To meet again

Autorka: NiCoLkA CuLLeNs

PROLOG

,,Ne,nechoď prosím.“volal na mě podivně vyhublí mladík.

,,Já musím.“lhala jsem mu.

,

,Nemusíš.Nikdy jsi neuměla lhát Angi.“vytknul mi ten mladík.Na to jsme neměla odpověď.Měl pravdu,nikdy jsem neuměla lhát a proto jsem lhala jen pouze v nouzových situacích.A to tato chvíle byla.Nouzová situace,toto slovo tento okamžik přesně vystihovalo.

,,Promiň.“to bylo to poslední,co jsem stihla mladíkovi říct.Hned na to jsem vyběhla z chátrající a hrůzostrašně vypadající chaty.Dveře jsem se za sebou ani neobtěžovala zavřít.Vyběhla jsem po štěrkové cestě,na které bylo poznat,že není moc často používaná.Připadalo mi,že ta štěrková cesta je neuvěřitelně dlouhá.Naštěstí jsem už po chvíli byla u branky.Chtěla jsem ji otevřít,ale branka se ani nehnula.Napadlo mě,že je tu už asi několik let takže je už asi pořádně rezavá.

Zašátrala jsem v kapse kabátu.Kapsa byla prázdná,až na malý novinový ústřižek.

,,VÝBUCH UPROSTŘED LESA,NIKDO NEPŘEŽIL“stálo na něm starým a omšele vypadajícím písmem.Stěží jsem zadržela slzy.Tohle musím udělat,takhle to musí být.Nebo ne?Ale ano musí.Teď už na to nemysli přikázala jsem si.

Ani jsem nepostřehla,že pořád stojím před brankou a v ruce křečovitě svírám novinový ústřižek.Opatrně jsme ho zastrčila zpět do kapsy.Na tuhle minulost jsem chtěla zapomenout. Pořád jsem však chtěla něco co by bylo jako důkaz,že se to stalo.

Se zděšením jsem se podívala na hodinky.Ztuhla jsem,když jsem zjistila,že je už za pět minut půl jedné v noci.Už jen pět minut.Tak málo.

Zapomněla jsme na slušné chování a branku jsem přeskočila.A rychlými kroky směřovala do blízkého lesa.

Jakmile jsem se octla mezi prvními hrůzostrašnými stromy,tak ze mě stres opadl.Pohlédla jsme na hodinky.Za chvíli bude po všem,říkala jsem si.A skutečně.Lesním tichem se ozvala ohlušující rána oznamujíc mou zradu.Byla to má vina.Má zrada.To kvůli mně ten mladík zemřel.To kvůli mně ta chatka vybuchla.To vše kvůli mně…