Svatba Reneesme

Autorka: Delilah

Utíkala jsem divoce po schodech nahoru. Za necelou hodinu se měla má dcera vdávat a já ji ještě ani nepomohla. S ničím. Naštěstí mám po boku Alici, úžasnou Alici, tu Alici který dokáže z každé svatby udělat nejkrásnější svatbu pod sluncem a z každé párty tu nejvydařenější. Tak snadno dokáže připravit nevěstu. Má dcera ale byla tak překrásná, že by ani nepotřebovala žádný make-up. Byla jsem na ni hrdá. Vůbec mi nevadilo, že se vdává v osmnácti. Přece jen v tomhle jsme byly nastejno. Lehce jsem zaklepala na bílé dveře a vstoupila do místnosti. Uvnitř bylo velké zrcadlo a spoustu malovátek. Ani po 18-ti letech jsem je nepotřebovala. Ovšem Alici se teď zase hodily.

 "Mami," padla mi šťastně a utrápeně zároveň Renesmee kolem krku. Vypadaly jsme jako kamarádky. Obě osmnáctileté - až na to že já jsem máma a ona má dcera.

 "Jak se cítíš?" zeptala jsem se jí. V duchu se mi mihly mé pocity, když jsem se vdávala. Jako na zavolanou Edward vstoupil taky dovnitř.

"Neruším?" optal se. Nečekal na odpověď a spustil: "Vypadáš nádherně, Renesmee. Jacob musí být šťastnej chlap." "Tati," padla mu taky kolem krku. Edward ji objímal a přitom se usmíval. Musel být taky šťastný - jeho jediná dcera se právě vdávala! Když si ji Alice zase vzala do svých rukou a začala s účesem, Edward ke mně přistoupil a objal mě kolem pasu. Usmívala jsem se na něj v zrcadle před námi. Oblek mu více než slušel. Slušelo mu všechno. Já na sobě měla krátké světle modré šatičky s volánky a výstřihem. Doplňky, vlastně vše co jsem na sobě měla, mi vybrala Alice. Jako vždy. Měla pod palcem celý můj šatník.

"Na co myslíš?" zašeptal mi Edward sladce do ucha. Na okamžik jsem zavřela oči. "Na naši svatbu." V jeho očích jsem viděla, že nad tím přemýšlí. Myslí na to. Na ten den nezapomenu - nikdy. Připadá mi, jakoby se to stalo včera. Když jeho "ano" znělo tak čistě a vítězně. Mé slzy se kutálely jako hrachy. Možná že tohle mi posledních 18 let chybělo - lidské emoce. Ale přesto je věčnost krásná věc. Po pravdě řečeno - krásná je v tomto případě slabé slovo. Když jsme se s Edwardem oddávali polibkům, hnala nás Alice pryč. "Rozptylujete nevěstu! Běžte si cukrovat jinam." Edward se zasmál a já také. Ještě jednou jsem Renesmee objala. "Zlatíčko, vypadáš nádherně. Jsi šťastná?" Přikývla. Utřela jsem ji slzu kutálející se po její tváři a udělala to samé co jednou Edward mně - prst zamokřený slzou jsem oblízla. Už dlouho jsem nic takového nezkusila. Renesmee se zasmála. "Díky mami." Pohladila jsem ji konejšivě po rameni a vyšla jsem dveřmi dolů. Edward zůstal s Alicí a Renesmee. Za chvíli totiž bude můj manžel vést mou dceru k oltáři. Cítila jsem pocit štěstí.

"Jaku," smála jsem se, "někoho tak nemotorného jako tebe nechci přiženěného!" Můj nejlepší kamarád a za chvíli manžel mé dcery totiž vylil celou coca colu na svůj svatební oblek. "To je z té nervozity." Alice se nahlas rozesmála. Čekala bych spíše, že na něj začne rudá vzteky křičet. "Viděla jsem to a prostě jsem se potřebovala zase zasmát, proto jsem tě nevarovala." Krátce nato držela v rukou nový oblek. Jake si ji změřil pohledem a pak nahodil úsměv. Zbývalo patnáct minut. Neviděla jsem Edwarda chvíli a už se mi stýskalo. Jakmile se Jacob převlékl, sešli jsme dolů. Všichni hosté již stáli a čekali na příchod nevěsty. Postavila jsem se do první řady. Vedle mě čekalo volné místo pro mou lásku. A potom se to rozeběhlo - začal svatební pochod. Ze dveří vyšla nevěsta ověšená do rámě svého otce. Edward vypadal spíše jako její kamarád. Dokonce je o rok mladší. Dívala jsem se na svou dceru a uvědomila si, že tohle je okamžik, kdy se má matka cítit staře nebo nanejvýš vůbec mladě. Ale já byla výjimka - byla jsem navždy osmnáctiletá. Žádné frustrující pocity mě nedohnaly. Jen obrovské štěstí. Jacob stál pár metrů ode mě. Díval se na Renesmee jako na svou spásu - jako na svůj život. Nadlidsky krásný Edward předal ruku své nadlidsky krásné dcery do rukou vlkodlaka Jacoba. Potom na něj hluboce pokývl hlavou, líbnul Renesmee na tvář a posadil se vedle mně. Chytil mě za ruku a pevně ji svíral. I když jsem neuměla číst myšlenky věděla jsem, že kdybychom mohli my dva ronit slzy, právě by tekl potok.

