Stíny dnů

Autorka: Happy

10.

Když jsem se ráno probrala, cítila jsem se zase fajn. Nevím, čím to bylo, ale rázem se mi všechno zdálo jiné – lehčí a optimističtější. Ano, sice se ve mně pořád ozývala rána, kterou způsobilo setkání se sestrami Cullenovými, ale skoro jsem ji nevnímala. Cítila jsem se šťastnější, i když nevím proč.

Na konci týdne jsem si na schůzku v parku už ani nevzpomněla. Bylo to dobře. Aspoň tedy pro mě. Snažila jsem se vyhýbat jakýmkoli vzpomínkám, které se týkaly kohokoli z Cullenů a cítila jsem, že mi to jenom prospívá.

A takhle utekl další měsíc. Culleny jsem už neviděla a byla jsem za to ráda. Jenže mi vrtalo hlavou něco naprosto jiného. Proč jsem už skoro měsíc neviděla Jeroma? Vyhýbal se mi snad? Proč Alice říkala, že mě před ním ochrání? Čím víc jsem se snažila přijít na kloub tomu, co se tady děje, tím víc jsem si připadala zmatenější.

Unaveně jsem se svalila do křesla. Dneska jsme měli na dílně frmol, takže jsem se ani na chvíli nezastavila. Proto jsem byla ráda, když jsem dorazila domů a mohla jsem odpočívat.

Bexter mi složil hlavu do klína. Jasně mi tím dával najevo, že by šel rád ven. Přece jen musel trčet odpoledne zavřený doma. Ani jsem se mu nedivila.

Povzdechla jsem si. „Dobře, tak půjdeme. Ale jenom na chvilku, jsem utahaná…“

Namáhavě jsem se vyškrábala z křesla, převlékla jsem se do něčeho sportovnějšího a o chvíli později už Bexter vesele pobíhal po parku.

Slunce dneska opravdu nepříjemně pálilo. Muselo být něco kolem třiceti stupňů. Bylo zvláštní, jak rychle jsem si stihla odvyknout na slunce, které ve Forks chybělo. Za to ve Phoenixu jsem si ho užila až až.

Uvědomila jsem si, že jsem už dlouho nemluvila s Renné. Vím, že kdybych ji zrovna teď zavolala, určitě by se věnovala józe nebo nějaké jiné aktivitě, kterou zrovna objevila na internetu. Občas jsem ji i Charliemu volala. Přesto ani jeden z nich netušil, kde jsem. Abych se přiznala, nechtěla jsem, aby to věděli. Bylo to tak lepší. Sice nevím, jestli pro mě nebo pro ně, ale tak nějak jsem doufala, že nejspíš pro všechny stejně.

Stejně by mě jenom přemlouvali, aby se vrátila domů a to jsem nechtěla. Měla jsem tady nový život a ten jsem nehodlala měnit.

„Ahoj,“ ozvalo se nade mnou. Překvapeně jsem zvedla hlavu.

„Simone, co ty tady?“

„Nic moc, jen jsem měl kousek odtud schůzku. Co ty? Na procházce s Bexterem?“ zeptal se s úsměvem, když viděl, jak se Bexter snaží dostihnout veverku.

Místo odpovědi jsem se jenom usmála. „Nechceš si na chvilku sednout?“ přitom jsem mu pokynula vedle sebe na lavičku.

Přikývnul a posadil se. Chvíli jsme byli oba ticho a pozorovali jsme Bextera.

„Vzpomínala jsem zrovna na mámu.“ Vypálila jsem to ze sebe, ani nevím proč. Nejspíš se mi chtělo jenom ulevit. Možná se mi po ní stýskalo víc, než jsem si dokázala připustit.

„Měla by ses za ní jet podívat,“ nabádal mě.

Zakroutila jsem hlavou. „To by nebyl dobrý nápad. Přemlouvala by mě, ať u ní zůstanu a mám strach, že bych tam opravdu zůstala. Navíc, nejsem u pana Millese zas tak dlouho, aby si mohla nárokovat dovolenou.“

Simon pokrčil rameny a dál to nekomentoval. To mi přišlo zvláštní. Simon byl vždycky ten, který mě přemlouval, abych rodičům řekla, kde jsem a co dělám. Zkoumavě jsem si ho prohlížela. Pod očima měl kruhy, oči upřené někam do neznáma. Vypadal unaveně a sklesle.

Nejspíš si všimnul, jak si ho prohlížím, proto stočil pohled jinam. Já se ale nedala.

„Děje se něco?“

Smutně se pousmál. „Nic důležitého.“

„To vidím,“ odvětila jsem sarkasticky. „Za tvrdohlavého člověka jsem tady měla být vždycky já, ne?“ Zkusila jsem to s úsměvem, ale moc to nešlo.

