Stín minulosti

Autorka: Chuckyna

7.

Samin pohled:

Pečlivě sledoval každý můj pohyb. Útěk jsem rozhodně neplánovala, byla jsem úplně zamrzlá. A navíc jsem tušila, že bude  stejně rychlý jako Edward.

Uvědomila jsem si, že se třesu. Srdce jsem měla až v krku.

Co jsou zač?  Co mi udělají?

Během  dalších pár vteřin se vedle něj objevil další muž, vypadalo to, jako by se vznášel.

Vlasy měl také uhlově černé, akorát o  hodně delší než první muž. Jeho duhovky byly červené. Další bubák.

Chvíli se na mě díval a pak promluvil: "Jak jste se sem dostala?"  jeho hlas zněl příjemně, ale byl plný autority a já se neodvážila nijak odporovat.

"Ehm, sledovala jsem jednoho z vás,"  vykoktala jsem a hlas se mi několikrát zadrhl.

Věnoval mi další nevěřícný pohled.  "Byl bych rád, kdybychom se přesunuli ke mě  do pracovny," pronesl a pokynul rukou. Dvakrát jsem se zhluboka nadechla a pak zkusila jít.

Nohy byly slabé, jako bych právě  doběhla několika kilometrový maraton. Jak dlouho jsem vlastně šla?

Rychle jsem se vzpamatovala a snažila se držet s nimi  tempo. Když se za námi zabouchly dveře, otočil se ke mě a usmál se.

"Dovolte mi, abych se představil. Jmenuji se  Aro  Voluturi. A vy jste?"  Nevypadalo to, že by mi chtěl ublížit, ale pořád jsem cítila nějakou skrytou hrozbu.

"Samantha."  Na víc  jsem se nevzmohla.

"Smím vědět, proč jsi sem zavítala, Samantho?" zeptal se a nespouštěl ze mě oči. To jak vyslovoval moje  jméno bylo děsivé, naskočila mi z toho husí kůže. Druhý muž stál v rohu místnosti, vypadalo to, že ani nedýchal a nepromluvil  ještě ani slovo.

Pocítila jsem vlnu odvahy, a tak jsem ani nelhala.

"Přijela jsem zjistit pravdu." Můj hlas byl zase podivně  klidný.

"Možná bych ti lépe porozuměl, kdybych se tě mohl dotknout. Mám takovou schopnost," odvětil a čekal na mé svolení.  Schopnost?    Jindy bych si pomyslela, že je to hloupost, ale vzpomněla jsem si, jak Edward mluvil o nějakých vizích.

Mlčky jsem  k němu přistoupila blíž a on mě chytil studenou rukou za rameno. Zavřel oči a chvíli se nic nedělo.

Co jsem čekala? Výbuch  modrého světla?  Pousmála jsem se vlastní myšlence, spolu s ním.

On mi čte myšlenky?!   Konečně pustil moje umrzlé rameno. 

"Zajímavé, s ničím podobným jsem se ještě nikdy nesetkal."  Zněl fascinovaně, skoro až nadšeně. Věnovala jsem mu nechápavý  pohled.

"Vysvětlím ti to," řekl stálé nadšeným tónem hlasu, věnoval pohled svému společníkovi a když se otočil, začal  vyprávět.

"Měla jsi pravdu. Umím číst myšlenky, ale jen při fyzickém kontaktu. Tobě jsem rozuměl jen něco, češtinu jsem  neslyšel opravdu dlouho. Víš toho o nás opravdu hodně."

Umí číst myšlenky?   "A řeknete mi, co jste zač?" přerušila jsem ho na  chvíli a on se na mě usmál a odhalil tím perfektní chrup. "Ano, Samantho, řeknu. Bohužel odsud už nebudeš moci odejít živá."   Nasadil smutný výraz, zněl, jako by mu to opravdu bylo líto.

Co to tady na mě hraje za divadýlko ?

"Ano, s tím jsem už  počítala. Ale to jistě víte, když jste se mi hrabal v hlavě."

