Stíny dnů

Autorka: Happy

6.

O dva měsíce později

„No tak, Bells, neblbni. Vždyť víš, že u nás můžeš zůstat.“

Sarah a já jsme si právě prohlíželi jeden z bytů, který nabízel k pronájmu majitel malého činžovního domu uprostřed města. Šlo o malý byt, který měl jenom jeden velký pokoj a koupelnu, která byla nalevo od hlavních dveří. Napravo, byl pokoj rozdělený přepážkou na malou kuchyň. V zadní části místnosti pak byla postel.

„A ty víš, že vás nemůžu otravovat do konce života. Už si sama vydělávám, tak bylo načase abych si našla svůj vlastní byt.“

Chvíli po mém příletu do Kanady jsem se rozhodla k radikální změně svého života – měla jsem tři nejdůležitější priority: zapomenout, začít nový život a zase zapomenout.

Ta první a zároveň třetí priorita se dodržovala těžce, ale cítila jsem, že už to nebolí tolik jako dřív. Byla tady změna – i když jenom nepatrná.

Co se týkalo druhé priority, ta se plnila o něco snadněji. Našla jsem si práci u jednoho podnikatele – byla to obyčejná práce sekretářky, ale v co jsem mohla doufat, když jsem měla vystudovanou jenom střední školu? Tahle práce nebyla zas tak špatně placená a navíc jsem si občas přivydělávala v místním supermarketu, kde jsem dvakrát do týdne třídila zboží.

Za místo sekretářky jsem byla ráda. Nebyla to nijak zvlášť složitá práce a pan Milles, majitel firmy, kterému Molly dělala účetnictví, byl příjemný chlapík. Vlastnil malou autodílnu na okraji města. Jeho poslední sektářka odešla do důchodu, takže když se naskytla příležitost, chytla jsem ji za pačesy. Není nutné dodávat, že přímluva Molly měla taky velkou roli v mém novém zaměstnání.

Další dva měsíce jsem byla pořád u Wrightových než jsem se rozhodla najít si svůj byt. Molly, Sarah dokonce i Simon mě přemlouvali, ať zůstanu u nich, ale neustále mi vadil ten jejich smutný výraz, když viděl ten můj – mrtvý a skoro bez života.

„Tenhle byt se mi líbí,“ řekla jsem a ignorovala jsem přitom Sarah, která si něco drmolila pod nosem.

„A činže není moc velká. Tohle se můžu dovolit…“ řekla jsem s úsměvem.

„Jasně, tohle plus krysy, co tady mají,“ zadrmolila vedle mě Sarah, ale tak tiše abych to slyšela jenom já. U dveří totiž postával majitel domu, který nás tady provázel.

„Beru to!“ vyhrkla jsem ze sebe dřív než stihla Sarah něco namítnout.

Majitel domu se na mě zvláštně zadíval, ale potom mu po obličeji přeběhnul mírný úsměv. „Jak si přejete. Nájem se platí vždy desátého v měsíci. Teď stačí jenom podepsat smlouvu a zítra se klidně můžete nastěhovat.“

Usmál se na nás a přitom odhalil sadu perfektně žlutých, špinavých zubů.

Půl hodiny na to jsme se Sarah opouštěly dům. Já s úsměvem a nový klíčem od bytu, Sarah s nasupenou tváří a pošramoceným egem.

„Netvař se, jako kdyby si byla na pohřbu,“ řekla jsem ji vesele a snažila jsem se ji přitom rozptýlit.

„Abych nešla nakonec na tvůj pohřeb! Vidělas toho chlapa? I Freddy Krueger proti němu vypadá jako Santa Claus. A co to měl v těch dlouhých vousech? Vši?“

„Spíš si myslím, že to byl kečup…“ řekla jsem zamyšleně. „No ták, neber to tak vážně. Budu se s ním stýkat jenom, když mu budu dávat nájem. A ten byt nevypadá zas tak hrozně. Navíc, nic lepšího si nemůžu dovolit.“

„Tak zůstaň u nás!“

Povzdechla jsem si. Copak jsme už tuhle debatu neměli za sebou?

