Strážný upír
Autorka: Anika
4. Únos
Bella:
Ten odpornej
hajzl mě hodil na zadní sedadlo, ruce mi spoutal. Nemohla jsem se zbavit
Edwardova upřímně zděšeného obličeje, když mě Jimmy popadl a dal mi
k hlavě pistoli. Když mě vláčel do auta, prala jsem, ale bylo to
absolutně k ničemu. „KAM MĚ VEZEŠ?“, zavřeštěla jsem na něj ze zadního
sedadla. „Prosím tě můžeš to ztlumit? Nehodlám ti ublížit, stačí, když
mi zaplatí…“ Tak teď mě dostal. Hodlal Edwarda vydírat, nebo mi to tak
jen připadalo? Myslela jsem, že je to náhoda, že se objevil zrovna v té
restauraci, kde jsme byli – očividně ne. „Hodláš ho vydírat?“ zeptala
jsem se, už trochu klidnějším hlasem. „No vidíš, to je lepší“
okomentoval to. Pokračoval: „Ano, přesně to hodlám udělat. Ale jestli ta
tvoje pijavice nebude chtít zaplatit, můžem o tebe klidně zápasit…“
Tohle mi vyrazilo dech – doslova. Nejen, že nás sledoval. On znal
pravdu. Co ještě věděl? Věděl, že Edward umí číst myšlen-. Tak moment.
„A to si jako myslíš, že ho přepereš???“ zeptala jsem se ho pobaveně.
Odpověděl naprosto klidně, znělo to dokonce vítězoslavně – „Ano, vážně
si to myslím. Řekl bych, že jsem k tomu JAKO stvořený.“ Přemýšlela jsem,
proč dal takový důraz na slovo ‚jako‘ – pokud vím, tak je jen pár
bytostí stvořených na—„NE!“ zařvala jsem totálně zděšená. Samozřejmě,
teď mi do sebe všechno zapadlo – Edwardovo podivné chování včera,
jakmile Jimmy vstoupil, Jimmyho sebevědomí – byl to VLKODLAK, další.
„Ale no tak, snad se o něj nebojíš?“ škádlil mě. Vrhla jsem na něj moc,
moc ošklivý pohled – zašklebil se. Nejednou mi došly dvě věci – 1.
Edward mu musí zaplatit, protože zachránit jinak mě nemůže, 2. ani
nechci, aby se mě pokoušel zachránit jinak, jelikož by ho to mohlo stát
život. Přestala jsem se prát s pouty. Jen jsem bezmocně seděla schoulená
na sedadle a představila si, že je teď Edward se mnou.
Edward:
Jel jsem
směrem, kterým jeli i oni. Naštěstí byla silnice prázdná a tak si nikdo
nemohl stěžovat na mojí jízdu – jel jsem minimálně dvoustovkou, ale
stejně jsem je nemohl dohonit. Najednou se přede mnou na silnici
objevilo šest postav – moje rodina, kdo jiný. Málem jsem to do nich
napálil. Málem jsem vytrhl dveře auta, když jsem vystupoval. „Do háje
můžete mi uhnout z cesty?! Mám trochu naspěch!“ zařval jsem na ně.
„Edwarde, neblázni, jak bys jí asi pomohl, když by ses nechal
zabít?“ promluvil klidným hlasem Carlisle. To už všechno
věděli? „Moc toho nevíme, ale Bella s tebou není a já nic nevidím, takže
v tom budou vlkodlaci. Esme nevadilo by ti jet autem? Edward nám to
cestou vysvětlí…“ naplánovala to Alice. Esme se na ní trochu zamračila,
ale pak přikývla. A my jsme se rozběhli.
Bella:
Dovezl mě na
nějakou chatu. Zamkl mě do místnosti bez oken, neobtěžoval se rozsvítit.
A tak jsem byla ve tmě, sama. Překvapilo mě, když se najednou z vedlejší
místnosti ozval naštvaný hlas – nejspíš nově příchozí. Že by další
vlkodlak? Kolik jich vlastně bylo zapletených v téhle ‚akci‘? „CO SI
SAKRA MYSLÍŠ, ŽE DĚLÁŠ?“ seřval mého únosce. Ztuhla jsem na místě. Znala
jsem ten hlas. A nebylo mi z toho nejlíp. Jak mi to mohl udělat? Byl to
můj nejlepší přítel proboha! Zabiju tě, jakmile se mi naskytne
příležitost, Jacobe Blacku. „Klídek bratránku. Jen z těch pijavic
vytáhnu prachy a už mě tu neuvidíš…“ odvětil Jimmy naprosto klidně. „A
to si jako myslíš, že tě nechaj žít?“ zeptal se Jacob posměšně. „Jo,
myslím. Nebudou riskovat, že jí ublížím…“ – byl si jistý. Na chvíli
bylo ticho, nejspíš přemýšleli. „Zaplatím ti za ní.“, vypadlo najednou
z Jacoba. COŽE?! Dělá si ze mě srandu? To si mě jako budou přehazovat
jako horkou bramboru, nebo co? Naléhavě jsem zabušila v místech, kde
jsem očekávala dveře – dokonce jsem se i trefila. Zmlkli. „Tak otevře mi
někdo? Já vím, že tam jste a jedete v tom spolu! Tak mi sakra jeden
z vás otevřete!“ řekla jsem dost nahlas. Za chvíli zarachotil klíč
v zámku a dveře se otevřely. „Díky“, vypadlo ze mě překvapeně, nečekala
jsem, že mi doopravdy otevřou. „Já v tom nejedu Bells. Ale máme
propojenou mysl, vzpomínáš? Prostě jsem si ho našel.“, řekl mi Jacob
absolutně v klidu – divím se, že se ještě nepřeměnil, zněl předtím vážně
naštvaně… „Nikam s tebou nepůjdu“, vytasila jsem na něj. „Ale půjdeš“,
vrátil mi úder a zašklebil se. Sakra! Co mám teď dělat? Žárovička mi
hlavě zablikala. „Hele Jimmy máš mě rád?“ zeptala jsem se ho. Vypadal
dost překvapeně. „Jo, mám…“ „Tak to dokaž! Nenech ho, aby mě odvedl.
