Stín minulosti

Autorka: Chuckyna

4.

Edwardův pohled:

Nemohl jsem si pomoct. Nešlo ji ignorovat, ani jsem se o to nechtěl pokoušet.

Zoufale jsem potřeboval přítele, potřeboval  jsem mluvit s někým, kdo mě nezná, s někým novým.

Jedna hodina denně nikoho nezabije.

Díky Belle bylo mé sebeovládání  neuvěřitelné. Rosalie doufala, že na ni zapomenu. Že ji vyměním za Sam. 

Jak bych mohl zapomenout na nejúžasnější stvoření,  co kdy žilo na téhle planetě?

Vzpomněl jsem si na chvíli, kdy poprvé vešla do třídy, na to jak říkala mé jméno ze spaní znovu  a znovu.

Možná dělám chybu. Ohrožuji ji stejně jako Bellu. Přece nechci, aby to znovu dopadlo takhle.

Znovu jsem ucítil tu  starou bolest, při poslední vzpomínce na mého anděla. Jako bych znovu seděl u jejího těla a díval se do jejích prázdných očí.  

Zatáhl jsem ji do svého světa a kvůli tomu zemřela. S touhle vinou budu muset žít po celou věčnost. Sebral jsem Charliemu  jeho jedinou dceru. Skoro jako bych ji zabil já sám.

Stačilo přijít o pár minut dřív. Mohla by tu být se mnou.  Ale tohle je  jiné, Sam se nic nestane. Nikdy se o nás nedozví pravdu. Neměl bych se s ní vůbec bavit, ale už je pozdě.

Edwarde, měla jsem  vizi o Sam, uslyšel jsem Alicin naléhavý hlas.

Posadil jsem se a podíval se, co viděla.

Stála v hale svého domu, všude okolo  byla neuvěřitelná spoušť. Na zemi ležela spousta oblečení a střepů. Rozmáchla se a hodila proti zdi poslední talíř.   Výraz v  její tváři mě přinutil okamžitě se zvednout. Bylo pozdě v noci a venku pršelo. Nasedl jsem do auta a rychle vyrazil k jejímu  domu. Plynový pedál jsem měl sešláplý až k podlaze, okolní krajina se kolem mě jen míhala. Ale pořád to nestačilo.

Co se  děje? Co se jí stalo?

Konečně jsem zastavil před jejím domem. Nemůžu tam jenom tak vběhnout. Slyšel jsem její rychle bijící  srdce a tiché vzlyky.

Co jí řeknu? To je jedno.  Přeběhl jsem ke dveřím a zabušil. Málem jsem je vyrazil z pantů. Vzlykání  přestalo, ale nic se nedělo.  Možná se bojí. Musela to slyšet.

Bez dalšího rozmýšlení jsem otevřel a vešel. Všude panovala  tma, na zemi ležela spousta věcí. Dělal jsem strašný hluk, když jsem šlapal po střepech a zaslechl jsem, jak Sam zadržela  dech.

"To jsem já, Edward." zakřičel jsem do útrob domu a došel do obývacího pokoje. Seděla na zemi a upírala na mě svůj  pohled. Oddechl jsem si, když jsem slyšel její myšlenky, bál jsem se, aby si zase nevzala antidepresiva. Sedl jsem si vedle  ní do střepů.

"Co tady děláš?" zeptala se a její hlas byl pořád stejně klidný.  "Spíš bych se měl zeptat, co tady děláš ty,"  řekl jsem a rozhlédl se po zdemolovaném domě. Položila si hlavu na kolena, znovu ji zvedla a také se podívala kolem sebe. 

"Trochu se mi to vymklo." vyhrkla a podívala se stranou.  Trochu?   "Vždycky, když už jsem nemohla dál, uklidila jsem celý dům  a pak si vzala prášek, takže jsem byla mimo. Ale rozhodla jsem se, že je načase zvládnout to sama. Jenže jsem neměla co  dělat, tak jsem udělala nepořádek, abych měla co uklízet." pokračovala.

Znovu položila hlavu na kolena. "Taková ostuda,"  zašeptala si pro sebe.

"Aha. To zní rozumně," poznamenal jsem. "Tak jdem uklízet ne?" snažil jsem se, aby to vyznělo co  nejvíc vesele, ale v duchu jsem se o ní vážně bál.

Proč tu bydlí sama? Utekla snad?

