Strážný upír
Autorka: Anika
2. Drzoun, nabídka a omámená
Bella:
Všechny holky
na něj pořád zíraly. Vlastně bych se jim nedivila – kdybych nechodila
s Edwardem. Jimmy, jak se představil, měl opálenou pleť, čokoládové oči,
delší blond vlasy. Jeho sportovní postavu zvýrazňovaly svaly, za které
by mu Emmett nejspíš vyrazil pár zubů – ze závisti – nad tou představou
jsem zavrtěla hlavou a pousmála se. Když jsem se otočila zpátky na
Edwarda, vykulila jsem oči. Křečovitě svíral okraj lavice a očima
bedlivě sledoval strukturu stolu. Chvíli mi trvalo, než jsem se zmohla
na rozumnější reakci. „Edwarde co se děje?“, sykla jsem na něj a hodila
významný pohled na jeho ruce, které teď už drtili lavici – doslova.
„Nic“, odpověděl nepřítomně. „Aha… a kvůli ničemu nám demoluješ lavici?“
„Ty toho naděláš“, prohlásil a olámal lavici tak, aby to nebylo tak
nápadné. Opět jsem valila oči, ale on si toho už nevšiml – zase pozorně
sledoval strukturu dřeva. Zbytek hodiny jsme už nepromluvili. Ke konci
hodiny někdo zaklepal na dveře. „Dále…“, odpověděl učitel, aniž by se
obtěžoval otočit od tabule. Osoba vstoupila – a tentokrát spadla brada
mně. Ta holka by mohla dělat modeling – štíhlá černovláska, mnou
odhadnuté míry 90-60-90. Edward na ni civěl, asi tak jako zbytek třídy.
„Ehm, máte v kanceláři telefon…“, zamumlala nesměle a já sebou při zvuku
jejího hlasu trhla – byl jak zvonkohra. Ale upír být nemohla – na to
byla až příliš opálená. Radši jsem nechala úvah.
Edward:
„Ty toho
naděláš“, řekl jsem jí, ohlodal lavici tak, aby na ní nebyl tak patrný
tvar mé ruky a opět jsem se ponořil do svých myšlenek. Vlkodlak. Tak to
je skvělý. Co to bude příště? Začnou Bellu obletovat víly? Ne, že by
existovaly, ale to byl jen nepatrný detail. Jak ji má člo—upír ochránit,
když se kolem ní stále shlukují bájní tvorové? To bylo i na mě moc. A
situaci vážně nezlepšil fakt, že místo, na které ho učitel posadil, bylo
vedle Belly přes uličku. Házel sebevědomé úsměvy všude kolem, mrkal na
dívky a tím jim způsoboval závratě. Bože, ten je tak sexy. Wow. Já
prostě…wow. Bylo mi z toho na nic. Ale ještě horší bylo, že jsem s Bellou
vůbec nepromluvil – to si nezasloužila. Ozvalo se nesmělé zaklepání na
dveře, učitel ji pozval dál – nová praktikantka (poznal jsem to podle
jejích myšlenek). Měřil jsem si ji pohledem – nechápal jsem, proč vůbec
studuje – modelingové agentury se o ni musely přetahovat. Oznámila
učiteli, že má telefon a odporoučela se. Zase jsem se vrátil ke
sledování stolu. Už, už jsem se chystal vyseknout Belle omluvu, za své
hrozné chování, když se ozval zvonek (v duchu jsem ho proklínal).
