Stíny dnů

Autorka: Happy

1.

„Opravdu tady chceš zůstat sama?“ zeptal se mě znova.

„Ano a navíc nebudu tady sama. Charlie tady bude se mnou,“ řekla jsem pevně. Ale ani Charlieho jsem nechtěla vidět. Teď jsem potřebovala být sama, vše si utřídit v hlavě.

„Jestli chceš, můžu tady zůstat,“ zkoušel to znovu.

„Edwarde,“ šeptla jsem. „Podívej se na sebe. Už jsi dlouho nejedl, nevydržíš to moc dlouho. Tak jako ostatní.“

„Ale…“

Zakroutila jsem hlavou a on pochopil. Věděla jsem, že nechce jít pryč a já si taky přála, aby zůstal, ale musel jít. Jeho zlaté oči byly pryč. Nahradily je černé, hladové…

„Už půjdu. Dávejte na sebe pozor,“ řekla jsem a na tvář mu vlepila polibek. Chytla jsem kliku od dveří, ale zastavil mě. Otočil mě k sobě a políbil. Ten polibek byl zvláštní. Jako kdybychom se loučili. Snažila jsem se ho oplácet, ale místo toho jsem cítila, jak se mi do očí derou slzy. Nemohla jsem zase brečet, nechtěla jsem… Pomalu jsem se od něj odtáhla.

„Miluju tě, víš to?“ zašeptal.

„Vím…“ usmála jsem se lehce. Ještě jednou jsem se na něj usmála, vzala si tašku a vystoupila.

„Brzy se uvidíme,“ řekl a já jen němě přikývla. Ještě chvíli jsem pozorovala cestou, po které zmizelo stříbrné Volvo.

Za ty tři měsíce, co jsem nebyla doma, se to tady pořádně změnilo. V kuchyni ležela halda nádobí, v obýváku byla minimálně třícentimetrová vrstva prachu a v prádelně to vypadalo doslova jako po výbuchu.

Alespoň jsem měla co na práci a nemusela jsem se utápět v melancholii.

Trvalo to pěkně dlouho než se mi podařilo dostat dům do původního stavu. Nakonec jsem začala vařit i večeři, Charlie se měl brzy vrátit domů a určitě bude mít hlad. Přibližně kolem půl šesté jsem uslyšela na příjezdové cestě auto. Charlie bude určitě překvapený, když uvidí, že se v jeho domě svítí a navíc, že bude uvařeno.

Dveře se zprudka rozletěly a talíř, který jsem držela v ruce, s prudkých žuchnutím dopadl na zem a rozbil se na tisíc kousíčků.

Charlie se na mě překvapeně podíval.

„Do háje, tati. Víš, jak jsem se lekla?“

„Bello?“

„Jo, jsem to já,“ řekla jsem mrzutě. Charlie udělal několik kroků přes místnost a byl u mě. Ani jsem nevěděla jak a už mě držel v náručí.

„Tati, Charlie… udusíš mě,“ koktala jsem ze sebe zmateně. Vůbec jsem nečekala takovou reakci.

„Promiň, ale co tady děláš? Stalo se něco mezi tebou a Edwardem?“ zeptal se a nedůvěřivě se mě prohlížel.

„Ne, všechno je v pořádku…“ lhala jsem.

„Aha,“ zamumlal, snažíc se mi to věřit.

„Cullenovi odjeli na několik dní na sever. Víš, jak moc nesnáším zimu, navíc jsem tě dlouho neviděla, tak jsem si řekla, že tady na pár dní zůstanu. Doufám, že ti to nevadí.“

„To víš, že ne,“ zářivě se usmál. „Jenom je zvláštní, že odjel i Edward. Co si pamatuju, nerad tě nechával o samotě.

„Já vím, ale přemluvila jsem ho, aby jel.“

„Opravdu je všechno v pořádku?“

„Jasně, že jo,“ snažila jsem se ho přesvědčit.

„Nevypadáš moc dobře. Jsi bledá…“

Trochu mě zaskočil. Moc jsem toho sice nenaspala, ale vypadala jsem mnohem lépe než před dvěma měsíci.

„No, není mi moc dobře…“

„Snad nejsi těhotná?!“ vyhrknul ze sebe Charlie.

„Cože?!“ křikla jsem. V tu chvíli jsem nevěděla, jestli se mám začít smát nebo křičet. Vybrala jsem si tu první variantu. „To se bát nemusíš. Ještě bude chvíli trvat, než se staneš dědečkem. Je mi fajn, akorát jsem asi chytla tu chřipku, co tady v okolí řádí.“ Byl listopad, takže nebyl problém se v tomhle špatném a deštivém počasí vymluvit na nějakou virózu.