"Nemusíš mi pomáhat," odporovala, ale  nedal jsem jí šanci v tom pokračovat. Natáhl jsem k ní ruku, abych ji pomohl na nohy. Když se mě dotkla, netvářila se nijak  překvapeně nad tím, že je tak studená.

Uklízeli jsme dlouho do noci, moc jsme spolu nemluvili.

"Už asi půjdu spát, jestli  chceš, můžeš zůstat tady, otec má ložnici hned vedle mě." nabídla mi asi kolem třetí ráno. Nechtěl jsem ji nechat samotnou,  tak jsem souhlasil.

Čekal jsem, dokud neuslyším její pravidelné oddechování a potom se vrátil k ní do pokoje. Sedl jsem si do  křesla, které stálo u stolu a díval se na ni.

Je opravdu zvláštní. Zajímalo by mě, kde je její otec.

Doufal jsem, že ráno  nebude svítit slunce, nevím, jak bych jí vysvětlil, že nemůžu odejít. Ještě, že je víkend, nevstala by do školy, pomyslel  jsem si.

Od tohoto dne jsme spolu trávili všechen volný čas. Většinou jsme byli u ní v domě. Koukali jsme spolu na televizi,  povídali si o knížkách nebo o autech. Opravdu se v nich vyzná.

Samin pohled:

Brzy jsem si zvykla na Edwardovu přítomnost a větší pozornost ostatních spolužáků.

Je krásný, nechápu, proč se zahazuje se  mnou,  pomyslela jsem si, když mi třídní hvězda věnovala další nenávistný pohled.

Dnes jsme měli v plánu koukat na nějakou  komedii. Odjeli jsme spolu ze školy, oba příjemně naladění. S ním jsem neměla čas přemýšlet o mamce nebo o Maxovi.

Edward  zastavil před domem, vystoupil z auta a rychle ho oběhl, aby mi otevřel dveře. Usmála jsem se. Gentleman, jako vždy.

"Dojdu  si udělat popcorn," houkla jsem na něj, když si sedal k televizi.

Věděla jsem, že on jíst nebude. Nikdy nejedl.

Dívali jsme  se na film a hlasitě se u něj smáli, dlouho jsem se necítila tak skvěle. U jedné scény jsem se smála tak, až jsem z toho měla  křeče v břiše. Díval se na mě a smál se taky. Přišlo mi to, jako by se celý film smál spíš mě.

No co, hlavně že se směje.  Jsem ráda, že mu můžu pomoct, když on pomáhá mě. Přestala jsem se smát a dál ho pozorovala. Jednou mi to řekne, až bude  chtít.

Rychle jsem po něm skočila, jeho studené tělo mi už dávno nevadilo. Využila jsem moment jeho překvapení a rychle mu  vytrhla ovladač z rukou. Spokojeně jsem se posadila zpátky.

"Co to mělo být?" zeptal se vyjeveně a já se znovu rozesmála. 

Přetočila jsem film zpátky na scénu, která mě tak rozesmála a pustila si ji znovu. Celá pohovka se otřásala mým smíchem, bylo  to úžasné, dlouho jsem nic podobného nezažila..

"Samantho Davisová, okamžitě mi vrať ten ovladač!" vykřikl se smíchem, když  jsem už asi po třicáté přetočila film na tu samou scénu a pouštěla ji pořád dokola.

Kdo tvrdil, že opakovaný vtip není  vtipem, šeredně se mýlil. Smála jsem se čím dál tím víc, když jsem viděla Edwardův skeptický výraz, který nasadil při každém  přetáčení. Jen jsem na něj vyplázla jazyk a chtěla dál přetáčet, když vtom byl ovladač pryč z mojí ruky a Edward se  vítězoslavně usmíval. Tenhle jeho výraz ve mě vyvolal další záchvat smíchu.

Když jsem se uklidnila, vyčerpaně jsem se svalila  na pohovku a něco bílého mi spadlo do obličeje. Tentokrát se zase rozchechtal on, protože jsem si položila hlavu přímo do  mísy s popcornem.

V podobném duchu jsme strávili celý den, začalo se stmívat.

"Měla bys jít spát," doporučil mi, když už jsem  usínala v sedě.

"Zůstaneš dneska nebo jedete pryč?"

"Jedeme pryč, ale zítra večer se vrátím," odpověděl a věnoval mi smutný  úsměv.

