Stíny dnů

Autorka: Happy

2.

Neustále jsem zírala na tabuli odletů a příletů. Byla jsem v Seattlu na letišti a pořád se rozhodovala, kam jít. Kde začít svůj nový život… Mám se snad vrátit do Phoenixu, do našeho starého bytu? Nebo mám odjet za Renée na Floridu? Každý nápad, který jsem dostala se mi zdál stále více nereálnější…

Docela dlouho jsem zírala na tabuli, než jsem si všimla jednoho letu, který mě zaujal. Seattle – Toronto… Ještě když jsem žila ve Phoenixu, měla jsem na škole dobrou kamarádku. Jmenovala se Sarah, ale s rodiči se museli odstěhovat do Kanady. Chvíli jsme si se Sarah psali, ale pak se naše dopisovaní nějak utlumilo. Poslední, co jsem věděla, bylo, že bydlí někde blízko Toronta, někde v Cambridge.

Na nic jsem nečekala. Doběhla jsem k přepážce…

„Máte ještě volné místa na letu do Toronta?“ vyhrkla jsem ze sebe. Slečna obsluhující u prodeje letenek se na mě vyjeveně podívala, ale pak přece jen nastartovala počítač, ve kterém našla ten správný spoj.

„Máte štěstí, ještě tady máme několik volných míst,“ řekla a mile se na mě usmála. „Budete si přát místo u okýnka?“

„To je mi jedno,“ řekla jsem a na pult ji vysypala všechny své úspory, abych mohla zaplatit letenku.

Když jsem se usadila na své místo v letadle, nedokázala jsem uvěřit, že to opravdu dělám, že opouštím všechno to krásné, co jsem ve Forks poznala. Najednou mě přepadl velký pesimismus a já se chtěla vrátit. V hlavě mi křičel hlásek, který mi říkal, ať se vrátím, ať neblázním, ale byl tady hlásek druhý, silnější, který říkal, že je to správné rozhodnutí a že musím zapomenout. Srdce mi říkalo, že je to špatně, ale já věděla, že časem zmlkne a pochopím, že jsem udělala dobře.

Ještě jednou jsem se podívala na zamračený Seattle, zahalený hustými mraky a pak jsem stáhla okýnko, které jsem mohla vytáhnout až v Torontu – v místě, kde jsem chtěla začít nový život.

Letiště v Torontu bylo neskutečně velké. Chvíli mi trvalo než jsem se prodrala přes ten dav lidí, ven z haly. Ale když jsem vyšla ven, zarazila jsem se. Co dál? Představovala jsem si to až příliš jednoduše. Myslela jsem si snad, že Sarah nějak pozná, že se chystá její bývala kamarádka přiletět a prostě mě počká na letišti? Musela jsem být hodně naivní.

„Klid Bells… Přemýšlej,“ zamumlala jsem si pro sebe. Naštěstí jsem se uklidnila a pak jsem se vydala ke stanovišti autobusů. Ještě pořád mi zůstaly nějaké peníze, jenom jsem doufala, že mi to na cestu do Cambridge bude stačit.

Pořádně jsem si ulevila, když mi řidič prodal jízdenku a přitom mi zůstalo ještě docela dost peněz. Sedla jsem si skoro dozadu a za víc než hodinu a půl jsem vystupovala z autobusu ven.

Bylo štěstí, že kousek od stanice byla telefonní budka. Na nic jsem nečekala a okamžitě jsem začala vyhledávat příjmení mé kamarádky v telefonním seznamu.

„Wrightovi, Wrightovi…“ mumlala jsem si pro sebe. Pořádně se mi ulevilo, když jsem v seznamu našla jméno odpovídající mamce Sarah. Jenom jsem doufala, že je správné.

Když už potřetí telefon zazvonil a stále ho nikdo nebral, začala jsem propadat panice. Co když to není ta Sarah Wrightová se kterou se znám? Co když se přestěhovali? A co když teď není nikdo doma? Co budu dělat, když mám v kapse jenom pár dolarů?

„Haló?“ ozvalo se najednou do telefonu. Ze srdce mi spadl velký balvan.

„Ehm… haló? Dobrý den, můžu mluvit se Sarah?“ vyhrkla jsem ze sebe a přitom doufala, že mám správné číslo.

„Jistě, hned vám ji zavolám,“ řekl milý ženský hlas. To musela být určitě mamka Sarah. Byla na mě vždycky milá.

