10. část

   „Edwarde, proč mi to děláš?“ zeptala jsem se tiše. „To mě musíš rozbíjet na malinké kousky?“ Neodpověděl. Naprosto ignoroval moje otázky.

   „Rozejdi se s ním,“ zašeptal. „Kvůli mně.“

   Podívala jsem se na něj jako na blázna. „Ne. To neudělám. Ne, pokud mi nedáš nějaký racionální důvod.“

   „Jsi moje žena. To nestačí?“

   Tímhle tím mě šokoval. „Když ti jako tvoje žena řeknu, aby ses rozešel s Isabellou, uděláš to?“ Tázavě jsem pozvedla obočí.

   „To je něco jiného,“ uhnul pohledem.

   „Jo? A v čem? Jediným rozdílem je, že ona je člověk a on upír. Ale to přece není podstatné,“ zastavila jsem se a zkřížila ruce na prsou. Byla jsem naštvaná. Hodně naštvaná.

   „Zapomnělas na to, že já s Bellou nespím. Ty s ním jo.“ Vztekle se na mě díval. Náš rozhovor začínal být čím dál tím víc hlasitější a pár lidí okolo nás se dokonce zastavilo a začalo nás poslouchat.

   „No a? To on mi pomohl, když jsem se dala k Volturiovým. To on mi pomáhal na tebe zapomenout. Nemůžeš čekat, že ho jen tak opustím, když ty taky někoho máš.“

   „Vypadá to, že zapomenout ti nešlo,“ řekl kysele.

   „Nešlo, ne zcela. Ale tobě nejspíš jo, co? Víš co, Edwarde? Nech mě být a jdi si za tou svou Bellou,“ otočila jsem se a vyběhla ven do noci. Nevěděla jsem, kam směřuju, ale bylo mi to jedno. Prostě jsem jen chtěla co nejdál.

   Někdo říká, že s pláčem se člověku uleví. Kéž bych mohla brečet. Ale slzy mi byly vzaty, když jsem se stala upírkou.

   Zastavila jsem se v lese a po kmenu jednoho ze stromů jsem se svezla na zem. Možná jsem se zachovala špatně, když jsem se tam s ním hádala. Možná jsem se vůbec neměla vracet.

   Někdo mi položil ruku na rameno. Lekla jsem se. Vůbec jsem nedávala pozor na okolní svět. Zvedla jsem hlavu a hleděla do tváře celkem pohlednému mladíkovi.

   „Ztratila jste se, slečno?“ zeptal se mile.

   „Ne, neztratila.“ V puse se mi začal hromadit náš smrtelný jed. Když on tak krásně voněl a já tak dlouho nejedla. Prostě jsem se neudržela a vystartovala po něm.

   Když se jeho bezvládné tělo sesulo na zem, pocítila jsem mírnou výčitku. Ale hned jsem ji zahnala úplně dozadu mé mysli. Mužovo tělo jsem zapálila a radši jsem se klidila pryč, než se někdo přijde podívat, co to v lese hoří.

   „Christie, vrať se zpátky. Čekám na tebe před panstvím,“ ozval se mi v hlavě Marcův hlas. On uměl lidem posílat pomocí myšlenek vzkazy, proto si ho my – Volturiovi – držíme u nás.

   Chvíli mi trvalo, než jsem se vrátila. Překvapilo mě, že jsem doběhla tak daleko.

   „Co chceš dělat?“ zeptal se mě Marco a v očích mu vesele zajiskřilo.

   „Jedeme do Forks. Vyzvednu si tam své věci a vrátíme se domů.“ Mírně jsem se na něj usmála a ruku v ruce jsme se rozeběhli. Trvalo nám čtyři hodiny doběhnout do toho malého městečka, ale konečně jsme tam byli.

   Vešla jsem do domu. Sama. V obýváku hrála puštěná televize a u ní seděla Esme s Isabellou. Neslyšně jsem vystoupala k sobě do pokoje a všechno si sbalila. Zůstal za mnou jen prázdný pokoj. Potom jsem se šla dolů rozloučit s Esme.

   „Christie, co ty tady děláš? Neslyšela jsem tě přijít. A proč máš tu tašku?“ vychrlila na mě tolik otázek a já nevěděla, na co vlastně odpovídat.

   „Jsem tu jen na skok. Odcházím.“ Samotnou mě překvapilo, jak klidně jsem to dokázala říct.

   „A kdy přijdeš?“ zeptala se mě mile. Zjevně ještě nic nechápala.

   „Už nikdy. Ať je Edward s Isabellou šťastný. Navíc, jsem si jistá, že když se Edward bude chtít rozvést, zvládnete to sami, beze mě.“ Povzdechla jsem si a chtěla odejít.

   „Proč? Co se stalo?“

   „To je vážně jedno. Sbohem, mami.“ Naposledy jsem svou bývalou matku objala a vyšla jsem před dům.

   „Jdeme,“ řekla jsem Marcovi a společně s ním jsem se rozeběhla do lesa.

   Jednu dlouhou etapu mého života jsem konečně uzavřela. Sice s bolestí, ale uzavřela. Teď už zbývá jen uzavřít své srdce. Jenže to bohužel není tak jednoduché, jak by se mohlo zdát.

THE END

Věnování: Povídku bych ráda věnovala Berušce a doufám, že si ji někdy dočte, i když je to málo pravděpodobné.