Svítání

Autorka: Malika

2.část: Znovu doma

(2009,Forks)

Opět jsme jeli po té staré známé silnici a přemítali,kolik se tam toho asi změnilo.Třicet let je koneckonců pro lidi dlouhá doba i když pro nás je to jako zablesknutí.Kraťoučký,téměř nepostřehnutelný okamžik.

Od té doby co jsme tu byli naposledy hlavně hodně pokročila technika a veškerý průmysl,elektronika.Nejvíc mě samozřejmě uchvátila současná móda,ale i auta byla úžasná.Konečně jsme si mohli po silnici svištět tak jak to vyhovovalo našim upírským reflexům a ne jako šneci.

Všichni až na Carlislea a Esme jsme jeli sami – ve svých autech.Jediná Esme netoužila po svém vlastním autu,takže jela s Carlislem,ale my ostatní jsme tak skromní nebyli.Rosalie měla svoje nové M3,Emmet jel vedle ní ve svém Jeepu a bylo štěstí že jsme jeli v noci a po liduprázdné dálnici,protože kdyby někdo viděl co ti dva za jízdy všechno stíhají dělat…i my,jejich rodina jsme raději odvraceli pohled.

Edward jel ve svém oblíbeném Vanquishovi a kousek za ním Bella v senzačním višňovém Chevroletu Corvette ZR1,a já se držela ještě o kus dál,i když moje milované žluté Turbo 911 svrběly pneumatiky,jak si přálo jet rychleji.

Byl to téměř historický okamžik,když jsme v jednu ráno projížděli kolem cedule Welcome in Forks.Bella zpomalila na obyčejnou rychlost a zvědavě hltala očima okolí.Koneckonců to byl její domov.

Předjela jsme ji a vesele na ni mávla,ale překvapilo mě když jsem na její tváři spatřila zasmušilý výraz. „Bello,co je?“ptala jsem se.Však ona slyší.

Přibrzdila ještě víc a mlčky ukázala na jeden dům kolem něhož jsme projížděli.Visela na něm obrovská cedule Na prodej.

„To byl náš dům,“zašeptala sklesle.

„Ach tak.Víš,ale možná je to tak lepší.Musíme si dávat pozor aby tě nikdo nepoznal…“vysvětlovala jsem zatímco jsme se blížili k hranicím města.

„Máš pravdu.Tak pojeďme,už se nemůžu dočkat až spatřím náš nový dům,“povzdechla si a zase to rozpálila.

Celý zbytek cesty jsme spolu závodily a k Belliné velké nelibosti jsem nakonec zvítězila.Ovšem tím si vysloužila velice zdlouhavý polibek od Edwarda,takže na tom zase nebyla tak zle.

S očekáváním jsme projela poslední zatáčkou a konečně před sebou spatřila ten dům.Jako by se na něm zub času vůbec nepodepsal,byl skoro stejný jako před třiceti lety.Jen zahrada kolem byla celá zarostlá plevelem a dokonce se tam už uchytilo pár listnáčů.

Okouzleně jsem zajela do garáže načež jsme rychle vypálila ven,abych se mohla pořádně rozhlédnout kolem.Zdejší příroda a prostě vzduch,všechno, mě z nějakého důvodu fascinovala.

V rychlosti jsme vybalili věci a rozházeli po domě pár kusů nábytku,a jednohlasně se shodli že půjdeme na lov.Byla sobota – vlastně už neděle – a tak musel Edward dávat pozor jestli neuslyší myšlenky nějakých turistů,ale přálo nám štěstí a tak jsme nikým nerušeni lovili.

Zpoza mraků vykoukl měsíc a nám se vůbec nechtělo vracet tak jsme si ještě zaběhli k moři,na pláž do La Push.Oblečeni jsme vklouzli do vody a cákali na sebe jako malé děti,dokonce i Carlisle odhodil svou doktorskou zdrženlivost.

Emmet s Rosalií se po několika společných zápasech o to kdo koho utopí (to jest kdo koho udrží nejdýl pod vodou,my se utopit nemůžeme) „nenápadně“,za Emmetova hlasitého vyjadřování o tom jaká je Rosalie sexy upírka, vypařili za nedaleký skalní výběžek…aspoň nemohli zničit žádnou postel.

Skočila jsem po Belle a snažila se ji stáhnout pod vodu,což se ale nelíbilo Edwardovi a začal ji bránit,jenže my jsme na sebe s Bellou spiklenecky mrkly a vrhly se na něj obě.Začal ublíženě vykřikovat na Bellu jaká je to zrádkyně,ale sestřička mě nezklamala a topila ho dál.Když nám Esme uznala,že už ho pod vodou držíme dostatečně dlouho,pustily jsme ho a Bella si ho začala hnedka udobřovat,takže jsem se stáhla dál.

