Stíny dnů

Autorka: Happy

16.

Mírně jsem pohladila Bextera po hlavě. Ten sebou jen zavrtěl a spal dál.

„Bude v pořádku,“ ozval se nade mnou Carlisle. „Ztratil sice hodně krve, ale vypadá to, že má tuhý kořínek,“ usmál se povzbudivě.

„To tedy má…“ pousmála jsem se. Ještě naposledy jsem se na něj podívala a nechala jsem ho samotného v pokoji. Pak jsem se vydala za Carlisleem do obýváku, kde byli už shromážděni ostatní. Já se posadila vedle Edwarda na gauč. Okamžitě mě chytil za ruku a lehce mi ji stisknul. Usmála jsem se na něj a musela jsem opět žasnou nad jeho krásou. Teď když jsem byla upírem, mi přišel ještě krásnější.

„Bello, myslím, že ti dlužím omluvu.“

Otočila jsem se za původcem téhle věty a zamračila jsem se. „Nevím, za co by ses mi měl omlouvat, Emmette.“

„Víš, za to co se stalo v lese…“

„Oh, myslíš to, jak si se mnou praštil o strom?“ Pousmála jsem se.

Emmett přikývnul a zatvářil se kajícně. Usmála jsem se ještě víc. „To nic nebylo. Přišlo mi to, jako kdyby mě vítr odvál někam stranou. Takový lehký větříček…“ škádlila jsem ho. Úsměv se mi ještě víc rozšířil, když jsem si všimla, jak se naštval.

„Větříček?“

„O větříčku se ani mluvit nedalo… Bylo to spíš jako kdyby mě někdo pohladil.“

„Pohladil? Hele, možná seš moje sestra, možná seš novorozená, ale tebe přeperu kdykoli, jakkoliv…“ řekl sebevědomě a mě neušlo, jak se mu bicepsy v pažích hrozivě natáhly.

Rosalie protočila oči v sloup. „No jistě, miláčku…“ řekla konejšivě. „Ale tohle si vyřešíme jindy. Teď by jsme měli vyslechnout Bellu a pochopit, co se vlastně stalo.“

Nadechla jsem se. Věděla jsem, že to nemusím dělat, ale bylo to tak automatické, že mě vůbec nenapadlo, nedělat to.

„No, ani nevím, kde začít.“

„Tak třeba začni s tím, kdo tě vlastně kousnul a přeměnil tě.“

Zamračila jsem se. „Jde o to, že mě nikdo nekousnul.“

„Cože?“ vyjekl Emmett a zmateně mě pozoroval – tak jako ostatní.

„Vím, že je to šílené, ale je to tak. Pamatuji si, že jsem se praštila do hlavy, cítila jsem krev a pak si pamatuju tu šílenou bolest proměny a potom už jenom, že jsem se vzbudila jako upír.“

„Ale to je nemožné… Carlisle?“ Rosalie se otočila směrem k blonďatému upírovi. Ten byl však ztracený ve vlastních myšlenkách.

„Myslíš, že je to možné?“ zeptal se Edward vedle mě. Zmateně jsem se na oba podívala.

„Co?“

„Je to spíš jenom teorie. Ale zatraceně možná teorie…“

Všichni v místnosti, teď pozorovali Carlislea.

„O co jde?“ zeptala jsem se a zkoumavě ho pozorovala.

„Pokusím se ti to vysvětlit,“ začal, „jed, díky kterému se z člověka stane upír, pracuje na tom principu, že se naváže na lidské buňky. Dokáže jim dát tak neuvěřitelné vlastnosti, jako je nadlidská rychlost, síla a ostatní schopnosti, které upíři mají. Jenže u tebe to bylo jiné. Tenkrát, když se tě Edward pokusil přeměnit v upírku se to nepodařilo. Dělal jsem nějaké testy a zjistil jsem, že upíří jed se jako kdyby odmítal spojit s tvými lidskými buňkami a teď už jsem asi pochopil proč. Nebyl to jed, který se odmítal spojit – byly to tvé buňky, které zabraňovaly jedu, aby se na ně navázal. Jenže jed z tvého těla nezmizel jen tak – místo toho se musel nashromáždit v nějaké části tvého těla a čekat na příležitost, kdy jsi byla slabá a kdy tvé buňky nebyly schopné tě zachránit a to bylo nejspíš tenkrát, když ses tak praštila do hlavy. Kdybys v sobě neměla ten upíří jed, nejspíš bys tam tenkrát zemřela.“

Bezděky jsem se otřásla hrůzou. „Proboha…“ zamumlala jsem.