Bella:
Bylo mi líto,
že se mnou Edward nemluví, ale nechtěla jsem být dotěrná – až mi bude
chtít něco říct, tak to řekne. A navíc jsem žárlila. Jak na ni civěl…
V duchu jsem si nafackovala – má rád mě, věděla jsem to moc dobře. Mlčky
jsme se zvedali z lavice, když na mě někdo promluvil. „Ehm, ahoj. Já
jsem Jimmy, ale klidně mi říkej Jim.“ Nechápavě jsem se na něj dívala a
on mě obdařil něčím, co měl být nejspíš oslnivý úsměv. „Ahoj“, zamumlala
jsem neurčitě. Všiml si, jak ho Edward vraždí pohledem? „Tak jsem si
říkal, že když jsem tu nový, potřeboval bych někoho, aby mě provedl…“,
zírala jsem na něj s pusou dokořán, „ …Neznáš někoho?“ Dělá si ze mě
srandu? Nějaký sebevědomý ne? „Edwarde, omluvil bys mě na chvíli?“,
otočila jsem se k němu a sledovala jeho výraz. Uklidňovala jsem ho
pohledem, až nakonec přikývl a odešel. Pohledem jsem přejížděla třídu a
hledala vhodného adepta, respektive adeptku – našla jsem ji, seděla hned
za mnou v lavici, sama. „Jistěže někoho znám… Kate?“ – doufám, že jsem
nespletla jméno – očividně ne, protože okamžitě zpozorněla – „Tady Jim
potřebuje provést po škole. Myslíš, že bys byla tak laskavá?“ Dívka se
na mě vděčně podívala a přiskočila k němu. Zadržovala jsem výbuch
smíchu, když jsem hodnotila jeho výraz – byl zmatený a zároveň naštvaný.
Radši jsem se odporoučela za Edwardem. Jakmile jsem vyšla ze třídy,
smích se vydral ven – chechtala jsem se tak, až se na mě lidi divně
dívali. Na konci chodby jsem zahlédla Edwarda a zamířila k němu, stále
se otřásajíc smíchy. Vrhl po mě mírně nakvašený pohled. „Tohle mi
nedělej“, zabručel. „Ale, ale snad jsi vážně nežárlil?“, dobírala jsem
si ho. Vzal mě kolem pasu. „Samozřejmě, že jsem žárl-“ Nemohl to
dopovědět, protože jsem ho zlehka políbila. Usmál se a rozešli jsme se
každý na svou hodinu.
Zase ne mě
čekal před třídou a odešli jsme spolu na oběd. Trochu mě zaskočil, když
zamířil k jinému stolu než obvykle. Posadila jsem se k němu a vrhla na
něj tázavý pohled. „Co takhle malý výlet? Zítra, Seattle, jen já a ty?“,
promluvil po chvíli. „To myslíš vážně?“ „Vypadám, že si dělám legraci?“,
opáčil. „Ne, nevypadáš. A jo, pojedu strašně ráda.“ Zářivě se na mě
usmál a já byla ráda, že sedím, protože kdybych stála, tak by se mi
nejspíš podlomila kolena. Když uviděl můj výraz, úsměv se mu rozšířil.
Nemohla jsem se dočkat konce školy a hlavně zítřka.
Edward:
Doufal jsem,
že bude mít radost. Ale tohle bylo mnohem lepší, než jsem čekal. Nemohl
jsem si pomoct a usmál se – nejspíš jinak než jsem chtěl, protože Bella
trochu zrudla a vypadala, jako by se měla každou chvíli rozplynout
blahem. Z očí jsem jí vyčetl nedočkavost a zvědavost. To není fér!
Jakto, že s TEBOU chce nakupovat a se mnou se vždycky tváří, jako bych
jí mučila… Myšlenky Alice mě donutily zachechtat se – Bella ještě
nevěděla, že hlavím bodem bude nákup oblečení, ale zdálo se, že jí to
nebude vadit. Jen počkej, až jí to oznámíš! Pomyslela si
škodolibě směrem ke mně a vyplázla jazyk. Tak to abych se začal bát…
Bella:
Byla jsem tak
natěšená na zítřek, že mi zbytek školního dne proběhl v rozmazané šmouze
– najednou jsem nastupovala do Edwardova Volva, nevědíc, jak jsem se sem
vlastně dostala. „Tak co je zítra na programu?“, zeptala jsem se ho,
zatímco jsem si zapínala pás. Vyjel hladce na silnici. „Překvapení.“ „Prosíííím…“,
žadonila jsem a nasadila psí pohled. „Ale když ti to povím, tak už to
nebude překvapení…“, dobíral si mě a zřejmě si to užíval. Zamračila jsem
se. „Víš, že překvapení nesnáším…“ zamručela jsem. „I když jsou ode
mě?“, dělal udiveného. „Prosím, prosím, prosím, prosííííííííííííííííím….“,
zkusila jsem původní taktiku – ‚nazlobená Bella‘ zřejmě nefungovala.
Povzdechl si. „Dobře, povím ti to, když mi slíbíš, že pojedeš…“, začal.