"Dobře, tak já půjdu, ahoj," rozloučila jsem se a vydala se do pokoje. Věděla jsem, že odejde sám, byl tu už jako  doma. "Hezky se vyspi, Sami."

Lehla jsem si do postele a přemýšlela. Alespoň, že zítra bude svítit slunce.

Už dávno jsem  věděla, že jeho rodina je zvláštní. Edward nikdy nejedl, i když se mnou byl celý den. Nikdy nespal, věděla jsem to, protože u  mě seděl každou noc. Můj spánek byl vždy velmi lehký, často se v noci budím a vím, že je u mě v pokoji. Občas jeho oči mění  barvu. Pokaždé, když svítí slunce, nikdo z jeho rodiny není ve škole.

Nevím, kdo jsou. Ale je mi to jedno. Respektuji jeho  soukromí, tak jako on moje.

Vstala jsem do slunečného dne a vydala jsem se do obýváku, podívat se na spoušť, kterou jsme tam  po sobě zanechali. Podlaha byla celá pokrytá popcornem, nepříjemně mi křupal pod nohama. A potom jsem to zahlédla.

Na zemi, v  další z mnoha hromádek popcornu, ležel kousek dopisního papíru, několikrát přehnutý a asi docela starý.

Věděla jsem co to je,  poznala jsem ho hned. Edwardův dopis.

Často jsem ho přistihla, jak ho čte se ztrápeným výrazem ve tváři, když myslel, že ho  nevidím. Sehla jsem se pro něj a zvedla ho roztřesenou rukou.

Stačilo by jen nakouknout, abych věděla, co mu je.

Ne, nemůžu  mu to udělat. Ukáže mi ho sám. Jednou. Až bude připravený.

Zastrčila jsem ho do kapsy u bundy a vyšla do slunečného dne.  Věděla jsem to, pomyslela jsem si s úsměvem a rozjela se ke škole.

Věděla jsem, že nebude na angličtině a čekal mě celý den o  samotě, jako dřív. Další možnost poddat se vzpomínkám, i když jsem nechtěla.

Dopis mě celý den pálil v kapse. Několikrát jsem  málem podlehla zvědavosti, ale vydržela jsem.

Chudák, musí se strašně bát, že ho ztratil.

Celé odpoledne jsem se potulovala  po domě a uklízela následky našeho každodenního bláznění. A potom jsem došla k zavřeným dveřím v prvním patře.

Na chvíli jsem  zůstala nerozhodně stát přede dveřmi. Ještě nikdy jsem nevešla dovnitř.

Ale možná je načase to překonat.

Nadechla jsem se a  vstoupila do místnosti. Rozvířila jsem spoustu prachu a na chvíli jsem musela zavřít oči. Když jsem je otevřela, zrak mi padl  na zaprášený klavír v rohu místnosti.

Maminčin klavír.

Roztřeseně jsem došla až k němu a natáhla ruku ke klávesám. Byly také  velmi zaprášené, ale vydaly docela přijatelný zvuk. Sedla jsem si na stoličku s obavou, že se utopím v prachu, ale nestalo se  to.

Chvíli jsem jen seděla a cítila, jak se mi srdce snaží dostat ven z těla a divoce přitom naráží do žeber. A pak jsem  začala hrát.

Po celém domě se rozezněla hudba. Pomalá skladba, kterou bych dokázala zahrát, i poslepu. Cítila jsem jak se mi  částečky prachu usazují na konečcích prstů a znovu jsem se vrátila v čase.

Znovu jsem seděla v malém bytě a hrála Maxovu  oblíbenou skladbu. Zamilovaně se na mě usmíval a potom mě odtáhl od klavíru, abych konečně přestala hrát a všímala si jeho.  Do pokoje vešla mamka a přinesla nám svačinu.

Automaticky jsem začala hrát další píseň, kterou hrávala maminka. Milovala ji a  mohla ji hrát pořád dokola.

Přestala jsem hrát dřív, než mě to dostalo do úplné hysterie a zůstala jsem tam dál sedět. 

Zaslechla jsem auto na příjezdové cestě a čekala, až si Edward otevře dveře.

"Jsem tady nahoře!" zakřičela jsem dolů. Objevil  se ve dveřích téměř hned. Na prahu se zastavil a pozoroval mě. Věděl, že jsem nikdy nechtěla, aby sem chodil.