Už si můžu dovolit být nepříjemná, zemřu tak jako tak. Smrt pro  mě nebyla trestem.

"Dobře tedy. Jsme upíři. Nejsme takoví, jak si nás vy lidé představujete. Ty jsi velmi všímavá, znáš náš  druh. Nejíme, nepotřebujeme spát a nevycházíme na slunce. Živíme se krví a jsme nesmrtelní," vysvětloval a pečlivě studoval  můj obličej.

Upíři. Jasně. Jsem blázen, když mu to věřím ?  Jen jsem zakývala hlavou a nedávala najevo zmatek, který jsem  cítila.

"Nic mi na to neřekneš?"  

Přimhouřila jsem oči a přemýšlela, na co se zeptat.  "Vlastně ani nemám otázky. Jen bych vás  o něco chtěla poprosit."  Čekala jsem, až nějak zareaguje. Naklonil hlavu na stranu, to pro mě bylo znamení, že můžu. 

"Zabijete mě dřív, než ze mě vysajete krev?"  Proboha, co to se mnou je ?

Necítila jsem žádný strach, byla jsem úplně klidná,  jako bych tam stála s Edwardem.

Hovořila jsem o vlastní smrti a nic to se mnou nedělalo.

Aro jen překvapeně zamrkal a pak se  rozchechtal. Při tom zvuku jsem sebou cukla, protože jsem to neočekávala.

"Samantho, obvykle tohle nedělám, ale chtěl bych ti  něco nabídnout," řekl, když se přestal smát.

Střelila jsem pohledem po jeho společníkovi, protože se poprvé za celou dobu  pohnul. Přešel místnost a dotkl se Ara. Chvíli bylo ticho. A pak Aro jen zavrtěl hlavou.

Chce mi něco nabídnout ?  "Vidím v  tobě obrovský potenciál. Za celá tisíciletí, co existuji, se nestalo, aby se nějaký člověk jenom tak proplížil do hradu  plného upírů. Je to nemožné. Cítíme lidi na velkou vzdálenost, Marcus si tě všiml, až když tě uviděl. Opravdu bych byl  nadšený, kdyby ses přidala k nám. Neodpovídej teď, nech si to jen projít hlavou. Živou tě odejít nenecháme."

Trvalo jen  vteřinu, než jsem se rozhodla.

"Omlouvám se, ale nemůžu to přijmout."

Edwardův pohled:

Už po několikáté jsem pročesával okolí města a prošel celý les.

Její pachová stopa nebyla k nalezení.

Muselo se něco stát.  Takhle se Sami nechová. O všem přemýšlí dopředu.

 Nemohl jsem to pochopit. Jak se mohla jen tak sbalit a odjet ?

Alice ji pořád  neviděla.

Prošel jsem si mysl každého zaměstnance letiště, ale nikdo si ji nepamatoval.

Přece jen tak nezmizela. Jestli jsem  si předtím myslel, že není stejná jako Bella a problémy se jí vyhýbají, spletl jsem se.

Určitě je v maléru.

Ale co mám dělat ?   Kde ji hledat ?

Samin pohled:

Na chvíli strnul a v jeho očích se objevil záblesk hněvu.

"A smím vědět proč?"  Pořád se snažil o milý tón, ale tentokrát mě  neoblafnul.

"Ano, smíte. Pokud jste si přečetl celou moji mysl, víte, co se stalo mojí matce. V životě bych nebyla schopná  zabít někoho dalšího. Radši zemřu sama, tak jak si zasloužím." Bojovně jsem vystrčila bradu a pozorovala ho s přimhouřenýma  očima.

Myslela jsem, že Edward je nejúžasnější tvor. Přitom zabíjí lidi. Jak jen mohl ?  A proč nezabil mě ?

"Pokud je tohle  tvůj jediný důvod, mám řešení," řekl po chvíli. "Znáš se s Cullenovými, určitě sis všimla, že jsou trochu jiní než my."  Při  zmínce o nich mi přeběhl mráz po zádech.

