Světlo v mlze

Autorka: Malika

1.část - Nový žák

Ahoj.Jmenuji se Isabella Swanová,ale všichni mí přátelé mi říkají Bello.Vlastně říkali.Teď už si zvykli,že jim nikdy neodpovídám a tak se mě ani na nic neptají…aspoň myslím.Nejsem si jistá.To je totiž můj hlavní problém – od jejich odchodu si nejsem jistá ničím.

Vlastně…až na dvě věci:

1.Chci zemřít.

2.Nikdy na něj nedokážu zapomenout.

Bydlím v deštivém městečku Forks,chodím na zdejší střední školu.Do třeťáku.Můj táta,Charlie Swan je místní policejní ředitel.Bydlím tu už rok.Rok?No zhruba…nemám ponětí co je dnes za den.I když moment…možná že je středa.Jo,určitě.

Včera jsem zaslechla,jak u oběda kdosi povídal,že ve středu sem přijde nějaký nový žák.Jméno si nepamatuji.

Abych byla přesná,povídá si o něm celá škola,ale já se nikdy hovorů neúčastním.Ani bych si nevšimla,že o něčem debatují,kdyby mě Jessica svou surovou poznámkou nevytrhla z mlhy v mé hlavě,jenž byla něčím jako tylenol na bolest – jenže ne na fyzickou bolest.

,,Jsem zvědavá,jak bude vypadat.Pamatujete,jak sem před třemi roky přišli Cullenovi?To bylo něco…“Jejich jméno mě zabolelo,ale byla jsem vděčná,že nejmenovala nikoho konkrétního,především jeho.Doufala jsem,že časem se ta bolest,zmírní,poleví…že skutečně zapomenu,jak mi on sliboval…ale hlavně jsem doufala,že se zabiju.

Moje sebevražedné sklony v prvním týdnu po jejich odchodu málem zabily Charlieho s René,nikoliv však mě.Bylo to tak nefér!Nikdy jsem to nedotáhla až dokonce.

Když jsem spolykala prášky,Charlie mě odvezl do nemocnice rychlostí,kterou jezdili jen oni.

Když jsem se podřezávala,v půlce jsem omdlela z pachu krve.

Když jsem chtěla skočit z útesu,zadržel mě Jacob.

Autobus,pod který jsem chtěla skočit v poslední chvíli zabrzdil.

Nakonec jsem si v nemocnici uvědomila,jak moc by Reneé a Charlieho bolela moje smrt a přestala jsem.Nemohla jsem je nechat trpět víc,než jsem momentálně trpěla já,tak hnusná a sobecká jsem nebyla.A potom jsem objevila tu úžasnou mlhu,která se stala něčím podobným,jako osobní nepřetržitou dávkou morfia…ve dne.

V noci to bylo – pokud to bylo vůbec možné – ještě horší.Ale s dneškem jsem byla poměrně spokojená – už dva dny jsem vydržela beze spánku.A tím pádem i bez nočních můr…o něm.

Myslím,že jsem zaslechla zazvonit budík.Nemám tušení co a kdy jsem si oblékla,ale potom jsem už byla dole v kuchyni a asi vedla „rozhovor“ s Charliem.

,,Dobrá ráno,Bello.Vyspala ses dobře?“Charlie měl ve tváři výraz plný naděje.Asi že mě dnes neslyšel křičet.

„Hm.“

„Nachystal jsem ti snídani…tvoje oblíbené jídlo.“

„Dík.“

„Dneska k nám nastoupí nová pracovní síla.Však víš – povídal jsem ti o ní včera u večeře.“

„Hm.“

Nějak jsem si nemohla vzpomenout,že jsem včera večeřela.A už vůbec ne,že by mluvil o někom…kdo že to vlastně měl být?

Předpokládám,že jsem se nasnídala a šla k autu.

Cesta do školy byla v pohodě.Moje tělo automaticky,jako robot,dělalo,co jsem očekávala,vědělo,na který pedál šlápnout,kterou kontrolku zmáčknout.

Dopravní značky pro mě nic neznamenaly.

Kdyby se mi do cesty připletl chodec,nikdy bych nestačila zareagovat dostatečně rychle.Pravděpodobně bych si toho všimla,až by se mě někdo zeptal,co to mám na autě za krvavou kaši…

Zaparkovala jsem vedle Mika a hleděla ven do deště.Nic se tu nezměnilo a přesto,pro mě už to tu nikdy nebude jako dřív.Povzdechla jsem si.Život nebyl vůbec fér – když jsem dřív chtěla žít,nebezpečí mě pronásledovalo na každém kroku.A teď,když bych smrt uvítala s otevřenou náručí…nic.

Vzpomínala jsem,jak mě před rokem málem rozmačkala Tylerova dodávka.

Ach ne,takové nebezpečné myšlenky si nesmím dovolovat.Bylo to příliš blízko němu.

Dávala jsem si důkladný pozor,abych nevyslovila jeho jméno.Neunesla bych to.Ty trosky,co zbyly po jeho odchodu z mého srdce,by pak zanikly docela.Věděla jsem jen o jedné věci,jedné osobě,která by mě mohla slepit.Ale on mě nechtěl.Nemiloval mě.Řekl mi to narovinu,tak klidně,tak chladně,po tom všem,kdy mi tvrdil přesný opak…Dost.

Omámeně jsem se snažila vzpomenout si,co je první hodinu.

Nemohla jsem na to přijít;no nic,musím na chodbě někoho odchytit.

„Angelo?“zavolala jsem bezbarvým hlasem.

