Úžasná chuť její krve

Autorka: Malika

Protože to vypadá,že se Stephenie Meyer zatím nechystá pokračovat v psaní Midnight Sun,neodolala jsem a napsala tuhle krátkou jednorázovku.Je z pohledu Edwarda,těsně po tom co se dozvěděl,že Bella utekla Alici a Jasperovi. – Ale upozorňuji,že není psaná přesně podle Stmívání,vlastně skoro vůbec,poněvadž mi knížku zabavily holky ve škole a já se teď nemám čeho držet:))

Strachy jsem málem zešílel.Jak to sakra Alice myslela: ‘No,tak nějak nám utekla?!‘.Jak to mohla dopustit,jak mohla Bellu spustit z očí?!

Měl jsem s Bellou zůstat.Nikdy jsem ji s Alicí a Jasperem neměl pouštět samotnou.

Ne! napomenul jsem se,zatímco jsem jako střela metl směrem k autu. Nikdy jsem se do ní neměl zamilovat,a když se tomu nedalo nijak bránit,měl jsem se vykašlat na všechno a prostě odjet.Kdybych byl zůstal v Denali,kdybych se nebyl vracel domů…

Tanya by byla nadšená…a já nešťastný.Ale pořád by to bylo stokrát lepší než moje neskutečná sobeckost.

Naskočil jsem do Volva a ždímal z něj co se dalo.Tak tak jsem nevyletěl ze silnice – i když jsem upír,moje auto přece jen není zvyklé jezdit po těchto otřesných silnicích tak rychle.

Na letiště jsem dojel akorát včas,zrovna odlétala letadlo do Phoenixu.Vymámil jsem z pokladní letenku svým jak Bella tvrdila „neodolatelným“ úsměvem a pokoušel se ignorovat její necudné myšlenky.

Trvalo celých pět minut než letadlo odstartovalo.Byl jsem v pokušení místo toho čekání vyskočit z okýnka a ukrást jakýkoliv jiný letoun,ale nějakým zázrakem jsem odolal.

Okázala jsem ignoroval myšlenky čtrnáctileté dívky sedící vedle mě,která spřádala plány jak mě oslovit,ale zároveň si uvědomovala,že jsem přece jen o dost starší – hmm,kdyby tušila že je mi přes devadesát! –a taky se bála reakce své matky,která seděla přes uličku.Nedokázal jsem včas skrýt úšklebek,když jsme si přečetl myšlenky té otylé ženy.Bylo to sice nepříjemné,ale odreagování to bylo…být tu Emmet,nejspíš se smíchy válí v uličce….

Jenže vzápětí jsem zase nebyl schopen myslet na nic jiného,než na Bellu.Vzpomínal jsem,u kterých výčitek jsem skončil…ach,už vím.U Tanye.

No,ale já se vrátil a jakoby se nechumelilo jsem s ní dokonce navázal řeč.A u toho jsem taky zůstat,ale kdo by si pomyslel,že se já osel zamiluju?

Po Alicině vizi jsem se ji opravdu snažil ignorovat,ale copak jsem mohl ustát pohled na to,jak ji ti nafoukaní kluci zvou na ples?Ne,to nepřipadalo v úvahu…Tak jsem se s ní začal bavit.A to bylo osudné pro nás pro oba…

Hodina biologie ,ta kdy nám pan Banner pouštěl film, mě málem zlomila.Vůbec nejhorší na tom všem bylo,že Bella se zamilovala taky…jenže já jsem nebezpečné monstrum,jak jsem mohl doufat,že to skončí šťastně?Nikdy jsem se neměl do Forks přistěhovat…Mýtina.Tam jsem se předvedl jako ten největší sobec na světě a celým svým bytím plně podlehl Bellinu kouzlu.

Letadlo začalo klesat.Když se konečně otevřely dvířka,nedbal jsem na utajení a upírskou rychlostí vyběhl z letadla,přeskočil vysoký plot vedoucí kolem letiště a uháněl k tomu baletnímu studiu,jenž mi popsala Alice.

Sluníčko už začalo pařit,ale já se pohyboval tak rychle,že to bylo jedno.Dorazil jsem k oné budově a vběhl dovnitř;koutkem oka jsem na konci ulice zachytil přibližující se Alici s Jasperem a z druhé strany Carlislea a Emmeta a o kus dál pozadu Esme a Rosalii.Nezajímalo mě jak se sem dostali,v hlavě jsem měl jen jedno – stihnu to včas?

Vtrhl jsem do dveří,jejichž obrázek mi Alice poslala v myšlenkách a na pár sekund jako by se pro mě zastavil čas.

Ten hnusný upír se skláněl nad malou zhroucenou osůbkou – Bellou.A zakousl se jí do ruky.

