Světla nocí

Autorka: Happy

Povídka navazující na Stíny dnů.

5.

„No, koukám, že ses za poslední měsíce moc nenudila.“ Jake se na mě zašklebil. Ruce si založil na prsou a opřel se o blízký strom. Pohled měl upřený někam do prázdna. Nejspíš uvažoval nad vším, co se mi přihodilo – a že toho nebylo zrovna málo.

„Pořád ale nějak nechápu, co chceš po nás,“ ozval se po chvíli. I Sam si založil ruce na prsou a zkoumavě mě pozoroval.

„Potřebuju, aby jste ochránili Sarah a Molly.“

Sam přešlápnul a nervózně se ošil. „Já nevím Bello. Chráníme si jenom svoje území. Navíc by bylo trochu divné, kdybychom na kdo ví jak dlouhou dobu, odjeli do Kanady.“

„To nebude nutné. Sarah a Molly jsou tady.“

„Cože?“ Jake mě zmateně pozoroval.

„Přivezla jsem je sebou. Nemohla jsem je tam nechat!“ křikla jsem rozrušeně. Netušila jsem, že budou tak protestovat. „Prosím! Jsou má rodina, už dostali Simona, nechci aby se stalo něco i jim!“

Jake se podrbal na hlavě. „No, u nás by se ještě nějaké místo našlo…“

„Jaku!“ vykřiknul Sam. „To nejde jen tak!“

„Ale no tak, Same. Vždyť jsme přísahali, že budeme ochraňovat lidi.“

„Jo, ale…“

„Ale nechce se ti pomáhat upírům, co?“ řekla jsem škodolibě.

Sam se chystal protestovat, ale přerušila jsem ho. „Same, to je v pohodě, že mě nemáš rád. Je to vaše přirozenost, ale teď tě tady prosím ne jako upír, ale jako tvá bývalá kamarádka, abys ochránil mé přátele.“

Chvíli zvažoval má slova, ale já poznala, že mám vyhráno.

„Tak dobře. Nějak to vyřešíme. Na jak dlouho je potřebuješ schovat?“

Pokrčila jsem rameny. „Doufám, že to nebude trvat dlouho. Pokusím se promluvit s Jeromem, pokud to nevyjde, pojedu do Volterry.“

Jake se zamračil. „Neměla bys tak riskovat.“

„Jsem ochotná udělat vše, aby byly zase v bezpečí.“ Tolik trpěly a já jenom chtěla, aby mohly být zase šťastné. Už tak jim Simon moc chyběl, jako mě.

„Hlavně na sebe dávej pozor.“

Protočila jsem oči. „Neboj se. Už nejsem tak nešikovná, jako kdysi.“

Jake se zasmál. „Tím bych si nebyl jistý…“ Škodolibě mi rozcuchal vlasy a vydal se k cestě. „Tak půjdeme, ne?“

Vydala jsem se za ním.

Sam zůstal na místě. „Já s Jaredem se vrátíme do La Push. Zatím se měj, Bello.“

„I ty Same. Pozdravuj Emily…“

Zakýval mi na srozuměnou a zmizel v lese.

Jacob šel kousek přede mnou. „A co máme říct Charliemu?“

A sakra, na to jsem nepomyslela. Vždyť on Sarah a Molly zná.

„Poslední dobou je v La Push docela často.“

„Na to jsem nepomyslela.“

„Nejspíš bude nejlepší, říct mu pravdu.“

„Blázníš?“ Na jednu stranu měl Jake pravdu, ale na stranu druhou – čím míň Charlie bude vědět, tím lepší to pro něj bude.

„A co mu mám teda říct?“

Pokrčila jsem rameny. „To netuším…“

Jake si povzdechl. „Zkusím něco vymyslet, ale nic ti neslibuju.“

Vděčně jsem se na něj usmála.

Chvilku na to jsme došli k autu. Hodila jsem po Jakovi klíče. Ruka mu vystřelila do vzduchu a neomylně našla svůj cíl. Překvapeně se na mě podíval.

„Vezmi si auto. Molly a Sarah asi nebudou chtít jít pěšky…“

„To mi tady chceš nechat tohle?“ Toužebně se podíval na můj Range Rover.

Zasmála jsem se. „Ber to jako dárek k narozeninám.“

„Ty jsem měl před třemi měsíci.“

„Tak to ber jako opožděný dárek k narozeninám,“ řekla jsem s úšklebkem.

Když jsme přicházeli k autu, Sarah vyskočila ven a vydala se nám naproti.

„Kde si byla tak dlouho? Už jsme tě chtěly jít hledat.“ Mluvila ke mně. Pak se však pohledem otočila k Jacobovi a zkoprněle zůstala stát na místě.