Angela Weberová,?moje kamarádka?,se ke mně nevěřícně otočila.

„Bello?!“ vykřikla polohlasně a na obličeji se jí objevil radostný úsměv.

,,Ty…mluvíš se mnou,že jo?“zeptala se nakonec,když jsem nereagovala.Rychle jsem pokývala hlavou.

,,Jo.Prosím tě,nevíš,co je první hodinu?“

,,Biologie ve druhém patře.“

Málem jsem nahlas zasténala.Tyto hodiny byly nejhorší.Hlavně prázdné místo vedle mě.

Celou cestu šla se mnou a potom prohodila:,,Zajímalo by mě,jaký asi bude ten nový kluk.“

,,Hm.“

Ve třídě jsem si tiše sedla do své prázdné lavice a pozorovala Angelu,jak se vesele baví s Benem.Nevydržela jsem ten pohled.Měla jsem Angelu moc ráda,ale tolik jsem jí záviděla.Ona měla Bena u sebe.A on ji měl rád.

Začala jsem bezmyšlenkovitě kreslit na obal sešitu.Nějak jsem nezaregistrovala,že do třídy přišel pan Banner a ještě někdo.

,,Doufám,že se vám tu bude líbit.“

Ta věta mě na chvilku vytrhla z otupělosti a já s hrůzou zjistila,že jsem detailně nakreslila jeden pár dokonalých topasových očí.Začala jsem je zuřivě gumovat,ale vůbec to nešlo.

Ani jsem si nevšimla,že vedle mě někdo sedí.

,,Chceš s tím pomoct?“ozval se vedle mě tichý hlas.

V tu chvíli jako bych dostala kopanec do hlavy.Ten hlas byl velmi lidský,ale měl v sobě bolestivě známý sametový podtón.

Najednou jsem začala opravdu vnímat – všechny zvuky,pachy. Jako bych se vynořila z hlubiny.

Šokovaně jsem vzhlédla.

Hleděly na mě jaksi povědomé oči,velmi podobné těm,které jsem se snažila vygumovat,jen tyto byly ještě výjimečnější.Takové…měňavé.Zdálo se,že neustále přechází ze zelené na zlatou,podobně jako máminy nejlepší večerní šaty.

Úžasem jsem pootevřela ústa a zalapala po dechu.

,,Ty…“hlesla jsem.

Můj nový spolužák se zasmál mojí reakci a představil se:,,Ahoj,já jsem Jim Tozier.Ty jsi Bella,že?Sum- chci říct máma teď nastupuje u tvého táty na policejní stanici.Ty oči jsou taková moje zvláštnost - každý tak reaguje.Summer říká,že mě adoptovala jenom díky nim.“

Pořád jsem na něj strnule zírala a v hlavě se mi začínalo rozjasňovat.Tenhle kluk byl ten nový spolužák,o kterém se bavila celá škola – až na mě.Jim Tozier.Ta nová pracovní síla,o které Charlie ráno mluvil,byla jeho máma.Díky tomu věděl jak se jmenuji.

Ale tohle byly nepodstatné detaily.Myslel si,že na něj tak zírám kvůli jeho očím.Samozřejmě,že to bylo kvůli očím,ale já to bezpochyby myslela jinak než on.To nebyly jen zvláštní lidské oči.To byly na 100% oči hodných upírů.Sice tam byla ta zvláštní měňavost,ale byla jsem si jistá,že na to najdu odpověď.Koneckonců,jak mám vědět,jestli třeba lovením jiných zvířat nebo na jiných kontinentech nemají trochu odlišnou barvu očí?Já znala jen Cullenovy.A sakra.Jak už bylo jejich jméno jednou venku,nemohla jsem nic dělat.Bolestně jsem sykla a objala se pažemi kolem trupu,abych se udržela pohromadě.

Jeho úsměv dostal trhliny.,,Řekl jsem něco špatně?“vyděsil se.

,,N-ne.To jen já jsem tak blbá a myslím,na co nemám myslet.“zamumlala jsem.

Podařilo se mi dát jakžtakž dohromady.

,,Takže…vítej ve Forks Jime.Hm…tvoje máma pracuje s Charliem?“

Nenapadalo mě nic,na co bych se ho zeptala…zatím.Tak dlouho jsem se už s nikým nebavila,neměla jsem tušení,co je taktní a co ne…

Ne,že bych se ho na nic nechtěla zeptat.

Měla jsem na něj  asi milion otázek,ale ty se netýkaly zrovna společenské konverzace.Musím si s ním co nejdřív promluvit někde o samotě…třeba u nás doma,nebo tak…a taky musím vidět jeho „mámu“.

Musím zjistit co je zač.

Byla jsem hodně znepokojená,ale to,že zase vidím někoho,jako byl on a ostatní Cullenovi,ve mně vyvolávalo pocit maximálního štěstí,jakého jsem ve svém zbědovaném stavu byla schopná dosáhnout.Jim byl důkaz,že se mi to nezdálo,že oni opravdu existují,že tu žili,že jsem znala jejich tajemství,že jsem ho z lásky chránila…a že mě on dřív miloval.

Zatímco pan Banner odešel pro cosi do kabinetu,pozorně jsem si ho prohlížela.

Byl asi 180 cm vysoký a pod tričkem se mu rýsovaly slušné provazce svalů.Měl tmavě hnědé vlasy,tak nějak normálně krátké,nenagelované.Jeho tvář byla – překvapivě – velmi krásná.

