Tak trochu jiný konec...

Autorka: Janna

Kapitola pátá

„Bello?“ Sním nebo opravdu slyším ten nejkrásnější sametový hlas? Hlas toho, koho tak miluji, toho, který se 14 let neukázal? „Prosím, vzbuď se, musím ti toho tolik říct!“ Nezdá se mi to. Opravdu ho slyším. Pomalu jsem zamžikala očima.

Nade mnou se skláněla ta fantastická tvář, bronzové rozcuchané vlasy, bledá kůže, zlaté oči… Zprudka jsem se posadila. Slzy mi tekly proudem. „Jak, jak si dovoluješ sem přijít?“ šeptala jsem. „Mám odejít?“ zeptal se. Projel mnou šok. „NE!“ Málem jsem řvala. Rozhlédla jsem se. „Kde je Thomas a Charlie a-,“ „Šli se projít do města, nechali nám trochu času.“ Přerušil mě Edward.

Detailně jsem si prohlíželo osobu, o které jsem už jen snila. Projel mnou smutek. On – navždy sedmnáctiletý. Navždy mladý. Navždy krásný. Nesmrtelný… Do hlavy mě začaly bodat vzpomínky… kde je ta doba, kdy jsem snila o tom stejném osudu jako má on? Povzdechla jsem si.

„Proč jsi přišel?“ zeptala jsem se. „Proč se ukážeš po 14 letech?“ Těch 14 let jsem velmi zvýraznila. Nechal mě tak dlouho čekat…

„Já, neuvědomil jsem si, jak čas plyne… Bello, já už bez tebe nemůžu žít, nejde to, potloukám se od ničeho k ničemu, stále na tebe myslím… prostě to už nejde…“ zíral mi do očí. Ten jeho omamující pohled, chvíli jsem nebyla schopna slova.

„Ty… na mě… myslíš? Copak jsi mě před lety neopustil, protože jsi mě nechtěl? Protože jsi mě nemiloval?!“ Tu poslední větu jsem zvedla do polovýkřiku.

„Lži a jen lži…“ šeptal. Lži? Jak to myslí… lži? Kousla jsem do rtu, on mě… stále… miluje? Ta myšlenka mnou otřásla. Draly se ze mě další slzy. „Lži?“ vyjekla jsem. „Jak to myslíš, lži?“ Nedokázala jsem si to přiznat. Ne. To není možné. Ne.

„Nešlo to jinak, nemohl jsem s tebou zůstat, Bello, byl jsem pro tebe příliš nebezpečný… a to co se stalo při oslavě tvých narozenin… to mě jen utvrdilo. Nesnesl bych, kdybych ti někdy ublížil, musel jsem tě opustit… bylo to pro tebe to nejlepší…“ pomalu smutně pronášel. „Takže, chceš mi říct, že tobě-tobě na mě záleží?“ Zvedl zrak a zhluboka se mi podíval do očí.

„Vždycky mi na tobě záleželo, Bello. Vždycky jsem tě miloval, miluji a milovat budu.“ Šeptal. „Proč? Proč? Proč?“ šeptala jsem si pro sebe. „Co proč?“ zeptal se mě s bolestí v hlase.

„Proč si jen nemohl přijít dřív…“ můj hlas jsem pomalu ani sama neslyšela, ale věděla jsem, že on to určitě uslyší.

„Já… vůbec jsem si neuvědomil, jak čas ubíhá, pochop, Bello, pro nás plyne úplně jinak, než pro vás. Když jsem se rozhodl, že tě musím najít, věděl jsem, že asi nějaký ten rok utekl, ale, že je to 14 let… sám jsem tomu nevěřil, když jsem všude viděl číslo tohoto roku… Bylo mi jasné, že už budeš mít rodinu, ale já to nevzdávám, Bello, stále tě miluji.“

„Já tebe taky, Edwarde… ale je pozdě, příliš pozdě napravovat chyby…“ šeptala jsem. „Celé ty roky jsem si přála jediné, vidět tě, obejmout, políbit a být s tebou navždy šťastná, ale nejde to, Edwarde, já nemůžu odejít od své rodiny… mám manžela, děti… Nemohu je opustit, protože jsi se po tolika letech vrátil. Moje vlastní rozhodnutí je jasné, mám sto chutí s tebou utéct pryč a milovat tě navždy… stejně si mi toho dne v lese vzal srdce… vždycky patřilo jen tobě, Thomas všechno ví… a chápe mě, drží mě v každé situaci, já ho prostě nemůžu opustit… Edwarde, trhá mi to srdce, ale musím tě odmítnout…“

Mlčel. Musel s tím přece počítat, ne?

