Světla nocí

Autorka: Happy

Povídka navazující na Stíny dnů.

3.část

Řítila jsem se temnou dálnicí a snažila jsem se ignorovat neustále vibrující mobil vedle mě. Věděla jsem, že mi volá Edward, ale já neměla odvahu zvednout mu to. Určitě by mi vyčítal, že jsem odjela bez něj a to jsem nechtěla.

Pustila jsem se si nahlas hudbu, abych nevnímala tu černou krabičku, která mě strašně znervózňovala.

Bexter zakňučel. Nejspíš mu hlasitá hudba nedělala dobře. Vykulil na mě oči a zaštěkal.

„Dobře, dobře…“ řekla jsem a natáhla jsem se po knoflíku, abych rádio ztišila.

Mobil stále vibroval až najednou přestal. Bylo ticho.

Sama pro sebe jsem se usmála. Edwardovi to trvalo čtyři hodiny, než to vzdal. Na druhou stranu to bylo divné. On se tak lehce nevzdával. To mě přinutilo přemýšlet nad tím, proč toho nechal. Pochopil, že je to jenom moje věc? Chápal, že ho nechci ohrozit?

Prudce jsem dupla na brzdu. A nebo se rozhodl za mnou jet?

Auta za mnou začala troubit. Objížděli mě a někteří řidiči mě z okýnka častovali ne moc pěknými nadávkami.

Zase jsem se rozjela a přitom jsem vyťukávala do telefonu Edwardovo číslo.

Jeho odpověď byla pohotová.

„Bello…“ řekl s úlevou. „Kde jsi?“

Uvědomila jsem si, že jsem před chvílí míjela jedno z velkých měst. Jaké to jen bylo?

„Myslím, že někde u Calgary.“

„Dobře, poletím letadlem a počkám tě v Torontu. Zrovna mířím na letiště.“

„NE!“ křikla jsem zděšeně. To bylo přesně to, čeho jsem se chtěla vyvarovat.

„Co?“

„Edwarde, prosím. Zůstaň doma…“

„Bello, pamatuješ, co jsem ti říkal? Půjdu s tebou, už tě nenechám samotnou.“

Povzdechla jsem si. Tohle byl celý on. „Vím, co jsi mi říkal. Ale ty pochop, že bude lepší, když to udělám sama.“

„Ale…“ snažil se namítat, ale já ho rychle zatrhla. „Edwarde, budu v pořádku. Jenom se podívám, jestli je v Cambridge všechno v pořádku a pak se zase za tebou vrátím.“

„Bello, Jerome je nebezpečný.“

„Jerome mi nic neudělá.“

„Ale…“

„Edwarde, prosím… Navíc mám sebou Bextera, ten mě ochrání.“ Usmála jsem se na svého psa, který se na přední sedačce vesele kroutil. Na souhlas zaštěkal.

„Nevím, jestli by tě zrovna on uchránil před upírem.“

Pousmála jsem se. „Neboj, já se o sebe postarám.“

Chvíli bylo ticho. „Opravdu nechceš, abych přijel?“

„Ano. Bude lepší, když zůstaneš s ostatními.“

Povzdechl si. Věděla jsem, že rezignoval. Tohle pro něj byla prohraná bitva.

„Tak dobrá, hlavně buď opatrná a zavolej mi, ano?“

„Slibuju…“

„Někdy si strašně paličatá, ale přesto tě moc miluju, víš to?“

Zasmála jsem se. „Já vím. Taky tě miluju, pa…“

Zavěsila jsem a dál se řítila dálnicí. Tentokrát už mi bylo o něco lépe, tak nějak lehčeji…

Cesta do Cambridge mi trvala dva dny. Možná bych to stihla i rychleji, ale musela jsem několikrát zastavovat kvůli Bexterovi.