Ty zvláštní upíří oči jsem už přešla bez povšimnutí,ale podrobně jsem si prohlížela náznak temně fialových kruhů pod očima.A důvěrně známou,bílou pokožku.Když se na mě usmál,odhalil řady bělostných,dokonalých zubů.To je mi ale překvapení.

Začala jsem horečně přemýšlet.

On měl vážně pravdu,když tvrdil,že přitahuji nebezpečí.Prvně on sám,dodávka,pak ty zrůdy v Port Angeles,James,Victoria,Jacob…tady jsem se na chvíli zarazila.Jacob ani on by mi neublížili.Ale byli nebezpeční.A navíc,on mi ublížil nejhorším možným způsobem.Radši bych byla mrtvá,než žít v této…nicotě.

Jim je taky hodný upír.Určitě.Podle jeho očí a toho,že je ve škole prostě musí.

Pan Banner se ještě stále nevrátil do třídy,hledal nějaké pomůcky.

,,Je příšerné,jak na mě každý kouká.Za jak dlouho si mě lidé přestanou všímat?“stěžoval si.

Šíleně mě to překvapilo,ale pocítila jsem potřebu se zasmát.

,,Loni jsem na tom byla úplně stejně – nemohla jsem se v klidu ani najíst.Každý chtěl vidět tu novou Isabellu Swanovou.Bylo to dost nepříjemné.Polovina lidí se se mnou chtěla bavit jen protože jsem byla „populární“.Ale neboj se,časem si lidi zvyknou.Tak za dva,za tři týdny.“

Rozesmál se.,,Tak to si teda užiju pěkný první měsíc.“Zvědavě se ke mně naklonil a nepokrytě si mě prohlížel..,,A co ty?Zajímám tě,a nebo jsem prostě jen populární?“

Jeho dech mi jemně ovanul tvář.Ano,byl přesně tak sladký,jak jsem čekala.

Nebylo pochyb,že je upír.

,,Zajímáš mě moc“,přiznala jsem se mu.

A pak mi docvaklo,jak to myslel on.

Ne,ne ne.To už je na mě moc v jednom dni.Nebyla jsem zvyklá takhle moc mluvit,ani přemýšlet.Tedy,odvykla jsem tomu za poslední čtyři měsíce.Ale…vlastně jsem se tomu nedivila.Už se do mě zabouchl upír a pak mi dal kopačky.Už se do mě zabouchl vlkodlak a já ho odmítla.Jake je prostě jen dobrý kamarád.Teď po mně zase jede upír.Neee.Ať laskavě vidí,že ho beru jen jako kámoše.Kámoše?Znám ho asi půl minuty!Buď je to blázen a nebo…?

,,Jime…zajímáš mě jen jako bytost,“snažila jsem se napravit škodu.

Zaksichtil se na mě.,,Nojo.Ale časem –“rychle se zarazil při pohledu na můj bolestný výraz.

Nemohl chápat,že má jediná láska byla navždy pryč a já už nikdy nebudu nikoho milovat – až na něj.Protože pořád,i když on je pryč a nemiluje mě,já na něj nikdy nedokážu zapomenout.

Jim se mi líbil,vypadal,že je fajn.Ale jako kamarád.

,,Bello?Jsi v pořádku?Promiň.Co jsem ti udělal?“ptal se vyděšeně.

,,Nic.Jen jsem si na někoho vzpomněla.Hrozně mi je připomínáš…“dodala jsem bezmyšlenkovitě.

Byl zvědavý.,,Koho?“

Už jsem otvírala ústa,abych mu odpověděla,ale v tom jsem dostala nápad.Vyzkouším si pravdivost své hypotézy.

,,Cullenovy“řekla jsem schválně tak tiše,jak by to mohly zachytit jen vyvinuté upíří uši.

,,A to jsou…?“zase se zarazil při pohledu na můj rozzářený obličej.

Všimla jsem si,jak se na mě Angela široce usmívá.Jak na mě Mike nevěřícně hledí.

Co se jim stalo?Slyšeli mě?To byla blbost.Tak co se jim ksakru…panebože.

Bože.Bože.Bože.

Já jsem se usmívala.Vlastně jsem zářila jak maják.

,,Proč se na tebe všichni tak divně koukaj?“ptal se zmateně.

V tu chvíli vešel do místnosti pan Banner.

,,Omlouvám se,nemohl jsem najít skalpely.Každá dvojice dostane jednu žábu.Pokyny máte tady na tabuli.Teď vám rozdám skalpely.“

Při pohledu na skalpel jsem dostala další nápad.Tohle ode mě bude vůči němu asi hodně hnusný,ale já to vědět musím.S jistotou.No co,věděla jsem,že mě asi zabije.To mi nevadí.

Začali jsme pitvat žábu.Teď to udělám.Jen…hlavně ať tu z pachu krve neomdlím.Otočila jsem se nenápadně hlavou k němu;abych mohla sledovat jeho reakci.I když to pravděpodobně bude tak rychlé,že to ani nepostřehnu.

Zhluboka jsem se nadechla a bodla se skalpelem.

Snažila jsem se nedýchat,abych neomdlela a sledovala co udělá.Když se na mém prstu objevila první kapka krve,viděla,jsem,jak se jeho tělo napjalo.Ale stále dýchal.

Páni,ten musel být trénovaný jako Carlisle.

,,Myslím,že ses řízla do prstu“upozornil mě.

,,Jejda“ hrála jsem překvapenou.,,Nemáš náplast?“A zamávala jsem mu tím prstem před nosem.

