Světlo v mlze

Autorka: Malika

3.část - Alicina vize

V tutéž dobu, Denali, Edward Cullen.

Napůl jsem ležel,napůl seděl na pohovce v obýváku.Donutila mne k tomu Tanya,sám bych sem nepřišel.Asi doufala,že mne přinutí mluvit,nebo alespoň jakkoliv jinak komunikovat.

Zbytečná snaha.

Poslední tři měsíce jsem trávil veškerý čas u sebe v pokoji;sedal jsem na gauči a přemýšlel,vzpomínal nebo jen prostě zíral do prázdna.Před očima jsem měl stále Bellin obličej,všechny detaily,její krásné oči…vzpomínal jsem,jak na slunci dostaly její vlasy červený nádech,na její nezapomenutelné kouzlo,vůni…

Předtím,v říjnu,jsem se pokoušel stopovat Victorii.Když jsme zabili Jamese,zmizela nám,ale za pár měsíců ji Alice viděla,že se vrací.Po…nevydařené oslavě Belliných osmnáctin jsem Victorii snažil sledovat,bál jsem se,že Belle něco udělá,že se pomstí,ale ona mířila na jih.Nejsem moc dobrý stopař;ve Venezuele se mi ztratila.Doufal jsem,že už nezamíří do Forks a vrátil jsem se domů.Přestěhovali jsme se do Ithaky.Carlisle pracuje v místní nemocnici a učí na částečný úvazek na Cornellu.Jasper je taky na Cornellu,studuje tam filozofii.Esme restauruje dům ze 17.století v lese na sever od města.Emmet s Rose odjeli do Evropy na další svatební cestu;Emmet volal,že zítra přijedou,tak ať mu připravíme grizzlyho.

Alici se podařilo vystopovat ústav,kde strávila poslední roky svého lidského života,na který si vůbec nepamatovala;vrátila se týden před odjezdem do Denali.

Teď jsme byli na jarních prázdninách v Denali.Kate,Tanya i Irina byly nadšené,že nás vidí.

Tanya až moc,podle jejích myšlenek.Celou dobu mě obletovala,zase si dělala naděje.Esme si ji asi po třech dnech vzala stranou a vysvětlila jí...co?Že jsem na tom tisíckrát hůř než když jsem poznal Bellu?Nevím co jí řekla,neposlouchal jsem.Poslední dobou vlastně skoro nevnímám myšlenky druhých a zůstávám v temnotě.Každopádně,Tanya přibrzdila.

Všichni byli velmi ohleduplní,což jsem si vůbec nezasloužil,vzhledem k tomu,že se kvůli mně museli odstěhovat,a že jsem jim ubližoval.Esme byla smutná,protože jsem se trápil,Carlisle zrovna tak.Jasper byl sám na sebe naštvaný a obviňoval se z toho všeho.Jeho myšlenky se nedaly přeslechnout.

Kvůli mému mizernému sebeovládání jsme museli odejít,a z Edwarda se kvůli mně stala úplná troska.Nechci vědět,jak asi vypadá Bella…kdybych po Belle nevyjel,nebylo by se nic z toho stalo…ani se nemůžu Edwardovi podívat do obličeje…ale on tvrdí,že já za to nemůžu…teda tvrdil to,když ještě mluvil,ale poslední dobou je to sním čím dál horší…a můžu za to já…

Už jsem neměl sílu mu to vymluvit.Bylo to ode mne hrozně sobecké,ale já se ani nesnažil chovat normálně,nedokázal jsem udržet na tváři masku pohody.Všechnu energii jsem spotřeboval na to,abych zůstal doma,abych se nerozběhl do Forks.Ze začátku se mi to dařilo.Neustále jsem přesvědčoval sám sebe,že je to tak nejlepší – pro ni.Má právo na lidský život,a já nemám právo jí ho odpírat.Vždycky jsem se už málem rozhodl,že se vrátím,ale v další sekundě jsem se dokázal ovládnout.Nebudu jí kazit život.Namlouval jsem si,že už na mě určitě zapomněla,že si našla někoho jiného.Cítil jsem,že to není pravda,Alice mi to taky v myšlenkách tvrdila,ale já jí zakázal dívat se Belle do budoucnosti.Už jsme napáchali dost škody.Ona byla člověk,časem zapomene.Možná.Dobře jsem si uvědomoval,že Bella se nikdy nechovala jako normální člověk.Vždycky měla jiné reakce,než jsem čekal.

