Tak trochu jiný konec...

Autorka: Janna

Kapitola třetí

„Bello? Bello! Bello, jsi v pořádku?“ Ten hlas přicházel jakoby z dálky. Ležela jsem na studené zemi, nemohla jsem otevřít oči, nemohla jsem se pohnout. Každý pohyb vyvolával nesnesitelnou bolest. Né fyzickou, ale tu, co se drala z mého nitra, z té černé díry, která mě trhala lehce jako papír na kousky.

„Bello! Udělal jsem něco špatně? Já jsem takovej pitomec.“ Slyšela jsem Thomasův hlas. „Ne,“ zašeptala jsem tichým nakřáplým hlasem. „Thomasi, prosím… zvedni mě.“ „Jistě, Bello.“ Opatrně mě chytil do jeho náruče a nesl mě do domu.

„To je dobrý, Tome, já to dojdu sama.“ Šeptala jsem. „No, tak to určitě riskovat nebudu.“ Usmál se na mě. Nevzpouzela jsem se, neměla jsem na to sílu ani chuť.

Vynesl mě do pokoje a položil na postel. „Díky.“ Můj hlas už zněl líp.

„Bello, proč si… ? Udělal jsem něco špatně?“ Znova ta stejná otázka, jak mu mám sakra vysvětlit, že to není jeho chyba? Že je to moje chyba? Že jsem věčně zamilovaná do upíra, který mě už nechce?

Podívala jsem se na hodiny. Půl desáté. Charlie dnes v noci nepřijde, odjel někam služebně mimo město.

Náhle mě napadla myšlenka. Co kdybych to Thomasovi řekla? On mi je přece ve všem upřímný a já mu mám svoji minulost zatajovat? Proč? Nepamatuji si, že by mi on říkal, že nesmím nikomu vyzradit to tajemství. Samozřejmě, bylo to takové jasné, že asi nebudu na potkání povídat někomu, že znám rodinku upírů.

Vadilo by mu to? A co když ne, vždyť mi sám řekl, ať si najdu jiného, ať začnu nový život. A vlastně… co by mu mělo po tom být! On mě nechal jen tak na pospas v lese, řekl mi, že mě nemiluje, opustil mě a já mám držet jeho tajemství? Tak to teda ne!

Tu minutu, co jsem nad tím přemýšlela, se na mě Tom celou dobu díval trochu starostlivě a netrpělivě.

„Tome, já… potřebuji, potřebuji ti něco říct…“ začala jsem a hlas se mi chvěl. „Povídej,“ pobízel mě. „Víš, bude to znít divně a asi si budeš o mě myslet, že jsem blázen, ale slib mi, že mě nebudeš přerušovat, dokud ti všechno nepovím. Bude to dlouhý příběh, ale jestli je tu někdo, kdo má právo znát moji minulost, tak jsi to ty. Ani Charlie to neví.“ Pohlédla jsem na něho. Hleděl na mě tak… zvědavě? A pak udělal gesto, že si zamyká pusu a odhazuje klíč. Usmála jsem se.

„Mimochodem, možná, tedy spíš určitě, mě popadnou nějaké emoční záchvaty, tak si toho nevšímej.“ Přikývl.

A tak… začala jsem mu všechno vyprávět, každý detail. Jak jsem přijela do Forks, jak jsem je poprvé uviděla. Jak jsem se seznámila s Edwardem. Trochu jsem se zasekla na jeho jméně, přišel záchvat, ale nakonec jsem jeho jméno vyslovila.

Popisovala jsem mu mé pocity, jak se Edward choval divně a stejně tak celá jeho rodina. Pak jsem začala mluvit o mém výletu do La Push, co jsem vytáhla z Jacoba… Jak jsem si ověřovala a potvrzovala svoje teorie. O Port Angeles, o tom rozhovoru v autě…

Všimla jsem si, jak se Thomas trochu nevěřícně tváří, když jsem mu říkala, jak mi Edward potvrdil, že je upír.

Nevšímala jsem si toho a pokračovala dál. Vyprávěla jsem o každém detailu, o Jamesovi, přičemž jsem mu ukázala svoji jizvu na ruce. Myslím, že při tomhle okamžiku mi začal opravdu věřit. Pak jsem přešla na to krásné období půl roku, kdy se nic špatného nestalo.