Pomalu zavrtěl hlavou.,,Ne…nemám…náplast.“

Jeho chování bylo typicky upírské.Musel být velmi dobrý v sebeovládání.Najednou jsem se cítila provinile.On je tak milý a já ho chudáka pokouším.

,,Promiň,nechtěla jsem…ehm...no…“Jak mu říct,že od první chvíle vím,že je upír a teď pouze potvrzuji svoje domněnky?

Rychle jsem šla k umývadlu a potom poprosila pana Bannera o náplast.

Potom jsem pitvali jsme žábu a  sem tam něco prohodili o biologii.

Konečně zazvonilo.

Začal se zvedat ze svého místa.,,Provedeš mě prosím po škole?“

,,Jasně,moc ráda“souhlasila jsem nadšeně.

Teď ho jen po škole někam dostat.Nemyslím,jako na rande.Ale potřebuji se ho zeptat na pár věcí.

Nalepila se na nás Jessika s Mikem a Angela s Benem.Ptali se Jima na spoustu věcí,samé pitomosti z lidského života.Přesto,že se s ním snažili udržovat konverzaci,všimla jsem si,že si od něj drží instinktivní odstup – i když ne tak velký,jako před časem od Cullenových.

Nemohla jsem se dočkat až  skončí škola.

Angela si mě vzala kousek stranou.,,Bello…takže už je ti líp?Chybělas mi.“dodala naprosto upřímně a mě se zarosily oči.Angela byla tak hodná.

Vepředu se Mike a Jim něčemu hlasitě smáli.Vlastně spíš Mike,Jim se jen zdvořile usmíval.Už jsem se k nim chystala připojit,ale ona ještě neskončila.

,,On ti je připomíná,že?“tiše konstatovala.

Ztuhla jsem.Angela byla velmi,velmi všímavá.

Váhavě jsem přikývla.,,Ano“.Podívala jsem se směrem k Jessice.,,Mmm…radši už půjdem.“

 Rychle jsme dohnaly ostatní.Mike se na mě zvědavě díval.Asi si myslel,že když jsem zase začala mluvit,zase se mě může pokoušet sbalit.Bylo mi ho líto.A vlastně…já opravdu začala mluvit?A proč se pořád ještě nevrací ta mlha?Bez ní si připadám ještě víc…prázdnější.

,,Nechtěla bys dnes zajít do kina?Dávají tam Underworld 3.Bude legrace.Prosím,Bello,pojď s námi.“Jessica využila skutečnosti,že mluvím a mám nějaký výraz,aby mě pozvala do kina?Zjevně si myslela,že mi tím prokazuje kdovíjakou službu…

,,A…kdo tam bude?“zeptala jsem se opatrně.

,,Já,Mike,Angela s Benem,možná Lauren…a myslela jsem,že bys mohla přesvědčit Jima.“

Tak v tom to bylo.Líbil se jí Jim,ale její nabídku odmítl,tak chtěla,abych ho překecala já?Copak byla blázen?Ji odmítl,ale mě by řekl ano?Vždyť jsem byla jako zombie,ale naopak – ne oživlá mrtvola,ale mrtvá chodící schránka….

,,Jess,já nevím…nevím jestli mě Charlie pustí…“

,,Bello,prosím.Přece nám to nezkazíš.“Mike si dělal zbytečné starosti.Teda jen v jednom ohledu.Pojedu  s nimi do kina,pokud pojede Jim….abych mohla zkoumat jeho reakce.

,,Tak jo…možná.A v kolik?“rezignovala jsem.

,,V 18:00 budu čekat před vaším domem – pojedeme mou dodávkou.Film začíná v 20:00,ještě před ním se půjdeme někam najíst.Panu Swanovi řekni,že se vrátíme kolem 23:00,aby neměl strach.“Pro Mika slovo možná zřejmě neexistovalo.

,,Ještě si to musím rozmyslet.“

,,Ok.“

Pomalu jsem se loudala na španělštinu.Uběhla nečekaně rychle,stejně tak následující hodiny.A už tu byla obědovka.Vletěla jsem do jídelny – hrozně mě zajímalo,co bude Jim jíst a kam si sedne.Dorazila jsem tam mezi prvními a rychle zarezervovala jeden velký stůl pro naši partu.

Nemohla jsem přijít na to,co se mi stalo.Proč se ta mlha nevrací?Ona mi pomáhala,tišila bolest a pohřbívala pod sebou vzpomínky na něj – a teď byla pryč a já se musela usilovně snažit,abych se nesložila.Aby mě nezačaly napadat nebezpečné,i když pro mě osvobozující myšlenky,jako v prvním týdnu po jejich odchodu…

,,Tak co,Bello,rozmyslela sis to?“ptal se Mike.Nevšimla jsem si,kdy sem přišel.Taky už tu seděla Jessica¨a Tyler.Angela s Benem si právě brali jídlo.Že by se mlha přece jen dostavila?

,,Ehm…no…prvně se zeptám Charlieho a napíšu ti,ok?.“Ještě jsem neměla čas si s Jimem promluvit a rozhodně nehodlám strávit večer s Mikem,který se zase tvářil,jako by si dělal naděje…

Konečně jsem se něj pořádně podívala.,,Co – co sis to provedl s vlasy?“Měl je kratší něž kdy dřív,nabarvené na oranžovo a nagelované do bodlin.Tak tomu se v téhle deštivé díře říká úlet.

