Strážný upír

Autorka: Anika

5. Bezpečí

Edward:

                Carlisle řídil, Esme seděla vepředu s ním a já s Bellou vzadu. Chtěl jsem si ji nechat pro sebe, ale stříleli po ní otázkami tak rychle, že jsem se divil, že to vůbec stíhá. „Jak jsi jim utekla?“ zeptali se Carlisle a Esme současně. „Tak, normálně…“ řekla trochu samolibě a zašklebila se. Jemně jsem do ní šťouchl loktem, zasmála se tomu. „Dobře, dobře. Byl jsem zavřená v nějaké místnost, když jsem uslyšela naštvaný hlas. Byl to Jacob. Nelíbilo se mu, co Jim vyvedl a chtěl si mě odvést.“ zasyčel jsem při Jacobově jméně – nelíbilo se mi, že je v tom zapletený i on, byl to její nejlepší přítel, jak jí to mohl udělat? Bella pokračovala. „Tak jsem řekla Jimmymu, že jestli mě má aspoň trochu rád, tak ať mě nenechá odejít. Pochopil to, proměnil se ve vlka a začal se Jacobem rvát.“ Jacobovo jméno vyslovovala najednou s odporem. Líbilo se mi, že ho teď taky nesnáší, nejsem v tom sám. Ostatně ON si to zasloužil. „To bylo chytré…“ pochválil ji Carlisle. „Měla neuvěřitelné štěstí, že jí to vyšlo. Kdyby si toho všimli, pravděpodobně bychom ji nenašli v takhle dobrém stavu.“  Carlisleovy myšlenky se mi nelíbily, ale přikývl jsem. Měl pravdu. „Necháte ji teď odpočinout?“ zeptal jsem se směrem dopředu. Oba přikývli a už nic neříkali. Přitáhl jsem si Bellu blíž a věnoval jí malý polibek do vlasů. „Měla bys spát…“ pošeptal jsem jí a myslel to vážně. „Ani mě nenapadne!“ řekla mi, ale vzápětí na to zívla. Zachichotal jsem se. „Vážně?“ odvětil jsem jí tiše. A začal jsem jí tiše pobrukovat její ukolébavku. Zahlédl jsem Esmein blažený výraz ve zpětném zrcátku, měl jsem chuť protočit oči. Bella to nakonec vzdala, uvelebila se pohodlněji a usnula. Vypadala tak sladce, ještě křehčí než obvykle. Zřejmě se jí nic nezdálo, protože nepromluvila ani slovo. Usoudili jsme, že už ji nemá cenu vozit domů, takže přespí u nás, Charlie to pochopí – snad. Dojeli jsme k domu a já Bellu opatrně, abych ji neprobudil, zvedl ze sedadla a odnesl jsem ji nahoru, ke mně do pokoje. Když jsem ji pokládal na postel, tak se stejně vzbudila. „Promiň…“ zamumlal jsem tiše omluvu. Upřeně mě pozorovala. „Co je?“ zeptal jsem se jí. „To nic…“ zašeptala. „Bello, no tak“ žadonil jsem. „Naštveš se.“ Nebyla to výtka, jen konstatování. Pokynul jsem jí, aby pokračovala. „Fajn, sám si to chtěl vědět. Přemýšlím, čím jsem si tě zasloužila.“ řekla. Měla pravdu – naštval jsem se, ale nedával jsem to na sobě znát. Stejně to poznala. „No, vážně. Vždyť ty se mi omlouváš i za to, že jsi mě vzbudil. Přitom jsi mě klidně mohl probudit už v autě a chtít po mně, abych sem došla sama.“ prohlásila zase a vyplázla jazyk. Musel jsem se tomu zasmát. „Upřímně, chůze do schodů se pro tebe už tak dost nebezpečná, ještě abys šla rozespalá“ nemohl jsem se přestat posmívat. Protočila oči. „Ha, ha, ha. Moc vtipné. Ale máš pravdu. Ještě tě mám. Svého strážného anděla.“ „No, spíš strážného upíra“ doplnil jsem jí. „Pro mě jsi anděl.“ zašeptala a usmála se. „Jsem tu jen pro tebe.“ řekl jsem jí a taky se neubránil úsměvu. A pak jsme promluvili oba současně: „Napořád.“

KONEC