Stíny dnů

Autorka: Happy

9.

Zdálo se to skoro neuvěřitelné, jak takové malé stvoření může rychle růst. Byly to už čtyři měsíce, co jsem Bextera našla a on už vážil přeš třicet kilo.

Vybrat jméno mi nedalo nijak velkou práci. Už jako malá, kdy jsem si každý rok přála psa, jsem věděla, že to bude Bexter. Bylo to nejspíš tím, že prvního psa, kterého jsem si vůbec kdy pamatovala, byl právě Bexter. Sice jsem si ho už moc nepamatovala, ale nejasně jsem si dokázala vybavit, že měl hustou, na dotek příjemnou, srst. Ani nevím, čí pes to byl, ale to jméno mi utkvělo v paměti.

Sarah i Simon byli překvapení, že se dokážu takhle dlouho starat o psa, ale byli rádi. Šlo totiž poznat, že jsem aspoň trochu zase šťastná. Bexter vyplňoval mé smutné dny a i když rána v mé hrudi byla pořád velká, byl to právě on, kdo ji dokázal částečně zacelit. Mohla jsem se zase v klidu smát, bavit se a to všechno kvůli tomuhle nádhernému stvoření.

Netvrdím, že všechno bylo perfektní. Jako každé malé štěně, tak i Bexter měl tendenci všechno prohledávat a když se mu to nelíbilo, začal to trhat a rozkousávat. Po několikaměsíčním boji se mi ho však naštěstí podařilo naučit, že moje boty opravdu nejsou na hraní.

Další problémem byl můj domácí, pan Wilson. On sám doma měl tři kočky a Bexter, jako správný pes, je musel dostatečně prohánět. Pan Wilson nejdřív vyhrožoval, že mě i psa z bytu vyhodí, ale pomalu změnil názor, když mu kdosi přátelsky vysvětlil, že je lepší mít v domě psa než krysy a jestliže to nechápe, ať se na to zkusí zeptat na hygieně. Za tohle jsem měla Sarah radši ještě víc.

Byl červen. Bylo už docela teplo, takže jsem si vyšla ven jenom v krátkém tričku a riflích. Spolu s Bexterem jsme to měli namířeno do nedalekého parku, kde mohl aspoň na chvíli pobíhat bez vodítka. Když jsme šli po ulici, musel být uvázaný, i když jsem věděla, že by mi nikam neutekl.

Zastavili jsme na přechodu a čekali, tak jako ostatní, abychom mohli přejít na druhou stranu. Bexter vesele vrtěl ocasem, neustále pobíhal okolo a mě nezbývalo nic jiného než se jeho elánu do života smát. Ale najednou se zarazil. Z ničeho nic zůstal zkoprněle stát a pohled měl upřený někam za mě. Z hrdla se mu ozvalo varovné vrčení.

Okamžitě jsem se otočila ve směru jeho pohledu. V jedné z tmavších uliček jsem si všimla dvou osob. Byla jsem si jistá, že jeden z nich je Jerome a taky jsem si byla téměř jistá, že ho někdo držel pod krkem a nevybíravým způsobem na něj křičí. Avšak slova jsem pochytit nedokázala. Kolem uličky zrovna projelo auto a já na okamžik ztratila výhled na obě postavy. Když auto projelo, druhá osoba byla pryč a já zahlédla jenom Jeroma, jak naštvaně kráčí pryč ode mě.

Tohle všechno jsem sledovala s hrůzou v očích. Byli tady snad další upíři? Kdo jiný by na něj tak mohl zaútočit?

Bexter se uklidnil a začal mě táhnout směrem přes přechod. Spolknula jsem nepříjemný knedlík v krku a vydala za ním. I kdyby tady byli další upíři, co já s tím? No a co? Budu se jim vyhýbat, tak jak jsem to dělala doteď, i když při mém štěstí…

Zatřepala jsem hlavou, abych zahnala tyhle špatné myšlenky a ještě jsem se naposledy podívala na roh, kde jsem viděla Jeroma a cizince. Jerome už tam sice nebyl, ale byla jsem si jistá, že na tom stejném místě, kde před chvílí stál upírský přítel z Denali, stojí někdo pro mě velice známý.

Rychle jsem se otočila dopředu a začala jsem se co nejrychleji proplétat davem lidí. V duchu jsem se modlila, aby mě ten dotyčný neviděl.

V parku jsem se zhroutila na lavičku. Bexter si musel všimnout změny v mém chování, protože mi hlavu položil do klína a koukal na mě smutnýma očima.