„Teď už jsi ale v pořádku,“ ozval se vedle mě konejšivě Edward a usmál se na mě svým obvyklým křivým úsměvem. Věděla jsem, že kdyby mé srdce ještě bylo, právě by vynechalo několik úderů.

Okamžitě jsem se snažila zahnat myšlenku toho, kdyby mě tenkrát Simon se Sarah našli mrtvou. Bylo ticho…

Záměrně jsem téma stočila jinam. „Ale něco mi vysvětlete… Co se stalo s vašim domem ve Forks?“

Esme se naštvaně podívala z okna. Carlisle si povzdechl. „Došlo k velkému nedorozumění. Jak jsem se od Alice dozvěděl, znáš Jeroma, že ano?“

Přikývla jsem. „Ano, je to Simonův kamarád a spolužák. Seznámil nás spolu. Okamžitě jsem poznala, že je upír. Docela jsme se spřátelili, dokonce u mě dva týdny byl. Do teď sice nechápu proč…“ odmlčela jsem se. „Co se děje?“

Všimla jsem si, že Edward se třese vzteky. „Ten grázl, co si o sobě myslí?!“ vykřiknul naštvaně a pěstí praštil do malého konferenčního stolku, který se roztříštil na malé kousky. Esme na něj vrhla naštvaný pohled, ale pak se opět zadívala ven z okna.

„Tak vysvětlíte mi, o co jde?“ zeptala jsem se znovu, když jsem viděla, že se nikdo nemá k odpovědi.

„Vypadá to, že to nedorozumění je větší, než jsem si myslel,“ ujal se slova znovu Carlisle.

„Nedorozumění?“ zavrčel vedle mě Edward. Něco ho pěkně naštvalo a já se přála dozvědět, o co tady vlastně jde.

„Nevím, kolik toho o Jeromovi víš, tak se toho pokusím říct co nejvíc, abys to pochopila. Jerome je velice starý upír. Před přibližně sto lety žil na Aljašce u sester z Denali.“

Přikývla jsem, že rozumím a tím jsem ho pobídla k pokračování. „Žili spolu dlouhá léta, ale Jerome se přeci jen v něčem odlišoval. Měl velké ideály, které se však neshodovaly s ideály Volturiových. Chtěl vytvořit svět, ve kterém by vládli upíři a jak jistě víš, královská upíří rodina se snaží, aby upíři zůstali neobjeveni.“

„Ale proč? Nebylo by pro ně lepší získat moc?“ zeptala jsem se.

„To ano, ale kdyby nad světem získali vládu upíři, jak dlouho myslíš, že by jejich zdroj obživy vydržel?“

„Ah… Lidé by asi neměli moc šancí…“

Carlisle přikývnul. „Jenže tohle Jerome nevidí. Jediné co dokáže vidět je cíl – svět s vládnoucími upíry. Jistě, on sám dává přednost zvířecí krvi před lidskou, ale i tak – kolik na světě existuje zvířat a co by se vůbec stalo, kdyby přestal na Zemi existovat život?“ Na okamžik se vzdálil někam do svých myšlenek a pak pokračoval dál.

„Volturiovi viděli v Jeromovi hrozbu, ale když se před přibližně dvaceti lety ztratil, přestali se o něj zajímat. Jenže najednou, z ničeho nic, se znovu objevil. Právě v Denali a prosil sestry o pomoc. Ty se rozhodli mu vyhovět, ale příliš pozdě si uvědomili, do čeho se to namočili. Jerome je jenom využil, jenže tím vzbudil spícího obra. Volturiovi dorazili do Denali a odvezli sestry sebou do Itálie před Ara, Marca a Caia.

Tanya nás požádala, abychom našli Jeroma. Jedině on mohl všechno objasnit. Jenže v Itálii mezitím došlo k omylu, kdy si Volturiovi všechno špatně vyložili a obvinili nás z toho, že jsme se přidali k Jeromovi a jeho spiknutí. Vyhrožovali nám. Jako důkaz toho, že se nejedná o plané výhrůžky nám spálili dům.

