Světla nocí

Autorka: Happy

Povídka navazující na Stíny dnů.

4.

Bylo něco kolem šesté ráno. Pedál jsem měla neustále přišpendlený k podlaze, ručička tachometru se nepohnula z pravé strany.

Molly a Sarah krátce po našem odjezdu z Cambridge usnuly. Jenže, ještě předtím mě zavalily kupou otázek, na které jsem jim prostě nemohla odpovědět. Několikrát jsem se přistihla nad myšlenkou, že bych jim všechno řekla. Prostě by to bylo jednodušší, ale jsou tady jistá pravidla, která musím dodržovat. Při vzpomínce na Volturiovi jsem se otřásla hrůzou. Zároveň jsem se vrátila zase zpátky k otázce, nad kterou jsem uvažovala celou noc. Proč si myslí, že jsem se přidala k Jeromovi a jeho malému spiknutí? Napadala mě spousta možností, jedna absurdnější než druhá. Proč jsem ho jenom potkala? Měla bych alespoň od upírů klid. Tedy od té horší části upírů.

Ach, doufám, že brzy zase uvidím Edwarda.

Z mých myšlenek mě přerušilo otravné pípání kontrolky na přístrojové desce. Nádrž byla skoro prázdná, proto jsem při první příležitosti zajela k nejbližší benzínce.

Co nejtiššeji jsem vystoupila z auta. Nechtěla jsem vzbudit Molly ani Sarah. Dokonce i Bexter na okamžik usnul a když jsem zastavila, jenom se mírně zavrtěl a spal dál. Dělala jsem si starosti o jeho nohu. Demetri s ním pořádně zatřásl a já jenom doufala, že mu neudělal nic vážného. Původně jsem se chtěla zastavit u nějakého veterináře, ale nemohli jsme se moc zdržovat. Volturiovi po nás mohli jít a já nemohla ohrozit další členy mé bývalé rodiny.

Natankovala jsem a v obchodě jsem koupila i nějaké jídlo. Naštěstí jsem u sebe měla ještě nějaké peníze, takže to nebyl moc velký problém.

Když jsem se vracela zpátky k autu i s taškou plnou jídla, překvapilo mě, že jeden člen posádky není v autě. Sarah stála na parkovišti a protahovala se.

„Dobré ráno,“ řekla jsem s úsměvem. Sarah se snažila cosi odpovědět, místo toho však pořádně zívnula, což vyznělo jako bručení medvěda.

„Koupila jsem vám něco na jídlo. Určitě musíš mít hlad.“

„To máš pravdu,“ řekla s úsměvem a popadla tašku. Okamžitě se v ní začala přehrabovat. Nakonec si vytáhla nějakou cereální tyčinku a džus.

„Co ty, nemáš hlad?“ Okamžitě se zakousla do tyčinky.

Zakývala jsem hlavou. „Nemám. Před chvílí jsem něco zhltla.“

Chvíli si mě nedůvěřivě prohlížela a pak se unaveně posadila na kapotu auta.

„A nejsi unavená? Můžu tě vystřídat v řízení...“

Tohle mi nedošlo. Jak jí mám vysvětlit, že spánek nepotřebuju? Jak ji mám vysvětlit, že vlastně ani nemůžu být unavená?

Posadila jsem se vedle ní. „Ani ne. Jsem docela svěží...“

Znovu si povzdechla. „Bello, prosím. Nedělej ze mě blbce...“

„Proč bych měla?“ Měla snad nějaké tušení? Nebo snad věděla, o co tady jde?

„Nejsem blbá ani slepá. Vidím, že se tady děje něco nenormálního a většina z toho se točí kolem tebe. Navíc ses strašně změnila. Vypadáš jinak, dokonce se i jinak chováš.“

„Jinak chovám?“

Já si připadala pořád stejná.

„Ano, jinak. Tak nějak dospěleji, ochranářsky.“

Pokrčila jsem rameny. „Něco se ti zdá,“ řekla jsem nezaujatě. Najednou mě na zemi strašně zaujal nějaký flek, podobající se motýlovi.

Sarah se však nedala. „Tak to vybal. Už mi ty tajnosti lezou krkem.“

„Nevím, o čem mluvíš...“

„Bello!“ křikla naštvaně. Uvědomila si, že vykřikla dost hlasitě, proto se okamžitě otočila dozadu, aby zkontrolovala svou mamku, jestli ji nevzbudila. Ta naštěstí spala v klidu dál.

