Stín minulosti

Autorka: Chuckyna

9.

Samin pohled:

Bála jsem se, že se na mě Edward bude zlobit. Vůbec mi nedošlo, že vinu vezme na sebe. Kdyby mohl, obviňoval by se i z toho,  že venku prší.  Masochista.

Znovu jsem se na něj zadívala. Teď, když jsem vše viděla mnohem jasněji, vypadal ještě líp.

Uběhlo již několik dnů a vše zapadlo do starých kolejí.

Seděli  jsme na pohovce, před námi hrála televize ztlumená na minimum a mlčeli jsme. .

Věděla jsem, že myslí na Bellu. Tvářil se jako  by se o něčem rozhodoval a já ho nechala být.

Natáhla jsem si nohy na stůl a střetla se s jeho pohledem. Omluvně jsem se na  něj usmála a ponořila se do vlastních myšlenek.

Vždycky jsem doufala, že vzpomínky vyblednou a já postupně začnu zapomínat.  Ale byly pořád stejně jasné. Znovu jsem si přehrávala naší hádku na balkoně, v uších mi pořád dokola zněl matčin výkřik.

Co  asi teď dělá Max ? Vzpomene si na mě někdy ? Vzpomene si na to, jak mi zničil život ?

Znovu jsem si prohlédla Edwardovu tvář.  Byli si opravdu hodně podobní.

Možná je načase zapomenout. Nenechat se dennodenně dohnat stíny minulosti a snažit se žít,  jako by se nic nestalo. Ale jak bych mohla zapomenout na to, že jsem zabila vlastní matku ?

Edward mě propaloval pohledem.  Musel vidět mojí vzpomínku.

Musí se to už změnit. A já vím, co pro to udělat.

Zhluboka jsem se nadechla a vyslovila nahlas svůj plán.

"Edwarde, chtěla bych tě o něco  poprosit," začala jsem a snažila se znít klidně.

Jen se na mě obezřetně podíval a čekal.

"Chtěla bych, abys se mnou odjel na  pár dní do Čech. Chci naposledy vidět Maxe." Když jsem vyslovila jeho jméno, podvědomě jsem sebou trhla.

"Myslíš, že je to  dobrý nápad?" ujišťoval se.

Snad ano.

"Zažil jsi někdy, že bych měla špatný nápad?" odvětila jsem a zakřenila se.

Protočil  oči a pak se zasmál.

"Dobře, zaběhnu si domů pro věci," souhlasil a odběhl.

Nedělám chybu ?

Naházela jsem do batohu pár kousků  oblečení, doklady a peníze a znovu si sedla před televizi, počítajíc každou uběhlou vteřinu ve stále se stupňující nervozitě.

Edwardův pohled:

Běžel jsem k domu a přemýšlel nad jejím rozhodnutím.

Co to s ní udělá, až se tváří v tvář setká s někým, kdo jí připravil o  spokojený život ?  Co to udělá se mnou ?  Lepší otázka by spíš byla, co mu udělám já ?  Vydržím se na něj jen dívat, aniž bych ho  zabil ?  Ne, to bych nemohl udělat. Ona ho stále miluje.

Pousmál jsem se, když jsem si uvědomil, že Sami je opravdu úžasná.

Na  verandě stála Alice. Ruce měla zkřížené na prsou, dlaně zaťaté v pěst.

"Já vím, ale musím. Nemůžu ji nechat odjet samotnou,"  řekl jsem hned, jak jsem ji zahlédl.

Nesouhlasně se na mě dívala, ale neodpověděla.

Když jsem byl se Sam, neviděla mě.

Vešel  jsem dovnitř a zaklepal na dveře Carlisleovy pracovny.

Seděl za stolem a četl v nějakých papírech.

Co se děje, synu ?

"Dnes  odlétáme se Sami do Čech, vyřídit jednu neodkladnou záležitost,"  odpovídal jsem automaticky na jeho myšlenky.  Vzhlédl a já se  setkal s jeho ustaraným pohledem.

"Vrátíme se co nejdřív to půjde, nedovolím, aby se něco stalo,"  ujistil jsem ho a on jen  přikývl.

 V pokoji jsem si sbalil oblečení a po cestě jsem se ještě byl rozloučit s Esme. Byla teď  šťastná, i když jsem se doma moc často neukazoval. Zbožňovala Sami nejvíc z celé rodiny.

Po cestě zpátky jsem znovu uvažoval  o té vizi.

Vždyť ona by přece nikdy nikoho nezabila. Její ovládání je ohromující.