„Sarah, už jsem se rozhodla, tak zase nezačínej.“ Teď jsem to byla já, kdo byl naštvaný.

„Fajn, jak chceš. Ale pak za mnou nechoď, až budeš chtít z vlasů vytahat vši!“

Usmála jsem se. „Dobrá, radši teda navštívím kadeřníka…“

Sarah se na mě naštvaně podívala, ale nevydržela to. Obě jsme se začaly smát.

„Tak dobře, ale teď už pojď nebo nás Simon zabije. Víš, že nerad čeká dlouho.“

Sarah a já jsme měli schůzku se Simonem v jednom z místních klubů. Abych se přiznala, moc jsem tyhle kluby neměla ráda, ale kdo se má pořád se Sarah hádat? Neustále mě přemlouvala, ať s ní někam zajdu. Byla pravda, že jsem byla často zavřená doma. S výjimkou práce… Ale neměla jsem na společnost lidí moc velkou chuť. Ani nevím proč. Nebo spíš jsem nechtěla vědět proč.

I doma ve Phoenixu jsem se vyhýbala větším davům – ať už to bylo díky mé koordinaci, díky které jsem věděla, že o někoho určitě zakopnu a tak zraním sebe nebo i jeho, ale taky proto, že jsem to prostě neměla ráda. Odjakživa jsem byla samotář, jen Sarah to nebrala jako opravdový život.

Když jsem došly ke klubu, venku už byla tma. Pouliční lampy slabě zářily a odrážely světlo na čerstvě napadaném sněhu.

Sníh – můj další úhlavní nepřítel. Neměla jsem ho ráda ani ve Forks, takže jsem věděla, že ho nebudu mít ráda ani v Kanadě. Problémem však bylo, že tady byl sníh od října do dubna skoro pořád.
Mírně jsem se otřepala, když jsem nechtěně šlápla do závěje. Ta ošklivá, bílá, kašovitá hmota, se mi okamžitě nalepila na botu. Snažila jsem se ji setřepat, ale snaha to byla marná. Nechala jsem sníh sněhem a pokračovala jsem za Sarah.

Klub byl poměrně malý. Vpředu stálo vyvýšené pódium a před ním několik malých stolků, ke kterému se vlezli maximálně čtyři lidi. Naproti vchodovým dveřím, pak stál podlouhlý bar s barovými židličkami. Sarah na nic nečekala a okamžitě zamířila k baru, kde stál Simon a objednával něco k pití.

„Dám si dvojitou skotskou, tady na toho gentlemana!“ křikla Sarah na barmana a přitom bratra dloubla do žeber.

„A dvacet jedna už vám bylo slečno?“ zeptal se barman povýšeně, ale přitom mu to v koutcích cukalo.

„No, tak to si dám radši colu, ne?“ odpověděla hbitě s úsměvem.

I já si objednala kolu, obě jsme popadly naše láhve a všichni jsme si pak šli přisednout ke stolu nedaleko baru. U jednoho stolku už se tísnili tři Simonovi kamarádi ze střední školy. Jednou za čas se takhle scházeli. Párkrát jsem se už s nimi setkala. Hodně mi připomínali mé přátele ze střední ve Forks.

„Vám to ale trvalo,“ ozval se jako první Markus, který svou malou postavou a křivými brýlemi působil dojmem zakřiknutého kluka. Opak byl však pravdou. Neustále byl samý vtip. Někdy to s ním bylo už opravdu k nevydržení.

„Ahoj, Bello!“ zavolal další kluk – jmenoval se Jimmy. Nemohla jsem si nevšimnout jeho rozjasněných očí, pokaždé, když mě viděl. Sarah a Simon si mě už několikrát dobírali, ať s ním zajdu na rande, ale vůbec jsem netoužila po nějakém románku. Navíc, Jimmy mi strašně připomínal Mike Newtona – vzhledově si byli docela podobní a povahově taky tak. Někdy jsem si říkala, jestli Mike nemá náhodou dvojče nebo aspoň bratra.