„Haló?“ ozvalo se ze sluchátka a já si byla okamžitě jistá, že je to hlas mé kamarádky.

„Sarah, jsi to ty?“ řekla jsem nevěřícně, naprosto šťastná. „Tady je Bella… Bella Swanová.“

Nastalo ticho. Vyděsila jsem se. Co když si mě už nepamatuje?

„Páni! Bells!!!“ křikla Sarah. „Ani nevíš, jak ráda tě slyším!“

„Já tě taky ráda slyším,“ odpověděla jsem usměvavě.

„Povídej, jak se máš?“

„Ehm… celkem dobře. Víš Sarah, právě stojím na hlavní autobusovém nádraží v Cambridge.“

„Cože?“

„No, jsem tady u vás…“

„Dej mi pět minut,“ vyhrkla ze sebe a  dřív než jsem stihla cokoliv odpovědět, zavěsila. Musela jsem se usmát. Byla pořád stejná - zbrklá a horlivá.

Trvalo to asi dvacet minut než Sarah dorazila. Vždy měla sklony k přehánění, takže jsem se ani nedivila, když přijela tak pozdě.

„Bells!“ křičela na mě přes celé parkoviště. Byla ráda středem pozornosti.

„Páni, ani nevíš, jak ráda tě vidím!“ vykřikla a vrhla se mi kolem krku. I já sem ji objala. Byla jsem ráda, že ji zase vidím. Sarah byla jedna z mála lidí, se kterými jsem si rozuměla.

Bylo to pět let, co jsme se viděli naposledy. Od té doby se Sarah skoro vůbec nezměnila. Vždy byla vyšší než já a to od dost. Se svými sto sedmdesáti sedmi centimetry a se svou hubenou postavou, mohla dělat modelku. Což byl taky její sen. Dlouhé hnědé vlasy, měla rozpuštěné a zachumlaná byla do hrubého kabátu s kožešinou.

„Musím říct, vůbec ses nezměnila,“ řekla jsem mile.

„Ty taky, ještě ses pořád neopálila?“ začala mě popichovat. Moc dobře si pamatuju, jak využívala každou chvíli, aby mě vytáhla na slunce, ale ať se snažila, jak se snažila, já se nikdy neopálila.

„To víš, já na slunce moc nebyla…“

„Já vím, tak pojď půjdeme k nám a ty mi musíš po cestě vyprávět, co je nového… Jak se má Renné? A co nového ve Phoenixu? A co Michael Drake? Pořád na mě myslí? Musíš mi všechno vyprávět.“

Zazubila jsem se na ni. Tohle byla celá Sarah. Pusa se ji vůbec nezastavila a já za to byla ráda. Aspoň sem se mohla vzdálit od myšlenek na Forks a na všechny, které jsem tam nechala.

„Mami! Už jsme tady!“ křikla Sarah do domu, jen co jsme vešli dovnitř.

„Bello, tak ráda tě vidím!“ ozvala se paní Wrightová z předsíně a hned mě pevně objala. Měla jsem ji vždycky ráda. Byla si Sarah docela podobná. Akorát na tváři měla více vrásek a ani její oči, blankytně modré se už nesmály tak jako dřív.

„Paní Wrightová, ráda vás zase vidím,“ řekla jsem pravdivě. Opravdu to byla skvělá osoba.

„Jen pojď dál. Počítám, že u nás přespíš, takže jsem ti už nachystala pokoj.“

„To jste si nemusela dělat starosti, já bych se vyspala i na pohovce.“

„Co to povídáš,“ řekla naoko rozzlobeně. „Víš, že ty si byla u nás doma vždy vítaná, jako naše druhá dcera. Navíc Simon teď odjel na univerzitu, takže máme volný pokoj. Sarah, jdi Bellu doprovodit nahoru.“

Dřív než jsem stihla cokoliv namítnout, tak už mě Sarah táhla do patra. Na konci chodby mě zavedla do dveří napravo.

„Já to pořád nechápu, Bells. Co že ses najednou tady tak objevila?“ začala mě zpovídat při cestě do pokoje.

Zarazila jsem se. „Do háje Bello, co sis myslela?“ pomyslela jsem si a honem jsem začala vymýšlet nějakou lež.

„To víš, máma se znovu vdala. Její přítel Phil je fotbalista, takže musí hodně cestovat,“ usmála jsem se a doufala, že mi bude Sarah věřit.

Chvíli si mě nedůvěřivě prohlížela.

