Svítání

Autorka: Malika

1.část: První tragická návštěva Forks

Tuto povídku chci věnovat Lucii,protože mě na fóru dokopala k tomu,abych ji vůbec napsala.Pokud ji vůbec někdo budete číst,tak neočekávejte další pokračování moc brzy,mám teď rozepsaných milion dalších povídek (no dobře,jenom šest:D).Pěkné počtení. 

Malika

(1979,Prescott)

„Héééj,vážení!“zařvala jsem a vyběhla z garáže do obýváku.Všichni členové mé rodiny už tam byli a čekali na mě.

Prosvištěla jsem prázdným domem.Většina nábytku už byl sbalená a narvaná ve stěhovacím autě,jen jsme se ještě nedokázali shodnut kam půjdeme.Rosalie z toho byla samozřejmě zase otrávená ,ostatně jako pokaždé když se řešilo kam se budeme stěhovat.

Když říkám členové mé rodiny,myslím tím samozřejmě moji upíří rodinu;mí lidští rodiče a sestra už jsou dávno pochovaní a dlí v rodinné hrobce v New Yorku.Tam,kam se já už nikdy nedostanu,pokud nebudu mít nehoráznou smůlu a nepotkám nějakého upířího maniaka – což je s mou vlastností předvídáním budoucnosti skoro nemožné.

Moje současná rodina – a taky rodina po zbytek věčnosti – jsou ti nejskvělejší upíři pod sluncem,i když si občas připadám trochu odstrčená;stejně jako Edward.

Ani jeden jsme neměli partnera i když vím,že Carlisle (náš otec) mě stvořil mimo jiné i proto,že chtěl Edwardovi najít partnerku,jenže od první chvíle kdy jsem otevřela oči a podívala na svět jako novorozený upír jsme se stali nejlepšími přáteli 

Nic většího jsme k sobě necítili,i přes zoufalou snahu Esme a všech ostatních.Stala se z nás nerozlučná dvojka – ale kamarádů,nic víc,nic míň.A tak to Esme s brbláním vzdala a život šel dál.

Já s Edwardem jsme byli pravděpodobně ti nejsoužitější sourozenci na světě,nejlepší kamarádi,skoro jako dvojčata,i když jsme každý vypadali úplně jinak.

Já měla dlouhé černé vlasy,po většinu času rozčepýřené takže si ze mě Edward utahoval,že vypadám jako bych měla na hlavě havraní hnízdo.

Myslel to z legrace,jenže Emmet se toho nápadu chytil a jednou ulovil havrana a nedbaje jeho i mých protestů mi ho zamotal do vlasů,natolik důkladně že už jsme ho nedokázali vymotat a tak musely jít moje kadeře dolů.Týdny jsem na něj potom byla naštvaná,ale postupem času jsem si na svůj nový krátký účes zvykla a začal se mi líbit.

Jinak jsem byla malá,což byl další důvod aby se mi Emmet smál – on sám byl obrovský a měl neskutečnou sílu,ale nikdy se mu nepodařilo mě chytit.Emmet byl vůbec veselá kopa,ale moc nechápu jak s ním Rosalie může vydržet v jedné místnosti déle než dva dny.

Rose byla jeho „drahá polovička“ jak říkával,a byla nejkrásnější upírka pod měsícem.Jednou (to jsem s nimi ještě nebyla) našla Emmeta v lese.Skoro ho zabil medvěd,ale ona ho nechtěla nechat umřít a tak ho kousla.Někdy přemýšlím jestli se mu nevmísila kromě upířího jedu při měně i ta medvědí krev…

Carlisle byl náš stvořitel.Blonďatý upír,doktor.Jako prvního přeměnil Edwarda,nedlouho potom Esme.

On a Esme a i Emmet a Rosalie byly perfektní páry,nedokázali byste je od sebe oddělit.To býval v případě Rose a Emmeta dost často velký problém,protože když se ti dva k sobě přisáli uprostřed přelidněného obchoďáku,nikdo neměl šanci je od sebe odlepit,vždycky přestali všechno vnímat – i dav lidských okukovatelů.

V těchto případech jsme s Edwardem unisono protočili oči,zmizeli v nejbližším obchodě a předstírali že je neznáme.Carlisle a Esme už to měli trochu horší,museli je nějak odtrhnout,páč ti dva by se vydrželi olizovat klidně i do zavíračky.

