Světla nocí

Autorka: Happy

Povídka navazující na Stíny dnů.

2.kapitola

„Konečně,“ ozvalo se s úlevou za mnou.

Ten hlas mi byl povědomý. Jenom jsem doufala, že nepatří tomu, komu si myslím.

Otočila jsem se a s hrůzou v očích jsem zkoprněle zůstala stát. 

V úzkém pruhu světla, necelé dva metry ode mě stál upír. Někdo, koho bych tady nečekala.

„Jerome?“ vykoktala jsem ze sebe zmateně.

Dotyčný se zářivě usmál.

„Co to má sakra znamenat?“ Překvapení vystřídal vztek.

Jeho úsměv okamžitě povadnul. „Musíme si promluvit…“

„Tak mluv!“ Zkřížila jsem si ruce na prsou a zlostně jsem našpulila pusu.

„Tady ne, navíc není čas. Nevím, jak dlouho Luis udrží spojení.“

Nechápavě jsem ho pozorovala. „Spojení? O čem to proboha mluvíš? A kdo je Luis?“

„Všechno ti to vysvětlím, ale ne tady. Potřebuji tvou pomoc. Musíš se vrátit do Cambridge…“

„Nevím, proč bych to měla dělat. Poštval si na mou rodinu Volturiovi. Málem to skončilo špatně. Vždyť Tanyu, Kate a Irinu drželi ve Volteře!“ křikla jsem naštvaně.

Tvář se mu zkroutila do bolestné masky.

„Já vím, a je mi to líto.“ Najednou se zarazil a podíval se kdesi za sebe. Otočila jsem se stejným směrem, ale nic se tam nezměnilo. Všude byla stejná tma.

„Bello, prosím. Je to důležité,“ na okamžik se odmlčel. Váhal, chtěl mi ještě něco říct, ale nevěděl, jestli může.

„Nejde to. To není…“

„Mají Simona!“ vykřiknul z ničeho nic.

Zírala jsem na něj s pusou otevřenou dokořán.

„Cože, kdo?“

„Ty víš, kdo...“

Chvíli jsem ta slova vstřebávala, než mi to došlo. „NE! Lžeš!“

Zakroutil hlavou. „Nelžu ti. Bello,“ mluvil vážně. „Potřebujeme tvou pomoc. Musíš…“

Víc mi toho ale nestihnul říct, protože jak náhle se objevil, tak zase i zmizel a já opět zůstala v té tmě sama.

„Jerome!“ špitla jsem tiše. Otáčela jsem se neustále dokola, abych zahlédla alespoň nepatrný náznak, že je tady se mnou.

„JEROME!“ vykřikla jsem. Jediné, co jsem slyšela, byla ozvěna mého hlasu. A pak jsem to cítila znovu – ten nepříjemný pocit, kdy mě někdo protahoval trubkou.

Z posledních sil jsem se snažil zakřičet Jeromovo jméno, ale jako kdyby mi někdo zakryl rukou ústa.

„… se stalo. Bexter přiběhl z lesa a zuřivě štěkal.“ Z dálky jsem slyšela hlasy. Ještě napůl jsem byla polapená v temnotě, ale napůl jsem byla probuzená.

„Rozběhl jsem se za ním do lesa a tam jsem ji našel.“ Poznala jsem Carlisleův hlas.

„Ale co jí vlastně je?“ Edwardův sametový hlas byl zničený bolestí. Měl o mě strach. Neboj lásko, brzy budu zase u tebe. Snažila jsem se prodrat tou tmou. Už jenom kousek.

„Kdo ví. Upíři nepotřebují dýchat, nemají žádný tep, ani jim nebije srdce. Nepoznám, co s ní je. Třeba jenom omdlela, nebo je v komatu nebo prostě spí nebo…“
Z Edwardova hrdla se ozvalo temné zavrčení.

Bylo mi jasné, co chtěl Carlisle říct. Jsem snad mrtvá?

To nemohla být pravda. Vždyť jsem byla blízko. Slyšela jsem je a věděla jsem, že každou chvílí budu zase zpátky. A nebo jsem v to doufala…

Zatracený Jerome. Co to jenom udělal. Vzpomněla jsem si na náš rozhovor. Mají Simona!

Pevně jsem doufala, že to byla lež.

Víčka už mě začala poslouchat. Ještě chvíli a budu zpátky.

Najednou, ani nevím kde jsem tu sílu v sobě sebrala, jsem prudce otevřela oči a rychle jsem se vymrštila na posteli. Překotně jsem dýchala, jako kdybych uběhla maratón. Celé tělo mě nepříjemně bolelo.

Soustředila jsem se na malý flek na zdi a snažila jsem se odehnat bolest.

„Bello?“ ozvalo se tiše vedle mě.

Emmett s Jasperem a Carliseem postávali u dveří, v obličejích překvapené výrazy. Edward seděl na židli vedle mé postele. V jeho tváři jsem jasně dokázala přečíst úlevu.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se Carlisle a přešel o několik kroků blíž.

Chvíli jsem zmateně těkala z jedné tváře na druhou, než mi došlo, co se vlastně stalo.