Zatvářil se nechápavě.,,Bello,takhle vypadám už dva měsíce.“

Už nevím,co jsem mu chtěla odpovědět – do jídelny právě plavně vstoupil Jim.Ta chůze byla určitě upírská,žádný člověk by se takto pohybovat nedokázal.Nervózně se rozhlédl a šel si pro jídlo.Znova se díval po jídelně,rozmýšlel,kam si sedne.Rychle jsem na něho zamávala.

Zarazil se,ale potom se mu na tváři objevil úsměv;došel k našemu stolu a sedl si co nejdál od ostatních – vedle mě.

Snažila jsem se zapříst hovor.,,Tak co první školní den?Bylo to moc děsný?“

,,Ani se neptej,“zanaříkal.,,Mělas pravdu – nemůžu se ani najíst,bez toho,aniž by na mě zíralo nejméně deset lidí.“

Vykulila jsem oči.,,Co?Ty…ale vždyť….já myslela,že…“

Zkoumavě se na mě díval a nakonec se mu na tváři objevil stín strachu.,,Bello…jsi v pořádku?“

,,Jo…já…promiň.Asi začínám bláznit.Ehm,takže…máš tady auto?“vyzvídala jsem.

,,Ne,teprve musím nějaké sehnat…a Summer mi svoje nepůjčí.“

,,Tak…nechceš dneska svést?“

,,Jé,to by bylo fajn.Dík.“

Vzal si sendvič a kus si ukousl.Žvýkal.Polykal.Ukousl další.

Otevřela jsem pusu a neschopná slova na něj zírala.Byl tak dobrý herec?Nebo jsem se příšerně spletla?Ale on nebyl člověk,on byl jako oni…určitě.

Zachytil můj pohled.,,Bello,co ti je?“ptal se vyděšeně.

,,T-ty…jíš?“vykoktala jsem tiše,aby nás nikdo neslyšel.

Spadla mu čelist a na tváři se mu zračilo jakési zděšené poznání.Potom se na mě nejistě usmál.,,No jasně,je na tom něco divného?“

,,Ne.“hlesla jsem.

Už bych měla jít do šatny.Zvedala jsem se,a on se mě ještě zeptal.,,Ten odvoz po škole platí?“

,,Jasně že jo.“

Tělák se nekonečně vlekl.Myslím,že jsme hráli basketbal,ale já byla myšlenkami zatoulaná někde jinde.Co znamenalo Jimovo chování?Byl to nějaký nový druh upíra?Nebo nebyl přímo upír,ale jiná mytická bytost?Ale co?Nemohl být člověk – i Angela si všimla,že je jako Cullenovi.Je ochotný jíst „bláto“ jen aby vypadal normálně?

Rychle jsem se převlékla a šla k autu.Už tam čekal,stál na straně spolujezdce.

,,Jak víš,že to je moje auto?“

,,Zeptal jsem se Jessicy.“Tak takovou normální odpověď jsem nečekala.

,,Aha.Nastup si.Kam tě mám hodit?“

,,Dovez mě prosím k policejní stanici – musím mluvit s mámou.“

,,Ok.“

Nastartovala jsem a vyjela z parkoviště.Chvilku vládlo ticho,které jako první porušil Jim.

,,Můžu na tebe za jízdy mluvit?“

,,Jasně.“

„Fajn.Proč ses dnes při obědě tolik divila,že jím?“

Zhluboka jsem se nadechla.A je to tady.,,Víš,jak jsem v biologii říkala,že mi někoho připomínáš?No…slyšel jsi někdy o Cullenových?“

Zavrtěl hlavou.,,Měl bych?“

,,Ne…asi.Oni znali jenom pár dalších,jako byli oni.Byl jsi někdy v Denali?“

,,Ne.“Začal se dívat po dveřích,jako kdyby přemýšlel,jestli nemá vyskočit,ale rozmyslel si to – bezpochyby si chtěl poslechnout,co mu chci říct.

,,Hm.Já jsem Cullenovy znala velmi dobře.Měli jedno „malé“ tajemství…moment.Byl jsi už v La Push?“Pokud byl upír,musel se s vlkodlaky domluvit.

Zaváhal.,,Byla tam Summer.“

,,Takže ti tam zakázali chodit?Máte s nimi mírovou smlouvu?“

Vykulil oči,kolik toho vím.,,Jak…jak ses…?“

,,Říkala jsem ti,že Cullenovi měli tajemství.Myslím,že bylo stejné jako je to tvoje.“Byla jsem hrozně zvědavá.,,Kolik je ti let?“

,,Osmnáct.“Ach,ta ironie.Jako bych to už jednou neslyšela.Jenže minule to bylo 17 a Jim se s ním nemohl měřit.Ach jo,už zase myslím na něho.Tak jo.Budu pokračovat stejně jako minule.

,,A jak dlouho je ti osmnáct?“

Obezřetně si mě měřil.,,Kolik toho o mě víš?“

,,Nejsem si úplně jistá,jestli jsi přesně ten,kdo si myslím,ale nenapadá mě nic jiného…jste skoro stejní,až na pár detailů…to u oběda byla kamufláž?Nebo ti jídlo doopravdy chutná?“

,,Jídlo mi doopravdy chutná,i když by ho mohlo být mnohem míň,než jsem dnes snědl.Dnešní oběd by mi vystačil tak na týden.“

,,A…tobě nechutná jako bláto?“

Chvilku se rozmýšlel,co mi odpoví.,,Ne,mně jídlo chutná stejně jako tobě,ale…Summer nejí...Bello,tahle debata je absurdní.Co si myslíš,že jsem?“

Byla jsem si jistá.,,Nějaký zvláštní druh upíra.“

Musel čekat,že mu řeknu něco takového,ale přesto se zatvářil překvapeně,pak nevěřícně a nakonec se pousmál.