Navíc,takové chování se v této době pokládalo za poněkud nepatřičné,a tak jsme poslední dobou chodívala nakupovat raději jen s Esme – většinou oblečení nebo doplňky do domácnosti a nebo s Edwardem – především prohlížení nových aut i když se s těmi které jsem viděla ve svých vizích nemohly rovnat.

Dneska jsme si ale vyrazila sama ven hned jak se dostavila vize;dřív než mi Edward stačil přečíst myšlenky,aby taky nepřišel o překvapení.

„Koupila jsme nám dům!“vykřikla jsem tu báječnou novinku a sledovala jejich reakci 

Esme a Carlisle se rozzářili,Rosalii po tváři přeběhl cosi jako mírné nadšení a Emmet se rozesmál,protože Edward nasadil kyselý výraz.

Důvod – na zdejší škole už si holky konečně zvykly,že s žádnou z nich chodit nebude a tak ho víceméně nechaly napokoji...a teď se netěšil,že to všechno zase začne nanovo.

„Všechno jsem zařídila,dům na nás čeká!Rychle do aut,je to celkem daleko - až ve Forks,někde na Olympijském poloostrově.Prý tam skoro pořád prší a když už ne,tak je stejně zataženo,takže nebudeme muset vymýšlet milion výmluv proč nejsme ve škole..“

„Alice,to je super!Tak honem,jedeme,“popoháněla nás Esme.

Vyrazili jsme v našich třech autech – já a Edward,Rose a Emmet,Esme a Calisle.Edward s Rosalií celou cestu jeli jako blázni a závodili,zato Esme na ně vztekle ječela,ať okamžitě zpomalí,ale oni ji ignorovali.Když jsme po několika hodinách konečně dorazili do Forks,bylo kolem půl druhé v noci a Esme je pořádně sepsula za tu divokou jízdu.No..ještě že neřídil Emmet.

Bylo tu krásně,a dům byl skoro nový,uprostřed lesa – jako stvořený pro upíří rodinku.Kolem nás bylo tolik zvěře,že budeme mít úplné hody…výborně.

Po upírsku jsme vystěhovali všechny věci.Rozdělili jsme si pokoje a začalo velké vybalování.Rose s Emmetem si vzali postel a odnesli ji k sobě do ložnice – načež se zamkli a šli oslavit koupi nového domu po svém.Ráno jim budu muset koupit novou postel,Emmet se zase moc rozjel…

Carslisle,Esme a já jsme začali zařizovat interiér,neustále jsme přemisťovali nábytek a dohadovali se kam co dát.Edward zbaběle prchl se slovy,že si jde prohlédnout okolí a prozkoumat jestli tu jsou nějaké pumy.Taky měl v plánu se mrknout do Forks,na naši novou školu.

Zrovna jsem se hádala s Esme,jestli pohovu postavit do levého nebo pravého rohu,když se dostavila hrozná vize.

Edward šel ke škole,ale jak probíhal kolem jednoho z domů na okraji města,zachytil vůni jednoho člověka.Zastavil a zavětřil,na obličeji se mu rozlil nepříčetný krvežíznivý výraz.Očima zapátral odkud ta vůně přichází a v dalším momentě se rozběhl k otevřenému oknu jednoho z domků na okraji lesa.Viděla jsem situaci jeho očima a proto jsem ihned pochopila co se stalo.

Ta dívka,jejíž krev mu tak voněla…mu voněla protože to tak občas bývá.Emmetovi se to už jednou stalo a taky se neudržel.Vyděšeně jsem prozkoumala kolik mám času.Bylo ho zoufale málo.

Nemarnila jsem tedy těch pár zbývajících sekund vysvětlováním a  rozběhla jsem se do Forks,k domu Isabelly Swanové.Snažila jsme se běžet co nejrychleji,ale viděla jsem že už to nestihnu. Ne!okřikla jsem se. Musím to stihnout..

Ale bylo zbytečné si cokoliv nalhávat.Když už jsem její dům měla na dohled,spatřila jsem jak se jí Edward zakusuje do tepny.Vyskočila jsem do okna,které za sebou brácha nechal otevřené a tvrdě do něj vrazila.Odmrštilo ho to na protější stěnu,pryč od Belly.Okamžitě vyskočil a vrhl se zpátky na Bellu,ale já to čekala a podkopla jsem mu nohy a chytila se ho.Společně jsme vypadli z okna a skutáleli se do trávy. Bellina vůně najednou úplně zmizela a tak jsem Edwarda pustila a zase vyskočila zpátky do jejího pokoje. Zmítala se na posteli ,a já jí rychle zakryla ústa než se stačila rozkřičet. Nemohla jsem se rozhodnout co s ní. Mám ji tu nechat? Ne,to nepřipadalo v úvahu.V tom případě…v tom případě máme novou sestřičku. Konečně jsem si ji pořádně prohlédla.Měla dlouhé tmavě hnědé vlasy a na člověka velmi bledou pokožku.Už tehdy vypadala jako poloviční upír.Vzala jsem ji opatrně do náruče a vyskočila z okna.

