Světla nocí

Autorka: Happy

Povídka navazující na Stíny dnů.

1. kapitola

Svět se zdál být najednou jiný – netvrdím, že všechno bylo perfektní, ale bylo to mnohem lepší, protože jsem měla zase zpátky své srdce. Sice už přestalo bít, ale existovalo pro někoho, koho jsem milovala celou svou bytostí. Každá částečka mého kamenného srdce bude navždy patřit jenom jemu – Edwardovi.

Bylo to už několik měsíců, kdy jsem se k němu vrátila a konečně jsme byli kompletní – zase jsem měla svou vysněnou rodinu a navíc, byla jsem její součástí. Co víc si upír mohl přát?

Jenže tady bylo nepatrné ale... Neustále se mi to vtíralo do hlavy a já ač se snažila sebevíc, nedokázala jsem přijít na to, co to vlastně je. Byly to zvláštní stavy. Chvílemi jsem se necítila dobře, byla jsem unavená, bolela mě hlava. Člověku by na tom nepřišlo nic zvláštního, jenže tady byl nepatrný problém – já jsem nebyla člověk! Upíři se vždy cítili perfektně, nikdy nebyli unavení a už je vůbec nebolela hlava!

Z přemýšlení mě vytrhl hlas mého anděla. „Lásko, jsi v pořádku?“

Vůbec jsem si neuvědomovala, jak křečovitě svírám lem jeho košile.

„Nic se neděje...“ zalhala jsem. Položila jsem se na jeho hruď a pozorovala jsem kontury jeho vypracovaného břicha.

Vždycky nějak poznal, že lžu. Nevím jak, ale poznal to. Naštěstí se však neptal. Neměli jsme mezi sebou tajemství a on věděl, že kdybych mu chtěla něco říct, svěřila bych se sama.

Byli jsme spolu v pokoji, leželi jsme na velké manželské posteli a užívali si svou chvilku volna. Bydlet v domě spolu s dalšími šesti upíry není žádná slast. Byla jsem ráda za každý volný čas.

„Víš,“ začal tiše. Zvedla jsem hlavu, abych se na něj podívala. Díval se někam do stropu a přitom si pohrával s pramenem mých vlasů.  „Vždycky jsem si myslel, že číst myšlenky je na obtíž. Ale u tebe je to jiné. Občas si tolik přeju vědět, nad čím uvažuješ, na co vzpomínáš... Chtěl bych sdílet tvoje myšlenky s tebou.“ Otočil pohled zpátky ke mně.

Lehce jsem ho pohladila po tváři. „Věř mi, někdy je to tak lepší. Akorát by ses trápil...“ Narážela jsem tím na dobu, kterou jsem strávila bez něj. Na tu bolest... Párkrát jsme se o té době bavili. Nějakým hloupých způsobem si vzal do hlavy, že to byla jeho vina, když jsem odešla. Že mě vyhnal. Nevím, kde na to přišel, stálo mě to vždycky hodně sil, přemluvit ho o opaku. To já byla tenkrát tak paličatá a umíněná – to já odešla od něj!

„Edwarde,“ šeptla jsem tiše. Vzala jsem jeho obličej do dlaní. Zpříma jsem se mu podívala do očí.

„Slib mi něco...“

Byl tiše.

„Slib mi, že zapomeneme na naši minulost a budeme žít jenom přítomností! Prosím...“

Váhal, poznala jsem to na jeho očích. Nechtěl to tak lehce vzdát, ale věděl, že mám pravdu.

„Tak dobře.“

Usmála jsem se na něj a políbila jsem ho. Podle něj jsem se však rychle odtáhla, proto si mě přitáhnul opět k sobě a já se nebránila. Prsty jsem mu zajela do vlasů a co nejvíc jsem se k němu přitahovala. On mi přejížděl rukou po zádech, občas sjel k bokům.

Druhou rukou jsem ho hladila po hrudi.

Bože, proč je jenom tak dokonalý? Edward mi zajel rukou pod tričko a já se vůbec nebránila. Netrvalo to dlouho a leželo na zemi.

Obkročmo jsem si na něj sedla, ale on se nedal. Přetočil se se mnou, takže jsem teď byla pod ním. Celou dobu jsme se od sebe neodtrhly. Naše rty tvořily dokonalou souhru.

Když už jsem se dost nabažila jeho hrudi, zamířila jsem k zapínání od kalhot. Lehce jsem odepnula knoflík, když...

„Já ho zabiju!“ Celým domem se ozval rozzuřený hlas, kterému však předcházel řinkot skla.