Sami už stála před domem. Na sobě měla  obyčejnou šedou mikinu a na očích sluneční brýle. Přesto vypadala neobyčejně krásně, měla v sobě něco zvláštního, za což by  ji Rosalie za jiných okolností nenáviděla. Ale jediný, kdo Samanthu nepřijal, byla Alice. Ostatní byli šťastní, že nejsem sám.

Nemohl jsem  jí to vyčítat. Nechce na Bellu zapomenout, má pocit viny, že to neviděla dřív.

Zaplašil jsem nepříjemné  myšlenky a soustředil se na Sam. Nasedli jsme do jejího auta a řítili se po silnici směrem k letišti. Věděl jsem, že jede co  nejrychleji, aby si to nemohla rozmyslet. Oči měla přimhouřené a upřeně se dívala před sebe. Nejspíš ani nedýchala. 

"Zamluvila jsem letenky. Letíme za hodinu," promluvila do ticha.

"Nemusíš tak spěchat," poznamenal jsem a sledoval její  příšerné řízení. Zareagovala přesně tak jak jsem čekal. Vysunula bradu a zapíchla do mě svůj pohled.

Uch, vypadá fakt strašidelně,  problesklo mi hlavou a uchechtl jsem se.

"Až tam doletíme, najdeme jeho starý byt. Naštěstí bydlí v Praze,  nemusíme nikam jezdit. A potom ho vystopujeme." Hlas se jí třásl, nervózně si prohrábla vlasy.

Má smysl odporovat ?  Těžko.

Na  letišti jsme čekali půl hodiny. Její myšlenky jsem se pokoušel ignorovat, nejspíš bych tu lavinu slov nepřežil.  Nemluvil  jsem na ni, nemělo by to smysl.

Celou cestu v letadle jsme "prospali".  Přistáli jsme do slunečného dne, to pro nás znamenalo  několik dalších hodin na letišti. Samino napětí by se dalo krájet. Tvářila se jako by se měla každou chvíli zhroutit, ale  odmítala se mnou o tom mluvit.

Jindy pro mě čas nic neznamenal, ale teď to bylo nesnesitelné.

Když konečně přestalo svítit  slunce, Sami okamžitě vyskočila na nohy a už se chtěla rozeběhnout pryč z letiště. Musel jsem ji chytit za loket a přitáhnout  k sobě, aby šla únavným lidským tempem.

Nezastavila se dokud jsme nedošli k vysokému panelovému domu. Neřekla ani jediné slovo,  ve tváři měla napjatý výraz. Vystoupali jsme po  schodech a zastavili ve třetím patře.

Na jmenovce bylo černou lihovkou načmáráno Maxmilián Novotný.

Hm, nezvyklé jméno,  pomyslel jsem si a nasál jeho vůni. Byla nepříjemná, nejradši bych na ni hned zapomněl, ale to bohužel nešlo.

Sami se zase  beze slova vydala dolů a před domem na mě konečně promluvila: "Nemusíš chodit se mnou, jestli nechceš."

Přitáhl jsem si ji k  sobě a objal.  "Půjdu rád," ujistil jsem ji.

Znovu jen přikývla a vydala se za jeho pachovou stopou. Držel jsem s ní tempo a  byl zticha. Byla určitě tak nervózní, že ze sebe nemohla vydat ani hlásku, tak nač jí to ještě ztěžovat?

Obdivoval jsem ji za  to, že se tomu dokázala postavit.

A potom noční klid protrhl pronikavý ženský výkřik. Střelili jsme po sobě pohledem a chvíli čekali, jestli se neozve něco dalšího. Výkřik se ozval znovu.

Rozeběhli jsme se do tmavé uličky pár stovek metrů před námi.

Slyšel jsem zvuky zápasu a dvě rychle bijící srdce. Zabočil jsem doprava a uviděl vysokého muže, sklánějícího se nad bezbrannou ženou.

Zavrčel jsem a muž vystrašeně vzhlédl. Celé tělo mi zaplavil vztek. Měl jsem chuť zabít ho tím nejbolestivějším způsobem.

Žena se roztřeseně zvedla ze země a dala se na útěk.

Než stačil vůbec zareagovat, přitlačil jsem ho ke zdi.

Tenhle nikomu chybět nebude.

Chtěl jsem mu uštědřit smrtelnou ránu a napřáhl jsem ruku,zcela ovládnutý svým vztekem.

"Ne Edwarde!" vykřikla za mnou Sami a já se nechápavě ohlédl. V jejích očích jsem našel jen šok.

"Nech ho být," zašeptala a dál se dívala na muže přitlačeného ke zdi. Nadechl jsem se k odpovědi a nasál jeho vůni smíchanou s alkoholem.

V hrůzném zjištění jsem se od něj odtáhl a šel si stoupnout vedle Sam.