Tajemství předků

Autorka: Jane

5. Kapitola – Kdo jsem?

Co se to se mnou stalo? Proč mám zvířecí tlapy. A kam zmizela bolest, která mě srazila k zemi?

Otřesená tímto zážitkem jsem se pomalu otočila k zrcadlu, abych se na sebe podívala a ujistila se, že jsem se nezbláznila. Nezbláznila jsem se. Zvíře, které jsem spatřila v zrcadle vypadalo jako vlk. Mělo temný černý kožich a zuby nahánějící hrůzu. To, co mě přinutilo věřit, že jsem to já, byli moje oči. Moje nádherné průzračně modré oči, které se vyjímali na tváři toho zvířete. Nemohla jsem ten pohled vydržet. Rozběhla jsem se ze schodů, proběhla domovními dveřmi a vydala se do hlubin tmavého lesa. Běžela jsem. Nevnímala jsem rychlost, kterou kolem mě krajina ubíhala. Nevšímala si zbystřených smyslů, které mě naváděli nehostinnou krajinou. Ani nevím, jak jsem se tam objevila, ale byla jsem na Edwardově louce. Snažila jsem se uklidnit, vsugerovat si, že je to sen, že sním a brzo se z něj probudím. Jenomže jsem se neprobouzela. Stále jsem byla černým vlkem. Pomalu, když jsem se smiřovala s tím, že je ze mě vlk, a brzo se ze mě člověk nestane, přišla znova bolest. Pocítila jsem naději, že bych se mohla proměnit zpět, ale skutečnost byla ještě horší. Místo, aby ze mě byl opět člověk, jsem se proměnila do jiného zvířete. Nevěděla jsem, jaké zvíře jsem, ale kožich tohoto zvířete měl medově zlatou barvu, a tlapy ještě větší než vlk. Strávila jsem na louce tři hodiny a přemýšlela, kam mám jít, když jsem se z ničeho nic proměnila zpět v člověka. Radost, že mám zase dvě ruce a nohy, mě přešla stejně rychle, jako se objevila. Fakt, že jsem se před chvíli proměnila ve dvě odlišná zvířata, mě nevyděsil tolik, jako to, že jsem hluboko v lese a docela nahá. Vydala jsem se směrem, kterým jsem předvídala můj dům, a dost mě překvapilo, že jsem ho bez problémů našla. Byla jsem pryč více jak čtyři hodiny, a máma si ničeho nevšimla. Už před domem jsem slyšela její klidné dýchání, jak spala. Vklouzla jsem do sprchy, oblékla se do pyžama, a totálně vyčerpaná jsem usnula.

Následující tři dny byly pořád stejné, přes den jsem spala a v noci se vydávala do lesů trénovat svoji přeměnu do zvířat. Zjistila jsem, že druhé zvíře, do kterého jsem se proměnila, je puma. Když jsem byla proměněna v pumu, připadala jsem si klidnější, a míň hrůzostrašná, než když jsem byla vlk.  Možná to taky bylo tím, že jako puma jsem měla nádherný medově zlatý kožich a v podobě vlka, černý jako uhel. Nejhorší na všem, co se mi stalo, bylo že jsem se nevídala s Edwardem. Nemohla jsem riskovat, že bych se neovládla a zranila ho. Nikdy bych si to neodpustila. Bolelo mě, když se u nás zastavil, a jeho sametový hlas protkaný smutkem, mi trhal srdce. Máma ho vždy odbila se slovy, že mi není dobře a že spím. Bála jsem se na něj i pohlédnout skrz okno, kdybych viděla jeho smutný obličej, pravděpodobně bych to nevydržela a utíkala za ním, a takové chyby jsem se nemohla dopustit.

Jenomže třetí noc se stalo to, čeho jsem se nejvíc obávala.