,,Hm…ne tak docela.Jsi velmi blízko,ale nejsem “nějaký zvláštní druh upíra“.Nevím,co jsem,ale se Summer si myslíme,že asi poloupír.A teď mi prosím vysvětli,jak to,že toho víš tolik.“

,,Cullenovi byli upíři – hodní upíři,lovili zvířata,bydleli kousek od Forks a jejich děti sem chodily do školy.Bylo jich sedm.Carlisle byl lékař,pracoval v nemocnici.Když se stal upírem,sám se sobě tolik hnusil,že se chtěl zabít vyhladověním,ale jednou narazil na oboru a zabil tam zvířata.Tehdy zjistil,že lze žít i jinak než z lidské krve.Staletí se zdokonaloval v sebekontrole,aby mohl dělat doktora.Už mu skoro nevadí pach lidské krve…on a jeho žena Esme – nejmilejší upírka,kterou jsem kdy poznala – byli opravdu jako rodiče…žili tak… a měli pět „dětí“…“

Začínala jsem se zadrhávat.Nebudu dost silná mu o tom povídat,složím se.Vynechám jejich prvního syna,až na konci se zmíním.…

,,Carlisle našel polomrtvou Rosalii a proměnil ji.Rose pak jednou na lovecké výpravě našla Emmeta a donesla ho asi 100 mil Carlisleovi – bála se,že by ho nedokázala přeměnit,že by ho zabila.Za čas se k nim přidali Alice s Jasperem.Alice si nepamatuje nic z lidského života,prostě se probudila,sama,v lese a zjistila,co se  z ní stalo…ale ona dokáže vidět budoucnost – její vize se ale nemusí stát…jde o to,jak se třeba někdo rozhodne…viděla Jaspera,viděla,že ho hledá a potom viděla Cullenovy…našla Jaspera a společně je našli …“

Odmlčela jsem se  začala se lehce třást.Dokážu to?Nedokážu.Ale jo,…ne ne ne.

Nakonec mi pomohl sám Jim.,,Říkala jsi,že jich bylo sedm…?“

,,Jo.Já…jejich první syn…Carlisle ho proměnil ještě dřív,než našel Esme…on…promiň,ale nemůžu….nedokážu…o něm mluvit…uměl číst myšlenky,…já…on…byla jsem jeho la tua cantante…a taky …dřív…něco víc,než…kámoška…“

Dál už jsme nemohla.Raději jsem zastavila a shrbila se na sedadle a usilovně se snažila nerozpadnout…

Tiše hvízdl.,,Páni.A já myslel,že jsme se Summer jediní…že nikdo jako my není…A kde jsou Cullenovi teď?Páni,tolik bych se chtěl setkat s někým podobným,jako jsem já.“

,,Nevím.“šeptla jsem.,,Zmizeli.“

Konečně si všiml jak vypadám.,,Jé,Bello,promiň,je mi to líto…netušil jsem,že…takže tys chodila s upírem?“ dovtípil se.

,,Jo.“

,,Takže proto toho tolik víš…povíš mi to někdy celé?“

Slabě jsem přikývla.,,Možná…za čas..“

,,Dík.“

,,A teď mi ty povídej o sobě.Poloupír?Co to obnáší?Jak se můžeš stát jenom poloupírem?Kousne tě nějak divně,nebo…?“Zase jsem nastartovala auto,ale jela pomalu,aby mi stihl všechno říct.

,,Začnu úplně od začátku.Narodil jsem se - jako člověk – 8.prosince 1949 v Chicagu.Naše rodina nebyla nijak bohatá,ale hlady jsme netrpěli.Měl jsem myslím čtyři sourozence…jména si už nepamatuji.Když mi bylo třináct,zatoulal jsem se  - večer -  do jakési pochybné Chicagské čtvrti…pamatuji si pouze ránu do hlavy a tmu…když jsem se probral k vědomí,nic jsem neviděl,neslyšel,jediné co jsem byl schopen vnímat byla obrovská bolest,jako by mi žilami proudil oheň.Nevím jak dlouho to trvalo,ale potom najednou jako když utne,oheň zmizel.Otevřel jsem oči a uviděl kobku bez oken,osvětlenou jen pár petrolejkami,ale já i přes to viděl velmi dobře.Kousek ode mě se právě nějaká žena chystala zabít cosi odporného,lidskou trosku,která,jak jsem se později dozvěděl,ze mě udělala to,co jsem.

Ta žena vypadala jako anděl,ale v jejích očích plála zuřivá nenávist.,,Přísahala jsem,že se vrátím.Že tě najdu a zabiju.Teď,konečně,jsem dost silná,abych tě nevysála.Přišel tvůj čas.“

Muž v koutě jen stačil zasípat.,,Ale dokázal jsem to…už nikdy nebudeš člověk,ani on ne…můj výzkum se zdařil…budeš muset žít s tím,co jsi,vraždit a pít krev…cha cha…Summer,vyhrál jsem…cha-“Víc říct nestačil,ta žena po něm skočila a jednou ranou ho poslala do pekla.Ještě teď mi v uších zní jeho hlas – byl to šílenec,lidský blázen,který se schovával v kanálech a sklepeních a chtěl ničit a působit lidem…a i jiným bytostem…bolest a utrpení…zasloužil by si umírat pomalu a bolestivě a ani to by nevyvážilo jeho odporné činy…