Poslední dobou mě stále víc a víc přemáhala touha vrátit se k ní.Začínal jsem mít pocit,že už bez ní moc dlouho nevydržím…

A jak jsem teď seděl v obýváku a sledoval jak se Alice snaží přemluvit kohokoliv v místnosti,aby si s ní zahrál šachy – „ani náhodou,zahraj si s Edwardem“ – ta touha začala ničit mou sebekontrolu.Měl jsem pocit,že bez Belly nevydržím už ani hodinu,minutu,sekundu.Začaly mne napadat velmi nebezpečné myšlenky;Jenom se tam vrátím,v noci,abych se na ni podíval jak spí….Ne.Nebyl bych schopen odejít.Vytáhl jsem z kapsy víčko od minerálky – to,které jsem si schoval na památku,její víčko,ještě ze třeťáku – a prohlížel si ho,otáčel jím mezi prsty;byla to jediná hmotná vzpomínka na ni.

Slyšel jsem Esmeiny myšlenky.Chudák Edward.Neměli jsme nikdy odjíždět.

Kate si myslela,že jsem se zbláznil.Tak to je s ním hodně špatný,když se dívá na víčko od minerálky,jako by to byl diamant…

Udělej to Edwarde.Vrať se.Je to k ničemu.Půjdu s tebou.Že by se Alice zase dívala do budoucnosti?

Podíval jsem se na ni a zavrtěl hlavou.,,Ne.To jí nemůžu udělat.“

Hádala se se mnou.Ale vždyť tě to ničí.Nevidíš,co se z tebe stává?Vypadáš děsivě.A nevěřím,že Bella je na tom líp.Jenom vám oběma zbytečně působíš bolest.

,,Nemůžeš vědět,jak na tom je.“Musel jsem vymýšlet nějaké argumenty - Alici se dokonale dařilo podkopávat moje rozhodnutí zůstat doma.,,Třeba si někoho našla…“To pomyšlení mě nepředstavitelně bolelo,ale když jsem odcházel,věděl jsem,že jednou si někoho najde.Představil jsem si ji ve svatebních šatech,vedle ní Mike Newton…příšerná představa.

Alice to zavrtěla hlavou a vzdala to.Za asi sedm minut se narovnala a hleděla do prázdna – měla vizi.Podíval jsem se,co vidí.Byli tam Emmett s Rosalií,jak vchází do dveří – už dneska – a Emmett nese obrovskou klec s pumou s nápisem ,,Dobrou chuť,Edwarde.“

Zašklebili jsme se na sebe a ona se rozesmála.Já na něco jako je smích neměl.

Všichni se nás tázavě dívali.,,Ne ne,nic vám neřeknu.Přišli byste o překvapení“Alice se podívala na Jaspera.,,Ale když si se mnou zahraješ šachy,tak ti možná řeknu.“

,,To je vydírání,“zamručel a chytil ji kolem pasu.Nemohl jsem se na ně dívat.

Za dvě hodiny skutečně dorazili Emmet s Rosalií.Tvářili se zklamaně,když jsem jim poděkoval,a zeptal,kam s tou pumou.

,,Tu máš k večeři,dovezli jsme ji z Denveru – ještě nikdy jsi neměl pumu ze ZOO.Chtěli jsme ti udělat radost.“

,,Díky,ale asi ji odnesu ven,nemám vůbec žízeň.“

Rosalie podezřívavě mhouřila oči.Copak na tu pitomou holku nedokáže zapomenout?

Už jsem toho měl dost.Co si sakra Rose myslí?!Bella není žádná pitomá holka.Snažil jsem se udržet klidný hlas.

,,Jistě že nedokážu Rosalie.Měla by ses smířit s tím,že Bella je pro mne tisíckrát krásnější než ty – navždycky.“

Nezmohla se na slovo.Prošel jsem rychle kolem nich,ven do setmělé krajiny,aby neviděli bolest na mé tváři.Rosalie tentokrát uhodila na citlivou strunu – a já taky.Pokoušel jsem se nepřemýšlet nad tím,jak dlouho budu muset bez Belly žít.Kolik staletí?Kolik tisíciletí?