"Pojď dál,"  vyzvala jsem ho a ukázala na další stoličku.

"Nevěděl jsem, že to umíš," poznamenal, když se posadil.

"Nehrála jsem od té  doby co.. Ehm, včera sis tu něco zapomněl," změnila jsem radši téma. Z kapsy jsem vytáhla jeho dopis a podala mu ho. Zatvářil  se rozzuřeně a vytrhl mu ho z ruky.

"Neotevřela jsem to," ujistila jsem ho rychle a on se na mě nedůvěřivě podíval.

"Jak jsi  věděla, že je to moje, když jsi to neotevřela?" zavrčel naštvaně. Začala jsem být uražená, ale na druhou stranu jsem to  chápala.

"Často to čteš," odvětila jsem a pokračovala: "Podívej Edwarde, nemám právo číst tvoje dopisy. Vím, že je to pro  tebe velmi důležité a také vím, že mi ho jednou možná ukážeš. Až budeš chtít. Do tý doby mi do toho nic není." Doufala jsem,  že z mého hlasu nebylo poznat, jak moc se mě to dotklo.

Dlouho se na mě jenom díval. Nevěděla jsem, jestli uběhly vteřiny,  minuty nebo dokonce hodiny, ale potom ke mě natáhl ruku s dopisem.

"Jsi si jistý, že -"  Znovu mi neodbytně strkal dopis do  rukou, ani mě nenechal domluvit. Jako by se bál, že si to rozmyslí. Vzala jsem dopis do ruky, ale ještě pořád jsem to  nerozbalila.

"Nemusíš to dělat."

"Ale já chci." Přikývla jsem a rozložila papír. 

Edwarde,

Miluju tě. Moc se omlouvám. Má mou  mámu a já to musím zkusit. Vím, že to možná nevyjde. Je mi to hrozně, hrozně líto.Nezlob se na Alici a Jaspera. Jestli jim  uteču, bude to zázrak. Poděkuj jim za mě. Obzvlášť Alici, prosím tě.A zoufale tě prosím, už ho nesleduj. Myslím si, že o to  mu právě jde. Nesnesla bych, kdyby měl kvůli mně někdo jiný přijít k úhoně, a obzvlášť ty ne. Prosím tě, tohle je jediná věc,  o kterou tě teď můžu žádat.

Udělej mi to kvůli.

Miluju tě. Odpusť mi.

Bella

Dočetla jsem neúhledně, nejspíš ve spěchu napsaný  dopis a znovu se na něj zadívala. Hledala jsem správná slova, která bych mohla říct, ale žádná se nehodila. Nevěděla jsem, co  přesně se stalo, ale tušila jsem, že dobře to nedopadlo.

Viděla jsem v jeho očích obrovskou bolest.

Místo, abych něco řekla,  natáhla jsem se k němu a pevně ho objala. Chvíli jen seděl s rukama podél těla, ale nakonec mě objal také.

Edwardův pohled:

Další slunečný den. Další den bez Saminy společnosti. Když jsem nemohl být s ní, alespoň jsem ji hlídal, aby se jí nic  nestalo. Seděl jsem vždy v okolí školy, ve stínu stromů a pozoroval ji.

Stejně jako dřív Bellu. Jenže o Bellu jsem se pořád  musel bát, o Samanthu ne. Další věc, ve které jsou odlišné. Sam měla pečlivě vyměřený každý krůček, nikdy se nestalo, že by  zakopla. Když jsem se teď na ni díval vypadala opravdu zajímavě.

Byla ještě o něco menší než Bella, vlasy měla tmavší, skoro  černé.

Obrovský kontrast s její bledou kůží, pomyslel jsem si.

A nejzvláštnější byly ty oči. Velmi světlá zelená, jako hrášek  a okolo duhovky tmavý kruh, další kontrast.

Chtěl jsem ji sledovat v myšlenkách ostatních, ale nikdo o ní nejevil sebemenší  zájem, ani nevěděli, že existuje.

To není možné, přece o ní musí vědět!  Rozčilovalo mě to.

Lehl jsem si pod strom, vytáhl  knihu z batohu a našel jsem Sami.

Její myšlenky pro mě byly nejhlasitější, ale velmi rychlé.

Podíval jsem se na obal knihy -  Česky snadno a rychle! a pak ji otevřel na první stránce. Po chvíli jsem zjistil, že to nejspíš nebude tak jednoduché, jak  jsem si myslel. Bylo to spíš až moc složité.