„Aha…“

„A už se dál nevyptávej a pojď se najíst nebo ti to vystydne.“

„Jídlo?“ zeptal se a já viděla, jak se mu nadšením rozzářily oči. Určitě se už dlouho pořádně nenajedl.

Po večeři se rozhodl pomoct mi s nádobím, což u něj nebylo obvyklé. Ale byla jsem za to ráda. Alespoň se mě snažil rozptýlit, což jsem potřebovala ze všeho nejvíc.

„Jak bylo na svatební cestě?“ začala se vyptávat.

„Jo, fajn… Itálie je krásná,“ řekla jsem. Kdyby jenom tušil, že jsem líbánky strávila zavřená uvnitř Cullenovic domu, asi by se mu to moc nelíbilo.

Charlie si mě neustál podezřele prohlížel. Byl to takový ten pohled, kdy se vás chce člověk na něco zeptat, ale neví jak. Cítíte, jak se k vám snaží dostat do hlavy a vy ho buď pustíte a nebo ho pošlete k šípku s tím, že mu do toho nic není.

„Co je?“ štěkla jsem na něj a ruce si založila v bok.

Charlie si povzdechnul a položil talíř i s utěrkou na linku. „Já jen… Bello, vidím, že se s tebou něco děje. Opravdu je s Edwardem všechno v pořádku?“

Povzdechla jsem si. „Tati… Edward je ten nejlepší, nejúžasnější a nejhodnější člověk na světě. Lepšího manžela jsem si nemohla přát…“

„Ale?“

Vycítil, že mám ještě něco na jazyku.

„Ale…“ šeptla jsem. „Možná si zaslouží někoho jiného,“ řekla jsem tiše.

„Co to říkáš, Bello? Ty jsi ta nejúžasnější holka pod tímhle sluncem. Každý kluk musí Edwardovi závidět.“

Mírně jsem se usmála. „Kéž by si měl pravdu,“ pomyslela jsem si.

„Máš pravdu, já jenom…“ začala jsem. „Radši si toho nevšímej, to jsou jenom moje divné myšlenky.“

Nedůvěřivě se na mě podíval.

„Radši změníme téma, ne? Co je nového na stanici?“ snažila jsem se záměrně chytnout jiného tématu. Charlie na nic nečekal a okamžitě začal vyprávět všechny novinky z okolí.

„Radši už půjdu spát. Jsem utahaná,“ řekla jsem. Za poslední dvě hodiny to byla má jediná slova. Většinu času obstaral Charlie svými historkami a já ho jenom tiše poslouchala, sem tam jsem přikývla a dělala, že ho zaujatě poslouchám. Vůbec to nebyla pravda. Jeho slova mi šla jedním uchem tam a druhým zase ven.

„Ah… Dobře, dobrou noc, Bello.“

„Dobrou, tati,“ řekla jsem a na dala mu pusu na tvář.

Vyjít schody do patra mi přišlo jako celá věčnost. Byla jsem opravdu unavená, ale věděla jsem, že neusnu. Ne sama… Vždy, když byl Edward u mě, čekala mě bezesná noc a když už se mi něco zdálo, bylo to o něm. Jenže poslední dobou mi ani Edwardova přítomnost nepomáhala. Věděla jsem, že sama neusnu už vůbec.

Na chvilku jsem si zalezla do sprchy, pak jsem si vyčistila zuby a lehla si do postele. Do uší jsem si strčila sluchátka od discmana a pustila jsem si cédé, které mi dal Edward. Alespoň tak mohl být se mnou. Na okamžik jsem zavřela oči, ale pak sem je honem zprudka otevřela. Nechtěla jsem vidět ten obraz, ten který mě budil každou noc, ten díky kterému jsem si uvědomovala krutou realitu, ten který mi jasně říkal, že nemůžu zůstat s Edwardem. Do očí se mi začaly drát slzy.

Před třemi měsíci jsem byla tím nejšťastnějším člověkem na světě. Vzala jsem si Edwarda. I když jsem zprvu byla proti svatbě, byl to přesto jeden z nejšťastnějších dnů v mém životě. Vzala jsem si člověka, který byl pro mne vším, který mě miloval, se kterým jsem měla být nejen do konce života, ale ještě déle. Má proměna v upírku měla následovat brzy po svatbě. Všem jsme řekli, že odjíždíme na líbánky do Itálie, ale nebyla to pravda. Místo toho jsem zůstala v domě Cullenových, abych se stala skutečně jednou z nich.