„Tohle je Simonův pokoj?“ řekla jsem a snažila se protáhnout kolem ní do pokoje. Věděla jsem, že zpověď jen tak neskončí.

Pokoj byl malý, zařízený do tmavších barev, jak by se dalo od kluka čekat. Po stěnách byly všemožné plakáty skupin a samozřejmě aut, které jsem ani neznala.

„Jak se má vůbec Simon?“ začala jsem se vyptávat. Sarah a Simon byli dvojvaječná dvojčata. Vůbec si ale nebyli podobní. Sarah byla hubená a vysoká, Simon byl menší a víc při těle. Na škole si ho hodně lidí dobíralo, ale já a Sarah jsem ho rády braly mezi sebe. Byl to fajn kluk.

„Jo, dobře. Dostal se na Torontskou univerzitu díky stipendiu. To víš, vždycky to byl šprt, tak se to dalo čekat. Zrovna včera odjel, ale za tři dny by se měl vrátit.“

„To je fajn, ráda ho zase uvidím,“ usmála jsem se a do šuplíku jsem si dala několik málo svých věcí.

„A co táta? Ještě pořád pracuje s počítači?“

Sarah se mírně zamračila. Její dobrá nálada byla pryč… „Víš, táta před třemi roky zemřel…“ řekla tiše.

Zarazila jsem se. „Já… promiň, to jsem nevěděla,“ šeptla jsem tiše.

„Ne, to je dobrý,“ vyhrkla ze sebe. „Nemohlas to tušit. Táta měl rakovinu, nedalo se nic dělat,“ řekla a přitom si utřela slzu, která ji omylem stekla.

„To je mi opravdu líto.“ Na nic jsem nečekala a pevně jsem ji objala.

„V pořádku. Už jsme se přesto dostali, ale před mámou buď radši opatrnější. Ještě ji občas vídám, jak brečí nad tátovou fotkou.“

„Já nevím, neměla bych radši odjet? Můžu se ubytovat v nějakém motelu.“

„Co blázníš?“ vyhrkla. „Náhodou, aspoň se může trochu rozptýlit… Bude ráda, když uslyší nějaké novinky z Phoenixu.“

„Tak toho asi moc nebudu. Ve Phoenixu jsem nebyla už přes dva roky.“

„Cože? To jste tak hodně cestovali?“

„Popravdě ani ne. Byla jsem u táty ve Forks.“

Sarah se mírně zašklebila. Jednou jsem ji totiž přemluvila, aby jela se mnou. Moc se jí tam nelíbilo. Pořád bylo zataženo a navíc pršelo a déšť byl jejím hlavním nepřítelem.

„Ve Forks? Co tak najednou?“

„Ale… Nechtěla jsem se každou chvíli stěhovat a navíc jsem chtěla odmaturovat na místě, kde budu chodit aspoň rok v kuse. Docela se to dalo,“ zalhala jsem. Kdyby věděla, co všechno v takovém malém zapadlém městečku se dá dělat a koho všechno tam můžu potkat, divila by se.

„Jak to, že si najednou tak odjela?“

„Už mě to tam přestalo bavit,“ zamumlala jsem a dávala si přitom věci do šuplíku. Doufala jsem, že Sarah neuvidí slzy, které se mi draly do očí při vzpomínce na město, kde jsem potkala jeho – Edwarda.

„Jsem moc ráda, že ses tady ukázala!“ vyhrkla za sebe a pevně mě objala.

„To i já,“ řekla jsem tiše.

„Fakt si v pořádku?“ prohlížela si mě nedůvěřivě. Sarah mě znala až moc dobře nato, aby věděla, že něco skrývám.

„Hele, Bells. Znám tě opravdu dlouho. Co se stalo?“

Sarah se to ze mě snažila dostat za každou cenu. V krku se mi udělal knedlík. Nevěděla jsem, co říct. Pravdu? Že jsem utekla od upíra, do kterého jsem se beznadějně zamilovala? To by mi ani takový bláznivý člověk jako Sarah nevěřil.

„Holky, pojďte se najíst!“ ozvalo se zdola a já byla ráda, že tenhle nepříjemný rozhovor můžeme odložit.

„Asi by jsme měli jít.“ řekla jsem a protáhla jsem se kolem Sarah.

„Bells?“

„Ano?“

„Ještě jsme neskončili…“ řekla mile a prošla kolem mě.

„Tohle nebude lehké.“ pomyslela jsem si a pomalým krokem jsem se vydala za ní.