Z hrudi se mi vydralo zavrčení a v tom samém momentě jsem ho od ní odtrhl a držel pod krkem…Pral se se mnou,ale já byl tak zuřivý že neměl šanci.Přiběhli sem Emmet s Jasperem a převzali ho – aby dokončili jeho roztrhání a potom spálili.Urychleně ale vypadli z místnosti,až jsem se tomu podivil.Nedýchali…

Pak ke mně ale dolehly jejich myšlenky: Kruci tolik krve…

Nechápavě jsem se nadechl a teprve teď si uvědomil,jak báječně sladce je provoněná celá místnost.Dál jsem nad tím ale nepřemýšlel a přiskočil k Belle.Ležela na zemi,tak zranitelná,Carlisle se jí nažil zastavit tepenní krvácení…

Bože,té krve kolem.

Konečně jsem si uvědomil,že mám ústa plná jedu a svaly napjaté,připravené ke skoku.

Edwarde,vypadni odtud! volal na mě  v myšlenkách Carlisle.

„Ani náhodou,“zavrtěl jsem umíněně hlavou a přiklekl k nim.Carlisle měl ruce celé potřísněné její krví,která stále  v pravidelných intervalech vystřikovala z tepny…toho slaďoučkého aroma byla plná místnost…

Zahoupal se mi žaludek,ale nějak jsem se ovládl.Byla to Bella…nemohl bych jí ublížit.Jí ne. 

Opatrně,abych jí neublížil ještě víc jsem jí odhrnul zakrvácené vlasy z čela.Nikdy jsem necítil větší bezmoc,než teď.Srdce jí párkrát vynechalo a začalo bít nepravidelně.Zděsil jsem se.Ne,přece mi neumře! A nebo hůř – přece se neproměnní v upírku!

„Ne,Bello ne!Prosím…“naříkal jsem a lámal se mi hlas. „Carlisle…dělej něco…“

Carlisle pokrčil rameny. „Kousl ji.Můžeme jen čekat a doufat-“

Skočil jsem mu neurvale do řeči.„Ne,musíme něco udělat,nesmíme ji nechat…“

„Edwarde,musíš pochopit že se nic jiného dělat nedá,jen čekat tři dny.“

„Ne!“Málem jsem na něj výhružně zavrčel.

Carlisleův výraz se změnil v nejistý. „No…můžeš zkusit vysát jed z rány,je docela čistá.“

Zešílel.Jak bych já – já,jejíž krev mi voněla jako žádná jiná,jak bych se jí mohl napít bez toho,aniž bych potom nepokračoval dokud bych z ní nevysál poslední kapku krve?

„Auu,“zasténala Bella. „E-Edwarde?Bolí to…“naříkala a bolest v jejím hlase mi rvala srdce.

„Edwarde,no tak!“postrčil mě Carlisle.

„Uhaste ten oheň!“plakala Bella.

„Nedokážu to,“zašeptal jsem. „Udělej to ty,“podíval jsem se na Carlislea.

„Musím zastavit to krvácení,nebo umře,“vysvětlil mi.

Nerozhodně jsem se díval na Bellu,jak se svíjí napodlaze.Bylo to příšerné… „Auu…“vykřikla znovu.

„Dělej,nebo už bude příliš pozdě!“varoval mě Carlisle.

Příliš pozdě…a bude monstrum jako já.To co jsem nikdy nechtěl.Nedopustím to…nedopustím…Najednou ze mě vymizely všechny pochybnosti.Jemně jsem uchopil Bellu za ruku,pro uklidnění se nadechl a vnořil zuby do té krvácející rány.

V ústech se mi okamžitě rozlila neskutečně lahodná chuť.Byla milionkrát lepší než jakákoliv jiná krev,kterou jsem za svůj dlouhý život okusil.Neuvěřitelně sladká,přiváděla mě do extáze…Kolem mě vířila šarlatová mlha a dělaly se mi rudé mžitky před očima.Šelma ve mně radostně zařvala.

Lačně jsem nasál další doušek a uvědomil jsem si,že ta krev je smíšená s upířím jedem.To bylo divné…A potom jsem si vzpomněl,v jaké situaci se nacházím.

Moje pocity byly v tu chvíli skoro komické.- Místo abych chtěl dál pít,byl jsem v silném pokušení okamžitě odtrhnout rty od její ruky,abych už dál nemusel riskovat,že ji zabiju.Ale pokračoval jsem dál,hlídal šelmu uvnitř mě,aby už ani na chviličku nepřevzala kontrolu.Když už jsem necítil žádné stopy jedu v Belliné krvi,přece jen trochu zklamaně že nemůžu vypít víc a zároveň s úlevou,že už jí nebude nic hrozit, jsem se od Belly odtrhl a roztřeseně se nadechl.

Dokázal jsem to,docházelo mi.Dokázal jsem to!!!Dokázal jsem nemožné…!!

Nejraději bych se radostí roztančil,ale ještě nebylo zcela vyhráno.Bella ztratila spoustu krve a musíme ji dopravit co nejrychleji do nemocnice,nebo moje snaha přijde vniveč. „Je oheň pryč?“zeptal se Carlisle Belly.S úlevným úsměvem na rtech vdychla: „Ano.Díky Edwarde.“

„Tak rychle do nemocnice,“popoháněl mě Carlisle.Bella se trošku zamračila.„Chci spát…“

Přeopatrně jsem ji zvedl do náruče. „Klidně spi,ponesu tě.“

Spokojeně zamručela a přitulila se blíž ke mně…

KONEC