Když se nám stále nedařilo najít žádnou stopu, která by k Jeromovi vedla, rozhodl jsem se odjet do Itálie a promluvit si s Arem a jeho bratry osobně. Bylo to těžké, ale nakonec jsem je přesvědčil, že se jedná pouze o špatnou souhru náhod.“

„A co ty osoby v kápích v lese?“

„Ah… To byla Jane a dva její nohsledi. Aro je nestačil v čas informovat o tom, co se v Itálii stalo. Teprve až jsem přijel, tak jsem jí všechno vysvětlil. Počítám, že je už na zpáteční cestě domů.“

Otřásla jsem se hrůzou. Opravdu to byl ten Jerome, kterého jsem znala? Nevěřila bych, že by někdy dokázal někoho ohrozit. Zdál se mi sympatický, obyčejný – ne nějaký rebel, který touží po ovládnutí světa. Bylo tohle vůbec možné?

„Jsi v pořádku?“ zeptal se Edward vedle mě. Chvíli jsem byla ztracená ve vlastních myšlenkách, pořád jsem nemohla tomu všemu uvěřit.

„Ano…“ dostala jsem ze sebe zmateně. „Jenom tomu nemůžu uvěřit. Jerome se zdál být…“ Ani jsem nedokázala popsat, jaký mi přišel.

„…prostě normální. Nikdy bych nevěřila, že má takové plány.“

Edward se zamračil. „Zdání někdy může klamat.“

„Bello, jak si to myslela tím, že u tebe dva týdny byl?“ zeptal se Carlisle a upřel na mě zkoumavý pohled.

„Jednou v noci jsem slyšela klepání na okno. Byl to Jerome a prosil mě, jestli bych u mě nemohl na pár dní zůstat. Nejdřív se mi to zdálo hodně podezřelé, věděla jsem, že měl něco s Volturiovými, sám se mi i k tomu přiznal, ale nechtěla jsem vědět, o co jde. Ujišťoval mě, že se mi nehrozí nebezpečí. Dva týdny se neustále potuloval v mé blízkosti a pak zmizel. Prostě odešel…“

Periferním pohledem jsem viděla, že Edward zuří. Poznala jsem to i podle toho, jak křečovitě svíral mou ruku.

Otočila jsem se na něj a povzbudivě jsem se usmála. „Ale už je to za námi, ne?“ Svůj zrak jsem stočila opět ke Carlisleovi. „Chci tím říct, Jerome už nám dá pokoj, že?“

Carlisle si povzdechl. „V to doufám…“

Zamračila jsem se a otočila jsem se zpátky k Edwardovi. Ten se zamyšleně díval někam do rohu místnosti. Viděla jsem, jak pevně zatíná čelist.

Když se konečně ke mně otočil, v očích měl bolest. „Bello, je mi líto, že…“ Okamžitě jsem mu přiložila prst na ústa. Moc dobře jsem věděla, co mi chce teď říct, ale já to nechtěla slyšet. Nechtěla jsem na to teď vůbec myslet.

„Edwarde, co se stalo, stalo se… Jerome je teď už minulost, ano?“

Sklopil pohled, věděl, že mám pravdu, ale nechtěl ji akceptovat. Nakonec přeci jen povolil.

„Máš pravdu…“ šeptl.

Alice v koutu místnosti se usmála. „Myslím, že sebou budeš potřebovat nějaké oblečení.“

„Cože?“ otočila jsem se na ni. Alice na nic nečekala a vyběhla do patra. Chvíli na to se vrátila s kupkou oblečení.

„To se při prvním lovu stává. Budeš trochu od krve…“ usmála se na mě a já byla ještě víc zmatenější. Ostatní se začali smát, jen já se mračila.

„Myslel jsem, že nedokážeš vidět Bellinu budoucnost,“ řekl Emmett s úsměvem.

„To je pravda,“ otočila se směrem k němu, „ale ještě pořád dokážu vidět Edwardovu budoucnost. A vidím ho na lovu s Bellou…“

„Nejspíš mi nějak uniká pointa.“ Ozvala jsem se zamračeně.

„Bello, nemáš tak náhodou žízeň?“

Na okamžik jsem se zamyslela. Opravdu, kde byla ta ostrá, bodající bolest mého hrdla? Jen jsem na ni pomyslela, tak byla zpátky – v plné síle a propalovala nejen mé hrdlo, ale každou částečku mého těla.

Zasténala jsem a hlavu jsem složila do dlaní. Rázem, jako kdyby přestalo všechno kolem existovat a já se soustředila jenom na krev. Byla opravdu blízko. Zvedla jsem hlavu a začala jsem hypnotizovat schodiště do patra, které vedlo i do pokoje, kde ležela potenciální příležitost nakrmit se – Bexter.

„Bello?“ Edward do mě jemně šťouchl a já se rázem probrala z transu.

„Radši půjdeme, nebo za sebe neručím.“

Okamžitě jsem vyskočila na nohy a zamračeně jsem se podívala na schodiště. Vyběhla jsem ven. Byla jsem překvapená, když mě následoval jenom Edward.

