Uzavřít své srdce

Autorka: Areneis

1. část

   „Aro, prosím, dovol mi tam jet,“ hodila jsem na muže prosebný pohled a doufala jsem, že to jako vždycky zabere.

   „Nemůžeš jet sama. Potom by to dopadlo na mou hlavu. A navíc, kdyby se ti něco stalo, tak bych si to nikdy neodpustil,“ řekl rázným hlasem.

   „A kdyby šel někdo se mnou?“

   „Nevím, Christie, nevím. Musela by jít jedině Jane, a ta nebude souhlasit. Vždyť ji znáš,“ ušklíbl se a myslel si, jak dokonalý plán vymyslel.

   „Jane?“ zavolala jsem a během půl minuty u mě stála drobná mladá dívka.

   „Ano?“

   „Co bys řekla na to, zajet si na takový menší výlet? Podívat se za Isabellou, Edwardem, Rosalií a ostatními. Zkontrolovat je.“

   „Ale jo, ráda pojedu. Kdy vyrazíme?“ V očích jí šibalsky zajiskřilo. Vítězně jsem se podívala na Ara a tomu nezbylo nic jiného než kývnout a svolit na náš odjezd.

   „Za pár minut.“

   „V čem jedeme?“ zeptala se mě Jane ještě.

   „Bereme moje porsche,“ řekla jsem po chvíli přemýšlení. Věděla jsem, že se v něm Jane ráda sveze.

   „Fajn,“ usmála se. Rozloučily jsme se a vyrazily. Cesta na letiště proběhla celkem rychle. Obě jsme milovaly rychlou jízdu. Bavily jsme se o všem možném.

   Když jsme jely lesem a blížily se k domu Cullenových, byla jsem ráda, že Alice stále nevidí náš příchod. Nevím jak, ale uměla jsem to udělat tak, že mě neviděla. Moc jsem toho ale nevyužívala. Jen teď. Potřebovala jsem zkontroloval Isabellu Swanovou. To bylo hlavní náplní tohoto výletu.

   Vjely jsme na pozemek, rychle jsem vypnula motor a vystoupila z auta. V tu chvíli se otevřely domovní dveře a z nich vyběhla Esme. Prudce mě objala.

   „Esme, ráda tě vidím,“ řekla jsem a mile se usmála. Jane zatím seděla v autě.

   „Christie,“ řekl Carlisle, který najednou stál vedle mě, a také mě objal. Vlastně už venku byli všichni. Jen Edward s pro mě zatím „neznámou“ dívkou stáli poněkud stranou.

   „Jane,“ řekla jsem do naprostého ticha, které se mezi námi rozprostřelo. Viděla jsem, jak všichni překvapeně zamrkali při vyslovení tohoto jména. Když Jane vylézala z auta, nahrbili se a připravili ke skoku.

   „Nechte se být. Nemohli bychom jít dovnitř, Carlisle?“ otočila jsem se na hlavu rodiny a ten kývl. Šla jsem jako poslední. Trochu mě mrzelo, že Edward na mě ani nepromluvil. Jen se na mě díval takovým zvláštním pohledem. Jediné, co jsem věděla bylo, že čte v mé mysli. Ukázala jsem mu část svého života, kterou neznal.

   Když jsme se usadili v obývacím pokoji, začala jsem mluvit jako první.

   „Chtěla jsem vám říct, že jsem moc ráda, že vás všechny znovu vidím. Už je to dlouho, co jsme se neviděli a mě je líto, že jsem vás nenavštívila dřív. Za tu dobu se změnilo hodně věcí. Především to, že jsem na svých cestách potkala tady Jane a Aleca. Tím jsem se dostala k Volturiovým a oni mě přijali mezi sebe.“ Bylo těžké poznat, co si myslí. Seděli jako sochy. „Přišla jsem zkontrolovat Isabellu,“ dodala jsem tiše a sklopila pohled, abych se nemusela dívat do těch Edwardových krásných topazových očí.

   „Bellu,“ zavrčel tiše a já se na něj musela podívat. Stále vypadat tak, jak jsem si ho pamatovala. Neuvěřitelně krásný a oslnivý. Ovšem. Takoví jsme byli všichni. Nehodlala jsem jí říkat Bella, byla mi odporná a on to podle mých myšlenek moc dobře věděl.

   „Co hodláš udělat?“ zeptal se mě Carlisle bez jakéhokoli zabarvení v hlase.

   „Teď? Asi si půjdeme zalovit. Mám ukrutnou žízeň. A potom? Budeme to muset s tou lidskou dívkou nějak vyřešit. Nesplnili jste podmínky. Nebudou nadšení. Především Aro, musím mu dát nějaké zprávy. A to co nejdřív.“

   „Nemůžeš nás jednoduše nechat? Nechat to tak, jak to je?“ zeptal se mě Emmett.

   „Nemůžeme. I my máme své pokyny. No, vás tu teď necháme a do hodiny se vrátíme. Chceme slyšet rozhodnutí,“ vložila se do toho Jane a obě jsme odešly.

   Běžely jsme tímhle malým městečkem až do Port Angeles. Nechtěly jsme zabíjet v jejich revíru. Vysála jsem několik lidí a s jejich uklízením jsem si nedělala starosti. Co nejdříve jsme musely být zpátky.