Nechápala jsem. „Slib mi to.“ „Dobře, slibuju…“, řekla jsem obezřetně.
„Fajn. Hlavním bodem zítřka budou nákupy!“ „COŽE?“, vyjekla jsem –
hrozně ho to pobavilo. „Sama jsi to chtěla vědět…“ „A proč se mnou jedeš
ty? Trápit mě může i Alice.“ To ho nazlobilo. „Netvrdím, že budeme jenom
nakupovat. A taky netvrdím, že jenom pro tebe.“ „JO!“, vypískla jsem,
„už se vážně začínám těšit!“ Nikdy jsem s Edwardem nenakupovala, to by
mohla být vážně zábava! A navíc ho budu moct okukovat bez toho, aby si
ze mě střílel. „Ale platím JÁ Bello – nezapomínej“, krotil moje nadšení
a naschvál zdůraznil slovo já. Zasténala jsem, což mu zase přišlo
strašně vtipné. Je mi naprosto jasné, do jakých obchodů půjdeme – nebýt
Edwarda, ani by mě tam nepustili – nevypadala jsem jako někdo, kdo u
nich hodlá utratit nechutnou sumu peněz – narozdíl od Edwarda. „V kolik
vyrážíme?“, zeptala jsem se, protože jsem věděla, že diskuze na téma
‚platím‘, je předem prohraná. Opravil mě: „Ne. Tvá otázka správně zní:
V kolik mě vyzvedneš? A já říkám v devět.“ „Až tak pozdě?“, divila jsem
se. „Bello, budu řídit. Nemusíme vyrážet o dvě hodiny dřív.“ Udělala
jsem obličej. „Dobře a co je na programu ještě? Nějaké další
ztřeštěnosti?“ Zavrtěl hlavou. „Tohle už ti vážně nepovím. Ale nic zas
tak zvláštního…“ A tím rozhovor skončil.
Edward
vypadal celou cestu zamyšlený, přemítala jsem proč. Ale ať jsem se
snažila sebevíc, nic mě nenapadlo. Když zaparkoval u domu, musela jsem
se ho zeptat. „Nad čím přemýšlíš? Je to něco, co ti říkala Alice?“
Nechápavě se na mě podíval. „U oběda.“, dodala jsem a protočila oči.
„Alice se divila, jak je možné, že se mnou chceš nakupovat a s ní ne.“,
neubránil se úsměvu. „Půjdeme nahoru?“, zeptala jsem se ho, když jsme
vešli do domu – Charlie ještě doma nebyl. „Hmm…třeba“, pokrčil rameny. „Ááá!“,
vyjekla jsem, když mi pod schody podrazil nohy a nechal mě spadnout do
jeho náruče. Zasmál se – dneska jsem ho rozesmála víc než za celý měsíc.
Vyběhl se mnou nahoru do pokoje a něžně mě položil na postel. Nechtěla
jsem ho pustit a tak si lehnul ke mně – položila jsem si hlavu na jeho
hruď. „Tak nad čím si přemýšlel?“, zeptala jsem se ho po chvíli.
Povzdechl si. „Přemýšlel jsem, proč tak nesnášíš, když ti něco koupím.
Vždycky hrozně vyvádíš. Já ti chci kupovat dárky, dělat ti radost…“, na
chvíli se odmlčel a přitáhl si mě blíž (pokud to ještě bylo možné). „…Co
ti na tom tak vadí?“, hořel zvědavostí. Mlčela jsem. Vážně se mě na to
ptá? Už jen to, že je se mnou a nejspíš mě miluje, je víc, než bych kdy
mohla chtít. On byl tak dokonalý, já tak obyčejná – vážně jsem
nechápala, co na mě vidí. Cokoliv mi dal kromě sebe navíc, jen
zvětšovalo propast, ty rozdíly mezi námi. „Bello, no tak mi to řekni,
prosím…“, zvedl mi bradu a donutil mě podívat se mu do očí, těch
krásných, upřímných, něžných očí. A já mu samozřejmě všechno vyklopila,
aniž bych nad tím přemýšlela – tenhle způsob dolování pravdy vůbec nebyl
fér. Když jsem domluvila, zlobně si mě měřil. „Tak tohle si myslíš? Že
pro mě nejsi dost dobrá? PROSÍM-TĚ-BELLO!“, musel se nadechnout – asi se
vážně zlobil – „Opak je pravdou Bello. TY by sis zasloužila někoho
lepšího, copak to nevidíš? Já jsem tady ten špatný, ubohý. Sobecký,
hlavně to. Okrádám tě o tvůj život, lidské zážitky. Riskuju tvůj život
každou vteřinou, co s tebou jsem. Za celou svou existenci jsem nepotkal
nikoho víc sobeckého…“, hlas se mu párkrát zlomil. Teď jsem se mračila
pro změnu já. „Jo tak sobecký…ty, aha…“, propalovala jsem ho pohledem.