A pak přišel zase emoční výbuch. Chvíli jsem to rozdýchávala a pokračovala… Oslava mých 18. narozenin – totální katastrofa. Thomas se tvářil vyděšeně, když jsem mu popisovala, jak se na mě všichni upíři žíznivě dívali. Pak přišlo to nejhorší.

Les… Jak mě opustil a ta strašná slova, která mi řekl… Začala jsem popisovat to strašné období bez něho, ten jeden stejný sen, co se mi zdá každou noc… dodnes.

Nakonec jsem mu vysvětlila, že to jak jsem omdlela, bylo kvůli bolestivé vzpomínce na Edwarde, jelikož byl první a poslední, který mě kdy líbal. Takže ať si hlavně nemyslí, že to byla jeho chyba.

Domluvila jsem. Byla jedna v noci, opravdu jsem se rozpovídala. Zvědavě jsem na něj hleděla a čekala co řekne. Jeho výraz se nedal popsat, bylo v něm příliš moc emocí.

„To… byl dlouhý příběh.“ Vypadlo z něj. Zněl trochu chraplavě, asi to bylo tím, jak dlouho nepromluvil. „Víš, kdybych tě neznal, tak bych ti asi nevěřil, ale…“ „Já vím, zní to šíleně,“ přikývla jsem. „Nicméně, znám tě dlouhou dobu a poznám, kdy lžeš… tohle byla fakt pravda… Já… prostě nevím, nevím, co říct… Celou tu dobu jsem přemýšlel, co tě trápí… Viděl jsem, že to nechceš dát najevo, ale hodně jsi se přetvařovala. Teď už to chápu. Moje starosti mi najednou připadají nicotné…“ usmál se a já mu úsměv oplatila.

Chtěla jsem ho chytnou za ruku, ale ucukl. Trochu mě to rozhodilo. „Ty ho stále miluješ, že?“ vyhrkl trochu nazlobeně, ale i soucitně. Nestihla jsem odpovědět, pokračoval. „Proto jsi mi nikdy neopětovala ty city navíc…“ sklopil smutně oči k podlaze.

„Ano,“ zašeptala jsem. „stále ho miluji, mé srdce mu bude navždy patřit, protože si ho odnesl s sebou, když mě opustil, ale i tak…“ na chvíli jsem se zastavila a jistě stiskla jeho ruku, tentokrát neuhnul. „Ty ve mně vzbuzuješ zase lásku, Thomasi, chci s tebou být, chci s tebou zůstat, jsi to nejlepší, co teď můžu mít, jsi má opora.“

Úsměvně jsem na něj pohlédla. Nenechala jsem ho reagovat a začala ho líbat. Zase ten teplý vroucný polibek. Tentokrát jsem se nezhroutila, ale vychutnala polibek až do konce. Nakonec jsem se od něj odtrhla. Díval se na mě tak… zamilovaně a já doufám, že jsem se tvářila podobně.

„Už budu muset jít, naši budou šílet, že jdu tak pozdě.“  Usmál se a dal mi lehký polibek na čelo. „Jasně, tak zítra… teda vlastně už dneska.“ Řekla jsem a oplatila mu úsměv. „Tak… ahoj.“ Zamával mi a zmizl z mého pokoje. Slyšela jsem ještě bouchnout hlavní vchodové dveře a pak jsem se propadla do světa spánku.

Vstříc noční můře.

***

Čas ubíhal. Možná až moc rychle. Teď to bylo lepší… ale i horší.

Lepší, protože jsem se nemusela přetvařovat před Thomasem, lepší, protože mě už zcela chápal, lepší, protože mi pomáhal jak mu to jen šlo, lepší, protože mě miloval a já jeho taky.

Horší, protože moje láska k němu nebyla zdaleka tak silná, jakou on oplýval ke mně, horší, protože moje láska k Thomasovi mě jen usvědčovala v tom, že nikdy nezapomenu na Edwarda, a že ho budu stále nejvíc milovat, že nikomu jinému mé srdce nikdy patřit nebude, horší, protože má noční můra neodcházela a byla stále silnější, víc mě bolela, víc jsem plakala, víc jsem se kvůli tomu trápila.

