Svatba

Autorka: Ol...

Žili byli…

„Tak Bello, teď zavři oči!“ Přikázala mi Alice. Poslušně jsem poslechla. Seděla jsem na malé židličce. Na sobě jsem měla vínové šaty. Měly uzoučká ramínka a byly mi skoro po kotníky. Dneska to mělo přijít. Musela jsem se hodit trochu do gala. Alice se s radostí nabídla, že mě nalíčí učeše a vlastně udělá ze mě dámu. Hlavou se mi honily skeptické myšlenky typu: „Stejně to budu pořád já.“ a „Rose s Alicí to bude vždycky slušet víc než mě.“ Rychle jsem je zahnala.

„Tak můžeš otevřít, ale nesmíš si do nich hrabat. Víš jak to dopadlo minule!“ Připomněla mi vědma. Minule, když jsem byla nalíčená, tak jsem si nechtěně protírala oči tak dlouho, že jsem vypadala jako zombie. Jenom jsem přikývla a požádala jí o zrcadlo. Obdivně jsem vydechla. Za tu dobu co se s tou maličkou bytostí znám, tak mě teď namalovala asi nejlíp a to je co říct.

„Díky Alice. Už mě pustíš?“ Zeptala jsem se zoufale, bylo to už pár hodin co jsem se s ním neviděla a začínalo to se mnou dělat své. Oslovená se usmála.

„Nooo, neměla bych tě pouštět, ale že tak hezky prosíš. Tak utíkej je ve svém pokoji a už je nervózní, kde jsi tak dlouho.“ Pokynula mi ke dveřím, ale neodpustila si ještě jednu poznámku. „A prosím ať tady nejsi za dvě minutky zpátky, že jsi se rozmazala. Nechejte si to na později.“ Vyplázla jsem jazyk, ale musela uvažovat nad tím co řekla.

„Jo a Bello, řekni mu, že v tom smokingu je velký fešák.“ Teď bych měla rozhodně žárlit.

„Alice, jestli si myslíš, že mi ho přebereš tak na to zapomeň!“ Řekla jsem naoko vážně, ale pak jsme se obě rozesmály.

„Tak už běž, za půl minuty by už vyletěl.“ Napověděla mi Alice. Usmály jsem se na sebe a já odcupitala k mému srdci.

„Strašně jsi mi chyběla.“ Zašeptal mi do krku Edward a něžně mě objal. Usmála jsem se.

„Ty mě taky. Ale nepůjdeme? Přeci jen už je hodně hodin.“ Ukázala jsem na nástěnné hodiny.

„Ještě máme čas.“ Zamlouval to Edward, líbal mě na krk.

„Ale, ale tady někdo chce přijít pozdě.“ Zasmála jsem se, ale byla jsem umlčena vášnivým polibkem.

„Nechci přijít pozdě, ale chci být s láskou svého života.“ Šeptal mi v polibku.

„To je sice hezké, ale už musíme jít.“ Můj hlas byl stejně slabý jako moje odhodlání. Najednou sebou Edward škubnul. Vyděšeně jsem na něj hleděla. On se ale po chvíli uklidnil.

„To nic, to si jenom to otravné stvoření hraje.“ Řekl zlostně když mě hladil po tváři. Než mi stačil docvaknou význam slov, tak už mě Edward táhl ze dveří.

„Co se stalo?“ Vyzvídala jsem s úsměvem. Zamračil se. „Řekne mi to Alice.“ Vyhrožovala jsem. Zamračil se ještě víc. Zastavila jsem se a donutila aby se na mě můj anděl podíval.

„To nic není. Jenom ječí jak na lesy.“ Přiznal poraženě. Pátravě jsem na něj hleděla.

„To není všechno.“ Pronesla jsem a přitáhla si jeho tvář, jelikož jsem byla na podpatkách, nemusela jsem se zas tolik natahovat.

„Křičí poznámky za které bych jí nejraději zakroutil krkem.“ Díval se mi do očí. Moje kolena se pomalu, ale jistě stávala voskovými. Nevydržela jsem to a musela ho políbit. Polibek mi vracel s ještě větší touhou.