Když jsem dorazila do městečka, bylo něco kolem deváté večer. Venku už byla tma, takže většina lidí byla doma. Jen tu a tam se na ulici objevili nějací lidé, ale mnoho jich nebylo.
Nemohla jsem se ubránit dojmu, že je něco špatně. Nebyla jsem si jistá, ale několikrát se mi zdálo, že jsem ve stínech stromů zahlédla lidské siluety a i když byl můj upírský zrak stokrát lepší než lidský, nebyla jsem si úplně jistá tím, co vidím. Možná to byl jenom nějaký přelud nebo se mi prostě jen něco zdálo.

Dojela jsem až k domu, který mi byl po několik měsíců domovem. U Wrightových se ještě svítilo. Zastavila jsem před domem a chvíli jsem poslouchala. Uvnitř domu se ozývala dvě lidská srdce. Jedno z nich bilo poněkud nepravidelně. Jako kdyby dotyčná osoba přerývavě dýchala, jako po uběhnutém maratónu.

Tohle nebylo dobré znamení. Co když mi Jerome nelhal a Volturiovi opravdu unesli Simona? Ale k čemu by jim člověk byl? Lidé upírům sloužili jenom k jedné věci – k potravě.

Na sucho jsem polkla a zahnala jsem myšlenku, že by Simon mohl být mrtvý. Byla jenom jedna možnost, jak zjistit pravdu.

Stiskla jsem kliku od dveří a nejistě jsem vystoupila ven. Chtěla jsem se tomu nepříjemnému setkání vyhnout, ale nebyla jiná možnost. Budu se muset prokousat spousty dotíravých otázek, ale nebyla jiná možnost, jak zjistit, kde Simon je. Jenže jak jim vysvětlím své zmizení před několika měsíci? Teprve teď jsem si uvědomila své sobecké chování. Vůbec jsem jim nedala vědět, co se se mnou stalo. Museli mít strach.

Bexter nejspíš vycítil mé zaváhání. Šťouchl do mě bokem a pobídl mě tak k dalšímu kroku. Vděčně jsem se na něj pousmála a vydala jsem se ke dveřím.

Lehce jsem zaklepala na dveře. Obě lidská srdce uvnitř domu se rozběhla šílenou rychlostí. Copak je takhle mohlo vyděsit pouhé zaklepání na dveře?

Uslyšela jsem rachot klíče v zámku a chvíli na to se dveře otevřely. Jenom na malou škvírku a já tak mohla zahlédnout modré oči své kamarádky.

Sarah mě překvapeně pozorovala. Šok vystřídala úleva.

„Sarah?“ šeptla jsem tiše. Kamarádka se nejistě usmála a otevřela dveře dokořán.

„Bello,“ hlesla a vrhla se mi kolem krku. Vůně její krve mě lehce pálila v krku, ale zvládnout žízeň mi nedělalo žádný problém.

Sarah začala tiše vzlykat. Nejspíš byla ráda, že mě zase vidí, ale když se ode mě odtáhla, v její tváři jsem četla spíš smutek než radost.

„Sarah, co se děje…“

„Pojď dovnitř,“ šeptla a obezřetně se rozhlížela kolem sebe. Jen co za námi zaklaply domovní dveře, okamžitě je zamkla na několik západů.

„Mami?“ šeptla tiše do útrob obýváku. „Máme návštěvu.“ Ustoupila bokem a mě se tak naskytnul pohled na Molly, která seděla v křesle. Její pohled mě děsil. Byl nepřítomný, vystrašený. Když mě uviděla, tak se ji trochu ulevilo, ale záhy se ji na tváři objevil vztek.

„Kde je!“ vykřikla rozčileně a vyskočila z křesla. Udělala několik dlouhých kroků a zastavila se těsně přede mnou.

Prudce mě popadla za ramena a začala se mnou třást. „Kde je můj syn!“ zakřičela. Já jsem nebyla schopná odpovědi. Proč si myslí, že vím, kde Simon je? Tohle nedávalo smysl.

