Tak trochu jiný konec...

Autorka: Janna

Kapitola druhá

Očima jsem přejížděla parkoviště, jestli ho zahlédnu. Stál tam, u svého tmavě modrého auta, pro mě neznámé značky. Jasně, nebylo to nic nového, ale žádný šrot to taky nebyl. Trochu se mi postesklo po mém starém náklaďáčku, škoda, že jsem si ho nemohla taky převézt sem. Ráno jsem šla do školy pěšky, ani mi to nevadí, náš dům je kousek odsud.

Thomas se usmíval jak sluníčko, vyzařoval takovou pozitivní energii.

„Čau,“ pozdravila jsem ho, když jsem k němu došla. „Ahoj, tak co? Kam se chceš podívat?“ řekl a pohlédl na mě. „No, mě je to docela jedno, ty jsi průvodce.“ Usmála jsem se na něho, i když to nebyl ten úsměv ‚od srdce‘.

***

„…a tady je jediné kino ve městě,“ poukázal na velkou bílou budovu. Byla jsem ráda, že se tak rozpovídal, všechno mi ukazoval s nadšením. Pořád mi vrtalo hlavou, proč se předtím choval jinak.

„Tome?“ oslovila jsem se ho opatrně. „Ano?“ odpověděl. „No víš, tak si říkám, proč si se na mě ve škole ze začátku tvářil, jak kdybych tě vraždila?“ Zastavil se a hleděl do země. Připadala jsem si hloupě. „Víš co? Zapomeň na to, já se tě neměla ptát na-,“ „Ne, to je v pořádku,“ skočil mi do řeči. „Já nevím, jak bych to… No zkrátka, minulý rok se sem nastěhovala nová holka, no a já se do ní zabouchl. Bylo to nádherný, všude jsme chodily spolu, fakt jsem ji miloval… no a ona mi pak…“ na chvíli se odmlčel. Nechápala jsem, jak to souvisí s tím, na co jsem se ptala, ale nic jsem neříkala. „Podvedla mě s jedním snobem ze školy a mě zkrátka odpálkovala. Asi před dvěma měsíci se odstěhovala, její matka si našla jinou práci a tak odjela s ní. Já tě nechci urazit, ale ty… zkrátka jsi ji hodně podobná, teda ne jako povahou, ale vzhledem, měla obdobné hnědé vlasy i oči… hodně mi ji připomínáš.“ Opatrně se na mě podíval, jako bych ho za to měla seřvat nebo co.

„Zareagoval jsem úplně špatně, když jsem tě uviděl, okamžitě jsem si na ni vzpomněl a popadl mě strašný vztek, tak proto jsem byl tak nepříjemný. Promiň.“ Řekl a hleděl mi omluvně do tváře.

„To je… v pohodě. Já už si myslela kdovíco, ale tohle je tak… pochopitelné…“ Uvědomila jsem si, že to znělo asi hodně otřepaně a kostrbatě.

„Takže se nezlobíš?“ zeptal se mě. „Ne, samozřejmě, že ne. Proč bych se na tebe měla zlobit?“ pohlédla jsem mu do očí. Měl je nebesky modré, velká změna oproti… „Au,“ zašeptala jsem, když jsem pocítila bodavé škubnutí v hrudi při té vzpomínce, co jsem se snažila vyvolat.

„Co prosím?“ pohlédl na mě. „Ale to nic, jen mě křuplo v zádech…“ vyhrkla jsem a odvrátila od něj pohled, aby nepoznal, jak se červenám, když lžu.

***

Hleděla jsem na tu nejkrásnější bytost na světě. Na toho, koho tak vroucně miluji. Chtěla jsem se po něm natáhnout a dotknout se ho, ale nešlo to. Něco mě drželo zpátky. Díval se na mě bolestným a odmítavým obličejem.

„Edwarde, ty… mě… nechceš?“ zašeptala jsem a slzy se mi hrnuly z očí.

„Ne.“ Nelhal, hleděl mi pevně do očí, když to říkal.

Klesla jsem k zemi a kolem mě začalo všechno vířit zelenou barvou. Motala se mi hlava. Obličej jsem měla v dlaních a vzlykala.

„Sbohem, Bello. Sbohem, Bello. Sbohem, Bello. Sbohem, Bello.“ Jeho líbezný hlas se nesl vzduchem. Dorážel na mě a já se třepala pod proudem slz.

„Néééé!“ zařvala jsem a zprudka se posadila na posteli. Z očí mi tekly slzy, mé tělo poskakovalo pod tíhou vzlyků. Zas ten stejný sen. Ta stejná noční můra. Pořád se vracela. Každou noc na mě čekala až usnu, aby mě dostihla. Díra v mé hrudi dávala o sobě vědět. Trhala mé tělo na kousky s neuvěřitelnou bolestí.

A to už to bylo 7 měsíců… I přesto, že jsem poslední dva měsíce trávila s Thomasem a můj život byl o poznání šťastnější, i přesto se mi sen každou noc vracel. A každou noc jsem se budila s křikem, zpocená, a tekly mi proudem slzy. Svíjela jsem se ve strašných křečích.