„Měli bychom jít.“ Zašeptala jsem, když jsme se konečně od sebe odtáhli. Oba jsem nepravidelně oddechovali, ale bylo mi to jedno. Drželi jsem se jenom za ruce a vycházeli z domu. Už včera jsme se domluvili, že bude dneska řídit Edward, přeci jen jsem si nechtěla sundávat boty. Bylo překvapivé, že za těch pár let jsem si na podpatky tak zvykla, že jsem se ani nebránila když mě Alice sem tam donutila si je vzít.

„Už jsem ti říkal jak ti to sluší?“ Zeptal se mě můj anděl, když mi otevíral dveře. Usmála jsem se.

„Ne neříkal, ale děkuji. Přesto hlavní dílo na tom má Alice.“ Odpověděla jsem a přitom zářila jako vánoční stromeček. Nemohla jsem si to odpustit. „Tobě to taky strašně sluší!“ Vysekla jsem mu poklonu pro změnu já. Na rtech se mu objevil pokřivený úsměv. Zavrtěla jsem hlavou abych si aspoň trochu uspořádala myšlenky a nasedla do auta. Ani o vteřinu později seděl Edward vedle mě a chytil mou ruku, políbil její hřbet. Kdyby mé srdce mohlo bít tak bije o sto šest.

„Takže přímo do kostela?“ Zeptal se po chvíli, kdy mi hleděl do očí. Jenom jsem přikývla a dál se dívala na lásku mé existence. Dojeli jsme na místo jako vždycky s předstihem. Ale mě to nevadilo. Pátrala jsem v davu a hledala ženicha. Edward mi mezitím otevřel dveře a já automatiky vystoupila.

„Jake je támhle.“ Ukázal do davu. Podívala jsem se pozorněji a viděla všechny známé. Byl tam Sam se svou ženou. Emily držela za ruku malou holčičku. Musela jsem se usmát. Ale pak mi docvakla ještě jedna věc: Čeká jí taky přeměna?

Další jsem zahlédla Embryho, zamračil se na mě, ale pak se uvolnil a namířil si to ke mně. Quil si mě všiml a zamířil ke mně jako jeho kamarád. V davu jsem viděla taky Paula, ani se na mě nepodíval, vyčítal mi, jak jsem se k Jacobovi zachovala. Pátrala jsem ještě okamžik v chumlu lidí. Viděla jsem celou smečku. Lidi, kteří před lety zabránili aby do Forks přišli upíři pod vedením Victorie. Mé myšlenky přerušili Embry a Quil. Obdivně si mě prohlíželi. Edward se zamračil.

„Ahoj Bello. Edwarde.“ Prohlásili slušně.

„Ani jsem nevěřil že se tady ukážeš. Málem jsem se vsadil.“ Pokračoval vesele Embry.

„Ahojte kluci. Vlkodlačí svatbu roku si snad nemůžu nechat ujít.“Zasmála jsem se. Edward tiše zavrčel. Zvědavě jsem se na něj koukla.

„Můžu vás o něco požádat?“ Otočil se rovnou na vlkodlaky. Ti jenom přikývli a čekali co z něj vyleze. „Mohli by jste své myšlenky trochu ztlumit? Ani nevíte jak jsou vaše myšlenky hlasité.“ Zaskřípal mezi zuby. Oba oslovení se zazubili.

„Nooo, pokusíme se.“ Zasmál se Quil.

„Jo Bello, strašně ti to sluší.“ Pronesl Embry. Takže proto se Edward tvářil jako vrah. Jenom žárlil.Usmála jsem se.

„A co je jinak nového?“ Zeptala jsem se. Nemohla jsem se dočkat až se dozvím nějaké informace z domova. Kdybych nepotkala Edwarda, tak bych se tento den vdávala já a ne Veronica. Ale přeci jen toho nelituji. Jsem šťastná a Jake taky.

Kluci se s radostí pustili do vyprávění novinek, tak si mě všimnul ženich. Jeho tvář se rozzářila, vydal se k nám. To černé kvádro mu neuvěřitelně slušelo. Když došel až k nám, neváhal a objal mě. Být člověk tak mám zlámanou polovinu kostí.

„Jake, trochu se kroť!“Zasmála jsem se. Ale nechala se objímat dál. „Ty máš nějakou klapku na nose?“ Zeptala jsem se. Nechápavě se na mě podíval.

„Ne, proč?“ Zeptal se nechápavě. Nakrčila jsem nos a zahrála menší divadílko.

„Strašně smrdíš.“ Sjela jsem ho pohledem, rozesmál se a s ním taky i naše společnost.