Poslední, kdo u stolu seděl, byla Vera. Spolu se Simonem tvořili nerozlučný pár víc než rok – byli pořád zamilovaní až po uši.

Vera byla spíš vyšší postavy, s vlasy tmavými a ostříhanými na mikádo. Na obličeji se ji vjímaly dvě velké modré oči, do kterých se Simon tak rád díval.

Myslela jsem si, tedy spíš jsem si byla jistá, že mě Vera nemá ráda. Byla si totiž umanutě jistá, že ji chci Simona přebrat, což bylo naprosto směšné. Simon byl pro mě něco jako bratr.

Tenhle pocit nejspíš musela mít od té doby, kdy mě přistihla, jak se na ně upřeně dívám. Vypadalo to jako kdybych žárlila. To byla na jednu stranu pravda, ale nežárlila jsem na ni, ale na jejich štěstí, které měli a které mě bylo odepřeno. Tohle byl další z důvodů, proč bylo tak těžké zapomínat. Záviděla jsem zamilovaným jejich štěstí a lásku.

Všechny jsem pozdravila a posadila se k dalšímu stolku, který Simon přisunul k tomu jejich. Záměrně jsem si sedla co nejdál od Very a Simona, jenom abych zase nečeřila vody hádky.

„My ještě někoho čekáme?“ zeptala jsem se, když Simon přidával ke stolu další židli.

„Jo, ještě má dorazit jeden kamarád.“

„Znám ho?“ Za víc než dva měsíce jsem poznala hodně Simonových kamarádů.

„Ne. Jmenuje se Jerome…“

Přikývla jsem a stočila jsem zrak směrem k Sarah, která se právě horlivě s Markusem dohadovala, které impresionistický malíř je nejlepší. Vůbec jsem netušila o čem se baví, ale radši jsem to nechala být a raději si hrála se svou lahví koly.

Upřeně jsem sledovala vznášející se bublinky v kole, proto jsem si ani neuvědomila, že vedle mě někdo stojí. Teprve až když se Simon postavil, tak mi došlo, že je tady někdo další.

„Nazdar, Jerome! Už jsem myslel, že nepřijdeš,“ řekl zvesela a zeširoka se usmál.

„Já ti to přece slíbil, ne?“ odpověděl jemný, melodický hlas. Otočila jsem se.

Vedle mě stál kluk v přibližně stejném věku, jako jsem byla já. Na sobě měl džíny, bílou košili a černou koženou bundu. Prostě kombinace, která musela slušet každému chlapovi. Oblečený byl opravdu dobře, ale co mě na něm zaujalo víc, byl jeho obličej. Připadal mi známý, jen mi nějak nedocházelo, odkud ho přesně znám. V obličeji byl nepřirozeně bledý, úzké rudé rty, trochu křivý nos a oči… Zarazila jsem se. Jeho oči byly karamelové… Jako jeho oči, jako oči celé jeho rodiny. Musel si všimnout mého pohledu, protože jeho rozesmátý obličej najednou ztratil jiskru. Překvapivě se na mě podíval.

„Děje se něco?“ zeptal se nedůvěřivě.

„Ty… ty jsi…“ zamumlala jsem zmateně. „Ehm, promiňte. Musím na čerstvý vzduch.“ Vymrštila jsem se ze židle, rychle ho obešla a okamžitě jsem zamířila ke dveřím.

Najednou se mě začala zmocňovat strašná panika a já se snažila, co nejrychleji dostat pryč. Co nejdál z tohohle klubu, co nejdál od těch karamelových očí, co nejdál od něj…

Vyrazila jsem dveře s takovou silou, že mě to samotnou překvapilo. Teprve teď jsem se začala celá klepat, sama nevím, jestli to bylo zimou nebo strachem, který začal nade mnou převládat.

Jedním jsem si byla jistá. Nejenom ve Forks žijí upíři, ale i tady v malém městě na jihovýchodě Kanady žijí ti, co pijí krev. Zhluboka jsem se nadechla…

To musím mít na upíry takové štěstí zrovna já?