„Ostatní nejdou?“

„Ne, chtějí nám nejspíš nechat trochu soukromí,“ řekl a přitom mi do rukou dal hromádku oblečení. Usmála jsem se.

Oba jsem se rozběhli a zastavili jsme se na až na okraji malé louky.

„Co mám dělat?“ Vůbec jsem netušila, jak lovit.

Edward se usmál. „Poprvé je to vždycky nejtěžší, ale musíš věřit svým instinktům. Soustřeď se. Zavři oči a věř jenom svému čichu a sluchu.“

Poslechla jsem ho. Netrvalo to dlouho a já slyšela rovnou několik srdcí. Přišlo mi to, jako kdybych to dělala celý život. Vystartovala jsem velkou rychlostí a skočila jsem rovnou mezi stádo srnek. Dřív než stihli zareagovat jsem jednu z nich popadla pod krkem a okamžitě jsem se zakousla do její krční tepny. Ten pocit teplé krve, proudící mi dolů krkem, byl báječný. Cítila jsem, jako kdyby mi v žilách zase proudila krev, jako kdybych byla osvobozená od všeho těžkého na světě.

Jen co jsem srnku vypila, vyrazila jsem opět za stádem, které neuteklo moc daleko a takhle jsem vypila další dvě srnky.

Když jsem skončila, cítila jsem se úžasně. Uslyšela jsem zachichotání. Otočila jsem se a uviděla jsem Edwarda, jak se opírá o strom a zkoumavě mě pozoruje.

„Co je?“ zeptala jsem se, pořád se tak podivně usmíval.

„Já jen, že Alice měla pravdu.“

Podívala jsem se na své tričko, které původně bylo bílé. Teď bylo právě naopak červené.

Pokrčila jsem rameny.

„Musím říct, že sis vedla báječně. Skoro jsem ti nestačil, jak rychle jsi vyběhla,“ usmál se.

„Měla jsem velkou žízeň.“ Přišla jsem k němu blíž a vzala si od něj tričko, které jsem při běhu upustila. Stáhla jsem si ze sebe tričko promočené krví. Vůbec jsem si neuvědomovala, že teď stojím před Edwardem jenom v podprsence, ale jak jsem si všimla, on si toho byl vědom moc dobře. Doslova mě propaloval pohledem.

„Děje se něco?“ zeptala jsem se s úsměvem. Odtrhl ode mě svůj zrak a zadívala se někam do lesa.

„Pane Cullene, opravdu by jste tak neměl zírat na svou ženu,“ řekla jsem s ještě větším úsměvem. Viděla jsem, jak Edwardovi přelétl přes obličej výraz pobavení, a pak se znovu usmál.

„Mám to brát tak, paní Cullenová, že mě svádíte?“ Hlavu naklonil na bok a přitom mě propaloval pohledem.

„A kdyby?“ řekla jsem a přistoupila jsem k němu blíž. Ruce jsem mu obmotala kolem krku a okamžitě jsem se k němu přitiskla.

Vůbec mi neodpověděl, místo toho mě začal líbat. Nejdřív na čelo, pak na nos, projížděl od lícní kosti směrem k bradě až ke krku.
Cítila jsem, že se celá třesu, ale nebylo to strachem nebo zimou – právě naopak, bylo to vzrušením.

Edward si se mnou hrál, věděl to moc dobře a taky věděl, že už to dlouho nevydržím. Tiše jsem zasténala a viděla jsem, jak se mu na tváři objevil vítězný úsměv.

„Dostal jsem tě,“ pošeptal mi do ucha, a pak mě lehce políbil. Mě to ale nestačilo a začala jsem ho dravě líbat.

Když jsme se po několika minutách od sebe odtrhli, ani jeden jsme nepotřebovali slova k tomu, abychom řekli, co cítíme. Naše pohledy to říkali jasně…

Miluji tě…

Láska má svoje iluze a každá iluze má svůj zítřek. Proto se už tolik milenců rozešlo proto, že nevěřili, že jsou spojeni navždy. Skutečnou zkouškou je bolest a štěstí. Když dvě bytosti prošli touto dvojitou zkouškou života, rozvinuli v ní svoje chyby a svoje přednosti, ověřili si svoje povahy, můžou jít až za hrob, držíc se za ruce.

Honoré de Balzac

Ty jsi můj život, ty jsi můj svět, ty jsi má existence…

KONEC PRVNÍ ČÁSTI