„Já ti dám smrdím! Měla bys být ráda, že jsem vás pozval!“ Udělal uraženého Jake a obrátil se ke mně zády. Vyprskla jsem smíchy.

„Omlouvám se, ale prostě jsem neodolala.“ Pípla jsem omluvně a začala jsem mu škrabkat rukou na rameni. Kluci se pořád dobře bavili. Věděla jsem, že Jacob se nedovede dlouho zlobit a taky že ne. Asi po půl minutě se otočil zpátky k nám.

„Tak kde máš nevěstu?“ Vyzvídala jsem. Veronicu jsem neznala vůbec, ale podle fotek co mi Jake posílal vypadala mile.

„Ty neznáš pravidla?“ Zeptal se mě Embry. Zakroutila jsem hlavou. „Nechápu jak si tě mohl Edward vzít.“Pronesl pohrdlivě. Pak pokračoval: „Ženich nesmí vidět nevěstu před obřadem.“

„Já jsem je nepotřebovala vidět, Alice je všechny zná.“ Řekla jsem tiše. Všichni se rozesmáli.

„No doufám, že nemáte žízeň, neradi bychom přišli o některé hosty.“ Ušklíbl se Quil. Oplatila jsem mu úšklebek.

„Včera jsme byli lovit. Takže neměj strach.“ Uklidnila jsem kamaráda s úsměvem.

Akorát k nám došel Sam se svou rodinou.

„Ahoj Bello, Edwarde.“ Pronesl Sam. Malá holčička po mě pokukovala.

„Ahoj.“ Řekla jsem a podala jsem si s nimi ruce. Edward mě napodobil. Pak jsem se sklonila k holčičce.

„Ahoj. Jak se jmenuješ?“ Zeptala jsem se ji. Chytila se maminky za ruku a schovala tvář do její sukně. Pousmála jsem se. „Stejně nedůvěřivá jako její otec.“ Zašeptala jsem jenom pro citlivé uši. Vlkodlaci se pousmáli.

„Bello, život mě naučil nedůvěřovat všem, hlavně ne studeným. Musíš mě pochopit.“ Řekl normálním hlasem Sam. S úsměvem jsem přikývla.

„No, necháme staré spory. Dneska se přeci Jake žení.“ Řekla jsem a poplácala oslavence po zádech. Hovor se zase stočil na událost dne.

„Bereš si Jacobe Blacku zde přítomnou Veronicu Rareovou?“ Zeptal se kněz a pohlédl na osloveného. Jake odpověděl pevným hlasem bez váhaní. Usmála jsem se. Přeci jen našel svou vyvolenou. Kdybych byla s ním. Tak by se nakonec otiskl do Veronicy. Edward mi stiskl ruku. Seděli jsme v poslední řadě daleko od všech vlkodlaků což byl menší problém, neboť většina svatebčanu byli vlkodlaci. Nakonec i Veronica řekla své Ano.

„Teď můžete políbit nevěstu.“ Zazněl kněz potěšeně. Jake se naklonil ke své ženě a něžně jí políbil. V kostele zavládlo veselí. Všichni teď stáli a tleskali. Někdo zavýskal tak, že to znělo jako zavytí. Musela jsem se zasmát. Edward mě objal kolem pasu a přidali jsem se do průvodu ven z kostela. Koukala jsem, jak se celá smečka s rodinami shromažďují k focení. My s Edwardem jsem stáli poněkud stranou, přeci jen jsme nebyli zrovna stejného druhu. Ale chtěla jsem něco udělat. Dřív než odjedeme. Byla jsem tak zamyšlená nad svým plánem, že jsem si ani nevšimla, že k nám přišli novomanželé.

„Bello?“ Zeptal se s úsměvem Jake. Zakroutila jsem hlavou a nasadila úsměv.

„Blahopřeji!!! Jsem tak ráda že jsi konečně našel tu pravou.“ Řekla jsem a objala ho. Potom jsem podala ruku Veronice. „Blahopřeji. My se ještě neznáme. Jsme Bella a toto je můj manžel Edward.“ Představila jsem nás. Nevěsta zářila jako sluníčko.

„Bello, konečně tě poznávám. Jake a kluci ze smečky tě hodně vzpomínají.“ Vyhrkla dívka a vyvedla mě z rovnováhy. Vykulila jsem oči, ale Edward mě předběhl s otázkou.

