Strážný upír

Autorka: Anika

3. Nejen světla velkoměsta

Bella:

                Probudily mě sluneční paprsky – příjemně mě hřály. Tak moment! SLUNEČNÍ paprsky??? A výlet je v háji… Podívala jsem se na Edwarda, kterému jsem stále ležela v náruči. „Ahoj“ obdařil mě zářivým úsměvem. „Ahoj…“ zamumlala jsem trochu zmateně – jak může mít tak dobrou náladu, když naše plány zkřížilo slunce? „Neboj, zaleze během pěti minut…“ – aha. Zapomněla jsem na Alici. „Kolik je?“, zeptala jsem se. „Za pět minut osm, čas tak akorát.“ Další úsměv – ježiši, jestli se bude pořád takhle usmívat, neujdu ani metr, aniž by se mi podlomily kolena.

                Naházela jsem do sebe snídani a musela se smát Charlieho výrazu, když mu Edward tvrdil, že nemá hlad – nemohl tomu uvěřit a vsadím se, že v duchu uvažoval nad teorií, že nám Edward ve dvě ráno vyluxoval ledničku. Vběhla jsem do koupelny, abych se trochu upravila a vypadala jako člověk – divím se, že jsem dneska ještě ani jednou nezakopla… Edward na mě čekal pod schody a já se seběhla. A předposlední schod se mi stal osudným – to mi ta rovnováha nevydržela moc dlouho – měl co dělat, aby mě chytil. Dobíral si mě, jestli nejsem náhodou nějaká pomatená. Jsem. Vím, že jsem. Lítám po domě a strašně zmatkuju – snad čtyřikrát jsem vyšla a zase sešla schody, než jsem si vzpomněla, co jsem vlastně chtěla. Konečně jsem zapadla do Edwardova Volva na sedadlo spolujezdce. Oddychla jsem si. Zase mu to přišlo strašně vtipné. Nejdřív jsme jeli k němu domů, kde jsem se se všemi aspoň pozdravila. Trpělivě jsem čekala na pohovce vedle Alice a Jaspera, který jen tak mimochodem vraždil Edwarda pohledem – co zase provedl? Alice si všimla, jak na Jaspera zírám a zasmála se. „Edward mi trochu nepatřičně poděkoval za včerejší večeři…“ vysvětlovala se smíchem. „… tak teď žárlí.“ – Jasper žárlí? Na Edwarda? Tak a zase jsem mimo. „Dal mi pusu na čelo.“, řekla mi a protočila oči. AHA. Jasper už není jediný, kdo žárlí. Když viděla, jak se tvářím, propukla v hlasitý smích. Chvíli jsem se na ní dívala jako na blázna a pak jsem se musela přidat – protože jsem si uvědomila, že jsem žárlila na Alici – to je asi tak, jako by Edward žárlil na Emmetta. „Něco k smíchu?“ zeptal se Edward, který se z ničeho nic objevil na pohovce vedle mě – celkem jsem se lekla. Když jsem se na něj podívala, bylo mi jasné, že se vlastně ani neptá a ví to – koutky úst mu cukaly. „Co takhle vyrazit?“ řekli Alice a Edward současně a já se opět zasmála – jestli budu takhle pokračovat celý den… „Jo, jasně… už se sypu…“ vypravila jsem ze sebe. Ale za chvíli se moje slova potvrdily – cestou ke dveřím jsem zase zakopla o svoje vlastní nohy. Najednou se zase smála Alice a i zbytek Cullenů, kteří se právě objevili. Když mi pak v důsledku toho zrudly tváře, chechtání ještě zesílilo a přísahala bych, že nejvíc byl slyšet Emmett. „Dobře, dobře. Dost legrace na můj účet – jedem. Mějte se!“ zakřičela jsem už ze dveří. Myslím, že mezi jejich záchvaty smíchu jsem zaslechla něco jako „Ahoj“ nebo „užijte si to“. Edward mi otevřel dveře od auta, přeběhl na svoji stranu a sedl si taky. Než jsem stihla vzít do ruky pás, abych se připoutala, už ho měl v rukách on a dělal to za mě. „Jseš si jistý, že zírat z okýnka, už dokážu sama?“ zeptala jsem se ho sarkasticky. „No…“ začal a já po něm šlehla dost ošklivým pohledem. Omluvně se usmál a pak plynule přešel do pokřiveného úsměvu – určitě to udělal naschvál, protože věděl, že se okamžitě přestanu zlobit – podvodník jeden!