Automaticky jsem ho podrbala. „To nic není. Určitě se mi něco zdálo,“ mluvila jsem šeptem směrem k Bexterovi i když jemu ta slova nebyla určená.

„Nezkazíme si pěkný den, ne?“ tentokrát jsem se na něj usmála a odepnula mu vodítko, aby se mohl volně proběhnout.

Bexter toho okamžitě využil a rozběhnul se k nejbližšímu stromu. Místo toho, abych se vydala za ním, jsem zůstala sedět na lavičce. V hlavě se mi vyrojilo tolik otázek a ani na jednu jsem neuměla najít odpověď.

Už několik měsíců mi bylo jasné, že Jerome něco tají. Poznala jsem to z jeho nervózních pohledů, když jsme se několikrát setkali. Teď, když jsem ho viděla s tím cizincem na ulici, bylo mi jasné, že to není nic pěkného.

Jenže Jerome nebyla ta největší hádanka, která mě trápila. Bylo možné, aby se Cullenovi objevili tady ve městě? Jedním jsem si byla jistá – jednoho z nich jsem právě viděla.

Z kapsy džínů jsem vytáhla mobil. Chvíli jsem si s ním pohrávala než jsem na klávesnici vyťukala číslo. Nebyla jsem si vůbec jistá, jestli dělám dobře, ale potřebovala jsem odpovědi na otázky a věděla jsem, kdo mi je může dát.

Zazvonilo to jenom dvakrát, než se z druhého konce ozval tichý, ženský hlas.

„Bello?“

„Musíme si promluvit.“ Okamžitě jsem začala litovat svého nápadu.

„Za chvíli se uvidíme,“ odpověděla dotyčná a zavěsila.

Chvíli jsem pozorovala Bextera, který pobíhal okolo. Zrovna ho zaujaly dvě veverky na stromě a on se snažil dostat za nimi na strom. Jeho pokusy byly marné.

Netrvalo to dlouho než se objevila. V duchu jsem si nadávala za to, že jsem ji vůbec volala, ale něco se tady dělo a já potřebovala vědět, jestli je to kvůli mně. Asi jsem už začínala být paranoidní.

„Ahoj Bello,“ usmála se na mě. Zůstala stát kousek ode mě.

„Ahoj Alice,“ řekla jsem, ale ne tak mile jako ona. Bexter okamžitě zpozoroval, že nejsem sama a přiběhnul ke mně. Když poznal, s kým tady jsem, tak začal varovně vrčet. Alice udělala nepatrný krok dozadu.

„Nech toho, Bextere.“ Pes můj příkaz okamžitě pochopil a posadil se vedle mě. Přesto však dával neustále pozor.

„Nemám moc času…“

„Neboj, nezdržím tě dlouho. Jen chci vědět, co se tady děje.“

„Prosím?“ Alice byla naprosto vyvedená z míry. Tak nejistou jsem ji snad ještě neviděla. Něco bylo špatně. Neměla snad tenhle rozhovor vidět už ve svých vizích?

„Před chvílí jsem tě viděla v uličce, kde stál několik sekund před tebou Jerome, takže mi nevykládej, že se nic neděje. Někdo Jeromovi vyhrožoval…“

Jasně jsem dokázala vyčíst v jejích očích překvapení.

„Jak… Odkud vlastně znáš Jeroma?“

„Je to Simonův kamarád.“ Odpověděla jsem nejistě a pořád jsem si ji prohlížela. „Copak si to neviděla ve svých vizích?“

Na jejím dokonalém obličeji se ji objevila vráska. „Ne, to jsem bohužel neviděla.“

„Ale jak to?“

„Edward mě požádal, abych potlačovala své vize týkající se tebe.“

Povzdechla jsem si. Zase slyšet jeho jméno, bylo jako kdyby se někdo snažil otevřít mou už skoro zahojenou ránu uprostřed hrudi.

„Bello, nemusíš se bát. Jerome ti neublíží, postaráme se o něj.“

„Prosím? Ale… Proč by mi měl ublížit? Jerome je můj kamarád.“

„Kamarád?“ Pak si ještě něco zamumlala, ale moc jsem toho nezaslechla. Alice najednou zbystřila, ale pak se mírně uvolnila a povzdechla si. „Ta zase bude zuřit.“

„Prosím?“

„Máme společnost…“

Opravdu, dřív než jsem si to stihla uvědomit, přes park se k nám někdo blížil. Bylo vidět, že má naspěch, ale když uviděla Alice, zpomalila.