Neušlo mi, jak zajímavě si ho prohlíží. Skoro až toužebně. Překvapeně jsem na ni mrkla. Sarah nikdy neměla nouzi o kluky, ale spíš ji zajímali nagelovaní frajírci, než indiáni v odrbaných kalhotách.

Mrkla jsem na Jacoba a podruhé za tento den, jsem zůstala stát překvapením. Jeho výraz se podobal tomu Sarah. Upřeně ji pozoroval, neschopný od ní odtrhnout oči.

Dloubla jsem do něj loktem. „Jaku, seš v pohodě?“

Přerušil oční kontakt se Sarah a podíval se na mě. Omluvně se usmál. „Jo, jasně…“

Pokývala jsem nad tím hlavou a pokračovala jsem dál.

„Sarah, tohle je Jacob. Jacobe, Sarah…“ představila jsem je formálně. Podali si ruce. Srdce Sarah se z ničeho nic rozběhlo šílenou rychlostí. Měla jsem strach, že snad dostala infarkt, ona však místo toho doslova zírala na Jacoba, tak jako on na ní.

„Ehm, ehm,“ odkašlala jsem si, abych upoutala jejich pozornost.

„Jake se nabídnul, že vás u sebe na pár dní ubytuje.“

Zdálo se mi to, nebo jsem v očích Sarah zaznamenala něco nového?

Jake po mě střelil nervózním pohledem.

„Nemusíš se bát. Sarah je do všeho zasvěcená.“

„Bello!“ křiknul.

Pokrčila jsme rameny. „Promiň, jinak to nešlo. Je strašně zvědavá.“

Jacob se jenom zašklebil, nic nenamítal.

„Já už půjdu. Brzy vám zavolám. Kdyby se něco dělo, ozvěte se mi, ano?“

Oba dva se probrali z transu. Jako kdyby nechápali, kde jsou.

Jacob se znovu zamračil. „Dávej na sebe pozor.“

„Jasně,“ řekla jsem a potom jsem ho i objala. Bylo to krátké objetí. Delší bych asi nevydržela, protože jeho pach byl opravdu k nesnesení.

Pak se ke mně vrhla i Sarah. „Doufám, že najdeš Simona.“

„To i já,“ řekla jsem upřímně a pořádně jsem ji objala.

„Dávejte na sebe s mámou pozor. Máte na starost i Bextera, ano?“

Přikývla.

Pak se oba vydali k autu.

Sarah otevřela dveře a chystala se nastoupit, ale někdo ji v tom zabránil. Bexter vyskočil z auta prohnal se kolem ní. Zastavil se u mě a začal zuřivě štěkat.

Klekla jsem si k němu. „Musíš zůstat se Sarah. Tentokrát půjdu sama.“

Bexter tiše zakňučel a čumákem se do mě zapřel. „Já vím, taky se mi bude stýskat, ale bude to tak lepší,“ šeptla jsem tiše a přitom jsem ho hladila po hlavě.

Bexter se za těch několik měsíců stal mou součástí. Těžko jsem ho opouštěla, ale jinak to nešlo. Navíc byl zraněný, takže by mě jenom zdržoval. Nebyla jiná možnost.

Odvedla jsem ho k autu. Vyskočil si na sedadlo a ještě naposledy zakňučel. Zamračila jsem se, když jsem viděla jeho smutný pohled.

Ještě naposledy jsem ho pohladila a zabouchla jsem dveře.

Kývnutím hlavy jsem pobídla Jacoba k odjezdu a dřív než jsem se stihla vzpamatovat, se Rover ztratil za zatáčkou.

Okamžitě jsem z kapsy bundy vytáhla černý telefon.

Netrvalo to ani sekundu. Z druhé strany telefonu se ozval nervózní hlas.

„Haló?“

„To jsem já, Bella.“

Jerome si povzdechnul. „Konečně. Už jsem si myslel, že tě dostali.“

Zamračila jsem se. „Myslela jsem, že jste se o ně postarali.“

„Snažili jsme se, ale Demetri nám utekl.“ Zklamání v jeho hlase bylo znatelné.

Unaveně jsem si povzdechla. Tohle nebylo dobré. Určitě se vrátil do Volterry a přivede si posily.

„Co bude teď?“

„Měli bychom se sejít. Ještě jsme pořád v Cambridge, ale máme namířeno na Aljašku. Co se takhle sejít v Anchorage? Víš, kde to je?“

Chvíli jsem přemýšlela. Mé znalosti zeměpisu nebyly moc velké, ale přibližně jsme tušila, kde to město může ležet.

„Jo, vím kde to je.“

„Dobře, budeme tam za dva dny. Až dorazíme, ozvu se.“

Povzdechla jsem si. „Fajn, budu tam,“ odpověděla jsem tiše. Pak jsem zavěsila.