                Nakupovat s Edwardem byla vážně legrace. Kdykoliv si něco zkusil, odsouhlasila jsem mu to – on by vypadal jako bůh v čemkoliv. A on mi zase pořád cpal něco modrého. Vím, že mě má v modré nejradši – vždycky jsem nad tím protočila oči, ale on mě stejně donutil vyzkoušet si to. Byli jsme zrovna v jednom obchodě s šaty, když mě dokonale dostal – ne to není dostatečná specifikace. Začalo to nevinně – nějaká prodavačka prohlásila, že modrá pro mě možná nebude to pravé, že prý víc sluší černovláskám. A já si nechtěně vzpomněla, jak Edward zíral na tu holku včera. Zatnula jsem ruce do pěstí a začala vidět mírně rudě – panebože Bello, ty jsi nemožná! Žárlíš na nějakou modelku! Křičela jsem na sebe v duchu, ale moc to nepomáhalo. Načež Edward popadl ty šaty, zamumlal něco jako že to je jedno a zatáhl mě do kabinky. Popadl mě dost hrubě na něj a začal mě líbat. Dost mě to překvapilo – opět slabé slovo. Vzpomněla jsem si na včerejšek, na můj pokoj, ale tohle se s tím nedalo srovnávat. Sjel rukou od mého stehna až po lýtko, lehce mi nohu zvedl a obmotal si ji kolem sebe. Nemohla jsem popadnout dech, natož abych se ho dokázala zeptat, co to vyvádí. Přejížděl mi rty po krku a najednou mi zašeptal do ucha. „Jsi tak úchvatná, když žárlíš. I když je to zbytečné…“ Ou. Pokusila jsem se ze sebe něco vypravit. „Já…..vím,… že….jo“ vypadlo ze mě nakonec. Naposledy mě políbil na rty a začal mě pomalu pouštět. „Tak vidíš“ řekl mi nakonec. „Možná by sis měla vyzkoušet ty šaty.“, dodal ještě a ušklíbl se. Nasoukala jsem se do šatů a vyšla ven z kabinky, aby to hodnotila odbornice. Pohoršeně se na nás dívala a zamumlala něco o tom, že to, že jsem brunetka nevadí a ty šaty mi sluší. Podívala jsem se na Edwarda, co si o tom myslí on, ale radši jsem rychle odvrátila pohled, protože si mě měřil takovým tím pohledem, který mě vždycky donutí zrudnout až po kořínky vlasů. Šaty zaplatil a odporoučeli jsme se do dalšího butiku.

                Když jsme dorazili k restauraci, Edward mi jako vždy otevřel dveře ještě dřív, než jsem stihla položit ruku na kliku. Jakmile jsme vstoupili dovnitř, tiše jsem zasténala. Sice jsem čekala, že bude luxusní, ale tohle bylo moc. Byl to takový typ restaurace, do které chodí filmové hvězd, když chtějí ‚šetřit‘. Ještě větší šok mě čekal, když jsem si pojížděla jídelní lístek – za takové peníze, které stálo jedno jídlo, jsem si dřív kupovala džíny(teď má na starosti nákupy Alice pochopitelně). Nakonec jsem si objednala, to na co padl pohled jako první a musela si odskočit, abych to rozdýchala.