Proč do toho tahá Edwarda ?

Znovu jsem si ho prohlédla. "Mají jiné oči," odvětila  jsem.

"Ano, protože se živí zvířecí krví. Obvykle jsem proti tomu, je to popření vlastní přirozenosti. Ale byl bych ochotný  tohle podstoupit," vysvětloval rychle.

Moje tělo zaplavila úleva, když mi došlo, že Edward není vrah.

"Dobře, promyslím si  to," ustoupila jsem.

Přidělili mi vlastní pokoj a donesli mi jídlo a pití. Nechápala jsem, proč o to tolik stojí. Co na mě  bylo tak zajímavé, že Aro ustoupil ze svých zásad?

Přemýšlela jsem několik dní a pak jsem se konečně rozhodla.

***

Druhý den mě Aro zasvětil do všech podrobností o jejich světě. Byl velice přívětivý, choval se ke mě jako k nejvzácnější  návštěvě.

Přeměna byla můj nejhorší zážitek v životě. Nesnesitelná bolest spalující celé mé tělo. Křičela jsem a přála si mít to už za  sebou. Říkali, že to bude bolet, ale tohle bylo tisíckrát horší, než jsem si představovala.

Když to skončilo, vše bylo jiné.  Vše jsem viděla líp, než když jsem byla člověk. Cítila jsem vůně, kterých jsem si nikdy nevšimla. Byla jsem rychlejší a  silnější. První pohled do zrcadla mě vyděsil. Má pokožka byla ještě odstín bledší a pod očima jsem měla temné kruhy. Vlasy mi  ztmavly, vypadaly téměř černě. A moje oči děsivě červené. Aro tvrdil, že se barva změní, za pár měsíců, pokud se budu živit  jen zvířaty.

Už jsem konečně pochopila, proč o mě tolik stál. Vyprávěl mi o schopnostech, které někteří upíři mají. Já patřila mezi ně.

 Prvních pár týdnů mě nepouštěli za hradby a nosili mi zvířata dovnitř. Představovala jsem si to jinak, myslela jsem, že to nezvládnu. Ale když přede mě postavili první srnku, moje smysly mě zcela ovládly. Vrhla jsem se na ni a vysála ji do poslední kapičky, než jsem stihla začít uvažovat.

Pochopila jsem také, že Aro není tak čestný, jak předstírá. Několikrát jsme procházeli náhodou kolem, když se ostatní upíři krmili. Vůně člověka byla neodolatelná. Už jsem se málem rozeběhla, abych konečně mohla ochutnat to, po čem toužilo moje hrdlo.

Ale překonala jsem to.

Několik měsíců jsem trénovala svoji schopnost, jak na tom Aro trval. Byl ze mě nadšený.

Upřednostňoval mě před ostatními, tím jsem si moc přátel nezískala. Nejvíc mě nenáviděla Jane. Plížila se za mnou na každém kroku a čekala na vhodnou příležitost zaútočit. Povedlo se jí to jen dvakrát.

Přirovnala bych to k bolesti podobné přeměně. Bylo to příšerné.

"Aro, myslím, že už tu jsem zavřená dost dlouho, chtěla bych odletět domů," řekla jsem do ticha. Byla jsem s ním sama v jeho  pracovně, jako každé odpoledne.

"Samantho, nebudu ti v tom bránit. Ale víš, že jsi můj oblíbenec," odvětil a věnoval mi  smutný úsměv.

Vážně na mě lpí, pomyslela jsem si a v duchu se škodolibě usmála. Pořád na mě zkoušel všechny možné podrazy,  aby mě donutil napít se lidské krve.

A já odolávala. Už pět měsíců.

"Odletím ještě dnes." Potom jsem se zvedla k odchodu.  Nemohl prostestovat, neměl by proti mě žádnou šanci, moc dobře to věděl.

Letiště bylo skoro prázdné, bylo pozdě v noci. 

