Strážný upír

Autorka: Anika

Je to moje první delší povídka, tak buďte schovívaví… Ale ne zas tak moc :)

1. Ten nový      

Bella:

Další běžný den ve Forks – konkrétně pátek, ale to nemá žádný vliv. Zataženo, lehce mrholí a já si to šinu s Edwardem ke školní budově. Dneska má až nepřirozeně veselou, ale nechce mi říct proč – docela se bojím, jestli si pro mě Alice nepřichystala další překvápko v podobě dlouhých hodin strávených upravováním mého vzevření. Už jen to byl důvod mít špatnou náladu a navíc jsem včera zvorala písemku z chemie… Edward se mě snaží obveselit – vypráví, jak si Emmett ‚vypůjčil‘ oblečení od Rosalie a dělal módní přehlídku – aspoň se pousměju, abych Edwardovi udělala radost. Zase mě prokouknul. Šli jsme chodbou k učebně angličtiny, když mě najednou zatáhl za roh a políbil mě. Dokonale mě vyděsil. Stále si mě přidržoval v náručí, na tváři pobavený úsměv. „Pořád nemáš lepší náladu?“ zeptal se a pořád se usmíval. „Mno ani ne…“ zašeptala jsem spiklenecky a nechala se od něj znovu políbit – tentokrát se méně kontroloval, což mně celkem dobře vyhovovalo. „A teď?“ „Rozhodně lepší.“, zamumlám mu do hrudi. Zachichotal se a věnoval mi malou pusu do vlasů. „Tak už běž, ať nepřijdeš pozdě“ řekl mi a mrknul na mě – samozřejmě, asi pět sekund na to zazvonilo. Věnoval mi úšklebek – „užij si hodinu“. To je tak nefér! Jemu odpadá, ale nemůžu si stěžovat, protože kvůli mně šel do školy v normální čas, jakoby se nic nedělo. Zasténala jsem a zapadla do dveří. Mike sedí tuhle hodinu za mnou a máme práci ve dvojicích (oba sedíme sami). Okamžitě si přisedl. „Ahoj, co že jdeš pozdě?“ Zrudla jsem a on se zamračil – myslím, že měl celkem dobrou představu, co nebo spíš kdo mě zdržel – přežít tuhle hodinu bude utrpení.

Edward:

                Sledoval jsem ji, dokud nezapadla do dveří. Nechápal jsem, jak může mít tak špatnou náladu. No co však já jí ji brzo zvednu – měl jsem v plánu strávit sobotu s ní – ne, že bych to jindy nedělal, ale rozhodl jsem se ji vzít do Seattlu a trošku ji zatáhnout do lidského života. Doufám, že bude mít, alespoň trochu radost. Dost úvah, začíná zábava… „Ahoj, co že jdeš pozdě?“ Nesnášel jsem Mikea Newtona, ale neustále za Bellou dolézal a tak ji mám alespoň pod dohledem. Bella mu neodpověděla. Panebože, proč je tak rudá?Hmm… aha. Zakabonil se. Už je mi to jasné. To si to nemůžou nechat na doma? Jestli se mi někdy naskytne příležitost přejet Edwarda Culena náklaďákem, tak ji moc rád využiju… Vyprskl jsem smíchy. No to tedy lituju to auto.  Zajímalo by mě, jestli by jí ode mě vadilo, kdybych s ní dělal to co on… no zkusit to můžu… Teď jsem se pro změnu zamračil já – co si o sobě sakra myslí??? Když mu Bella podávala papír, ‚nenápadně‘ se dotkl její ruky – měl jsem co dělat, abych nevyrazil dveře svého Volva. Potěšilo mě, když ucukla. No tak to bychom měli… nemáte někdo po ruce náklaďák??? Další výbuch smíchu. Štěstí, že mi první hodina odpadla, tohle jsem si za každou cenu nemohl nechat ujít. Zazvonilo. Vysprintoval jsem z auta, abych jí co nejdřív viděl na vlastní oči.

Bella:

                Tak to je skvělý. Jestli mi Edward předtím zvedl náladu, tak teď je na bodu mrazu. A důvod? Jmenuje se Mike Newton. Panebože, kde se v něm bere ta naděje??? Když se mě dotknul, ucukla jsem a začala svírat okraj lavice, abych odolala nutkání jednu mu vrazit. Vysvobodilo mě zazvonění. Vylítla jsem ze třídy a ani se neohlédla – jenže jsem to moc přepískla a zakopla o práh. Připravovala jsem se na bolest, kterou si způsobí náraz. A taky, že jsem dopadla – přímo Edwardovi do náruče. Zachechtal se a odtáhl mě ze dveří, aby mohli i ostatní opustit třídu. Letmo jsem zahlédla Mikeův obličej – to mě přimělo k menšímu výbuchu smíchu. Cítila jsem, jak se Edward směje se mnou. Šli jsme na další hodinu, tentokrát biologii – máme ji společnou. „Copak ti zlepšilo náladu?“ zeptal se zvědavě. „Mikeův obličej“, nemělo cenu mu lhát. „No tak to jsme dva…“ „Jo jenže ty nevíš, proč se tak tvářil…“ Věnoval mi úšklebek. Zalapala jsem po dechu. „Ty o tom víš?“, zeptala jsem se ho. „Přirozeně, co myslíš, že jsem asi tak měl dělat, když jsem měl volnou hodinu?“ zeptal se mě. Na to jsem neměla odpověď, jen jsem se zachichotala. „Co je?“ „Ale jen přemýšlím, jestli jsi mu chtěl taky jednu vrazit…“ „Jo chtěl, ale když jsem viděl jeho reakci na to, že ses odtáhla, tak zvítězilo pobavení nad vztekem.“, odpověděl mi a znovu jsme se oba zasmáli. Zasedli jsme do lavice spolu se zvoněním. Vkročil učitel, ale někdo ho následoval. Viděla jsem, jak všem holkám ze třídy spadla čelist (až na mě, já se totiž kontrolovala – už jen kvůli Edwardovi...). Ten kluk co ho následoval, totiž vypadal, jako kdyby právě slezl z přehlídkového mola.