Edward si povzdechl. „To my snad dělá naschvál...“

Protočila jsem oči v sloup. „Hned budu zpátky,“ šeptla jsem a lehce jsem ho políbila na tvář. Popadla jsem tričko a seběhla jsem do kuchyně.

Moc dobře jsem věděla, kdo je hlavním aktérem tohohle povyku. Bexter...

„Bello, už toho mám dost! Tvoje psisko nám ustavičně ničí dům!“ Rosalie zlostně poklepávala nohou, z očí ji sršely blesky. Pohled měla upřený někam do rohu.

Nakoukla jsem. Bexter se krčil za gaučem, ve tváři smutný výraz, který nahodil vždy, když něco rozbil. Mě tím pohledem vždy dokázal odzbrojit, ale na Rosalie neměl. Té lezl na nervy – doslova...

„Promiň Rose. Vždyť je to ještě štěně, chce si ještě hrát!“ Snažila jsem se ho bránit – marně.

„Štěně? Odkdy mají štěňata šedesát kilo? A odkdy je podle tebe krajové prádlo hračka na kousání?“ Moc dobře jsem věděla, o co šlo. Před dvěma týdny se Bexterovi nějakým záhadným způsobem podařilo dostat se do Roseiny ložnice, kde objevil její luxusní prádlo – musím říct, že bylo pěkně drahé... Jenže nakonec z něj moc nezbylo. Bexter si s ním hravě pohrál.

„On to tak nemyslel,“ řekla jsem mile a lehce jsem ho podrbala na hlavě. Bexter tiše zakňučel a upřel na Rose své velké černé oči. No, kdo by mu odolal?

Rose jenom zlostně zafuněla a odešla do svého pokoje.

„To ses zase předvedl,“ řekla jsem s výtkou směrem ke svému psovi. „Esme se bude zlobit, měla tu vázu ráda,“ podívala jsem směrem k hromádce střepů. Pak jsem si vzala z kuchyně lopatku a smetáček a dala se do uklízení toho nepořádku.

Když jsem to poklidila, měla jsem v plánu vrátit se za Edwardem do pokoje a pokračovat v předchozí aktivitě, ale nemohla jsem. Bexterův pohled mi v tom bránil. Toužebně se díval z okna.

„Zanedbávám tě, co?“

Místo odpovědi zaštěkal. „Tak dobře, hned jsem zpátky.“

Bexter začal vesele poskakovat.

Vyběhla jsem do pokoje. Edward seděl na posteli, nezaujatě si prohlížel vzorkování koberce.

„Lásko?“ šeptla jsem tiše.

„Já vím, já vím...“

„Až se vrátím, budu se ti věnovat...“ řekla jsem koketně, několik málo centimetrů od jeho obličeje. Musela jsem ho přeci rozehřát.
„Proč mi to jenom děláš?“

Zasmála jsem se. „Jsi strašně rozkošný, když si nedočkavý...“

Ušklíbnul se. „Bohužel máš pravdu. Jenže tentokrát budu muset čekat trochu déle.“

„Proč?“

„Jdu s Emmettem a Jasperem na lov. Odcházíme za chvíli.“

„Ah, a kdy se vrátíte?“

„Zítra jsme zpátky.“
„Až zítra?“
Přikývnul. „Taky se mi bude stýskat.“ Popadnul mě kolem pasu a povalil mě na postel. Okamžitě začal pokrývat můj krk motýlími polibky. Potom se přesunul ke rtům. Rukou mi zajel pod tričko...

„Jedeme!“ zakřičel ze spod Emmett.

„To je snad naschvál,“ zabručela jsem. Edward se jenom zasmál, políbil mě na čelo a pak zmizel.

Naštvaně jsem se zvedla z postele a sešla jsem dolů. Emmetův džíp zrovna vyjel z garáže a jako blesk vyrazil po cestě pryč.

„Bello!“ křikla Alice, na tváři ji pohrával velký úsměv. „Jedeme na nákupy, pojeď s námi!“

Oh, cokoliv, jenom ne nákupy s Alice.

„Možná příště, Alice…“

Černovláska se zamračila. „To si říkala i minule.“

Protočila jsem oči v sloup. Zase mě bude přemlouvat. „Příště pojedu, slibuju… Teď se chci trochu věnovat Bexterovi,“ řekla jsem s úsměvem směrem k velkému psovi, který si zrovna pohrával s jednou z Esmeniných bot.