"Ano," zaznělo z úst Jacoba. Když začala má dcera vášnivě svého teď už manžela líbat, prohlásil Edward úšklebkem: "Je po tobě." Vyplázla jsem na něj svůj upíří jazyk. Zachichotal se a naoko zamračil. "Myslíš, že se fakt milují?" zeptala jsem se Edwarda. Nevím, co mě to napadlo. "Kvůli tomu tady jsou," vrhl na mě pohled plný úsměvu. Až se mu prohýbaly tváře. Tušila jsem, na co naráží. "Miluju tě," zašeptala jsem mu do ucha. "Já tebe taky."

Sledovala jsem Rosalie a Emmetta. Tančili spolu na parketě a zdáli se šťastní. I po tolika letech. Alice a Jasper také. Jeho oči byly jen pro ni. Její srdce jen pro něj. Esme a Carlisle vypadali šťastnější než obvykle. Stále se smáli a objímali novomanžele. "Na dědečka a babičku, kteří právě oddali svou vnučku, vypadají mladě že?" ušklíbla jsem se na Edwarda. Ten se zakřenil. "Jo, ty na tom taky nejsi nejhůř. Jako čerstvá tchýně." "No ty máš co říkat," zachechtala jsem se. Láskyplně mě objal a políbil mě do vlasů. "Je to krásný pocit, že?" "Jo," přisvědčila jsem. Poloviční upírka a vlkodlak - výjimka potvrzuje pravidlo. Začalo se stmívat. Po chvíli mi dva novomanželé zmizeli z dohledu. "Kde jsou?" zeptala jsem se vyděšeně svého milovaného upíra. Rudě nalakované nehty mi přitom divoce klepaly po stole. "Neboj se. Alice je převléká na svatební cestu." Oddychla jsem si. Potom jsem uslyšela pískot a jásot. Automaticky jsem se s Edwardem octli vedle nich na příjezdové cestě, kde právě nastupovali do auta. "Mami, tati!" vykřikla Renesmee jakmile nás spatřila. "Chtěla jsi odjet bez rozloučení?" byla jsem na oko naštvaná. Smutně se usmála. "Miluju vás." "My tebe taky," odpověděli jsme s Edwardem zároveň. Jacob nám zamával. Gesto jsme mu oplatili. A potom už doopravdy odjeli. Zajímá mě, jestli se tak stejně cítila i má matka před osmnácti lety?

Posadila jsem se na koženou pohovku. "Co budeme dělat dnes večer?" hodila jsem na Edwarda nenápadný pohled. Náš dům byl prázdný. V něm jen my dva. "To co jsme dělali včera, předevčírem, před předevčírem..." začal vyjmenovávat jednotlivé dny. "Za těch osmnáct let nás to neomrzelo?" "Ne," prohlásil. "Tak co v tom pokračovat?" navrhla jsem. Pohladil mě po tváří. Zavřela jsem na chvíli oči a soustředila se na ten výboj. Kdyby mi tlouklo srdce, tak už by se rozskočilo. "Bellinko," zašeptal mi do vlasů. Pohlédla jsem do jeho upířích očí. Byl tak dokonalý. Každý centimetr jeho těla a tváře. Nic na světě by se mu nemohlo vyrovnat. Zkoumala jsem jeho rty, tváře, nos... jako bych je už dávno neznala nazpaměť. "Má nejsladší..." Ještěže jsem byla imunní vůči čtenářům mysli - teď totiž bylo ve mně na čtení tolik hříšných myšlenek! "Celá věčnost nám na tohle nebude stačit," zasmála jsem se a on také. "V tom případě bychom se neměli zdržovat..."