Odletěla jsem ještě za tmy. Cesta byla nesnesitelná, dýchala jsem jen když jsem opravdu musela. Všude kolem mě byla zpocená  lidská těla, jejich krev mě volala a znovu to rozžehlo oheň v mém krku.

Myslela jsem na Edwarda. Nesmí mě vidět. Už na mě  určitě dávno zapomněl.

Smutně jsem se usmála, když jsem si vybavila příběh, který mi Aro vyprávěl. Jeho příběh.

Chápala jsem ho. Musel se cítit příšerně, ale za smrt té dívky nemohl. Hloupá souhra náhod. Konečně jsem ho pochopila.

V Greenfordu bylo příjemně.

Nesvítilo slunce, nemusela jsem se skrývat. Moje oči už změnily barvu. 

Můj dům byl pořád stejný, akorát přibyla obrovská vrstva prachu a pár pavouků.

Uch, děsivé.

Do školy jsem volala už z Volerry  a ohlásila svůj návrat z "ozdravných lázní".

Taky děsivé.

Trochu jsem poklidila dům a potom vyrazila ke škole.

Vzala jsem si svoje staré oblečení a pohled do zrcadla mě uklidnil. Vypadala jsem opravdu stejně.

Dojela jsem na parkoviště a zahlédla stříbrné Volvo. 

Na chvíli jsem ztuhla a bála se, že moje schopnost, zklame.

A pak jsem se zhluboka nadechla a vešla do školy.

Edwardův pohled:

Uběhlo již několik měsíců a Sam se nevrátila.

Alice ji pořád neviděla a její jediná vize začala blednout, až skoro zmizela.

Je  to moje vina.

Věděl jsem, že se jí něco stalo.

A stalo se to kvůli mě. Měl jsem s ní zůstat.  Vize se tak jako tak nezměnila a  Sam tady mohla být.

Odehnal jsem ji a už ji nikdy neuvidím.  V jedné ruce jsem žmoulal dopis od Belly.

Přál bych si, aby tu  byla se mnou. Vždy měla v zásobě nějakou teorii, která vše vysvětlila.

V druhé ruce jsem držel dopis od Sam, přečtený tolikrát, že už se skoro rozpadal.

Zasloužil bych si zemřít. Obě je mám na svědomí.

Odvezl jsem do školy všechny sourozence a vydal se na první hodinu.

Dřív to bývala angličtina se Sam, pomyslel jsem si a znovu jsem měl chuť něco rozbít.

První dvě hodiny uběhly rychle, nedával jsem pozor, občas jsem se přinutil pohnout, abych nevypadal podezřele.

Děvče jménem Kelly ze mě totiž nespouštělo oči.

Její mysl je ještě horší, než Jessičina.

Nenáviděl jsem její odporné představy a ještě víc se mi protivily všechny její návrhy.

Zazvonilo a ona se ke mě znovu vydala.

Ach ne, rychle pryč.

Utekl jsem ze třídy dřív, než stihla otevřít pusu. Odporné.

 A pak jsem přimrzl na místě. Téměř jsem mohl slyšet, jak mi spadl kámen ze srdce.

Ano, je tady!

Měl jsem chuť začít jásat, ale nechtěl jsem dělat zbytečný rozruch.

Její myšlenky byly pořád stejně hlasité.

Rychle jsem se vydal za nimi a bylo mi jedno, že jsme se přestali bavit. Chtěl jsem zjistit, kde byla a pak jí seřvat, i kdyby měla sebelepší důvod.

Rychle jsem se blížil k místu, kde byly myšlenky nejhlasitější, ale pořád jsem ji necítil ani neviděl.

Na chodbě bylo hodně studentů, ale ji bych nikdy nepřehlédl. Došel jsem na místo, kde byla slyšet nejvíc. Její mysl něco hystericky křičela.

Už mě vidí, došlo mi.

Rozhlédl jsem se po celé chodbě a pak se zarazil.

Kde je ?

Měl jsem pocit, jako bych stál těsně vedle ní. Ale kromě houfu blondýnek, jsem nikoho nezahlédl.

Co se to děje ?