„Tak dobře, možná bys mi mohla pomoct.“

„Možná, zkus to.“

„Jde o Jeroma…“ řekl sklesle. „Víš, znám ho už docela dlouho. Vždycky mi něco tajil a mě to nijak nevadilo, bral jsem to jako jeho věc. Jenže teď…“ Zamyslel se. Jako kdyby se ve své paměti snažil vylovit něco, co mu nedávalo smysl.

„Víš, před třemi dny, když jsem se vracel večer z přednášky, mě zastavila dva chlápci. Měl jsem Jeromovi vyřídit vzkaz.“

Pořád mi to nedávalo smysl. „No a? To je přece –“

„Ty to nechápeš, Bells. Nevidělas je…“ V jeho očích jsem najednou dokázala vyčíst i strach. Mohli ti, kteří Simona vyděsili, být upíři?

„Bylo to děsivé,“ pokračoval, „byli mohutní, silní. Jeden z nich mě jednou rukou chytnul pod krkem a vyzvednul mě do vzduchu.“

Zalapala jsem po dechu.

„Jenže to nebylo to nejhorší. Kdybys viděla jejich oči. Byly rudé…“ Na chvíli se odmlčel. „Bylo to odporné a opravdu strašidelné.“

Bylo ticho. Jediné, co jsem slyšela, bylo mé srdce, které burácelo jako kostelní zvon. V hlavě se mi navíc rozezvonil hlasitý alarm – něco bylo špatně.

Opatrně jsem se dotkla jeho ramene. Cítila jsem, že se třese. Musel to být opravdu hodně strašidelný zážitek.

„Simone,“ špitla jsem. „Nemusíš se bát, určitě se to všechno vysvětlí.“ Nevím, jestli jsem chtěla uklidnit jeho nebo sebe samu.

Unaveně si promnul oči. „V to doufám. Nejhorší je, že jsem Jeroma už víc jak dva týdny neviděl a neodpovídá mi na vzkazy. Víš, nerad bych ty chlápky zase potkal.“

„Však on se objeví, uvidíš. Nejel třeba za svou rodinou?“

Pokrčil rameny. „To netuším.“

„Jak říkám, určitě se objeví,“ povzbudivě jsem se na něj usmála. I jemu se na tváři objevil úsměv. Poznala jsem, že se mu aspoň trochu ulevilo.

„Díky, Bells. Je lepší si s někým promluvit.“

„Kdykoliv se stav, to přeci víš.“

„Jo, máš pravdu,“ znovu se usmál, ještě vřeleji. „Já už radši půjdu,“ s tím se postavil.

„A Simone?“ Nedalo mi to, byla jsem zvědavá.

„Ano?“

„Co to bylo za vzkaz od těch… No víš, od těch chlápků. Kdybych Jeroma náhodou potkala, tak mu to můžu vzkázat.“

Povzdechl si. „Před Volturiovými se neschováš. Abych se přiznal, tohle jméno slyším poprvé. Tys ho už někdy slyšela?“

„Ne…“ zalhala jsem okamžitě. Jak chcete svému kamarádovi vysvětlit, že se jeho nejlepší přítel zapletl s královskou upíří rodinou?

Pokrčil rameny. „Tak nic, já už teda půjdu. Měj se fajn…“

„Ty taky,“ zamumlala jsem, i když jsem ho vůbec nevnímala.

Půl hodiny na to jsme došli s Bexterem domů. Nedalo mi to… Pořád jsem musela uvažovat na Jeromem. Měla jsem to vědět – už tenkrát, když jsme se potkali v tom baru jsem věděla, že je jiný. Něco tajil, jenže jsem to nepoznala hned a nechtěla jsem se vyptávat. Mohla to být obyčejná banalita – jenže to mi teď přišlo absurdní. Od kdy byli Volturiovi pouhá banalita? A navíc, jestli mě tady najdou a zjistí, že nejsem upírem… Tohle nemůže dopadnout dobře.

Opět jsem se unaveně svalila do křesla. Jenže tentokrát to vůbec nebylo únavou, nýbrž novými informacemi, které se na mě vyvalily.

Z nervozity jsem si začala kousat nehty. Co má být, že jsou členové královské rodiny ve městě. Zaručeně nehledají mě, určitě jim jde o Jeroma. Kdyby měli zájem o mě, už by tady dávno byli.

Jenže, co když jenom čekají na vhodnou chvíli? Třeba jim v tom něco brání.

