Tajemství předků

Autorka: Jane

1. Kapitola - Změna

Opouštím dům, ve kterém jsem vyrostla, vzpomínky, které mám na šťastně prožité chvíle se svým otcem a přítelem, ale také opouštím ty hrozné chvíle, které jsem prožívala po jejich odchodu. Stěhujeme se do deštivého městečka Forks ve státě Washington. Jak jsem se dozvěděla, není to místo, kde máma vyrostla, jenom sousední město, ale v další indiánské rezervaci už žít nechce, proto se nestěhujeme do La Push, ale právě sem.

Náš nový dům je obyčejný, ale útulný. Mám svůj vlastní pokoj a dokonce i koupelnu. Ve spodní části domu se nachází obývák a kuchyň. V horním patře je mámin a můj pokoj a dvě koupelny. Oproti domu, co jsme měli v Montaně je to drobeček, ale pro nás dvě naprosto ideální.

Je ráno a já se chystám do školy. Jako pár posledních nocí i tuto jsem probrečela. Noc je jediná doba, kdy můžu dát průchod svému smutku. Jenom pak ráno potřebuji nejmíň hodinu, ať ze sebe udělám člověka. Dívám se na sebe do zrcadla a nepoznávám se. Mé dřív lesklé černé vlasy jsou úplně bez života. I když jsem indiánka, v posledních měsících má barva kůže dost zbledla, a od pláče červené oči dodávají mému vzhledu na hrůze. Osprchuji se pod studenou vodou, ať se proberu a nevypadám jako chodící mrtvola, ke které nemám daleko.  Z výsledkem jsem docela spokojená. Červené oči zmizeli a nahradili je oči modré, studená voda prokrvila mou kůži a dodala mi trochu tmavšího odstínu. Rozloučím se a můžu se vydat do školy.

Střední škola je tvořena menšími budovami, tak už vím, že se brzo ztratím. Moje orientace v prostoru nikdy nepatřila k mým silným stránkám. Přijímací kancelář jsem našla jen s pomocí jednoho spolužáka, který byl až moc ochotný mi pomoct. Jak jsem zjistila, jmenuje se Mike, a rád mi první den ve škole pomůže, ať se tady neztratím. Byla jsem ráda, ale neustále něco brebentil, až mi to začalo lézt na nervy. Seznámil mě s dalšími spolužáky. S Jessicou, která nebyla ráda, že se kolem mě Mike tak motá, Angelou, která se mi zdála jako fajn holka a s Tylerem, který byl stejně jako Mike, moc ochotný s čímkoliv pomoct.

Sedím u jídelního stolu a poslouchám živý rozhovor Mike s Tylerem, když je spatřím. Pětice nádherných bledých lidí prochází dveřmi do jídelny a já od nich nemůžu odtrhnout oči. Sedají si k nejvzdálenějšímu stolu a vůbec se spolu nebaví. Dívají se všude možně po jídelně, ale ne na sebe, a ani na nikoho jiného.

„To jsou Cullenovi.“ Z mého přemýšlení mě vytrhne Jessičin smích.

„Co prosím?“

„Přece ti, na které se díváš. Nebo bych měla říct, zíráš.“

„Jenom mi přišlo divný, že sedí sami a s nikým se nebaví.“

„Jo, jsou uzavření do sebe. Myslí si, že jsou něco lepšího než všichni ostatní.“ Při těchto slovech jsem si všimla, jak všichni zmiňovaní rozzuřeně pohlédli na Jessicu. Jak mohli zjistit, že se bavíme o nich. Slyšet nás nemohli.

„No a co, tak když se nechtějí s nikým bavit, ať si klidně drží odstup. A jestli se na ně každý dívá, jako před chvíli já, tak se jim ani nedivím. Mě by to taky štvalo.“ Zdálo se mi to, nebo se na mě ten s bronzovými vlasy podíval nevěřícným pohledem.

Vydala jsem se na svojí poslední hodinu a všimla si, že jediné volné místo je vedle toho hezkého kluka z jídelny. Nadechla jsem se a vydala se k lavici.

Když jsem si sedla do lavice, uslyšela jsem vedle sebe nesmělé „Ahoj.“

„Ahoj.“

„Jsem Edward Cullen. Ty musíš být Amy Darkwoodová.“

„Jo-o, ale jak víš, jak se jmenuji.“

„Všichni o tobě mluví, takže nebylo možné tvoje jméno přeslechnout.“

„Super. Doufám, že je zájem o mojí osobu brzo přejde.“

„To tě asi nepotěším. Když jsme se tady nastěhovali my, mluvili o nás pár měsíců.“

Tak tohle mi neměl říkat, bude to ještě horší, než to je teď. Aspoň jsem mohla předstírat, že se baví o něčem jiném než jsem já. „Tak to si mě fakt nepotěšil.“

„Promiň.“ Možná bych mu na to, že je mu to líto skočila, ale to se u toho nesměl usmívat tak nádherným úsměvem. Naprosto jsem mu propadla.

Všimla jsem si, že se na mě Jessica nepřívětivě dívá. Co jsem ji proboha udělala?

Edward si všiml kam se dívám a hned mi na moji nevyřčenou otázku odpověděl. „Jessice se nelíbí, že se s tebou bavím. Nikdy jsem se s nikým nebavil, tak přemýšlí nad tím, proč se bavím zrovna s tebou.“

„To by mě taky zajímalo. Podle toho co jsem slyšela, si od každého držíte odstup. A ty se sám od sebe začneš se mnou bavit.“

„Nevím, možná tím, že jsi něčím zajímavá.“

„A čím prosím tě. Jsem normální obyčejná holka.“

„Tak to ještě nevím, ale něco to určitě bude.“

Zbytek hodiny už jsme spolu nepromluvili. Spíš já s ním. Byla jsem z jeho přítomnosti trochu nervózní, přišlo mi, že je on něčím zajímavý. Jeho bledá kůže a tmavé kruhy pod očima vypadali jako by byl nemocný. Jenomže tak vypadali všichni jeho sourozenci, a že by měli všichni stejnou nemoc bylo velmi nepravděpodobné.