Tentokrát jsem měla v plánu použít letadlo. Už mě nebavila jízda autem, navíc bych musela zase krást a to jsem neměla v úmyslu.

Jenže předtím, než odjedu na kdo ví jak dlouho, jsem měla v plánu ještě jednu věc. Rozběhla jsem se k Seatllu, kde jsem zamířila na první letadlo do Calgary.

***

Let do Calgary byl poměrně krátký. Krátký v tom smyslu, že jsem se nedokázala připravit na to, co mě teď čekalo. Věděla jsem, že tenhle rozhovor mi nebude příjemný, ale taky jsem věděla, že mu nemůžu lhát a už vůbec se mu schovávat. Znala jsem ho až moc dobře na to, abych věděla, že je schopný udělat nějakou blbost – jako třeba jít mě hledat.

Chvíli jsem postávala před domem. Kde se vytratila všechna ta nebojácnost, kterou jsem měla?

Nejistě jsem se vydala k domu a zastavila jsem se na prahu dveří. Nebyla jsem si jistá, jestli dělám dobře. Není lepší žít v nevědomosti?

Dřív než jsem si to uvědomila, se dveře otevřely dokořán a tam stál on. Přišlo mi to, jako kdybych ho neviděla roky, přitom to bylo několik málo dní.

„Bello!“ zvolal nadšeně a okamžitě mě pevně objal. Nadšení v jeho hlase bylo nepřehlédnutelné.

„Jsem rád, že si zpátky…“ řekl s úlevou v hlase.

Místo toho, abych mu pověděla pravdu, jsem ho ještě víc přitiskla k sobě.

„Stýskalo se mi,“ řekla jsem popravdě.

„I mě…“

Na okamžik se odtáhnul. Na tváři se mu roztáhnul široký úsměv, ale má tvář najednou byla prázdná, jako kdyby bez života.

„Co se děje?“ Okamžitě poznal, že je něco špatně.

„Odjíždím…“

Vůbec si to neuvědomil, ale sevření, kterým mě držel za ruce, zesílilo. Nebránila jsem se. Nebolelo mě to tolik, jako mé srdce, které se pomalu rozbíjelo na malé kousíčky.

Zmučeně se na mě podíval. „Proč to říkáš?“

Povzdechla jsem si. „Promiň, ale musím. Mají Simona, navíc po mě jdou a já chci vědět proč.“ Zpříma jsem se mu podívala do očí. „Brzy se vrátím.“ Nerada jsem lhala, ale musela jsem. Vůbec jsem netušila, jak to všechno dopadne a už vůbec jsem netušila, jestli se z toho všeho dostanu živá.

Jeho obličej se najednou zatvrdil. „Půjdu s tebou!“

„NE!“ křikla jsem zděšeně.

„Ale…“ dřív než stihnul zaprotestovat, jsem mu položila na ústa prst. Prozatím mlčel.

„Prosím, Edwarde. Alespoň jednou se se mnou nehádej. Musím jít sama. Tohle je jenom mezi mnou a Volturiovými.“

Zklamaně si povzdechl. „Ublíží ti.“

Lehce jsem se pousmála. „To si nemyslím. Chci si s nimi jenom promluvit. Uvidíš, že se všechno vyřeší.“

Snažila jsem se ho přesvědčit, že všechno bude v pořádku. Nevím, jestli se mi to podařilo, ale pochopil, že nemá cenu protestovat.

„Bello,“ šeptl zmučeně a hlavu mi zabořil do vlasů. „Proč to děláš?“

Tuhle otázku jsem nechala viset ve vzduchu. Nebyla jsem si jistá, jaká správná odpověď k ní vede.

Chvíli jsme stáli mlčky. Ukládala jsem si do paměti každou částečku jeho tváře. Kdo ví, za jak dlouho ho zase uvidím? Už teď mi z toho bylo smutno.

Zahnala jsem špatné myšlenky a soustředila jsem se jenom na Edwarda. Potom mi něco došlo.

„Kde jsou ostatní?“ zeptala jsem se překvapeně a lehce jsem nakoukla přes jeho rameno, abych viděla do domu.

„Odjeli na lov. Měli by se vrátit zítra.“

„A ty?“ řekla jsem a upřeně jsem pozorovala jeho černé oči.

Pokrčil rameny. „Nechtělo se mi.“ Povzdechl si. „Kdy musíš zase odjet?“

„Chtěla bych vyrazit zítra.“

Lehce se usmál. „Tak to máme ještě nějaký čas pro sebe, ne?“ S tím mě popadnul do náruče a vynesl mě do ložnice.

Položil mě na postel a lehce mě hladil po tváři. Při každém doteku mnou projel elektrický záchvěv… Byl to krásný pocit.

Usmál se a přitom mě pořád pozoroval.