„Zatracení upíři,“ zamumlala jsem. „Copak mi nedají aspoň na chvíli pokoj?“

Naštvaně jsem zatáhla závěs u okna a dopadla jsem na postel. Už mě nebavilo si hrát s upíry na kočku a myš. Baví je to snad? Jde o nějakou zvrácenou hru na život a na smrt? Neužila jsem si jich až dost? Je to snad nějaké prokletí a já je budu vídat do konce života?

Strčila jsem si do uší sluchátka od discmana, pustila jsem si cd na plné obrátky a doufala jsem, že aspoň to mi pomůže na chvilku nemyslet.

Něco okolo mě neustále vrčelo. Občas se do toho ozval ještě jakýsi klepot, ale vrčení bylo intenzivnější. Překulila jsem se na bok, ale prudká rána mě rázem vzbudila.

Uvědomila jsem si, že jsem oblečená usnula na posteli. Tak proč, když už jsem byla vzhůru, vrčení a klepot neustával? Právě naopak, teď jsem obojí vnímala ještě intenzivněji.

Rozlepila jsem své unavené oči a otočila jsem se na budík. Bylo něco před třetí ráno.

„Nech to, Bextere…“ zamumlala jsem rozespale směrem k původci vrčení.

Bexter seděl u okna, zíral na zatažené závěsy a neustále vrčel.  Když se ozvalo mírné zaklepání, napjal se na zadních a zaštěkal. Bylo na něm vidět, že se mu to ani za mák nelíbí. Ani mě se to nelíbilo.

Jak to, že jsme oba slyšeli klepání na okno, které bylo ve třetím patře? Spala jsem snad ještě?

„Bello otevři…“ ozvalo se tiše zpoza okna.

Opatrně jsem přešla k oknu, jako kdybych za ním očekávala Santu Clause, ale přitom se ho bála otevřít, abych nebyla zklamaná.

Vykoukla jsem zpoza závěsu. Leknutím jsem uskočila dozadu.
Jerome byl vzhůru nohama. Držel se oběma rukama parapetu a nohy mu trčely někam nahoru. Na nic jsem nečekala  okamžitě jsem otevřela. Lehkým zhoupnutím se dostal dovnitř.

Bexter začal okamžitě varovně vrčet. Přitom cenil tesáky. Nebyl z nočního návštěvníka vůbec nadšený.

„Díky, že jsi otevřela.“ Jerome přistoupil o krok blíž, ale Bexterův štěkot ho zarazil.

„Tiše Bextere, nebo nás odsud už opravdu vyhodí.“

Pes přestal, přesto však stále ostřížím zrakem nezapomněl hlídat Jeroma. Ten se omluvně usmál. „Promiň, asi jsem tě vzbudil, co?“

Naštvaně jsem si založila ruce na prsou. Tušila, že se mi tahle noční návštěva nebude líbit. „Máš pravdu, vzbudil si mě. Co chceš?“ štěkla jsem ostřeji, než jsem měla v úmyslu.

Jerome byl z mého chování překvapený. „Já…“ Nejspíš jsem ho vyvedla z míry, protože se mu slova najednou ztrácely v ústech. Nevěděl, co má říct.

„Co máš s Volturiovými?“

Jestli byl Jerome někdy v šoku, tak to bylo právě teď. „Jak o nich víš?“

„Mluvila jsem se Simonem. Dva z nich si na něj před několika dny počkali.“

„A sakra,“ zaklel a dosednul na postel. Hlavu složil do dlaní.

„Bello, já potřebuju tvou pomoc,“ zašeptal unaveně.

„Cože?“

„Já… potřeboval bych se u tebe na pár dní schovat.“

„Prosím?“ Hlas mi vystřelil o oktávu výš. Já mám pomáhat upírovi? Bytosti, která by měla být schopná zvládnout cokoli na světě?

Snažila jsem se uklidnit. „Jak… Tedy,“ snažila jsem se uklidnit svůj roztřesený hlas. „Proč si myslíš, že tě tady nenajdou?“

Otočil se na mě s úsměvem. „Nemusíš se bát. Nikdo ti neublíží, nenajdou mě tady.“

Promnula jsem si oči. Tohle bylo šílené. Na jednu stranu byla pravda, že Volturiovi mě mohli už dávno najít, ale nenašli. Jenže, jak to bylo možné?

„Já to nechápu… Co po tobě chtějí Volturiovi? A proč byli Cullenovi ve městě?“

Jerome uhnul pohledem. Určitě teď přemýšlel, jestli mi má lhát, nebo jít s pravdou ven.