Vrátila se zpátky ke mně. „Simona unesla nějaká podivná sekta či co, Jerome se z ničeho nic objeví před naším domem a pere se s nějakým hromotlukem a ty nás táhneš přes celou Kanadu jenom proto, abychom se podívali na Olympijský poloostrov. Promiň, ale tohle by bylo jasné i slepému, že tady jde o něco víc.“

Měla velkou pravdu. Zasloužili si vědět, o co tady jde, ale copak můžu jen tak porušit pravidla?

„Sarah, prosím. Čím míň toho víte, tím líp.“

Zamračila se a záporně zakroutila hlavou. „Ne, Bello. Pokud mi neřekneš, o co tady jde, vzbudím mámu a okamžitě se vrátíme do Cambridge. Nikdo mě nebude tahat za nos...“ To bylo snad poprvé, kdy jsem ji viděla tak rozčilenou. Věděla jsem, že má pravdu, souhlasila jsem s ní. Kdybych byla na jejím místě, taky bych chtěla vědět, o co jde. Jenže stále tady bylo to nepatrné ale...

Ještě chvíli jsem ji pozorovala. V obličeji měla neústupný výraz, kterým mi jasně dávala najevo, že se bez boje nevzdá. Jediný, kdo to může vzdát jsem já.

„Tak dobře.“ Zdálo se mi to, nebo jsem ve svém hlase cítila úlevu? „Ale budeš si myslet, že jsem blázen.“

„Promiň mi tu upřímnost, ale to si myslím už dávno.“

Pokusila jsem se usmát, ale spíš to vypadalo jako nepovedený škleb.

„Já ti neukousnu hlavu. Nemusíš se bát.“

Kousla jsem se do rtu. Vím, že nesmím, ale bude mi alespoň líp. Tedy doufám.

„Musíš mi ale slíbit, že to nepovíš živé duši.“

Protočila oči v sloup. Byla vždycky strašně nedočkavá. „Slibuju!“

Povzdechla jsem si. Kde mám vůbec začit? Bude nejlepší vzít to od začátku. „Věříš v upíry?“

„Co je to za otázky?“

„Jen mi prosím odpověz.“

Chvíli váhala s odpovědí. Pak pokrčila rameny. „Nevím, nejspíš ne.“

Povzdechla jsem si. „Tak to bys měla, protože s jedním z nich, právě mluvíš.“

Přišlo mi to jako věčnost, než Sarah zareagovala. Nejdřív se začala strašně smát, ale když viděla můj vážný výraz přestala a místo toho uskočila o několik kroků dozadu. Taška, kterou celou dobu držela, s rachotem dopadla na zem.

„Opravdu?“ zeptala se nevěřícně.

Místo odpovědi jsem přikývla.

Na chvíli bylo zase ticho. Neustále si ode mě držela odstup a rentgenovala mě pohledem.

„A ty se živíš krví?“

Přikývla jsem. „Ano, ale jako jeden z mála piju zvířecí krev.“ Okamžitě mi došlo, kam tím míří. „Nemusíš se bát, nevypiju tě.“ Donutilo mě to pousmát se. I Sarah se mírně pousmála, bylo vidět, že se ji ulevilo. Přisedla si zpátky vedle mě.

„Takže upír, jo? No páni... To bych nečekala.“ Chvíli mlčela. „Nikdy bych nevěřila, že se horory můžou stát skutečností.“

„To já taky ne.“

„Ale já to nechápu. Kdy se to stalo? Chci tím říct, že když si u nás žila, ještě si upírem nebyla. Nebo snad ano?“

„Tenkrát ještě ne. Vlastně, když jsme se viděli naposledy, v mém bytě, už jsem byla novorozený upír. Tenkrát skončila má přeměna.“

Nevěřícně zakroutila hlavou. „Jak ses zrovna ty mohla stát upírem?“

Aniž jsem si to uvědomovala, začala jsem si hrát se snubním prstýnkem.

„Pamatuješ si, když jsem ti vyprávěla o Edwardovi?“

Přikývla. Já mlčela, čekala jsem, že si to uvědomí sama.