Zabraň mu v tom.“, požádala jsem ho. Pochopil. Už přede mnou nestál Jim,
ale vlk, obrovský černý vlk. Jacobovi se to nelíbilo. Ale když na něj
vlk zaútočil, neměl jinou možnost, než se proměnit taky. Začala celkem
slušná bitka – moje jediná příležitost k útěku. Ani si nevšimli, že jsem
se pohnula směrem ke dveřím. Byli tak zabraní do boje, že si dokonce
nevšimli, že jsem z dveří vyběhla. Zatím to šlo líp, než jsem čekala.
Ale teď byla na řadě nejhorší část plánu – běh lesem. Dvakrát jsem
zakopla, ještě než jsem měla chatku z dohledu. Pak jsem prostě utíkala,
nevěděla kam, hlavně co nejdál odtud. Samozřejmě, že se to neobešlo bez
pádů. Letěla jsem, co mi nohy stačili a často se ohlížela. Když jsem se
jednou zase nedívala na cestu, narazila jsem. Zděšeně jsem vyjekla. Ale
jakmile jsem pootočila hlavu, zaplavila mě vlna úlevy. Bolelo mě celé
tělo od toho nárazu. Škoda, že jsem neběžela o pár metrů doleva, vrazila
bych aspoň do Edwarda a ne do Emmetta. Přišlo mu to strašně vtipné. Byla
tam celá Cullenovic rodinka a všichni vypadali vážně překvapeně – kromě
Alice, pochopitelně. Putovala jsem z náruče do náruče a můžete třikrát
hádat, u koho jsem skončila. „Ach, Bello“, Edwardův hlas byl plný úlevy.
„Kolik?“ zeptal se nadšeně Emmett a já protočila oči. Zase se byl celý
natěšený, až se s někým porve. „Dva“ odpověděla jsem mu. Zamračil se.
„Jenom?“, zeptal se zklamaně. „Jo, jenom.“, odpověděla jsem nakvašeně –
„Kolika vlkodlakům bych asi tak byla schopná utéct, co myslíš?“ „Mám
brát v potaz tvoje pády?“ řekl vesele a Edward po něm šlehl pohledem.
„Radši byste tam měl někdo jít“ promluvil Edward. „Už letim“ prohlásil
zase Emmett a rozběhl se směrem, odkud jsem vyběhla. Rosalie, Jasper a
Alice běželi za ním. Edward si mě vzal do náručí a utíkal taky, jen
jiným směrem. Spokojeně jsem se uvelebila.
Edward:
Cítil jsem
její vůni. Najednou se zničeho nic objevila a narazila do Emmetta,
protože nedávala pozor. Vyděšeně vyjekla. Na její tváři bylo zděšení,
ale pak se výraz změnil na úlevný. Nebyla jediná, komu se ulevilo. Znovu
ji vidět, v pořádku – to byl nádherný pocit. Pomalu si jí předávali
z náruče do náruče, až ji konečně nechali mě. Málem jsem ji umačkal.
„Ach Bello“ byl jsem tak neuvěřitelně šťastný, že je v pořádku, u mě.
Krásnou chvíli přerušil Emmett. „Kolik?“ zeptal se. Bella protočila oči
a odpověděla mu: „Dva.“ „Jenom?“ Byl zklamaný. „Jo, jenom.“ prohlásila
naštvaně a pak pokračovala. „Kolika vlkodlakům bych asi tak byla schopná
utéct, co myslíš?“ To ho pobavilo. „Mám brát v potaz tvoje pády?“ zeptal
se. Hodil jsem po něm ošklivý pohled. Musí si z ní pořád střílet? Není
výjimka, ani když právě zase unikla možné smrti? Někdy mě vážně štve.
„Radši byste tam měl někdo jít“ prohodil jsem směrem speciálně k němu.
„Už letim“ prohlásil a zmizel. Rose, Jazz a Alice ho následovali.
„Jen pro jistotu“ poslala mi myšlenku Alice. Nemohl jsem s ní
nesouhlasit. Vzal jsem si Bellu do náruče a pádil s ní k autu.