Jak jsem řekla, lepší i horší.

Nedokážu pochopit, že už je to rok, rok ode dne, kdy mi dal své sbohem. Kdy mě ranil svými slovy, kdy mi vytrhl mé srdce z hrudi a už se s ním nevrátil.

A tak po roce stojím na tom stejném místě, kde jsem stála před rokem. Vidím stromy, které pamatují náš loňský rozhovor. Vidím zemi, na které jsem stála. Vidím keře, mezi kterými jsem se prodírala, když jsem za ním utíkala. Vydala jsem se tou stejnou cestou, kterou jsem před rokem šla. Kolem mě bylo moře kapradí, ale já šla jistým krokem dál. Najednou jsem se zastavila.

Ano, to bylo to místo, kde jsem se sklátila a hodiny zde ležela bez pohnutí. To bylo to místo, kde mě minulý rok našel ten muž, jehož jméno si už nepamatuji. Svezla jsem se na kolena a tiše plakala. Seděla jsem tu bez pohnutí asi hodinu, zahalená bolestnými vzpomínkami. Zvedla jsem se a pomalu se loudala zpátky. Na tohle místo se už nikdy víc nevrátím, tohle bylo naposled, co jsem tu byla.

Ani jsem nemusela dávat pozor, jako by mě něco vedlo, našla jsem snadno cestu zpátky k našemu starému domu ve Forks. A před ním stál Thomas.

„V pořádku, Bello?“ zeptal se mě starostlivě. Jemně jsem přikývla, zatímco jsem si utírala poslední slzy z tváře.

„Měl jsem jít radši s tebou. Vážně myslíš, že to pomůže?“ Mluvil trochu nevěřícně, ale já svoji teorii urputile bránila. „Ano, Thomasi, myslím, že to pomůže. Přece jsem takovou dlouhou cestu z Angomy nedělala zbytečně…“ Objal mě a zlehka políbil. Chytl mě za ruku a pomalu jsme se vyrazili dál.

Napadlo mě to už dávno a hlodalo mě to čím dál tím víc. Moje noční můry neustávaly, takže jsem si postavila hlavu. Ukončím to tam, kde to začalo. Ve Forks. V lese. Na tom stejném místě.

Dalo mi práci přesvědčit Thomase, abychom si udělali menší výlet do Forks. Ani Charlie nebyl z mého nápadu nadšený. Myslel si, že není dobré, abych si tu všechno připomněla. Ale já mám svou teorii. Podle mě, když se tady se vším navždy rozloučím, mé hrůzné sny přestanou. Zlomím tu strašnou kletbu, která mě rok sužuje.

Asi měsíc jsem Toma stále přesvědčovala, ať jedeme. Nakonec jsem si to umanula jako jediný dárek k mým 19. narozeninám, který mi může dát. Nechtěla jsem je slavit, jelikož mi akorát připomínaly to, co se před rokem odehrálo. Ale teď, jako bych tomu chtěla přímo čelit.

Samozřejmě, k návštěvě Forks jsem měla i jiné důvody. Například to, že jsem chtěla navštívit mé staré přátele, protože příště bych už k tomu neměla šanci. Za chvíli začínají semestry na vysoké, takže ve Forks nikdo nezůstane a já je tu chtěla ještě zastihnout.

My s Thomasem jsme si vybrali jen průměrnou státní univerzitu v Milwaukee, nechtělo se nám jezdit příliš daleko z Angomy. Chtěla jsem často navštěvovat Charlieho a z hlavního města Wisconsinu to domů není daleko, jen několik hodin cesty autem.

Předtím, než ale zajdu k Angele, ke které jsem měla namířeno ze přátel nejdřív, jsem chtěla podniknout ještě jednu cestu. Vím, že mě to bude hodně bolet, ale když už se mám tady se vším rozloučit, tak pořádně.

Šli jsme ruku v ruce s Thomasem mě známým lesem. Docela to trvalo, než jsme tam došli, ale naše úsilí nebylo marné. Další vzpomínka mě zasáhla jako šíp, když jsem stála před tím velkým bílým domem.

Ten dům, který patřil rodině, do které jsem vždycky chtěla patřit…