Možná,že až Bella zemře – otřásl jsem se – už to nebude tolik bolet,protože už prostě nebude.Pak budu moct sedět u jejího hrobu a –a co?

Co budu celá ta léta dělat?Bez ní všechno ztratilo smysl.Smysl mé existence byl pryč.Jak moc by mou rodinu bolelo,kdybych se zabil?A jak to udělat?S podobnými myšlenkami jsem došel až k jezeru Wonder.Na hladině se odrážely červánky zapadajícího slunce,pro mne však už dávno ztratily podobné věci krásu.Ve dne tu taky bývalo moc hezky…dřív jsem se sem tak rád vracel,ale teď bylo jen jediné místo,kde bych chtěl být.

Tolik jsem toužil vrátit se do Forks.Vezmu sebou Alici…Alici a Emmetta.Přijdeme v noci,já se na ni jen podívám,možná ji pohladím,a nebo políbím…ne.Jen se na ni podívám a když bych nechtěl odejít – což je velmi pravděpodobné – ti dva by mne dotáhli zpátky.

Emmett určitě.

Musím se s nimi domluvit.Vyrazíme co nejdřív…ale dnes v noci to nestihneme.Zítra.Už zítra ji uvidím.Po čtyřech měsících agonie jsem se usmál a běžel zpátky do domu.

Po cestě jsem dostal jsem nápad.Ale to bych musel Bellu vzbudit.Ne.Jen jí to tam nechám…možná.

V půli cesty  jsem narazil na Emmetta.Tvářil se nezvykle vážně.A taky si mě prohlížel s nejistotou a lehkým úžasem.,,Edwarde,pojď na lov.Už jsi šestnáct dní nic nepil.Já jsem pustil tu pumu,takže tady teď někde běhá…no tak přestaň se šklebit a pojď.“

,,Díky Emmette,ale já vážně nemám žízeň.Snad až jindy.Já…chci tě o něco požádat.“

Na co zase přišel?Po nevím kolika měsících ho vidím…ne přímo šťastného,ale má trošku jasnější pohled…z toho jak dokonale naštval Rose?Nebo z té pumy?Nechápu to…šestnáct dnů bez jídla…to bych nepřežil…

Vyložil jsem mu svůj nápad.,,Prosím.Ty jsi jediný,kdo by byl schopen mě odtamtud dovléct zpátky…zítra má svítit slunce,vyrazíme až večer.“

,,Hm…tak jo.Ok.Jdem to říct Alici.“Beztak to už viděla.

Alice ale doma nebyla.,,Kde je Alice?“ptal jsem se zmateně.

Odpověděla mi Esme.,,Ona…musela odjet.Naléhavě.Nic víc nám neřekla.“

,,Cože?“Prohledal jsem mysli všech v místnosti,ale opravdu – nikdo nic nevěděl.Až na…

,,Jaspere,“zavrčel jsem, „přestaň myslet na takové blbosti a řekni mi,kde je Alice.“

Byl rozhodnutý neprozradit mi to,ale Alicino jméno ho na malou chvíli vyvedlo z rovnováhy.

,,Proboha,proč?“Byl jsem vyděšený.Stalo se něco?

Zavrtěl hlavou;opravdu to nevěděl.

,,Jedu za ní.Sbohem.“

Zmizel jsem dřív,než mě mohl někdo zastavit.Jestli odjela před chvílí,mám ještě šanci ji najít.Začal jsem prohledávat všechny mysli v okolí…a konečně,Alice. 

Spěchala do Forks.

Jestli se jí něco stane…jestli nepřijdu včas…proč to chce udělat?..musím porušit smlouvu…ale za její život to stojí…ať to stihnu…

V hlavě se jí zjevoval obrázek Belly,na útesu…jak skáče dolů.

NE!!!To nesmí!Skočil jsem do Volva a nejméně dvoustovkou uháněl za Alicí.

Jestli se Belle něco stane…musím to stihnout.Nebo Alice – byla už pěkný kus cesty přede mnou…

Ale jestli přijedu pozdě… navštívím Volterru.