Edwarda jsem našla sedět v lese,hlavu v dlaních.Když mě slyšel přicházet,zvedl hlavu a podíval se na mě zoufalýma zlatýma očima protkanýma červenými žilkami.Snažila jsem se při tom pohledu neotřást.

„Edwarde,já bych to taky nezvládla.Ani Carlisle ne,“pokoušela jsem se ho utěšit.

„Zničil jsem jí život.Úplně neznámé osobě…vzal jsme jí duši,rodinu,šanci být člověkem“

„Ne tak docela.Kdybych nepřišla,byl bys ji zabil-“řekla jsme mu a potom mě zarazilo,jak se dívá kamsi za mě a neposlouchá mě.

„Edwarde?Haló!“zamávala jsem mu rukou před očima.

Nevypadal že by si toho všiml.Tiše vyskočil a se zatajeným dechem přešel ke stromu pod který jsem položila Bellu.

„Ta je nádherná,“vydechl a klekl si k ní.

S otevřenou pusou jsem zírala na jeho zamilovaný výraz,když ji zvedl do náruče a podíval se na mě. „Měli bychom se vrátit domů,potřebuje pohodlí…“

„Jistě,“vymáčkla jsem ze sebe a následovala ho.

Ach ne!Budeme se muset stěhovat.No..Rose bude pěkně zuřit.

Edward slyšel moje myšlenky,ale netvářil se že by mu to moc vadilo. „Rose se s tím nějak vypořádá,“pokrčil rameny.

Bože brácho,co se to s tebou stalo?!

Domů jsme doběhli za chvilku.Edward odnesl Bellu ihned na sedačku,takže vysvětlování zbylo samozřejmě na mě.

Všichni se šklebili že se zase budeme stěhovat a Carlisle spěchal k Belle,aby zkontroloval její stav.

V rychlosti jsme se sbalili a jednohlasně se shodli,že pojedeme do Denali.Edward tentokrát nechal řídit mě a seděl na zadním sedadle s Bellou v náruči.Ta sebou cukala,jak ji přeměna v upíra bolela a občas vykřikla.

V Denali nás čekalo ohromené přivítání a jeden kyselý obličej v podobě Tanyi,která se nedokázala smířit s myšlenkou,že se Edward zamiloval do Belly.On….musela jsem dávat dobrý pozor na cestu,abych z toho neomdlela.Edward nikdy nikoho nechtěl…

Bellu jsme uložili do pokoje pro hosty.Edward se od ní nehnul,seděl u ní a držel ji za ruku celou přeměnu.Když konečně její srdce přestalo bít,s hlasitým zajíknutím jsem odmítla Edwardovi ukázat svoje myšlenky.Ať žije taky chvilku v nejistotě.

Bella otevřela oči a první na koho se její nový upíří zrak zaměřil byl Edward.Zvedla ruku a jako omámená se posadila. „Ahoj,“hlesla.

„Bello,je mi to hrozně líto,“začal s omluvami Edward a vysvětlil jí,co se z ní stalo a proč.Potom úzkostlivě čekal na její reakci.

„Ale..mě to vůbec nevadí,“ujistila ho a po tváři se jí rozlil šťastný úsměv. „Ne když budu moct zůstat s tebou.“

Ti dva byli zkrátka stvořeni jeden pro druhého.A já jsem teď zůstala úplně sama,i když jsme s Bellou nejlepší kamarádky.

V Denali jsme zůstali celých třicet let a teď se opět rozmýšlíme kam dál.Moje nejmladší sestřička mě svou žádostí ani moc neudivila.

„Co takhle se vrátit do Forks?“navrhla.Bylo to sice jen třicet let po jejím „zmizení“,ale nakonec jsme se rozhodli,že tam pojedeme.Lidé by si ji už neměli pamatovat.

Nikdo z nás nečekal,že se to městečko pro mě stane osudným…že tam potkám jeho