Nic mi nedocházelo,byl jsem jako omámený,pozoroval jsem anděla,jak zabil toho zplozence pekla a jde ke mně,jak si ke mně kleká…

,,Ach ne“zanaříkala svým nadpozemsky krásným hlasem, ,,on to opravdu udělal…přišla jsem příliš pozdě…Jak ti je?Jak se jmenuješ?“

Byl jsem hrozně vyděšený,netušil jsem,co se mi stalo,ale její přítomnost mě podivně uklidňovala…,,J-je mi dobře..ta bolest už zmizela…už nehořím…jmenuju se Jim Tozier a bydlím…“Tady mě zastavila.,,Bydlel jsi“opravila mne tiše.,,Už nikdy se tam nebudeš moci vrátit,Jime.Teď jsi moc nebezpečný pro svoji rodinu,všechny bys je zabil.Je ti třináct,že?Ach,tak mladý…“

Netušil jsem jak to ví a ani jsem nad tím nepřemýšlel.Později mi vysvětlila,že má takový dar – Summer má prostě intuici.Nedá se to ovládat,prostě najednou něco ví,je o tom skálopevně přesvědčená – zatím to vždy byla pravda.Jediné,na co jsem v tu chvíli myslel bylo,že jsem se buď zbláznil,nebo že se mi to zdá.I to dokázala vycítit.

,,Jime,je mi to moc líto,ale je to skutečnost.Nezdá se ti sen,psychicky jsi naprosto zdravý.Stalo se z tebe,to co jsem já.Teď je z tebe upír.Už cítíš ten hlad v žaludku?Po krvi,čerstvé a sladké?Lidské?Krvi nevinných obětí?“

Upřela na mě své topasové oči,byly jako karamelky….,,Jmenuji se Summer.“zašeptala.

Zavětřil jsem a ve vzduchu bylo cítit něco sladkého z čeho se mi sbíhaly sliny,ale vyhasínajícího…uvědomil jsem si,že je to krev toho chlapa,který leží mrtvý v koutě,jeho žíly pomalu vysychají…V jedné jediné sekundě mi bylo jasné,že to není sen.Opravdu se ze mne stal zabiják…Neudržel jsem se a rozbrečel se.To bylo poprvé a zatím naposled,co jsem viděl Summer vyvedenou z míry.Přiskočila ke mně a přiložila mi hlavu na hrudníkJako by poslouchala moje srdce….Chvilku tak zůstala a pak na mě překvapeně koukala.

,,To je…to jsem…ten ohavný,slizký červ!Nemožné,neuvěřitelné…a přece..“mumlala si.Začal jsem se dožadovat odpovědí.,,Co je?Co se mnou teď bude?Jak mám žít…existovat?Můžu zůstat s vámi?Budu zabíjet lidi?“

Byl jsem mladý a pořádně jsem si neuvědomoval,co mě čeká.Summer zavrtěla hlavou,přemýšlela.,,Spletla jsem se.Tobě ještě tepe srdce…ale tak málo…co to z tebe udělal?“

,,Takže jsem člověk?Joo!“Chytil jsem se za ruku a měřil si tep.Nic.Nic.Nic.Nic jsem necítil…až pak,asi po dvou minutách se objevilo jedno škubnutí.,,Panebože..panebože…ne!“

Neměl jsem daleko ke zhroucení.Summer si mě vzala do náruče jako by mi bylo pět a uklidňovala mě.

,,Neboj se.Já ti pomůžu…zůstaneš se mnou,stejně mne samota už omrzela.Jsi něco moc zvláštního Jime.Tuším,že něco jako poloupír.    

Pokud zůstaneš se mnou,nemusíš zabíjet lidi,budou ti stačit zvířata.Myslím,že to pro tebe ani nebude tak těžké…budeš mít mnohem menší nutkání…souhlasíš?Teď půjdeme ke mně domů,ano?“

Samozřejmě jsem souhlasil,stále jako ve snu.Běželi jsme temnou ulicí,skákali po střechách tiše a lehce jako kočky,nikým nepovšimnuti.

Moje nové schopnosti mne fascinovaly…dokud jsem se poprvé nedostal do blízkosti člověka,dokud jsem neucítil krev.

Summer bydlela v malém domku na okraji Chicaga.Vše mi o sobě řekla,byly to jen příběhy z jejího upířího života,protože na lidský si stejně jako ta tvoje Alice nepamatuje.

“Narodila“ se roku 1919 v Chicagu,stvořila ji ta stejná zrůda jako mě…jenže dělal s ní jiné „pokusy“ a udělal z ní na rozdíl ode mne upíra…ona mu utekla – mříže její klece neodolaly upíří síle.On byl zrovna pryč,chtěla se mu pomstít,ale měla hroznou žízeň,bála se,že ho vypije…ona věděla,co se z ní stalo,a nechtěla vraždit…radši se rozhodla,že zemře…už jen proto,že on ji stvořil jako nejlepší stroj na zabíjení…přísahala mu pomstu…a pak raději utekla,než se vrátí a ona ho zabije.Vylezla se sklepa a zjistila,že se nachází na jatkách.Utíkala kolem háků se zvířaty a přemýšlela,jak se zabít,na podlaze jí podklouzla noha a ona se navzdory upíří mrštnosti,síle a rychlým reakcím zřítila do kádě plně zvířecí krve.A tehdy zjistila,že se dá žít i jinak,že se nemusí zabíjet lidé,že přežít lze i na zvířecí krvi.Celé roky se snažila překonat v sobě touho po lidské krvi,a v posledních osmdesáti letech už nikoho nezabila,ale za prvních deset let své nové existence měla čtyři „nehody“.