Chvíli mi trvalo než jsem rozpoznala tu záplavu zlatavých vlasů.

Rosalie se zamračila nejdřív na Alice a pak na mě.

„Co ta tady dělá?“ Sjela mě nepříjemným pohledem a mě bylo jasné, že její nenávist ke mně je ještě větší. A to jsem si myslela, že ji můj odchod potěší.

„Jestli ti to nevadí, ona tady bydlí a je zrovna na odchodu,“ odsekla jsem naštvaně a vymrštila jsem se na nohy.

Rosalie se na mě překvapeně podívala a já už začínala mít těch pohledů dost. Co se tady děje? Jak to, že mě tady Alice neviděla?  Opravdu se snažila potlačit své vize, tak jak ji to Edward přikázal? Tomu jsem nechtěla věřit ani za mák, ale neměla jsem chuť se tím zabývat.

„Byla bych vám vděčná, kdyby jste nikomu neříkali, kde jsem.“

Rosalie přikývla, ale Alice si mě zvědavě měřila. Pak si jenom povzdechla a přikývla taky.

Ještě naposledy jsem se na ně podívala a nechala jsem obě překvapené upírky za sebou.

Cestou domů jsem se snažila potlačit nepříjemnou bolest, která mi vystřelovala uprostřed hrudi a otupovala celé mé tělo. Tohle se nemělo stát… Měla jsem zapomenout, ale tohle vyplavilo na povrch něco, na co se zapomenout nedalo.

Ani jsem si neuvědomila, jak jsem se dostala domů. Musel to být Bexter, který mě celou cestu vedl. V hlavě se mi rojily vzpomínky jako na běžícím páse. Ale zvláštní bylo, že to nebyly jenom vzpomínky na Edwarda a Cullenovi. Byli to všechny mé vzpomínky – Jacob, Forks, Charlie, Renné, Phoenix, moje babička… Všechno se to objevilo najednou a jako kdybych byla na nějaké řetízkovém kolotoči – točilo se to kolem mě v neuvěřitelné změti obrazů, které jsem měla problém rozeznat.

Doma jsem se okamžitě zhroutila do postele. Chvíli na to jsem začala brečet. Slzy přišly samovolně, ani jsem nemusela na nic konkrétního myslet, i když jsem věděla, že to je všechno špatně.

Teprve teď jsem si uvědomila, že je tady se mnou i Bexter. Ten seděl vedle mě na posteli a čumákem se opřel o mé rameno. Podívala jsem se na něj slzavýma očima a podrbala jsem ho za uchem. On mě olíznul tvář a to mi aspoň trochu dokázalo zvednout náladu.

„Mám to ale život, co?“

Bexter mírně zakňučel. Byla jsem si jistá, že mi rozumí.

„Už toho mám dost, chápeš? Copak to jde, pořád jenom brečet? Chybí mi, to je pravda, ale nemůžu s ním být…“

Bexter na mě zakoulel očima, jako kdyby nesouhlasil.

„Myslíš si, že nemám pravdu? Nevím, jestli bych s ním dokázala žít, když jemu bude pořád sedmnáct a mě sedmdesát,“ povzdechla jsem si. Pak jsem se zadívala z okna. Ani jsem si neuvědomila, že se pomalu začalo stmívat. Povzdechla jsem si a postavila se. Chtěla jsem se osprchovat, ale když jsem se postavila, hlava se mi zamotala a já se zhroutila zpátky do postele.

Teprve teď jsem si uvědomila bolest, která mi vystřelovala uprostřed hrudi. Chvíli jsem se zaposlouchala a ani jsem si neuvědomila, že mé srdce bije jako splašené.

Okamžik na to se objevila i bolest hlavy a byla jsem si jistá, že mám teplotu. Určitě jsem musela dostat nějakou chřipku. Vzala jsem si nějaké léky, zapila jsem to sklenicí vody a lehla jsem si.

Celé mé tělo bylo jako v jednom ohni. Byla jsem si jistá, že teplota je ještě vyšší. Začala se mi motat hlava.

Přetočila jsem se unaveně na bok a vykoukla jsem z okna. Slunce zrovna začalo zapadat za horizont, ale vůbec jsem ho nevnímala. Po tak dlouhé době jsem před sebou viděla jedinou tvář, kterou jsem si kdysi přála mít neustále pro sebe.
Se vzpomínkami na to nejkrásnější, co mě kdy v životě potkalo, jsem usnula.