Najednou vykulila oči. Skoro jsem slyšela to cvaknutí, jak ji to došlo. „Edward je taky upír?“

„Ano, jako celá jeho rodina. Před třemi lety, když jsem se přistěhovala do Forks za tátou jsem ho tam potkala. Nikdy jsem nepotkala nikoho dokonalejšího než byl on. Dalo by se říct, že jsem se do něj zamilovala na první pohled, ale on se zpočátku našemu vztahu bránil. Nechápala jsem proč, ale po určitých okolnostech jsem si dala pět a pět dohromady a uvědomila jsem si, co se stalo.“

Sarah mě napjatě poslouchala. Oči jí hořely zvědavostí.

„Pak mě požádal o ruku a já ráda souhlasila. Po svatbě jsem se totiž měla stát jednou z nich. Je sice pravda, že upírský život znamená jistou závislost na krvi, ale Cullenovi si vybrali závislost na zvířecí krvi a já je chtěla následovat. Nakonec věčnost nemusí být tak hrozná, pokud je s tebou tvá láska.“

„Pořád čekám na to jenže. Nějak mi nedošlo, proč ses místo líbánek objevila u nás.“

Ty vzpomínky byly stále bolestivé. Těžko se mi na období bez Edwarda vzpomínalo, ale musela jsem to Sarah všechno říct. Najednou jsem chtěla, aby to všechno pochopila.

Aby pochopila, jak jsem se cítila...

„Abych se stala upírem, musela jsem být kousnutá nějakým jiným upírem. Nakonec to Edward udělal. Nejdřív se bránil, nechtěl mě připravit o duši, ale přesvědčila jsem ho. Jenže při přeměně se to všechno zvrtlo. Tři dny jsem byla v horečkách a bolestech, ale má přeměna v nemrtvou se nepodařila. Pořád jsem zůstávala člověkem. Nakonec jsem si uvědomila, že mi to prostě nebylo souzeno. Nemohla jsem s Edwardem žít. Jak taky, když on by byl věčně mladý a já bych se každým dnem přibližovala smrti?“ Mé pousmání bylo nemilosrdné.

„Takže si radši utekla k nám.“

Přikývla jsem. „Ano, potřebovala jsem se odpoutat od všeho, co mi Edward připomínal. Jenže má schopnost, přitahovat k sobě všechny nadpřirozené jevy si mě našla i v Cambridge.“
„Jak to myslíš?“

„Jerome je taky upír.“

Sarah vykulila oči. „Cože? I on?“

„Ano. Upíři se dají poznat podle několika charakteristických rysů jako je barva pokožky, zbarvení očí, nadlidská síla... Nebylo to složité uvědomit si, čím je. Naštěstí Jerome byl jeden z těch, kteří pijí zvířecí krev, takže pro mě měl být bezpečný. To jsem si tedy původně myslela,“ při vzpomínce na tmavovlasého upíra jsem se musela zamračit.

„Jak to myslíš?“

„V Itálii žije královská upíří rodina, jejímž cílem je uchování tajemství o existenci upírů. Kdybych tvrdila, že patří k těm hodným, lhala bych, ale na druhou stranu, jejich úkol je důležitý. Chrání ostatní upíry před světem. Je lepší, když se o nás lidé nedozví. Jenže Jerome se rozhodnul, že je na čase, aby Volturiovi ukončili svou nadvládu. Měl by je nahradit on.“

„Takže to byli ti Volturiovi, kteří unesli Simona? A to všechno se tady děje kvůli Jeromovi a ne kvůli tobě?“

„Částečně. Volturiovi si myslí, že jsem se přidala k Jeromovi. Vůbec nechápu, proč si to myslí. Jak na to vůbec přišli!“ křikla jsem zmučeně. „Simona nejspíš unesli proto, aby mě na něj nalákali.“

Tentokrát to byla Sarah, která se zamračila. „Co si o sobě Jerome myslí? Nechápu proč do toho musel tahat nás.“

„Myslím, že to všechno byla jenom hloupá shoda okolností. Až vás odvezu do La Push, tak pojedu za Jeromem a pokud to bude nutné, tak i za Volturiovými. Musí se to všechno vysvětlit.“

„Do La Push? Myslela jsem, že jedeme do Forks k Edwardovi a jeho rodině.“

Hups, budu ji muset toho vysvětlit ještě víc.