Nedalo mi to, musela jsem se zeptat. „Čemu se směješ?“

Pokrčil rameny. „Ani nevím, prostě jsem šťastný, protože si zase se mnou…“

Ale na jak dlouho? Nechtěla jsme to říct nahlas. Mlčela jsem.

„Já jsem taky šťastná,“ teď to byla pravda, ale jaké to bude za dva dny? Zase se budu utápět ve smutku a v depresi? Při pohledu do jeho andělské tváře jsem věděla, že ano. Přes obličej mi prolétla maska bolesti.

On nejspíš vycítil, na co myslím, protože i jeho úsměv se vytratil.

„Až tohle všechno skončí, odjedeme spolu jenom mi dva – někam daleko. Co ty na to?“

Usmála jsem se. „Už teď se těším.“

Nemohla jsem to vydržet.. Popadla jsem ho za límec košile a prudce jsem ho políbila. On se nebránil a vřele mi polibek opětoval.

***

Když jsem druhý den stála znova na verandě, kde jsme se včera přivítali, přepadnul mě smutek. Teď to bylo naopak. Loučili jsme se… Zase…

„Neodjížděj,“ zaprosil zoufale. Objala jsem ho kolem pasu, hlavu jsem mu zabořila do ramene.

„Ani nevíš, jak bych tady ráda zůstala, ale musím. Je to moje povinnost.“

Divila jsem se, že se nehádá. Nejspíš pochopil, že to nemá cenu a já za to byla ráda.

„Dávej na sebe pozor.“

„Neboj, budu opatrná.“

Naposledy jsem ho políbila. V tom polibku bylo tolik bolesti – přesto se ani jeden z nás nechtěl odtrhnout. Po několika minutách jsem přeci jen přestala. Čím déle jsem tuhle chvíli loučení protahovala, tím bolestnější to pro nás bude. Musela jsem už jít.

Mlčky jsem se od něj otočila. Kdybych byla ještě člověkem určitě bych začala plakat. Teď to ale nešlo. Možná to tak bylo lepší…

Nechtěl mě nechat jít. Pořád mě držel za ruku. Zmučeně jsem se na něj otočila. I on mě ve tváři bolestný výraz.

„Musím jít…“

„Já vím,“ řekl zklamaně. „Já jen…“ sklopil pohled. „Miluju tě.“

„Já tebe taky,“ řekla jsem mu upřímně.

Pak jsem se mu vytrhla a zamířila jsem k lesu. Na okraji jsem se ještě zastavila a na posledy jsem se na něj podívala. Pořád tam stál a čekal. Doufal snad, že se vrátím zpátky? Že si to všechno rozmyslím?“

Tolik jsem chtěla, ale věděla jsem, co je má povinnost.

Edward:

Netuším, jak dlouho jsem stál na verandě a pozoroval jsem místo, kde se Bella ztratila. Pořád jsem doufal, že se třeba vrátí. Ale ona se nevracela. Věděl jsem, že ji to táhne zpátky k jejímu lidskému životu. Ona ještě pořád měla své lidské přátele a její upíří podstata ji nedovolovala přežívat bez nich.

Nevím, kde se v ní brala taková touha ochraňovat jiné. Chvílemi jako kdybych ji nepoznával. Ale ona taková byla, jen jsem si to neuvědomoval. Už za svého lidského života byla ochotná udělat pro své nejbližší cokoliv.

Bohužel jsem byl ale natolik velký sobec, že jsem to neviděl. Viděl jsem jenom ji a chtěl sem, aby mi patřila navěky.

Z mých úvah mě vytrhl zvuk motoru přijíždějícího auta. Byl to Carlisleův mercedes.

Vystoupil z auta, okamžitě následovaný Esme. Nejspíš si všimli mého nešťastného výrazu, protože se ke mně rozběhli upírskou rychlostí.

„Co se stalo? Je něco s Bellou?“ Esme byla vyděšená. Nejenom ve svých myšlenkách, ale i její výraz to jasně dával najevo.

„Byla tady,“ řekl jsem tiše.

„A kde je?“

„Zase odešla.“ A tak jsem svým rodičům řekl vše, co ona řekla mě. Věděl jsem, že mi ještě něco uniká, ale Bella mě nechtěla zbytečně trápit. Řekla mi jenom to, co bylo nutné.

Snažil jsem se zahnat špatné myšlenky. „Jak to šlo vám? Našli jste Zafrinnu?“

Carlisle si mírně usmál. „Ano, naštěstí. Souhlasila, že nám pomůže.“

Otočil jsem se zpátky k autu. Čekal jsem, že se objeví ještě někdo, byli jsme však sami.

Carlisle sledoval můj zvědavý pohled. „Říkala, že přivede další.“

Přikývnul jsem na srozuměnou. „Doufám, že i ostatní budou mít štěstí.“

V tomhle tě nenecháme samotnou, Bello…