„Tak vy na Bellu vzpomínáte? Neměl bych žárlit?“ Všechny nás to rozesmálo.

„Edwarde, myslím, že toto téma je pár let uzavřené. Myslím od té doby kdy si tě Bella vzala.“ Odpověděl Jake. „Ale vzpomínáme na ní. Nemůžeme zapomenout jakou jsme si s ní užili legraci. Například když jsme lovili tu pijavici, jak se jmenovala? Victorie? A pak její armáda.“ Dodal. Veronica se zatvářila znepokojeně, přesně jsem věděla co cítí. Ten strach.

„Jo, úžasná legrace, hlavně když jsi člověk a nemůžeš nic dělat. Ale pokud si pamatuju tak ty jsi taky nedával zrovna pozor. Myslím, že tenkrát ti musel Carlisle pomáhat.“ Řekla jsem na oplátku. Veronica zbledla. Věděla, že Carlisle je doktor. „To nic. Ani nevíš jak jsem se o ně bála, ale nic se jim nikdy nestalo. Až na menší nehodu.“ Snažila jsem se jí uklidnit.

„Nemusíš se bát. Jacob má tuhý kořínek.“ Dodal Edward. To konečně nevěstu uklidnilo.

„No, my už pojedeme. Stejně se za chvíli rozjede vlkodlačí večírek a my tam nemáme co dělat.“ Řekla jsem.

„Ne, ještě nejezděte. Večírek sice bude, ale to nevadí. Dvě pijavice tam nikomu nebudou vadit.“ Vyhrkl Jake. Veronica jenom hleděla. Káravě jsem se podívala na jejího muže.

„Ty jsi jí to neřekl? Myslím, že má právo to vědět.“ Výjimečně jsem se nepozastavovala nad oslovením. Novomanželka se mezitím trochu vzpamatovala.

„Vy jste upíři?“ Zeptala se nechápavě. Hleděla mi do zlatých očí. Pousmála jsem se a přikývla.

„A proto mě nemá Paul moc v lásce a řekla bych že i další.“ Odpověděla jsem jí hořce. „No my radši půjdeme.“ Dodala jsem.

„Ani jsem vás neměla šanci poznat.“ Řekla Veronica. Sama jsem se divila.

„Však se nemusíme vidět naposledy. Stačí napsat, zavolat a my jsme tu jak na koni.“ Utišovala jsem ji a podala ruku. Jake se tvářil smutně.

„Jaku, toto už tu jednou bylo. Ty sis myslel, že se přestaneme stýkat po mé přeměně a podívej se kolem sebe. Stojíme na tvé svatbě. Ty jsi vlkodlak a já upír.“ Usmála jsem se. „Nic se nejí tak horké jak se uvaří.“ Objala jsem ho.

„Jo a strašně vám to oběma sluší.“ Řekla jsem, když jsme se od sebe odtáhli.

„Opravdu nechcete zůstat na hostinu?“ Zkusila to naposledy Veronica. Usmála jsem se.

„Děkujeme. Ale tipuji, že tady nemáte živá zvířata.“ Promluvil jako první Edward. Nevěsta se zase zatvářila nechápavě.

„Neživíme se lidskou krví, ale zvířecí. A normálně nemůžeme jíst, ale blíže ti to vysvětlí tvůj manžel.“ Vysvětlila jsem.

„Už se po vás shání.“ Prohlásil Edward.

„Rádi jsem tě poznali Veronico.“ Řekla jsem a ještě jednou ji podala ruku.

„Já vás taky.“ Pronesla oslovená. Bylo vidět, že má slzy na krajíčku. Její manžel jí objal kolem pasu.

„Tak se mějte.“ Řekla jsem a naposledy se podívala na své přátelé. Edward se rozloučit taky a ruku v ruce jsme vyšli k autu. Když jsem se ještě otočila, tak jsem viděla, jak novomanželé obklopuje dav gratulantů. Nasedla jsem do auta a zavřela oči. Před nimi se mi míjel můj svatební den.

„Na co myslíš?“ Zeptal se mě po chvíli Edward.

„Jenom vzpomínám, jak jsme se brali my.“ Usmála jsem se, otevřela oči a pohlédla do jeho zlatých. „Děkuji, že jsi jel se mnou.“ Řekla jsem a nechala se zase unášet svými vzpomínkami.

The End