„Mami, uklidni se…“ Sarah se ji snažila utišit, ale moc se jí to nedařilo. Molly se mou dál třásla. Věděla jsem, že kdybych byla ještě člověk, určitě by ze mě vytřásla duši. Teď mi to však nedělalo žádný problém. Stála jsem nehybně, jako socha.

„Kde je můj syn!“ zopakovala znova, tentokrát už však mírněji. Do očí se ji natlačily slzy, které se za chvíli dostaly přes okraj. Vzdala to.

Místo toho se zhroutila na gauč, hlavu složila do dlaní a začala tiše plakat.

„Ale, já to nechápu. Co se stalo? Kde je Simon?“

Sarah si sedla vedle své matky a konejšivě ji hladila po zádech. Muselo se stát něco vážného, nikdy jsem Sarah neviděla tak zamlklou. Každou další sekundou se mé naděje na to, že Volturiovi nemají Simona, měnila v prach.

„Asi před dvěma měsíci, sem přišli tři lidé…“ šeptla tiše Sarah. Nejspíš se jí ty vzpomínky nelíbily. „Bylo to strašidelné. Dva z nich byli doslova vzpěrači, ta třetí -  dívka, vypadala jako dítě, přesto to byla ona, kdo jim poroučel. A ty jejich oči…“

Prosím, jen ať neřekne, že byly rudé…

„Byly rudé…“

„To ne,“ hlesla jsem tiše. I já jsem se posadila. Sarah ignorovala mou poznámku a pokračovala dál. „Simon věděl, kdo jsou. Už se s nimi dřív setkal.“

Pak se na mě podívala. V jejím pohledu jsem cítila tolik výčitek. Nedalo se to vydržet a já musela uhnout. „Hledali tady tebe.“

„Mě?“ Co chtěli po mě? Myslela jsem, že jim záleží na Jeromovi.

Přikývla. „Řekli jsme jim, že si zmizela, ale nevěřili nám. Proto se rozhodli vzít Simona sebou. Říkali nám, že Volturiovým se nikdy nelže…“ Několik jejích slz si našlo cestičku z očí. Okamžitě si je setřela.

„Chtěli jsme volat policii, ale varovali nás, ať se o to ani nepokoušíme.“

Složila jsem hlavu do dlaní. Všechno bylo špatně. Tohle se nemělo stát.

„Bello, oni nám řekli, že jsme další na řadě…“

Zprudka jsem se ji podívala do očí. „Neublíží vám, to ti slibuju.“

Chvíli se mezi námi neslo rozpačité ticho. Sarah nejspíš dumala nad hloubkou mých slov. Já zase uvažovala nad tím, proč se mě Volturiovi rozhodli stopovat. Carlisle přeci říkal, že je všechno vyřízené, že nám už žádné nebezpečí nehrozí. Tak proč se sakra rozhodli do všeho zaplést mou lidskou stránku, můj minulý život?

Vyskočila jsem na nohy a nervózně jsem začala přešlapovat sem a tam. Zpátky jsem se vrátila hlavně proto, abych dostala odpovědi na otázky a když jsem teď nad tím uvažovala, otázek se vynořilo ještě víc.

Neustále se mi do podvědomí vtíral nějaký fakt, že tohle není jen o mě. Jistě, jistou zásluhu na to měl i Jerome, ale bylo v tom ještě něco víc. Ale co to bylo?

Ještě chvíli jsem přešlapovala sem a tam, než mě do nosu udeřila podivná, nasládlá vůně. Okamžitě jsem věděla, o co se jedná. Tahle vůně totiž nepatřila lidem. V okolí byl upír a když jsem se nadechla ještě víc, zjistila jsem, že není sám.

„Hned se vrátím…“

Molly i Sarah se na mě překvapivě podívaly, ale nekomentovaly to. Zamířila jsem si to do kuchyně a odtud zadním vchodem ven. Proplížila jsem se kolem domu a schovaná ve stínu jsem nahlédla do ulice. Byla tichá a klidná.