„Sakra,“ zaklela jsem chraplavě a svezla jsem se zpátky do postele.

„Lásko…“ Teprve teď jsem si uvědomila, že Edward pevně drží mou ruku. Lehce jsem ho stiskla, nechtěla jsem, aby se o mě bál.

„Co se stalo?“ zeptal se Carlisle.

Stačilo jedno slovo, které všechno vysvětlilo. „Jerome,“ řekla jsem naštvaně.

Z hrdel upírů v místnosti se ozvalo hluboké vrčení.

Bolest se po několika hodinách ztratila, ale zlost, která proudila domem, jako kdyby neustále narůstala. Když dorazila i Alice s Rose a Esme, okamžitě jsem se pustila do vysvětlování.

„Jerome chce, abych za ním přijela.“

„V žádném případě!“ vyštěkl Edward a vyskočil ze židle.

Zamračila jsem se. Nechtěla jsem se s Jeromem vidět, ale něco bylo se Simonem a to jsem nemohla ignorovat.

„Bello, já tě za ním nepustím! Jerome je nebezpečný!“

„Edwarde, Jerome by mi neublížil, ale když ti to udělá dobře, nepojedu tam.“ Nerada jsem mu lhala, ale bylo to tak lepší – pro všechny.

Carlisle se významně podíval na Edwarda, po chvíli záporně zakroutil hlavou. Věděla jsem, že spolu mluví v myšlenkách.

„Co se děje?“

Edward si povzdechl. „Ptal jsem se Carlislea, jestli máme dát vědět Volturiovým.“

Zhrozila jsem se. Nebyla jsem sice úplně obeznámená s tím, proč královská upíří rodina touží po Jeromově smrti, ale nepřála jsem mu to.

„Radši to necháme být. Co se stalo, stalo se. Jerome nám dá pokoj,“ řekla jsem pevným hlasem, ale tak jistá jsem si zase nebyla.

Carlisle přikývnul. Tahle debata byla zatím u konce.

Posadila jsem se do křesla u okna, ostatní se rozešli do svých pokojů. Jen Edward a Bexter zůstali v obýváku se mnou.

Bexter mi položil hlavu do klína a já ho automaticky začala hladit po hlavě. Myšlenkami jsem však byla někde úplně jinde – přesněji řečeno v Cambridge.

Měla jsem tolik otázek – proč chce se mnou mluvit? Může to být past? Mají Simona? Co tím vším sakra vůbec Jerome sleduje?

„Bello?“

Vytrhla jsem se z přemýšlení a otočila jsem se k Edwardovi.

„Nejezdi, prosím...“

Někdy si říkám, jestli mi opravdu přece jen čte myšlenky.

„Řekla jsem, že nepojedu.“ I když, kdo ví, možná...

Kleknul si, vzal mé ruce do těch svých.

„Já bych pochopil, kdybys chtěla jet. Simon byl pro tebe jako rodina, ale pochop, že mám o tebe strach.“

Povzdechla jsem si a stiskla jeho ruku o něco silněji. To bylo přesně to, co mě trápilo – Simon byl má rodina nebo snad je pořád mou rodinou? Vím, že bych za svým lidským životem měla udělat tlustou čáru, ale nebylo to tak jednoduché. Snažila jsem se oddělit upírský svět od toho lidského, ale šlo to těžce. Má upírská podstata zaútočila na můj lidský život. Co mám dělat?

„Chápu tě,“ řekla jsem po chvilce ticha. „Ale teď vůbec nevím, co bych měla dělat.“

Pustila jsem jeho ruce a hlavu jsem složila do dlaní.

„Ať se rozhodneš jakkoliv, budu u tebe. Půjdu s tebou...“

A to právě rozhodlo. Tahle část byla tím, proč jsem nechtěla riskovat. Nemohla jsem vystavit svou novou rodinu nebezpečí. A nemohla jsem vystavit nebezpečí hlavně jeho...

Vzala jsem jeho tvář do dlaní a lehce jsem objížděla kontury jeho dokonalé tváře. Přitom jsem  se mu dívala do očí a on se zároveň vpíjel do těch mých.

Proč to musí být všechno tak složité? Nezasloužím si alespoň chvíli klidu?

„Nechci, aby ti někdo ublížil,“ šeptla jsem tiše.

Jeho obočí se zkrabatilo. Nechápavě se na mě díval. „Proč myslíš, že by mi měl někdo ublížit?“

Neměla jsem na tuhle otázku odpověď, ale věděla jsem, že jednou se mu může něco stát. Upíři jsou sice nesmrtelní, ale pokaždé se objeví někdo, kdo bude chtít získat něco víc, třeba moc. Byl tohle i Jeromův případ? Toužil on tolik po moci, že byl ochotný obětovat své přátele nebo rodinu?