„No, jelikož existují upíři, musí existovat i jejich protějšek, který chrání obyčejné lidi před upíry. Bohužel na světě existuje více upírů, kteří se živí lidskou krví. A proto existují vlkodlaci, kteří mají za úkol chránit právě lidi. “

„Cože?“ Vyjeveně mě pozorovala. Nejspíš čekala, na okamžik kdy se začnu smát a řeknu apríl!„Nejspíš je toho už na mě moc.“

„Když se Edward se svou rodinou přestěhoval do Forks, obživli s nimi i staré mýty a legendy, které vyprávějí o vlkodlacích. Několik chlapců z místní rezervace se stalo vlkodlaky, aby chránily své území. Cullenovi, kteří si však zvolili pití zvířecí krve, pro ně nebyli nebezpeční, proto s nimi uzavřeli dohodu o neútočení. To však neplatí pro ostatní upíry. La Push je jediné místo, kde vás můžu uchovat v bezpečí.“

„A myslíš, že se s tebou vlkodlaci budou bavit?“

„To doufám. Jeden člen smečky je, tedy spíš byl, můj nejlepší přítel.“

„Já... já nevím, co na to říct.“ Viděla jsem jí na očích, že má spousty otázek.

Nervózně se kousla do rtu. Věděla jsem, že tomu přívalu nedokáže odolat. Pousmála jsem se. „Klidně se ptej. I tak jsem ti toho řekla víc, než bych měla.“

Sarah se usmála a dala se do vyptávání. „Pokud jsem to dobře pochopila, říkala si, že upíři žijí věčně. Kolik let má proboha Edward?“

„Něco kolem devadesáti.“

Vykulila na mě oči, div že ji nevypadly z důlků. „Páni. A co slunce? To vám neublíží?“

„Ne, ale i tak nesmíme vycházet ven. Sluneční paprsky na našem těle vytvářejí odlesky, které se podobají záři diamantů.“

A tak to šlo další hodinu. Když skončila s otázkami ohledně upírů, začala se vyptávat na vlkodlaky. Každý normální člověk, bych už dávno utekl s křikem, ale ne Sarah. Chtěla vědět všechno, i ty nejmenší detaily. A já, i když jsem věděla, že tohle všechno by jí spíš mělo být utajené, jsem ji to řekla.

Když jsem si uvědomila, že ztrácíme zbytečně čas, zarazila jsem jí. „Měli by jsme vyrazit.“

„Ah,“ i ona si uvědomila, že už docela dlouho stojíme. „Máš pravdu, ale někdy musíme zase pokračovat. Chtěla bych toho ještě tolik vědět.“

Usmála jsem se. „Tak dobře.“

Pak jsme nastoupili do auta a pokračovali jsme dál v cestě. 

Najednou jsem se cítila mnohem lépe. Tak nějak uvolněni, klidněji. Je to mnohem lepší, když se někomu můžete svěřit se svým tajemstvím a Sarah byla správnou volbou. U ní jsem měla jistotu, že mé malé upíří tajemství bude utajené.

Občas jsem se se Sarah střídala v řízení, aby to tolik nebylo Molly nápadné. Nejhorší na tom bylo, že Sarah byla člověkem, takže její instinkty a tím pádem i řízení, bylo pomalé. Kdybychom letěli letadlem bylo by to mnohem pohodlnější a hlavně rychlejší. Jenže v bezpečí jsme byli před Volturiovi, když jsme jeli. Byla to menší pravděpodobnost, že nás najdou. Přesto jsem se neustále dívala do zpětného zrcátka, jestli nenarazím na někoho, kdo nás sleduje.

Dalším problémem byla Molly. Sarah, která už věděla o mém tajemství, se přestala vyptávat. I Molly se moc neptala. A to mě na tom zaráželo. Seděla na zadní sedačce, pohled upřený z okna a mlčela. Jen sem tam řekla pár slov, ale moc toho nebylo. Kdybych já byla na jejím místě, vím, že bych se neustále vyptávala, dokud bych nevěděla pravdu. Ztráta Simona a události posledních dní ji hodně změnily.

Třetí den večer jsme přijížděli na místo, které jsem dobře znala. Forks bylo opět schované za příkrovem mraku, ulice halila lehká mlha a k zemi se snášel jemný déšť. Měla jsem velkou chuť rozjet se k Charliemu, alespoň ho pozdravit, ale bylo to příliš nebezpečné. Nemohla jsem do toho zatáhnout i jeho.

Povzdechla jsem si a rozjela jsem se dál. K hranici to nebylo daleko a nechtěla jsem moc budit pozornost, takže jsem zpomalila.