„Konečně si tady,“ ozvalo se tiše nade mnou. Kdybych byla člověkem, určitě bych se vyděsila.

V koruně stromu, několik stop nad zemí se krčil Jerome. Obezřetně se rozhlížel kolem sebe a pak se ladně snesl dolů.

„Jsem rád, že si tady.“

Ušklíbla jsem se. „Škoda, že nemůžu říct to samé.“

Tón mého nepřátelského hlasu ho překvapil.

„Můžeš mi vysvětlit, co se tady děje?“ Popošla jsem o několik kroků blíž. Jerome se zamračil. Nejspíš nevěděl, co má říct.

„Přišli Volturiovi…“

„… a odvedli Simona, to vím. Jenom nechápu proč.“

„Je to všechno složité. Musíš jít s námi.“

„S vámi? V žádném případě… Chci jenom vědět, o co tady jde!“ křikla jsem naštvaně. Má zlost vybublala na povrch. Chytla jsem Jeroma za límec košile a prudce jsem s ním praštila o strom. Měla jsem velkou chuť dát mu pořádnou ránu, ale zatím jsem se udržela.

„Uklidni se, prosím.“

„Řekni mi jediný důvod.“ Chtěla se s ním znovu zatřást, ale dřív než jsem to stihla udělat, mě popadly tři páry silných rukou a odtrhly mě od Jeroma.

„Pusťte ji…“ řekl přísně a tři upíři se stáhli dál ode mě.

Zběžně jsem si je prohlédla a otočila jsem se zpátky k Jeromovi.

„Tak vysvětlíš mi to už konečně?“

„Rád bych, ale není čas.“

„To říkáš pokaždé a já už toho začínám mít po krk.“

„Bello, prosím...“

„Jerome, mají Simona. Sarah mi tvrdí, že Volturiovi si pro něj přišli kvůli mně a já nechápu vůbec proč.“

„Ono je to částečně pravda.“

Šlehla jsem po něm pohledem.

Jednomu z upírů zavibroval telefon. Okamžitě ho zvednul a rychle zase zavěsil.

„Jsou blízko, máme pět minut.“

„Co? Kdo?“

„Volturiovi jsou na cestě sem. Ví, že jsi tady...“

Zhrozila jsem se. „To ne! Sarah a Molly!“ křikla jsem zděšeně. Musela jsem ochránit alespoň je.

„Bude lepší, když odvezeš Molly a Sarah někam do bezpečí. My se tady o to postaráme.“

Zlostně jsem našpulila pusu. Moc se mi to nelíbilo, ale taky jsem je nechtěla vystavit nebezpečí. Jenže jsem věděla, že pokud mi Jerome zase zmizí z dohledu, nedostanu žádné odpovědi na mé otázky.

„Neodjedu, dokud mi nevysvětlíš, co po mě Volturiovi chtějí.“

Unaveně si promnul kořen nosu. Evidentně se mu nechtělo nic vysvětlovat. „Bello, Volturiovi si myslí, že ses k nám přidala. Už dlouhá léta po nás jdou.“

„Cože, proč si to myslí?“

Pokrčil rameny. „To netuším. Vyznat se v Arově hlavě je občas složité…“

Chvíli se mezi námi neslo rozpačité ticho. Já se snažila vstřebat jeho slova. Tohle bylo divné a hlavně hloupé…

„Máme tři minuty, Jerome…“

„Bello, prosím.“

Povzdechla jsem si. „Co mám s tebou dělat. Ale potom chci, abys mi to všechno vysvětlil.“

Přikývnul. „Dobře,“ řekl a zalovil v kapse svého dlouhého kabátu. „Tohle si vezmi sebou.“ Hodil po mě malý černý telefon. Okamžitě jsem se po něm vymrštila. „Až někde Sarah a Molly schováš, ozvi se mi.“

„A pak mi to všechno vysvětlíš?“

„Slíbil jsem ti to, ne?“ pokusil se o úsměv, ale spíš to vypadalo jako nepovedená grimasa.