***

Dny ubíhaly nezvykle pomalu a každou uběhnutou hodinou mě to nutilo stále víc a víc přemýšlet. Hlavou se mi honilo tolik otázek a jediný, kdo mi na ně mohl odpovědět, byl Jerome. Už tolikrát jsem se za ním chtěla rozjet, ale pokaždé mě něco zastavilo. Jako kdyby mě polapila nějaká neviditelná síla a já, ač jsem se snažila sebevíc, jsem se ji nemohla ubránit. Tou neviditelnou silou byl Edward…

Stála jsem u okna a pozorovala jsem stromy, které se kolébaly pod náporem větru.

„Lásko?“ Edwardův sametový hlas se mi ozval přímo u ucha. Jeho ruce se mi okamžitě obmotaly kolem pasu.

„Ano?“ šeptla jsem tiše, zrak stále upřený ven. On však pořád mlčel. Nedalo mi to a podívala jsem se na něj. Ve tváři měl bolestný výraz.

„Edwarde, co se děje?“ Bála jsem se. Stalo se snad někomu něco?

Chvíli se díval stejným směrem, jako předtím já, ale pak se na mě podíval.

„Miluji tě…“

„I já tebe, vždyť to víš.“

Pořád mě držel ve svém náručí, přesto to bylo jiné. Naléhavé, starostlivé…

„Poslední dobou se chováš jinak. Jen tě prosím, neopouštěj mě…“ Sklopil zrak, teď se díval někam do podlahy.

Věděla jsem, co mám udělat. Měla jsme ho začít přesvědčovat o opaku. Nechtěla jsem ho opustit. Odtrhnout se od něj by byla ta nejtěžší věc, co bych kdy mohla udělat, jenže tady byla ta část mě, která věděla, že je to to nejlepší, co bych měla teď udělat.

„Zůstanu, neboj se…“ řekla jsem tiše a pevně jsem ho objala. Nikdy jsem mu nelhala, ale teď jsem musela. Venku to nebylo bezpečné a i když jsem věděla, že se dokáže ubránit, nemohla jsem ho vystavit nebezpečí.

Naléhavě jsem přitiskla své rty k těm jeho. On jako by tušil, co se děje začal můj polibek opětovat… Oba jsme to tušili, jenom jsem si to báli přiznat.

Stála jsem u okna a pozorovala jsem dešťové kapky, které se v prudkých provazcích snášely k zemi. Pamatuji si, když pršelo poprvé a já byla upírem. Bylo to tenkrát neuvěřitelné – viděla jsem svět novýma očima, jasně jsem vnímala tolik věcí najednou. Udivovalo mě to.

Tenkrát jsem byla nadšená. Co na tom, že jsem se stala upírem? Vždyť to nebylo tak hrozné... Jistě, museli jsme zabíjet, ale byla tady možnost pít zvířecí krev, tak proč by to mělo být tak hrozné?

Teprve teď jsem to pochopila. Začátky upírského života jsou nejtěžší. Musela jsem se rozloučit se svou lidskou podstatou a tedy i se svými lidskými přáteli a mou rodinou... Jistě, měla jsem teď novou rodinu, kterou jsem milovala, ale zapomenout na lidský život nebylo tak jednoduché.

Edward říkal, že časem zapomenu, ale opravdu jsem to tak chtěla? Šlo to vůbec?

Nejhorší na tom byla ta nejistota. Od té doby, co jsem mluvila s Jeromem jsem si stále dělala velkou starost o Simona. Už několikrát jsem se držela v ruce telefon, tolik jsem mu chtěla zavolat, ale nikdy jsem to nedokázala. Vždycky, když telefon začal vyzvánět, položila jsem to.

Dlužila jsem jim tolik odpovědí na otázky, na které se odpovědět prostě nedalo a to nebylo jediné, co mě trápilo. Viděla jsem to na Edwardovi. Neustále si dával za vinnu, že mě nutil si volit, ale i kdybych si měla ještě dvacekrát zvolit mezi lidským životem a věčností s Edwardem, nikdy bych neměnila. Pokaždé bych si vybrala jeho.

Všichni teď byli pryč. Nejspíš mi chtěli dát volnost – chtěli mě nechat přemýšlet o tom, co musím udělat a o tom co je správné.

Vztekle jsem praštila do malého konferenčního stolu, který se okamžitě rozletěl na malé kousíčky. To mě přimělo na chvíli se uklidnit, ale klid netrval dlouho.

Co mám dělat?

Co je správné?

Co mám dělat?

Co je správné?

Tyhle dvě otázky jsem si v hlavě omílala neustále dokola. Nikam to ale nevedlo. Zbývala jediná možnost, jak tohle všechno vyřešit jednou pro vždy.

Popadla jsem klíče od svého nového auta a vběhla jsem do garáže. Těsně předtím, než jsem stihla zavřít dveře auta kolem mě proběhlo cosi černého.

„Bextere, běž ven. Nemůžeš se mnou...“

Bexterovi to ale bylo očividně jedno, protože se uvelebil na předním sedadle a odmítal vystoupit.

Povzdechla jsem si. Svou paličatostí často připomínal mě.

„Tak dobře,“ řekla jsem rezignovaně, vytúrovala jsem motor a chvíli na to jsem se řítila potemnělou dálnicí pryč z Vancouveru.