Myslela jsem si, že to bude lepší, když jsem začala žít nový život, ale bylo to horší. Horší, protože ten smutek, co jsem kdysi ze sebe vyzařovala přes den, se nakupil vždycky až v noci. Ve dne jsem mu nedala šanci.

A tak jsem každou noc prožívala v dvakrát tak větších bolestech než předtím. Ale za ty příjemné dny to stálo.

Ze mě a Thomase se stali vážně skvělí přátelé, byli jsme spolu téměř každý den. Byla jsem ráda, že není zvědavý na moji minulost, a tak i když se mě na něco z ní zeptal a já odvedla směr konverzace někam jinam, vůbec mu to nevadilo. Nedotíral na mě, abych mu to řekla a já mu za to byla vděčná.

Zato on se mi vyzpovídal rád, mluvili jsme hlavně o něm. Vyprávěl mi víc podrobností o té dívce (jmenovala se Andrea), co mu tak ublížila, viděla jsem, že mu to pomáhá, když to někomu může říct. Občas jsem sama dostala takový záchvat, že bych mu už konečně chtěla vše vyklopit, říct mu vše o tom ‚člověku‘, co mi tak ublížil. Ale to by mě asi potom musely převézt do blázince, protože kdo by věřil, že mě opustil upír, kterého tak dodnes vroucně miluji?

Ano, bylo to tak, nechtěla jsem si to přiznávat, ale stále ho miluji. Nic mi nevezme tu lásku k němu, dokonce ani to silné přátelství k Thomasovi, ani to jak je Charlie šťastný, když mě vidí s Thomasem. Samozřejmě, on by mě chtěl vidět s Thomasem trochu jinak, než jako přátele, ale já vím, že nemám sílu na něco víc.

V posledních týdnech mi ale něco říkalo, že se Tom snaží být v mé přítomnosti a dotýkat se mě víc než předtím. Ze začátku jsem to ignorovala, ale teď už mi to nedalo. On chtěl něco víc, ale na to já nebyla připravená. Vím, že on by byl ideální kluk pro mě, jenže mé bolestivé vzpomínky na lásku vždy rychle odmetly veškeré snahy.

Sama jsem ho už nevnímala jen jako ‚dobrého kamaráda‘, chápala jsem, že je mezi námi něco víc, ale nechtěla jsem si to připouštět, protože by mě okamžitě začalo silně bodat v hrudi a ta černá díra by se ozvala. Jako by to nestačilo každou noc…

Možná, že by se tomu dalo vzdorovat, ale to mé sobecké já nechtělo. No, tak si to přiznej, že ho miluješ! A zapomeň na toho druhého! Křičelo.

Nedokázala jsem se ubránit, takže jsem se mému sobeckému já vzdala. Takže když mě jednou Thomas doprovázel domů…

Tom věděl, že nemám auto, a tak se mnou chodil pěšky. Tvrdila jsem mu, že mi nevadí, když on má auto a já ne, ale nedal se obměkčit. Zrovna jsme se vraceli z kina, dávaly nějakou přesládlou romantiku, takže jsem radši moc film nevnímala a pustila si do uší řvavou hudbu, která to přehlušila.

Thomas šel vedle mě, ruku propletenou v té mojí. Tohle gesto jsem nebrala jako ‚něco víc‘, takže jsem se tomu nebránila. Brala jsem to jako lepší přátelství, ale protože jsem tak špatná lhářka, nedokážu si to nalhat ani sama sobě.

„Dnešní večer byl fajn,“ protrhl náhle Thomas ticho. „Hmm,“ zamručela jsem souhlasně. Nepokračoval, asi nevěděl co říct.

Pomalu jsme došli k našemu domu. Stála jsem u dveří a hleděla na něho. Pohlédl na mě s neznámým výrazem v obličeji. Touha? Každopádně se ke mně svým obličejem víc přiblížil.

Jedna polovina mého já křičela Zadrž ho! Zůstaň věrná!, ale ta druhá, ta silnější, křičela Ano! Ano! Dokonči, co začal!

To druhé já mě přesvědčilo. Po té dlouhé době jsem už zkrátka potřebovala, aby mě někdo miloval, a abych já mohla milovat někoho jiného. Přišlo to zčista jasna jako blesk.

Naklonil se ke mně, s očekáváním v očích, co udělám. I přes tu drobnou vzpouru ve mně jsem se k němu také naklonila a naše rty se spojily.

Bylo to tak… jiné. Úplně jiný polibek. Nemohla jsem říct, že by byl lepší než od něho, ale byl tak teplý, tak vroucný, a hlavně nebyl takový strojený, že by se při něm musel ovládat. Každý prostě nechal své emoce samovolně plynout.

Naše jazyky tancovaly ve stejném rytmu, byli jsme perfektně sehraní. Zajela jsem mu rukou do vlasů a přitiskla si ho blíž k sobě, on mi mé pohyby vroucně oplácel.

Najednou jsem ucítila obrovské, mnohem větší než obvykle, bodnutí v hrudi. Tak ostré, snažilo se vzepřít tomu, co jsem udělala. Nevydržela jsem a skácela se k zemi.