Přikývla jsem. Ještě naposledy jsem se na něj podívala a vystartovala jsem zpátky do domu.

„Molly, Sarah!“ křikla jsem do útrob domu. Obě stále seděly v obýváku. „Vezměte si několik nejnutnějších věcí. Za dvě minuty odjíždíme…“

„Cože? Proč?“ vykřikla Sarah.

„Na vysvětlování teď není čas. Musíte mi věřit, tady jste v nebezpečí.“

„Ale…“

„Sarah, prosím,“ řekla jsem prosebně. Sarah nejistě přešlápla a pak přeci jen vystartovala nahoru, do svého pokoje.

Molly po mě nervózně těkala pohledem, ale nekomentovala to. Nejspíš už byla se vším smířená. Chvilku na to Sarah seběhla dolů a ještě po cestě cpala do tašky ještě nějaké své věci. Molly popadla svou kabelku, kterou měla v předsíni.

Na nic jsme nečekali a vystartovali jsme k autu. Na ulici byl poměrně ještě klid. Molly si nasedla dozadu, Sarah dopředu. Zrovna když jsem se chystala otevřít zadní dveře auta, abych dovnitř pustila Bextera, začal zuřivě vrčet.

Pohled měl upřený dozadu a stále vrčel. Dřív než jsem se stihla otočit mě něco prudce popadlo za ruce. Obličejem jsem dopadla na dveře auta.

„Mám tě, maličká…“ Ten hlas jsem poznávala. Byl to Demetri.

Bexter se mu zakousnul do nohy, ale jedním lehkým pohybem ho Demetri setřásl. Slyšela jsem Bexterovo zakňučení. Nic jsem neviděla. Obličejem jsem byla pořád přišpendlená k autu.

Dřív než jsem se zmohla na nějaký pořádný pohyb do nás něco narazilo a oba dva jsme dopadli k zemi. Výhodou bylo, že už mě Demetri nedržel ve svém pevném sevření.

„Běž, Bello!“

Vyjeveně jsem ležela na zemi a sledovala jsem Jeroma a další dva upíry, kteří se skláněli nad Demetrim.

„Tak běž!“ vykřiknul znova.

Vystrašeně jsem vyskočila na nohy. Uvědomila jsem si, že by tady někde měl být i Bexter. Jenom jsem doufala, že je v pořádku.

„Bextere,“ křikla jsem. Byl kousek ode mě a pajdavým krokem se ke mně blížil. Nejspíš něco měl s levou nohou. Popadla jsem ho a rychle jsem ho posadila na zadní sedačku. Potom jsem naskočila dopředu k Sarah, sešlápla jsem plyn a co nejrychleji jsem vyrazila pryč. Doufala jsem, že se Jeromovi nic nestane.

„Bello?“ Teprve teď jsem si uvědomila, že Sarah i Molly musely vidět, co se venku dělo.

„To byl Jerome?“

Chvíli jsem váhala, ale pak jsem přikývla. Víc jsem k tomu radši neříkala. Bude lepší, když toho budou vědět co nejmíň.

Vyjeli jsme z města směrem na dálnici a já si v tu chvíli uvědomila, že vůbec nevím, kam pojedeme. Jak chcete udržet v bezpečí někoho před upíry? To bylo nemožné...

A pak, jako kdyby se mi v hlavě rozsvítila malá žárovička. Jedna možnost tu byla. Existovalo jenom jediné místo, kde mohli být v bezpečí.

„Bello, kam to jedeme?“ ozvala se zezadu Molly.

„Myslím, že je načase navštívit Olympijský poloostrov...“

To bylo jediné, co jsem jim v tuhle chvíli mohla říct.