„A přemýšlel jsi nad tím, že bys mohl být s nějakou překrásnou upírkou
a--“, přerušil mě. „Jenže já chci být s TEBOU. Překrásnou dívkou.
Lidskou dívkou, které můžu kdykoliv omylem ublížit.“ Oba jsme teď
mlčeli. Znovu se mi pořádně zadíval do očí a já jemu taky. V těch jeho
jsem viděla lásku, oddanost. A jsem si celkem jistá, že on viděl v mých
to samé. Nevím, jak dlouho jsme leželi a jen se dívali jeden druhému do
očí, ale najednou jsme zaslechli auto zajíždějící k domu. „Do háje!“,
ujelo mi. Na Charlieho jsem úplně zapomněla! To bude mít výbornou
náladu, až zjistí, že bude bez večeře a navíc tady je Edward… Moment,
kde je? „EDWARDE???“ – žádná odpověď, už jsem byla v pokoji sama.
Edward:
„Do háje!“
zaklela a začala zmateně pobíhat pokoji. Zapomněla uvařit večeři to je
jasné - byla trochu zaneprázdněná, když mi hleděla do očí. Měla je tak
hluboké, plné lásky… Tak jo nestihla uvařit kvůli mně, takže bych to měl
JÁ napravit. Zmizel jsem z pokoje a rozběhl se domů – doufám, že Alice
to vidí a už něco kuchtí. Téměř jsem vyrazil vchodové dveře. „Je to
v kuchyni“, slyšel jsem jí zavolat z obývacího pokoje – doběhl jsem za
ní a vděčně jí dal pusu na čelo. „Nemáš zač…“ řekla a ušklíbla se mému
poděkování – za tohle mě Jasper zaškrtí. Popadl jsem pekáč a doslova
letěl zase zpátky…
Bella:
Slyšela jsem
klapnout vchodové dveře. „Ahoj Bello, ahoj Edwarde!“ zakřičel pozdrav ze
zdola. Tak moment! On zdravil mě i EDWARDA??? Co s ním je? A když už
jsme u Edwarda, zajímalo by mě, kde je… Scházela jsem ze schodů, když se
najednou objevil vedle mě. „Kde jsi--“ byl? Chtěla jsem doříct,
ale položil mi prst na pusu. „Uvidíš.“ Řekl a usmál se. Tak tohle fakt
nepobírám. „Jak jste se měli děti?“ zeptal se Charlie, když nás viděl
scházet. Otevřela jsem pusu dokořán, protože se usmíval – nejen na mě.
Edward se vedle mě zasmál, když uviděl moji reakci. Nebyla jsem schopná
ze sebe vypravit slovo. Zapípala trouba (tak, jako když se něco dopeklo)
a já vrhla tázavý pohled na Edwarda. „Alice…“ zašeptal mi do ucha a
uchechtl se. Přešel ladným krokem k troubě a vyndal… wow. Vypadalo to
jako z pětihvězdičkové restaurace. Najednou jsem nebyla jediná, kdo
zíral s otevřenou pusou – Charlie se ke mně přidal. „Bello?“ zeptal se
mě s obočím zdviženým. „Ehm…“ došly mi slova. „Recept od Esme…“
vysvětlil Edward nám oběma. AHA. Konečně mi došlo, kde byl. „Začínám mít
hlad jako vlk…“ řekl Charlie a všichni jsme se zasmáli. Byla jsem vážně
zmatená. Odkdy má Charlie dobrou náladu, když je tady Edward? Většinou
si svoje nejhorší chování nechával pro něj. Pořád jsem to nepobírala.