Alice:

                „Hned jsem zpátky“ zašeptal mi Jasper do ucha a já se musela pousmát, když zmizel. Měl pro mě překvapení – tedy alespoň se pokoušel o to, aby to pro MĚ bylo překvapení, naprosto zbytečně. Už jsem se zmiňovala, jak jsem na svojí rodinu vyladěná? I na Bellu pochopitelně. Tak jsem se jí rozhodla mrknout do budoucnosti, abych si ukrátila čekání. Ale to jsem neměla dělat – vlastně jsem to měla udělat mnohem dřív. Její budoucnost byla……... právě že žádná nebyla, prostě mi zmizela. „SAKRA!!!“ ujelo mi. Do háje, do háje, do háje! Za tohle mně Edward zakroutí krkem – doslova. Ale to teď nebylo důležité. V mžiku jsem měla v ruce telefon a vytáčela. No ta, Edward, zvedni to… tak dělej…no tak. Proč mě musel zrovna teď ignorovat? „Alice co se stalo?“ ozvalo se odjinud než bych si přála – byl to Jasper. Naznačila jsem mu, ať mlčí. EDWARDE OKAMŽITĚ MI TO ZVEDNI!!! Pochybuju, že moje myšlenky slyšel na takovou dálku, ale za pokus to stálo. Ale očividně ano, protože mi to konečně zvedl. „Proboha Alice. Copak hoří???“ vyjel na mě trochu ostřeji. „Dá se to tak říct…“

Edward:

                Snažil jsem se ignorovat vibrující telefon. Bella se ještě nevrátila. „EDWARDE OKAMŽITĚ MI TO ZVEDNI!!“! Slyšel jsem Aliciny myšlenky zdálky, ale byly naléhavé. Povzdychl jsem si a zvedl telefon. „Proboha Alice. Copak hoří???“ vyjel jsem na ní trochu ostřeji, než jsem měl v úmyslu – nevšímala si toho. „Dá se to tak říct…“ promluvila a pak mě jen nechala nahlédnout do svých myšlenek. „Zrovna jsem se Belle dívala do budoucnosti. Ale je tu problém. Ona totiž žádná NENÍ.“ „COŽE?“ vyjekl jsem až moc nahlas a půlka restaurace se otočila na mě. „Pardon.“, zamumlal jsem k nim a věnoval se Alici. „Jak to myslíš, že žádná není??? Jako že...“ Nemohl jsem na to ani pomyslet, nesmí se jí nic stát, nesmí… ‚odejít‘. „Nemyslím si, že by se…ehm zranila. Bude v tom něco jiného, možná dokonce NĚKDO jiný…“  Myslí vlkodlaky? „Nespustím jí z očí ani na vteřinu.“, řekl jsem Alici a ukončil hovor. A pak se to stalo.

                Do restaurace vtrhl ten nový kluk, co včera přišel poprvé do školy. Vlkodlak. Nevím, jestli jsem se zmínil, ale toalety byly velice blízko vchodu – Bella zrovna vycházela. Popadl ji za rameno a přiložil hlaveň pistole k jejímu spánku. Mohl bych jí zkusit zachránit, ale to riziko, že zmáčkne spoušť dřív, bylo až příliš velké. Pohneš se a je z ní mrtvola. Vyslal mi myšlenku. Takže ví, že dokážu číst myšlenky. Co ještě ví? „Navalte prachy a nikomu se nic nestane!“ zařval. Od TEBE dostanu čtyřnásobek, pokud chceš, aby přežila. Ozvu se. Dělá to jenom kvůli penězům? JE NORMÁLNÍ? Před očima jsem měl velmi jasné rudé fleky. Zkřiví Belle jediný vlásek a je mrtvej. Popadl peníze a svoji rukojmí a vyběhl z restaurace pryč. Všichni tam stáli ztuhlí, v šoku. Já ne. Nesměl jsem ho nechat odejít moc daleko. Vylítnul jsem z restaurace svojí největší rychlostí a nasedl do auta – mohl bych běžet, ale když bych pak Bellu odnášel zpět a on by mě dohonil, tak bych jí prostě nemohl jen opřít o nejbližší strom…

Alice:

                Edward, jedouc jako šílenec, bledší než obvykle. Byl v autě sám. A pak zmizel úplně. Do háje, to mi musí budoucnost všech hned zmizet???  Vystřelila jsem z domu jako raketa a ostatní mě následovali. Nevěděli proč. Ale věděli, že se snažím někomu pomoct. Bylo jedno komu.