Sjela jsem ke krajnici a chvíli jsem čekala. Byla pravda, že vlkodlaci mohli být pro Molly a Sarah nebezpeční, ale ve větším nebezpečím byli před Volturiovými. Tohle byla jediná správná volba.

Sarah mě zmateně pozorovala. „Co se děje?“

„Jsme tady.“

Chvíli se rozhlížela okolo. „Tady? Stojíme uprostřed lesů.“

„La Push je ještě dál. Akorát je tady jistá hranice, kterou nesmím překročit.“

Sarah to okamžitě došlo. „Aha, už to chápu. A co uděláme? Zavoláme?“

Zakroutila jsem hlavou. Věděla jsem, že by to bylo zbytečné. Určitě už o nás ví.

„Počkáme. Oni si nás najdou.“

A opravdu, netrvalo to ani pět minut a já si všimla stínů, které se pohybovaly kousek od nás v lese. Člověk by si ničeho nevšimnul, ale já ano.

„Bude lepší, když počkáte tady.“

„Ale...“

Víc už toho Sarah nestihla říct, protože jsem ji zabouchla dveře před nosem.

Vkročila jsem do lesa a nemohla jsem se ubránit úsměvu. Nezdálo se to, ale lesy ve Forks mi moc chyběly. Nestihla jsem se ani pořádně porozhlédnout, když se přede mnou z lesa vynořili tři obrovští vlci. Byl to Sam, Jared a Jacob...

Jacob zavrčel. Uvědomila jsem si, že nejspíš nevěděl, co se se mnou stalo.

Zvedla jsem ruce v obraném gestu a přistoupila jsem o něco blíž. Do nosu mě okamžitě udeřila jakási odporná vůně. Věděla jsem, že kdybych mohla, pozvracím se.

„Přišla jsem si promluvit. Nemám v úmyslu někomu ublížit.“

Vlci se chvíli vůbec nehýbali. Jenom mě upřeně pozorovali a mě došlo, že spolu nejspíš mluví v myšlenkách. Potom se Sam s Jakem z ničeho nic otočili a zamířili do lesa. Jared zůstal na svém místě. Postavil se na všechny čtyři a hrozivě si mě prohlížel. Nevím proč, ale musela jsem se usmát. Kdo by to byl kdy řekl, že tady budu stát jako upír proti vlkodlakovi, který byl mým kamarádem?

Nalevo ode mě se ozval šelest. Jake se Samem se vraceli zpátky, tentokrát ve svých lidských podobách. Oba na sobě měli jenom roztrhané nohavice.

„Ahoj Bello,“ ozval se nejistě Jake a přešlápnul. Byl z téhle situace nervózní, tak jako já. Když jsme se viděli posledně, dost ostře jsme se pohádali. Nikdy nesouhlasil s mou přeměnou a já ho celkově chápala. Vždyť se z nás stali nepřátelé. Tohle mi při mé přeměně vadilo nejvíc.

„Ahoj, Jaku,“ pípla jsem nesměle. Jak se k němu teď mám jenom chovat?

Chvíli si mě prohlížel a pak si povzdechl. Nejistě se usmál a přistoupil ke mně. Pak mě rychle objal a odtáhnul se zpátky.

„Rád tě zase vidím.“

Vidět zase Jakův úsměv bylo to nejkrásnější, co jsem si mohla přát. Držel mě za ramena a zpříma se mi díval do očí.

Přerušil nás Samův hlas. „Dej si pozor, Jacobe. Je to upírka.“

Jake protočil oči v sloup a podíval se na Sama.

„Proboha, to je Bella. Jako kdybys ji neznal, ta by neublížila ani mouše.“

„Já vím, ale proboha, je to...“

„... smrdutá pijavice?“ dodala jsem za Sama s úsměvem. Jake se štěkavě zasmál a dokonce i Samovi se na tváři objevil malý úšklebek.

„Původně jsem chtěl říct upír, ale když to bereš takhle...“

Jake to radši nekomentoval a otočil se zpátky ke mně. „A čemu vděčíme za tvou návštěvu?“

Zase se vrátila má chmurná nálada, když jsem si uvědomila, co se všechno během několika dní stalo.

„Potřebuji vaši pomoc.“

Sam s Jakem si vyměnili překvapivé pohledy. „Od kdy potřebují upíři pomoc od vlkodlaků?“

„Nejspíš ode dnes.“