarádky? To nejspíš ne. Tam jde hlavně o přežití. Spíš jsme spolu, protože je to pro obě výhodné. Mezi Volturiovými přátelství neexistuje. Ani Aro, Caius a Marcus ve skutečnosti přátelé nejsou.“

   „Rose?“

   „Ano?“

   „Jak vycházíš s Isabellou?“ zeptala jsem se jí a pohled jsem měla upřený na polštář ležící přede mnou.

   „Popravdě, nijak. Moc s ní nemluvím. Jsem proti tomu, aby se stala upírkou. Ale všem je to jedno. Navíc, podle mě se k Edwardovi hodíš líp ty.“

   Na tohle jsem nevěděla, co odpovědět. Mlčely jsme. Nakonec jsem se zvedla, sundala ze sebe její oblečení a ve skříni si vzala něco svého.

   „Mimochodem – vítej zpět,“ řekla po chvíli.

   „Nebudu tu na dlouho. Nechci zaclánět.“

   „Nezacláníš.“

   „Edward je s tou dívkou. Nevím, co bych tu dělala. Vrátit se o pár let dřív, všechno by mohlo být jinak,“ povzdechla jsem si.

   „Miluješ ho?“ zeptala se mě.

   Chvíli jsem váhala, přemýšlela. „Ano, miluji ho. Strašně moc. Proto bych měla odjet co nejdřív.“

   „Je to na tobě. Já půjdu, čeká na mě Emmett,“ usmála se na mě a v tu chvíli byla pryč.