„Edwarde, věř mi, já-já tebe miluji víc než Thomase, dokonce se mi to příčí, ale miluji tě víc než své děti… Položila bych za tebe život, kdybych musela, ale nemám na vybranou… V mém srdci budeš vždy jen ty, má jediná láska…“

Mlčky jsme se na sebe dívali. „Takže, to je tvé poslední slovo? Nechceš mě už nikdy vidět?“ zíral na mě a každé slovo, které pronesl, vyzařovalo bolest a smutek.

„Já, já… nevím, Edwarde, asi to bude lepší… když, když… se už v mém životě neukážeš. Já tě budu nadosmrti milovat-no, třeba se po smrti zase potkáme.“ Usmála jsem se na něj. „I když to si asi budu muset hodnou chvíli počkat, než ty umřeš.“ Něco zabrblal, bylo to něco jako Čekat teda nebudeš nebo jsem slyšela špatně? Radši jsem to přešla.

„Jak si mě vlastně našel, tady ve Wisconsinu…“ „Pche, to bylo to nejjednodušší, pár optání ve Forks…“ mávl nezajímavě rukou. „Hmm, to mě mělo asi napadnout…“ konstatovala jsem.

Dívala jsem se do jeho očí plných rozteklého topazu. Ten jeho pohled… kolikrát jsem o něm snila, že ho ještě uvidím…

Náhle přiblížil jeho obličej k mému. Trochu jsem se třásla, nevěděla jsem jestli chci to, co se chystá udělat. Ale mělo to být naposled, tak to přece není špatné, ne? Pomalu se naše rty spojily. Bylo to ta… nádherné. Léta jsem sama sebe přesvědčovala, že polibek od Thomasa je lepší, ale teď vím, že to bylo rouhání… Nikdy mě nikdo nelíbal tak jako Edward…

Jeho studené tvrdé rty se jemně prolínaly do těch mých. Cítila jsem jeho chladný sladký dech. Cítila jsem se jako v ráji…

Asi by nepřestal, kdyby neucítil, že se potřebuji nadechnout. Jemně mě od sebe odtrhl a hleděl mi do očí. „Sbohem, Bello. Porušil jsem slib, když jsem ti před léty říkal, že to bude, jako bych neexistoval. Teď ti akorát slíbím, že v tvém životě se už nikdy neukážu. Miluji tě navždy, Bello. Jen a jen tebe a moji lásku k tobě mi už nikdo nemůže vzít. Prosím opatruj se, sbohem.“ Dal mi poslední rychlý polibek na rty. „Sbohem,“ šeptala jsem a slzy se mi řinuly z očí. „Moje srdce bude vždy tvé, miluji tě. Sbohem.“ Nikdy ho nepřestanu milovat, vždy bude jediný, komu patří mé srdce. Zahleděl se mi do očí a pak… zmizel.

***

Měla jsem všechno, co jsem k životu potřebovala. Moji lásku Thomase, mé 2 milované děti, má vnoučátka a pravnoučátka.

Nezdá se to, ale myslím, že můj život nebyl tak špatný. Když nad ním tak přemýšlím, teď, když ležím na smrtelné posteli, ve svých 86 letech…

Jsem už stará, má kůže je vrásčitá a velice se podobám tomu, co jsem viděla před mnoha lety ve snu, kde mi po boku stál Edward. Jak jsem se dívala do toho zrcadla a viděla sebe – starou. Byla jsem to já. Dnes je mi to už jasné.