Místo poslechové kazety jsem použil Sami, ale po čase jsem to vzdal, myslela  opravdu moc rychle.

To také nikdy nepochopím. Mluví tak klidně.

Když skončila škola, přemístil jsem se k jejímu domu. Na  lesní cestě jsem měl schované auto, abych s ním mohl pak přijet.

Slyšel jsem ji uvnitř, chodila po domě sem a tam. A pak se  její tep zase zrychlil.

Je zase smutná?

Začala hrát hudba. Nejdřív jsem myslel, že si pustila CD, ale potom mi došlo, že  hraje ona, viděl jsem její vzpomínku. Byl tam nějaký chlapec. Nechal jsem jí soukromí a čekal až zajde slunce.

Potom jsem  doběhl pro auto, přijel na příjezdovou cestu a vešel. Byla nahoře.

Zvláštní, není u sebe ani u otce, problesklo mi hlavou,  když jsem rychle vybíhal schody.

Došel jsem k "zakázaným" dveřím. Nechodila tam ani ona. Váhal jsem, jestli mám vejít.

Seděla  u klavíru a byla zamyšlená. Vyzvala mě, abych šel.

"Nevěděl jsem, že to umíš," pověděl jsem místo pozdravu.

"Nehrála jsem od  té doby co.. Ehm, včera sis tu něco zapomněl," vzhlédl jsem a na chvíli zkameněl.

Ach ne, viděla ten dopis. To je konec. 

Vztekle jsem jí ho vytrhl z ruky a měl jsem chuť začít na ní křičet.

"Neotevřela jsem to," zamumlala rychle a já se na ní  podíval.

Lže? Každý by se podíval.  "Jak jsi věděla, že je to moje, když jsi to neotevřela?" Zatvářila se naštvaně.

"Často to  čteš. Podívej Edwarde, nemám právo číst tvoje dopisy. Vím, že je to pro tebe velmi důležité a také vím, že mi ho jednou možná  ukážeš. Až budeš chtít. Do tý doby mi do toho nic není."

Opravdu ho nečetla. Nikdy jsem nepoznal osobu, jako je ona. Je  úžasná.

Možná bych jí ho měl ukázat. Zaslouží si to. Není tam nic o nás, může si z toho vyvodit i jiné závěry. Ano, ukážu jí  ho.

Natáhl jsem k ní ruku s dopisem. Zpočátku nechtěla, ale pak si ho vzala a začetla se do řádků, které bych mohl odříkávat  zpaměti. Když skončila, zůstala potichu.

Čekal jsem příval otázek, ale nic neříkala, jen se na mě dívala.

A potom mě objala. Chvíli jsem váhal, ale nakonec jsem ji objal také.

Znovu jsem myslel jen na mou milovanou Bellu. Musel jsem dávat pozor, abych ji moc nestiskl a nezlomil jí žebro.

Odtáhl jsem se od ní a chtěl něco říct.

Musím jí to přece nějak vysvětlit, lámala by si s tím hlavu.

"Nic mi neříkej, Edwarde," řekla do ticha. Čte mi myšlenky? napadlo mě jako první.

"Vidím, že na to ještě nejsi připravený. A navíc, myslím, že v televizi dávají náš oblíbený seriál," snažila se znít bezstarostně a docela to zapůsobilo.

Zbytek večera jsme strávili u televize.

V noci jsem musel jet domů, chtěl jsem něco probrat s Carlislem.

Ano, myslím, že je na čase jí o nás říct. Zaslouží si to.

Dojel jsem k domů. Bylo tam podivné ticho. Prošel jsem chodbou kolem sourozenců.

Idiot, zasyčela Rosalie v myšlenkách.

Teda brácho, to jsem si o tobě nemyslel. Už i Emmett?

Jasper ode mě odvrátil zrak.

Chudáček, už bylo možná načase. Esme mi věnovala soucitný pohled.

Počkat, co se to tady děje? Co jsem udělal?

Vyhledal jsem Aliciny myšlenky. Myslela na čínské nudle?

Měla vizi, došlo mi. Přiřítil jsem se do pokoje.

"Alice, co jsi viděla?!" vykřikl jsem vyděšeně. Snad něco neudělám Sam?

"Edwarde, já-" než stačila domluvit, její myšlenky se rozutekly a já uviděl její vizi.

"NE!"