Učila mě,byla jako moje máma.Po prvním roce mi stejně jako jí zezlátly oči,ale pořád jsou zároveň i zelené – jako když jsem byl člověk.Občas musím spát – stačí mi pár hodin měsíčně,lidskou krev necítím tolik jako upíři,vlastně už skoro vůbec,stačí mi lovit 1x za tři týdny,srdce mi tepe asi 1 tep za dvě minuty,mám tělesnou teplotu 10 – 15 stupňů a stárnu.Asi desetinovou rychlostí,ale stárnu.“

Zastavila jsem před stanicí.,,A jak ses stal poloupírem?“

Zvedl ruce a ukázal mi deset drobných jizviček na bříškách prstů.,,Zabodl do mě takové duté nerezové půlkruhy a pustil do mě upíří jed.Nemám tušení,kde ho sehnal.Se Summer to bylo něco podobného,ale u ní udělal přesnou repliku upířího chrupu, ostrou jako břitva a naplnil to jedem…“Zhnuseně zavrtěl hlavou.

,,Má tvoje máma podobnou jizvu,jako je tato?“Vyhrnula jsem si rukáv a ukázala mu svou půlměsícovou jizvu po Jamesovu kousnutí.Pořád byla studenější než okolní kůže.

Překvapeně se nadechl.,,Páni…má skoro stejnou,ale ne na ruce…jaks k ní přišla?Ale ty přece nejsi…?“

,,Nejsem.Jeden sadistický upír si umínil,že mě zabije,ale…Cullenovi mě stihli zachránit včas.“Všiml si mého zaváhání,když jsem říkala,kdo mne zachránil?

Vyzvídal dál.,,A jak tě zachránili?Já myslel,že když tě kousne upír,není už cesty zpět…“

,,On…vysál mi jed z rány.Jako když tě kousne chřestýš.“Kousla jsem se do rtu.Nechtěla jsem vzpomínat.

,,Už bys měl jít…a chci mluvit s Charliem.No jo!Půjdeš dneska do kina?“Úplně jsem zapomněla,proč tu jsem.Na kino bych si ani nevzpomněla,kdybych ho nevezla sem.

,,Já nevím…tak jo.V  18:00 budu u vás doma.“

Zeptala jsem se jak to ví,i když mi to bylo jasné.,,Slyšel jsi nás,že?“

,,Jo.“

Vylezli jsme z auta šli dovnitř,k Charlieho „kanceláři“.

,,A na co to vlastně jdeme?“Nemohla jsem si vzpomenout.

Podivně se zašklebil.,,Na Underworld 3.“

Nechápala jsem to.,,Je ten film špatný?“

,,Ne…to „3“ je jen neoficiální název.Doopravdy se to jmenuje Underworld:Vzpoura vlkodlaků a je to o válce mezi upíry a vlkodlaky.“

Čekal na mou reakci.Prvně jsem nevydala ani hlásku.Potom jsem se nezřízeně rozchechtala.,,Tak…to…abychom..pozvali…Jacoba…a kluky..z La Push…a vyzkoušíme si to naživo…“

Už jsem se přestávala smát, začala jsem se divit své reakci.A nebyla jsem jediná.

Charlie stál na konci chodby,nehybný jako socha a zíral na mě,jako bych byla přízrak.,,Bells?Co…co potřebuješ?Ještě nikdy jsi za mnou do práce nepřišla…“

,,Á,ahoj tati.Znáš Jima?Je to syn paní Tozierové.Jenom jsem se chtěla zeptat,jestli bych dneska mohla jít do kina?Pojedeme s Mikem,vrátila bych se před půlnocí.Jedem do Port Angeles.“

,,Dobrý den,pane Swane.“

,,Ahoj,Jime.“oplatil mu pozdrav Charlie.Ale zíral se na mě.Jako by myslel,že zmizím.Pak se vzpamatoval.

,,Snad syn paní Masenové,ne?Jo..samozřejmě,že můžeš.Do Port Angeles klidně.“

,,Dík.“

Otočila jsem se na patě,neschopná uvěřit vlastním uším.Masenové?Masenové???

Jim se ještě ptal Charlieho:,,Kde je teď máma?“

,,Pošlu ji za tebou.“

,,Děkuji.“

Podívala jsem se na něj prázdným pohledem.,,Pojď hned se mnou.“

Zase jsme vyšli ven.Vlezla jsem do auta a ani se neobtěžovala rozhlížet se,jestli nás někdo poslouchá.

,,Nasedni.“poručila jsem mu.Udiveně si sedl na místo spolujezdce.

,,Proč…proč jsi mi neřekl,že se Summer jmenuje Masenová?“

Nechápal co se se mnou děje.Pokrčil rameny.,,Nepřišlo mi to jako nic podstatného.“

,,Kde je tvoje matka?Musím ji vidět.“

,,Za chvíli přijde.Stalo se něco?“

Zavrtěla jsem hlavou,,Ne.Možná….“

Byla jsem rozhodnutá dál se o tom nevyjadřovat.Nemohla jsem si dovolit doufat,že by to opravdu mohla být jeho příbuzná.Masenová je celkem obvyklé jméno – například náš angličtinář se jmenuje Masen…

Asi vycítil,že mu víc neřeknu.,,Pojď,počkáme na ni v kanclu.“

Napjatě jsem si sedla na židli v kanceláři Summer Masenové čekala na její příchod.