Emmet s Rose se o pár hodin později vynořili z vody v hodně potrhaném oblečení a Emmet se celou zpáteční cestu nesoustředil na nic jiného než na Rosaliiny šaty roztrhlé v jistých partiích.Prostě celý Emmet….

Doma jsme se převlékli a konečně upravili interiér domu podle svých představ.Edward s Bellou si zabrali ložnici s výhledem do lesa,Rose s Emmetem tu největší,Esme a Carlisle se přizpůsobili a já si zvolila menší pokojík s okny vedoucími k Forks.

Zbytek noci jsem probírala svoje oblečení a pokoušela se neposlouchat co dělají ostatní.V takových chvílích jsem si připadala tak sama…

Ráno Esme zavolala řediteli místní školy a zapsala nás.Bellu projistotu pod jménem Carol Haleová.Jinak mu oznámila,že jsme všichni adoptovaní – jako už tolikrát!A jako vždy – Já jsem byla Cullenová,stejně tak Emmet a Edward.Rose a Bella byly sestry Haleovy,dcery zemřelé sestry Esme.Jak jednoduchá lež.

V neděli jsme se vypravili ještě jednou na lov – zvláště kvůli Belle,jejíž sebekontrola sice přesahovala možnosti normálních mladých upírů,ale zdaleka nebyla skvělá.Zítra budu mít co napráci – Edward mi kladl na srdce abych ji ani na vteřinku nespustila z mysli.

A už tu bylo pondělí.Náš první školní den.

Vyrazili jsme relativně časně,abychom nepřijeli hned první den pozdě.Jeli jsme ve dvou autech – v Rosaliiným BMW a v mém kanárkovi.Rose s Emmetem jeli sami,Edward s Bellou se mnou.

Na školním parkovišťátku stály samé ojeté skořápky takže jsme se tam vyjímali opravdu náramně.Všichni studenti si na nás div že neukazovali prstem a zírali a zírali a zírali.Chudák Edward,teď mu vážně nezávidím to čtení myšlenek.

Emmet s Rose se normálně zbaběle vytratili někam pryč – i když možná ne ani tak zbaběle,jako toužebně – podívala jsme se jim do budoucnosti a zjistila jsme,že jdou objevovat nová místa,kde se ještě nikdy..ehm no…snad je nikdo nenačapá.

Bella vyděšeně polkla při pohledu na tolik hektolitrů teplá pulsující krve.Tohle byla teprve její druhé škola,a ta předtím byla jen malá měšťanka – nechtěli jsme pokoušet osud na nějaké přecpané univerzitě.

Edward jí povzbudivě stiskl ruku a věnoval jí letmý polibek na tvář. „Neboj lásko,to zvládneš.“

„Snad,“pípla vystrašeně.Vlastně na ni byl celkem komický pohled – nejnebezpečnější predátor na světě a bojí se své kořisti.Edward slyšel moje myšlenky a tiše zavrčel,což by Bellině pozornosti normálně neuniklo,ale teď byla tak vynervovaná,že to vůbec nepostřehla.

„Tak pojďte do přijímací kanceláře,musíme si jít pro papíry,“pobídla jsem je a společně jsme tam zamířili.Belliny oči se rozšířily když spatřila cedulku na dveřích.

„Shelley Copoevá?Teta Shelley?“zašeptala nevěřícně.

Zarazili jsme se. „Ty tu paní znáš?“

„Nevím,ale její jmenovkyni ano..“zaváhala Bella. „Snad to nebude Ta Shelley kterou si pamatuji.“

„Uvidíme,kdyžtak se zase přestěhujeme,“pokrčil Edward rameny a zaťukal na dveře.

„Dále,“ozval se zvučný hlas.

Vstoupili jsme a drobná asi čtyřicetiletá paní se na nás usmívla od stolu. „Vy budete Cullenovi a Haleovi,že?Tak pojďte ať stihnete vyučování.Tady máte plánek školy a rozvrhl hodin,doufám že se vám tu bude líbit,“vychrlila a zase nás jemně vystrčila ze dveří.

„Hodně vitální člověk,“poznamenal Edward když jsme mířili k odlehlé části budovy,přesněji k přístěnku na čistící prostředky,kde se zamkli Rose s Emmetem.