„Bextere!“ křikla jsem zděšeně, když jsem viděla, jaké cáry z boty zůstávají. Omluvně jsem se na Esme podívala, ona se však jenom smála. Už dávno si na Bexterovu zálibu v kousání čehokoli zvykla.

Alice pochopila, že to se mnou nemá cenu, proto jenom pokývala nesouhlasně hlavou a zamířila za Rose do garáže. Esme s nimi taky jela, takže jsme s Carlisleem zůstali doma sami.

Tohle byla výhodná chvíle promluvit si s ním o samotě.

„Počkej tady,“ řekla jsem směrem k Bexterovi. Ten mě však nevnímal, protože si dál hrál s Esmeninou botou.

Chvíli jsem přešlapovala před Carlisleovou pracovnou, než se ozvalo tiché dále.

Vklouzla jsem dovnitř. Carlisle zrovna zakládal do knihovny nějakou knížku.

„Můžeme si promluvit?“

„Samozřejmě,“ odpověděl a posadil se do svého křesla u stolu. Já si sedla naproti něj.

„Děje se něco?“ zeptal se, když si všimnul mého zadumaného výrazu.

„To kdybych věděla,“ zamračila jsem se. „Necítím se nějak dobře…“

„Jak to myslíš?“ Zkoumavě mě pozoroval.

„Nevím… Jsem unavená, bolí mě hlava.“

„To je zvláštní.“

„Já vím, proto jsem za tebou přišla.“

Postavil se, obešel stůl a kleknul si přede mně. Několikrát mi prohmatal hlavu, jako tenkrát, když jsem byla v nemocnici. Z jeho výrazu jsem nedokázala nic vyčíst.

„Myslíš, že je to něco vážného?“

Pokrčil rameny. „Tím si nejsem jistý. Lidská a upírská fyziologie je odlišná, takže by jsi neměla mít bolesti, ale tvá přeměna neproběhla zcela normálně. Můžou to být ještě její důsledky.“

To byla pravda, nebyla jsem obyčejný upír. Moje smůla mě opět dostihla. Copak už nikdy nebudu normální?

„Zkus odpočívat, uvolni se, relaxuj… Poslední měsíce pro tebe byly dost stresující, chce to na chvíli vypnout.“

Na těch slovech něco bylo.

„Máš pravdu. Nebudu tě už rušit…“ řekla jsem s úsměvem a zamířila jsem za Bexterem.

Oba jsme pak chvíli na to vyběhli do lesa.

Běhat s Bexterem nebyla taková zábava jako s Edwardem. Přeci jenom, Bexter byl žijící bytost, a nebyl tak rychlý jako my, upíři. Přesto se zase proběhnout bylo fajn. Carlisle měl nejspíš pravdu, potřebovala jsem se odreagovat, nadýchat se čerstvého vzduchu…

Zastavila jsem se na malé mýtině. Netrvalo to dlouho a Bexter mě doběhnul. Svalil se k zemi a přerývavě dýchal.

„Snad ses nezadýchal?“ řekla jsem s úsměvem a podrbala jsem ho za uchem. Tam to měl nejraději. Slastně zakňučel…

Automaticky jsem ho drbala a uvažovala jsem nad tím, co mi řekl Carlisle. Byla možnost, že mé bolesti byly způsobené přeměnou? Byly to snad nějaké pozdější účinky? Proč se tedy bolest objevila až teď? Začalo to někdy před dvěma týdny…

Bolest hlavy se mezitím stupňovala. Neodeznívala, právě naopak.

Bexter se postavil na nohy a přinesl mi do ruky kus klacku. Zcela automaticky jsem ho chytla do ruky a mrštila jsem s ním někam do dálky. Neuvědomovala jsem si, že jsem ho odhodila skoro tři sta metrů daleko.

Bexter tiše zakňučel, ale já ho už nedokázala vnímat. Duchem jsem byla naprosto mimo. Cítila jsem, že je něco jinak. Jako kdyby se mě někdo snažila protlačit úzkou trubkou. Celé mé tělo se z ničeho nic zkroutilo v ohromné bolesti a já se propadla do tmy.

Ta tma byla všudypřítomná. Rozhlížela jsem se kolem sebe, abych našla alespoň nepatrný náznak světla, ale nic se nedělo.

„Konečně,“ ozvalo se s úlevou za mnou.

Ten hlas mi byl povědomý. Jenom jsem doufala, že nepatří tomu, komu si myslím.

Otočila jsem se a s hrůzou v očích jsem zkoprněle zůstala stát.