Prožila jsem to, co by člověk měl za život prožít. Lásku, obrovskou lásku, která se za ty desítky let nezměnila. Mé srdce je věčně u toho sedmnáctiletého Edwarda, který dodržel svůj slib. Už se nikdy neukázal. Nechal mi však nádherný dárek. Ne hmotný, nedal se vyvážit penězi… Po jeho odchodu zmizela má noční můra. To byl ten klíč. Potom, co mi vyznal svoji lásku, kterou stále ke mně cítí, můj sen povolil. Už se mi nikdy nezdálo o tom, jak mě Edward opouští a odmítá. Ne. Noční můru nahradil nádherný sen.

Od té doby se mi znovu zdá jeden a samý sen, ale tento… tenhle mi nevadí… tenhle miluji. V tom snu jsme s Edwardem na své louce, on mě objímá a líbá a šeptá mi do ucha, jak mě miluje. Já mu vše oplácím. Nádhera. Z tohoto snu se nikdy nechci budit. Mé křičení uprostřed noci nahradily milostné povzdechy.

Byla jsem šťastná, Thomas byl šťastný. Všichni byli šťastní. Co víc si přát? Dnes už vím, že ke štěstí už víc nepotřebuji, jen svoji milující rodinu a svůj milovaný sen.

Ve dne jsem byla ta starostlivá milující matka, babička… V noci jsem se měnila v tu mladou sedmnáctiletou Bellu. V tu bezstarostnou, milující Edwarda. V tu, kterou jsem chtěla zůstat. Čas ale nezastavím, ale teď na sklonku života vím, že to není tak špatné, ten můj celý život. Byla jsem ráda, že jsem ho mohla prožít tak jak jsem ho prožila, i když to bylo bez Edwarda.

Umírám, Edwarde, umírám. Cítím to. Dnešek je můj poslední den. Prožila jsem dlouhý život. Dlouhý a šťastný. Ležela jsem na posteli a cítila jak mé tělo postupně odumírá. Jak mé srdce bije posledními údery. Cítila jsem Thomasovu ruku, která držela tu mou. Viděla jsem, jak se na mě zamilovaně a starostlivě dívá. Věděl to. Věděl, že dneska ho opustím a já to taky věděla.

„Miluji tě, Thomasi,“ šeptala jsem z posledních sil. „Já tebe taky, Bello, miluji tě.“ Promlouval ke mně tiše. Zbývalo pár posledních úderů. Stiskla jsem silněji Thomasovu ruku. Naklonil se nade mě a políbil mě na čelo. Moje srdce těžce odbíjelo. Každým úderem se blížilo ke konci.

Zavřela jsem oči. Neběžel přede mnou můj život, jen ty nejkrásnější okamžiky. Edward, Thomas, Lucy, Will, vnoučata, pravnoučata… a všichni další co můj život plnili štěstím. Charlie, Renée, Phil… a ostatní, kteří na mě už čekají ve světě mrtvých.

A najednou jsem viděla jen tmu. Všude okolo mě. Mé srdce uhodilo posledním úderem. Navždy utichlo. Přede mnou se zjevilo bílé světlo. Světlo na konci tunelu…

Nehýbala jsem se. Stála jsem na stejném místě, ale světlo se ke mně přibližovalo. Bylo větší a větší. Najednou mě zcela oslepilo. Prohlížela jsem své tělo. Vypadalo zase, že je mi sedmnáct, nejkrásnější věk…

Z ničeho nic se mě dotkly dvě ruce. Bílé, sametové ruce. Zvedla jsem oči a zahleděla se mlčky do toho perfektního obličeje. Jeho bronzové vlasy se čepýřily do všech stran. Hleděl na mě topazovýma očima. Něžně jsme se políbily.

Chytli jsme se za ruce a pokračovali společně dál tunelem plného světla. Dočkala jsem se. Teď už na mě čekala jen věčnost po boku mé lásky, přesně jako můj sen.

Sen, který trvá věčně, sen s Edwardem. Poslední dílek štěstí zapadl na své místo.

Konec