Dneska jsem asi nějak mimo…
Dojedli jsme
a já se musela zeptat… „Ehm, tati…“ „Ano Bells?“ „Mám v plánu jet zítra
do Seattlu…nevadí?“ Edward vedle mě zamručel – zjevně mu vadilo, že
neřeknu na rovinu s kým. Charlie si toho zřejmě nevšiml. „Samozřejmě to
nevadí. A to jedeš sama?“ Viděla jsem, jak Edward tentokrát stiskl rty
k sobě, aby potlačil výbuch smíchu. „Ne, nejedu sama. Vlastně jedu s Edwar--“
„Jasně, jen jeďte.“, odpověděl Charlie a usmál se. Vykulila bych oči,
kdyby tohle jeho podivné chování netrvalo celý večer… „Edwarde?“, začal
Charlie najednou. „Tak mě napadlo, jestli tu nechceš přespat? Abys
nemusel jezdit domů a zítra byste tak mohli vyjet dřív…“ Spadla mi brada
– a to doslova. Charlie mi naznačil, abych pusu zase zavřela. Tak
moment. On mu nabízí, aby tu přespal? Hej, hej, hej, tak tady něco
nehraje! Už jsem otvírala pusu, abych se vyjádřila, ale Edward mě
předběhl. „Děkuji, Charlie. Moc rád přijímám.“ Odvětil nevzrušeně a
usmál se. Tak tady už musím zakročit. „Ehm, tati? A kde bude spát? Na
gauči?“ - snažila jsem se nedat velký důraz na slovo ‚spát‘. Ale vážně
pochybuju, že mu dovolí být u mě v pokoji. „U tebe v pokoji, kde jinde.“
Odpověděl mi a protočil oči, jakoby to bylo naprosto jasné. Vyvalila
jsem oči a snažila se pravidelně dýchat. Něco bych na to řekla, ale… wow.
Prostě wow. Jakmile zapadneme s Edwardem do pokoje, budu se ho muset
zeptat co se děje – táta se musel praštit do hlavy nebo vážně nevím.
„Myslím, že už si půjdu lehnout…“ zvědavost mě hlodala. Hodila jsem
významný pohled na Edwarda. „Moc nezlobte…“ ozvalo se od Charlieho.
Museli jsme se s Edwardem hodně držet, abychom nevybuchli – ten smích
jsme v sobě dusili už vážně dlouho… A mám novou teorii – Charlie je
HODNĚ opilej. Zastavili jsme se přede dveřmi pokoje. „Edwarde, můžeš mi
prosím říct, co se Charliemu stalo? Mám o něj strach…“, přiznala jsem,
ale neudržela jsem se a propukla v hlasitý smích. „Byla u nich na
stanici nějaká kontrola z vyšších míst. Byli spokojení a možná tvůj otec
dostane přidáno.“ Odpověděl a pokrčil rameny. „Vážně?“, podivila jsem
se, otevřela dveře pokoje a oba jsme vstoupili. Jedním z těch svým
neuvěřitelně rychlých pohybů za mnou zavřel dveře, namáčkl mě na ně zády
a jeho ruce opřené těsně vedle mé hlavy kolem mě utvořili klec. Obličeje
jsme měli pár centimetrů od sebe. „Jo, vážně.“ Odpověděl, jako kdybychom
stáli normálně vedle sebe a ne namáčknutí na sebe. Já jsem jako vždycky
zrudla a on přitiskl své rty na mé, hladově, vášnivě. Nikdy to nedělal.
A když říkám nikdy, tak myslím NIKDY. Vždycky se hrozně kontroloval, ale
teď mě líbal, jako bychom byli oba lidé, nebo možná spíš oba upíři.
Přitiskla jsem se k němu blíž, abych zjistila, co mi dovolí tentokrát.
Zjistila jsem, že momentálně asi úplně všechno. Začínal mi docházet
dech, ale nemohla jsem se od něj odtrhnout – ne že bych chtěla, ale když
jsem se o to pokusila, nepustil mě, nedovolil mi pohnout ani o milimetr.
A pak mi došel dech úplně.