Edward se mě snažil ještě přemlouvat, ale věděl, že je to se mnou marné. Nakonec to udělal. Kousnul mě…

Dva dny jsem měla vysokou teplotu, byla jsem v jednom ohni, žila jsem jako ve snu. Netvrdím, že jsem se bála, měla jsem velký strach. Ale Edward byl se mnou, držel mě za ruku… Už tenkrát jsem věděla, že je něco špatně. Věděli to všichni. Edward i Carlisle, který se na mě díval ustaraně.

Po dvou dnech se mi udělalo lépe. Byla jsem zase normální. Jenže to bylo to, co jsem právě nechtěla. Nechtěla jsem být normální… Chtěla jsem se stát jednou z nich. Má transformace v upírku se nezdařila. Do teď nikdo nechápe proč. Carlisle se dva měsíce v kuse snažil zjistit, co se stalo, ale ať se snažil sebevíc, nemohl na nic přijít. Já pochopila jedno… Nebylo mi souzeno zůstat s Edwardem do konce… Do konce čeho vůbec? Vždyť pro ně smrt neexistuje. Budou žít navěky, ale já – já tady zůstanu jenom ubohých pár let. Budu stárnout a dívat se na Edwarda, který na mě bude smutně koukat a čekat až jednoho dne mé staré tělo zchřadne a já zemřu. Ano, to byly mé sny posledních týdnů, které mě neustále budily a při kterých jsem se třásla.

Ale co mám dělat? Zůstat s Edwardem? Vždyť to jsem si vždy přála… Ale dokáže žít vedle někoho, který bude stále vypadat na sedmnáct let i když mě bude sedmdesát? Co budeme říkat lidem v okolí? Že jsem jeho babička?

Hlavou se mi už několik týdnů honila jedna myšlenka. Odjet… Ujet někam pryč a nechat ho žít. Vím, že by byl schopný pro mě umřít. Už jednou se o to pokusil a já vím, že by neváhal ani po druhé. Ale copak se dá prožít život takhle? Můžu dopustit, aby mě viděl stárnout a já abych žila vedle něčeho tak krásného a nestárnoucího?

Nemohla jsem…

Vstala jsem z postele a rychle přešla k psacímu stolu. Bylo mi jasné, že mám méně než šest hodin, než Edward dorazí zpět. Vím, že už mu zrovna teď Alice všechno vypráví a on je na cestě sem.

Ze stolu jsem vytáhla papír a tužku a začala jsem psát.

Milý Edwarde,

ani nevíš, jak se mi tato slova těžce píšou, ale musím je napsat. Musím, i když nechci. Musím odejít, jít pryč a doufat, že na mě zapomeneš, že možná i já zapomenu. Bude to těžké, ale bylo by pro mě ještě těžší, abys mě viděl umírat – starou a vrásčitou, kdežto ty budeš stále mladý a krásný – takový jakého jsem tě poznala.

To, že jsem se nestala jednou z vás je pro mě těžké, ale ještě těžší je, říct ti sbohem. Musím žít obyčejný život lidí a ty zase musíš prožívat ten svůj upírský, nekonečný – tak jak nám to bylo dáno osudem.

Chci tě požádat jenom o jednu věc. Jednu jedinou, kterou mi doufám, splníš – naposledy. Nehledej mě, nesnaž se mě zkontaktovat, nech mě dál žít a prosím o to nejdůležitější – žij i ty a zapomeň. Tak to bude pro všechny nejlepší.

                                                                               Sbohem…

                                                                                                              S láskou, Bella.

Docela dlouho jsem si ještě pročítala ten dopis. Ani jsem si neuvědomila, jak je promočený od slz. Ještě jsem sepsala několik další slov Charliemu a doufala jsem, že i on splní mé přání a nebude mě hledat.

Pak jsem si sbalila několik svých věcí. Veškeré věci, které jsem měla od Edwarda nebo Cullenových jsem nechala ve svém pokoji. Bude se mi těžce zapomínat, ale doufám, že se mi to jednou podaří. Někdy za dlouhou dobu.

Opatrně jsem sešla po schodech dolů. Charlie už naštěstí spal. Oba dopisy, jak pro Charlieho, tak pro Edwarda jsem nechala ležet na stole v kuchyni. Byla jsem si jistá, že tam je táta najde.

Můj červený náklaďáček stál pořád před domem, jenom jsem doufala, že až ho nastartuju, tak se Charlie nevzbudí.

Ještě naposledy jsem se podívala do zpětného zrcátka a pozorovala dům, který jsem v dětství nesnášela. Dům, díky kterému jsem však ale poznala i lásku svého života, kterou jsem však musela opustit. Setřela jsem slzu z tváře a jela vstříc novému životu, který na mě čekal.