„Bells,proč jsi tak zamlklá?“zajímal se hnedka Emmet. „Už na tebe dělal oči nějaký sexy kluk z téhle školy a Edward ti ho odehnal??“

Bella ho opatrně praštila,tak aby to cítil ale zároveň tak aby to nikomu nepřišlo divné. „Myslím že si Shelley pamatuju..bylo jí zhruba deset když jste mě přijali do rodiny.“Přijali do rodiny.Bella o tom takto mluvila vždycky protože nechtěla aby z toho byl Edward smutný.Jejich láska na první pohled mi přišla jako zázrak.A ve skrytu duše jsem jim záviděla,ale nikdy jsem Edwardovi nedovolila,aby nahlédl tak hluboko do mé mysli.

„Naštěstí nevypadá že by tě poznala,“oddechla si Rose. „Tak navalte rozvrh a my mizíme.“

Všechno jsem jim předala a ti dva se roku v ruce vydali na svou hodinu.Edward nahlédl do našeho rozvrhu a pokoušel se nevšímat si myšlenek holek,které kolem něj procházely. „Máme angličtinu,všichni tři,“oznámil nám vesele a tak jsme vyrazili ke třídě.

Profesor se naštěstí neobtěžoval nás představovat před tabulí,takže jsme se usadili na svoje místa,já seděla sama a Edward s Bellou.Hodina byla nezajímavá – ono vás to omrzí pořád dokola slýchat to samé.Edward na tom byl podobně a ta si praktiky celou hodinu – k velké nelibosti všech holek ve třídě – hrál s pramínky Belliných vlasů.Sestřička se zatím držela skvěle,ani jedno pomyšlení na něco špatného.Byla obdivuhodná,já jsem se musela dlouho zdokonalovat než jsem poprvé jako upírka usedla do školních lavic.

Po angličtině následovala občanka,matematika a ještě další předměty,některé jsem měla s Edwardem,jiné s Bellou,ale pozitivní bylo že ani jednu hodinu nebyla Bella sama.

A už tu byl oběd,část dne na kterou jsem se absolutně netěšila.Nenáviděla jsem předstírání že s chutí jím,bylo to tak nechutné a mazlavé…bléé.

V jídelně jsme vlezli do nejzazšího rohu jídelny,Emmet s Rose se k nám připojili za pár minut.Všechno probíhalo v pohodě,dokonce jsme ani nemuseli nic sníst.V jídelně bylo málo lidí,protože na této škole měl každý obědovku v jinou dobu.Bylo to dobře,protože Bella se aspoň trochu uvolnila a mohla se beze strachu,že někoho napadne pořádně nadechnout.

Další hodinu jsme měli mít biologii,na téhle hodině jsem měla být sama,zatímco Edward s Bellou museli jít na tělák.Oba se u toho dost šklebili,ale nejvíc stejně Emmet – bylo to pro něj mučení nehrát naplno.

K učebně biologie jsem šla společně s Edwardem a Bellou,protože to bylo po cestě k tělocvičně.Nakonec mě doprovodili až do třídy a ještě si se mnou chvilku povídali.Už už se chystali k odchodu aby se stihli převléct,když  vtom vkročili do třídy poslední dva opozdilci.

Krásný blonďák s vlnitými vlasy,trochu s medovým nádechem a za ruku se držel se štíhlou holkou se světle hnědými rovnými vlasy.Pak se toho stalo tolik zároveň.

Ten blonďák ztuhl v půli pohybu a z ruky mu s hlasitým zaduněným vypadly knihy.Stál tam jako socha a nevěřícně zíral na Bellu.

Naprázdno otevřel pusu a zase ji zavřel.Ta hnědovláska se na něj nechápavě podívala,ale když jí padl pohled na Edwarda,okamžitě se jí chtivě zablesklo v očích.

„Isabella,“zašeptal blonďák tak tiše že to nikdo – až na nás – nemohl slyšet.

Co to znamenalo?Jak ji mohl znát?Vždyť mu bylo sedmnáct!Nemohl tu být před třiceti lety!

Někdo se nad námi v tu chvíli smiloval a zazvonilo.Edward popadl Bellou za ruku a chvatně vyrazili na tělák.Udiveně jsem sledovala jak si ta hnědovláska sedá vedle nějakého černovlasého kluka a ten blonďák jde k mé lavici.Aha,tak přece jen ne mé.

Udělala jsem mu prostor na lavici…a potom sem průvan foukl jeho vůni.Neskutečně lahodnou,přitažlivou vůni.Žádný upír by jí neodolal – kdyby mu ovšem voněl tak jako mě.V okamžení jsem myslela jen na jedno – tohle bude ten nejlepší oběd v mé existenci.