„Bello?“
ozýval se odněkud z dálky hlas. Uvědomila jsem si, že mě podpírají něčí
ruce. „Bello, Bello, no tak se prober. Prosím, prosím, prosím…“ Hlas už
se zdál být blíž, ale tušila jsem, že ve skutečnosti byl celou dobu
stejně daleko – to jen já jsem začínala vnímat. Pokusila jsem se otevřít
oči. Moc to nešlo. Uvědomila jsem si, že skoro nedýchám – pokusila jsem
se o to a zhluboka se nadechla – rozhodně mi bylo trochu líp. Konečně
jsem donutila své oči, aby se otevřely. Stál nade mnou, jak jinak.
Položil mě na postel. „Edwarde? Co se stalo?“ zeptala jsem se trochu
zmateně – ještě mi mírně třeštila hlava a znemožňovala mi soustředění.
Zamračil se a mlčel. Vzpomínky se mi začínaly vracet. „Ou“ vypadlo ze mě
jen. Tvářil se hrozně zahanbeně. „Bello, já strašně omlouvám, vážně.
Nechal jsem se moc unést, vždycky ti to hrozně sluší, když se
červenáš…“, povzdychl si a pokračoval. „Málem jsem tě -“ Nedokázal to
dokončit. Asi už jsem vypadala líp, protože už zjevně necítil potřebu mě
oživovat a byl ode mě tak daleko, jak to jen můj pokojík dovoloval. No
co, tak se trochu přestal kontrolovat a málem mě zadusil, to je toho.
Pokusila jsem se posadit a celkem slušně se mi z toho zamotala hlava -
málem jsem zapadla zase zpátky. Najednou byl u mě a zatlačoval mě zpátky
do polštářů; tak jemně jako bych byla z porcelánu, ale rozhodně. „Ale-“,
chtěla jsem protestovat, umlčel mě tím, že mi opět velmi zlehka přiložil
prst na pusu. „Ještě lež…“, zase nasadil ten zahanbený, provinilý výraz.
„Jak moc špatně ti je?“ zeptal se. „Jak moc mě chceš v tuhle chvíli
zabít?“ odpověděla jsem mu otázkou. Zamračil se, ale odpověděl mi. „Věř
mi, že teď je žízeň na mém žebříčku hodnot úplně vespod. Teď jsi na řadě
s odpovědí ty.“ Zamračil se ještě víc. Povzdechla jsem si. „Je mi fajn.“
Ani jsem moc nelhala. „Nelži mi prosím tě.“ „Ale já ti nelžu“ namítla
jsem. Nejspíš chtěl něco říct, ale pak si to rozmyslel.
Edward:
„Bello, Bello,
no tak se prober. Prosím, prosím, prosím“ žadonil jsem zoufale. Byla to
moje vina. Zase. Jak jsem jen mohl takhle ztratit kontrolu? Edwarde
Anthony Masone Cullene. Jsi neuvěřitelný ubožák a sobec! Sobče, sobče,
sobče, sobče, sobče!!! Nadával jsem si v myšlenkách. Bella se
zhluboka nadechla a otevřela oči. Stále měla nepravidelný tep, popadala
dech. Položil jsem ji na postel a čekal, kdy na mě začne řvát a vmete mi
do tváře všechny nadávky, jaké jí napadnou. Ale víš co? Ty si to
zasloužíš. Moc dobře víš, že ano. Málem jsi ji udusil. „Edwarde? Co
se stalo?“ zeptala se zmateně. Zamračil jsem se a opět čekal. Tentokrát
kdy si vzpomene. „Ou“ vypadlo z ní jen. Změnil jsem výraz ze zamrčeného
na zahanbený – přesně podle toho, jak jsem se cítil. „Bello, já strašně
omlouvám, vážně. Nechal jsem se moc unést, vždycky ti to hrozně sluší,
když se červenáš…“ povzdychl jsem si a vzpomněl si na to, jak vypadala,
než tak nepochopitelně selhalo moje sebeovládání. Pokračoval jsem.