Už se nadechoval k odpovědi, ale já ho na poslední chvíli zarazila. „Víš co? Já to nechci vědět… Před víc jak půlrokem jsem si slíbila, že s upíry nadobro skoncuji a to hodlám dodržet. Můžeš tady zůstat, ale pak mi zmizíš z dohledu, protože já chci konečně vést normální život – hlavně daleko od upírů. Platí?“

Pousmál se. „Platí…“

Těch několik dní, kdy u mě měl Jerome zůstat, se nakonec protáhly na dva týdny. Abych se přiznala, Jerome mi nijak obzvlášť nevadil. Byla pravda, že se pohnul tam, kam jsem se pohnula i já – ať už to bylo do práce, do obchodu nebo když jsme šli s Bexterem na procházku a i když zrovna bylo léto a pražilo slunce, Jerome si vždycky našel nějaký způsob, jak mi být nablízku. Buď se schovával v temných uličkách nebo se snažil najít ty nejhlubší stíny.

Jak jsem řekla, jeho společnost mi nějak nevadila. Za to Bexter ho nemohl vystát. Neustále mě hlídal a jen málokdy se ode mě hnul. Zašlo to tak daleko, že jsem ho musela vozit sebou i do práce. Jen co jsem totiž zavřela dveře od bytu, začal Bexter strašlivě kňučet a štěkat a můj domácí z jeho chování neměl zrovna radost.

Proto jsem si v práci vyhrabala jednu starou deku, kterou jsem nechala na dílně. Chlapům naštěstí vůbec nevadil, takže mohl v pohodlí z dálky hlídat Jeroma, který měl ve zvyku se někde okolo potulovat.

Mnohokrát jsem měla na jazyku otázky, které jsem chtěla na Jeroma vytasit, ale věděla jsem, že by se mi odpovědi nelíbily a jenom by mi přivodily špatné vzpomínky. Proto jsem se statečně držela.

Když jsem dorazila z práce, Jerome už byl doma. Byl přeci jen o něco rychlejší.

Bexter ho přivítal svým obvyklým zavrčením a pak se začal věnovat své misce vody. Já si mezitím prohlížela poštu, takže jsem si ani neuvědomila, že Jerome stojí jenom kousek ode mě.

„Bello?“

Překvapivě jsem se na něj podívala. Jenom málo kdy jsme spolu mluvili a když už se tak stalo, většinou to bylo o škole nebo Simonovi a další lidských přátelích, které Jerome měl.

„Ano?“

Bexter okamžitě zpozorněl a poslušně se postavil vedle mě.

„Dnes odcházím.“

„Už?“ Těžko jsem to přiznávala, ale zvykla jsem si na něj a bylo mi líto, že budu zase sama. Sice byla pravda, že jsem měla Bextera, ale přeci jen – Jerome mi aspoň odpovídal na mé zřídkakdy pokládané otázky.

Pousmál se. „Ano, navíc musím na lov.“

Teprve teď jsem si uvědomila, že jsou jeho oči temné jako noc. Polkla jsem.

Nejspíš si musel mého vystrašeného výrazu všimnout. „Nemusíš se bát. Své chuti na lidskou krev odolávám už hodně dlouho. Nemám v úmyslu tě vypít…“ zasmál se.

Bexterovi to vtipné vůbec nepřišlo, protože výstražně zavrčel. Někdy si myslím, že rozumí lidské řeči opravdu dobře

„Uvidíme se ještě někdy?“ Ani nevím, proč jsem se na to ptala. Možná, že jsem to věděla, ale spíš jsem si to nechtěla přiznat. Upíři mi prostě přirostli k srdci a já byla ráda, že jsem je přesto všechno mohla mít na blízku.

Opět se pousmál, tentokrát však o něco smutněji. „Obávám se, že ne. Budu se muset schovávat a tady se nemůžu znova ukázat. Dřív nebo později by jim došlo, že jsem tady.“

Vytřeštila jsem oči. Takže oni stejně přijdou?

Nejspíš si uvědomil, co řekl. „Ale nemusíš se bát! Když tady nebudu, neublíží ti. Ani jim nedojde, že jsem byl zrovna u tebe…“ začal motat páté přes deváté, takže jsem vůbec nepochytila význam jeho slov. „Prostě,“ snažil se uklidnit. „Nemusíš se bát. Když budu pryč nehrozí ti žádné nebezpečí.“

To mě aspoň částečně uklidnilo. „Jak myslíš.“

O několik hodin později, když se slunce konečně začalo ztrácet za horizontem, se rozloučil a tak rychle, jak se v mém životě objevil, tak rychle zase zmizel.
Bylo mi líto, že ten jeho veselý úsměv už neuvidím. I když, kdo ví – cesty boží jsou nevyzpytatelné a v mém případě, kdy se mi lepí na paty nejenom smůla, ale i upíři, jsem doufala, že ho zase někdy uvidím.