„Málem jsem tě-“–zabil. Nedokázal jsem to říct nahlas. Radši jsem
se vzdálil. Myslel jsem si, že se jakž-takž dokážu ovládat, ale dnešek
to naprosto popřel. Pokoušela se posadit, ale nejspíš se jí motala hlava
a málem znovu zalehla do polštářů, aniž by chtěla. V setině jsem byl u
ní a zatlačoval ji velice opatrně zpátky – už tak na tom byla špatně,
neměla by to pokoušet. „Ještě lež…“ „Ale-“ chtěla protestovat, ale já ji
to nedovolil, přiložil jsem jí ukazováček na rty. Musel jsem se jí
zeptat. „Jak moc je ti špatně?“ překlad: Jak moc jsem ti ublížil?
Dokonale mě zmátla svou odpovědí – spíš otázkou. „Jak moc mě chceš
v tuhle chvíli zabít?“ Cože? Po chvíli mi to došlo. Samozřejmě, vyhýbala
se otázce. Jako vždycky, když se jí na tohle někdo zeptá. „Věř mi, že
teď je žízeň na mém žebříčku hodnot úplně vespod. Teď jsi na řadě
s odpovědí ty.“ Určitě jsem se zamračil, protože mi došlo, že jí musí
být vážně zle, když mi to nechtěla říct. „Je mi fajn.“ Typická Bella.
„Nelži mi prosím tě.“ „Ale já ti nelžu“ namítla. Jasně. Možná bych jí
uvěřil, kdybych jí neznal a kdyby uměla lhát. Už jsem se chtěl s tímhle
vytasit, ale nakonec jsem radši mlčel. Znovu se pokusila posadit –
tentokrát to šlo zjevně lépe. Jenže pak to přehnala tím, že se zkusila i
postavit. Zavrávorala se a zapadla přesně do mé náruče. Nedotýkej se
jí. Opovaž se. Chceš jí znovu ublížit, hm? Pitomče. Hádal jsem se
vevnitř. A zase vyhrálo moje horší já. Jemně jsem si ji k sobě přivinul
a lehce ji pohupoval. Očividně byla vděčná, že jsem jí neodstrčil.
Naprosto jsem ji nechápal – zřejmě jí unikala fakta – právě se choulí
v náruči neuvěřitelně sobeckému upírovi, co ji před chvílí málem zabil.
Po tváři jí stekla slza – jemně jsem ji setřel. „Co se děje?“ zeptal
jsem se jí úzkostlivě. „Tolik jsem se bála…“ Bála? Pochopil jsem a
okamžitě ji pustil. „NE.“ Po tváři ji stékaly další slzy a křečovitě se
držela mého trička – tak jsem to asi nepochopil. Znovu jsem ji objal,
zdálo se, že se trochu uklidnila. „Čeho?“ zašeptal jsem tak tiše, až
jsem se bál, jestli to vůbec slyšela. Rozvzlykala se. „…že odejdeš. Po
tom, co se stalo…“ Tak a teď jsi spokojený? Nebála se, že ji zabiješ,
ale toho, že ji opustíš - znovu. Hlupáku, pitomče, ubožáku.
„Ššš…“ snažil jsem se jí ukonejšit. „To bych přece neudělal. Už
nikdy. Nemůžu bez tebe být Bello, vzpomínáš? Miluju tě…“ Ty dvě poslední
slovíčka jakoby jí vlila novou krev do žil. Přestala vzlykat. Zopakoval
jsem je. „Miluju tě, miluju tě, miluju tě…“ šeptal jsem jí. Mohl bych to
říkat donekonečna a stále by to neztratilo význam – ne pro mě. Věnoval
jsem jí malou pusu do vlasů. „Měla bys spát, je pozdě…“ stále jsem
šeptal. Překvapilo mě, jak velkou jsem měl pravdu – byla půlnoc.
„Zůstaneš tu?“ zašeptala. Dal jsem ji prst pod bradu, zvedl ji hlavu a
zadíval se jí do očí. „Ano, zůstanu. Slibuju.“ Doufal jsem, že ji to
přesvědčí – zřejmě ano, protože se jí na tváři objevil lehký náznak
úsměvu. Zvedl jsem ji z postele, odkryl přikrývku a opět Bellu položil.
Přikryl jsem ji a chtěl si jít sednout do houpacího křesla v rohu pokoje
– natáhla se pro moji ruku. Lehl jsem si vedle ní na postel a důkladněji
ji zabalil do deky – ještě aby nastydla, to by tak ještě scházelo.
Opřela si hlavu o můj hrudník a vypadal tak spokojeně. Usnula během
minuty.
