Stín minulosti

Autorka: Chuckyna

3.

Edwardův pohled:

Poslouchal jsem její příběh aniž bych ji přerušoval a konečně alespoň trochu pochopil její činy.

Proč jí nikdo nepomohl?  Kdyby s někým mluvila, všechno mohlo být jinak.

Brečela mi v náruči a já se snažil ignorovat její vůni a nemyslet na její  tep.

Bude zvracet, poslala mi Alice myšlenku, když s Jasperem opoušteli dům. Nesnesl už nápor emocí, které tu převládaly.  Těžko zvládal mě a Alici, Sam už byla trochu moc.

Odtáhl jsem se od ní a rychle doběhl pro kýbl. Stihl jsem to akorát.

I když  jsem se snažil, zakrýt pobavení se mi nepodařilo.

Tváří se jinak než Bella, když se stydí, pomyslel jsem si spokojeně a  uvědomil si, že to byla první vzpomínka na Bellu, která nezpůsobila nervové zhroucení.

Znovu jsem se podíval na Sam, ve tváři  měla omluvný výraz, nevěděla kam s očima. A nečervenala se. Její pokožka byla stále bledá, jen o odstín tmavší než naše. Na  tvářích se jí ještě pořád třpytily slzy.

"Omlouvám se, je mi to vážně líto," vyhrkla omluvu a na chvíli se na mě podívala.  Nahoře jsem zaslechl Emmetta, jak se uchechtl a zachytil jsem další příval nadávek od Rosalie. Jak to, že se neptá, jak jsem  to věděl? Viděla mě na slunci, ale neřekla nic.

Myšlenky jí rychle vířily hlavou a já z toho byl nervózní, nepřipomínalo mi  to nic, co jsem kdy slyšel. A navíc, vířily opravdu rychle.  Připomínalo mi to zprávy v rádiu.

Na co to myslím? Znovu jsem se  zasmál a dál jí pozoroval.

"Už půjdu domů." Zbláznila se? Vždyť ještě před pár vteřinami jí bylo špatně.

"Zbláznila ses? Nemůžeš  nikam jít." odporoval jsem a pocítil mírné rozčilení.

"Bydlím jen kousek odtud," ujišťovala mě rychle a věnovala mi  přesvědčivý pohled. Už jsem jí to chtěl odkývat, když mi došlo, že to na mě jenom hraje.

"Vždyť ani nevíš, kde jsi."  poznamenal jsem s vítězoslavným úsměvem, snažíc se utlumit skvělý pocit nad vyhranou hádkou. Co se to se mnou děje?  "Ale  jestli chceš, odvezu tě." dopověděl jsem rychle, než se znovu pokusila odporovat a ujistil se, že slunce nesvítí.  Neodpověděla, jen se roztřeseně zvedla z pohovky. Podepřel jsem ji dřív, než se stihla přizabít a vedl ji ven z domu k autu. 

Zvláštní, vůbec se tu nerozhlíží.  Zhluboka jsem se nadechl a snažil se zvyknout na to, jak je její vůně silná. Bolest se na  chvíli znovu vrátila, ale zaplašil jsem ji, abych se mohl soustředit na Sam.

Sedla si do auta a já se rozjel.

"Pěkný auto."  poznamenala a prohlížela si vnitřek Volva. Líbí se jí moje auto. "Kde bydlíš?" zeptal jsem se a periferním viděním sledoval,  jak koukala z okna, hledajíc nějaký záchytný bod.

"Ehm, na druhý straně města, u lesa." odpověděla a upřela na mě svůj  pohled. A to chtěla jít sama. Tvrdohlavá, jako vždy.

Úsměv zmizel z mojí tváře, když jsem si uvědomil, že v autě nesedím s  Bellou, ale s úplně cizí holkou. Sledovala můj obličej, ale nic neříkala.

"To místo, odkud jste přišli, bylo stejně malé jako  Greenford?" Její hlas byl klidný a tichý. Zvláštní. Mluvila tak klidně, ale uvnitř hlavy měla velký zmatek, některé myšlenky  přímo křičely, slyšel jsem v nich nádech paniky.

"Ano, bylo skoro stejné." odvětil jsem a dál se řítil silnicí. Sam střelila  pohledem na tachometr, ale nehnula ani brvou. Forks. To slovo mi teď doslova vypalovalo díru do mozku. Zatnul jsem zuby,  ozvalo se hlasité cvaknutí.

"Nemusíš o tom mluvit," řekla do náhlého ticha. "Já jsem přijela z úplně jiného města." v jejím  hlase jsem zaslechl smutek. Byl jsem vděčný, že dál vedla konverzaci, sám už bych asi nebyl schopný nic říct.

"Odkud jsi?"  zeptal jsem se klidným hlasem, ale nemohl jsem se dočkat odpovědi.

Ano, konečně se dozvím, co je to za jazyk. "Z Čech,"  podívala se na mě a pak se usmála mému nechápavému výrazu. Z Čech? "Je to v Evropě," dodala.

"Aha. Kudy mám teď jet?"

"Tady  zaboč doprava, pak už tam bude můj dům." A opravdu, hned za zatáčkou se vynořil malý, zanedbaný domek. "Není to nic moc, ale  dá se to vydržet."

"A s kým žiješ?" zeptal jsem se opatrně, abych se náhodou nedotkl nějakého citlivého místa. Zatvářila se  znovu smutně.

"Sama." hlesla.

Bydlí sama? Vždyť ještě není plnoletá, nemůže bydlet sama. Zastavil jsem auto a chtěl jsem se  dál vyptávat, ale ona rychle otevřela dveře. Podíval jsem se jí do obličeje, byla zamračená. Udělala to, aby se vyhla  odpovědi?

"Vážně vám moc děkuju, tobě i tátovi. Bez vás bych asi.."   Nemusela to dopovědět.

"To je v pořádku. Jen už nedělej  žádné hlouposti, ano?" odpověděl jsem  s úsměvem. Nepatrně kývla hlavou.

"A neboj se, zítra ve škole se k vám nebudu vůbec  hlásit, však víš." zamumlala rychle a zabouchla dveře od auta.

Však víš? Co tím myslela? Opravdu je zvláštní. Jsou si tolik  podobné a přitom tak rozdílné.

V podivné náladě jsem se rozjel domů, abych čelil otázkám mé rodiny, v Rosaliině případě  nadávkám.

Samin pohled:

Nemohla jsem spát.

V hlavě jsem si přehrávala celý den pořád dokola. Ještě několikrát se mi udělalo špatně. Jsem idiot, co si  o mě musí myslet? Vůbec nechápu, co mě to napadlo.

Poprvé od mého příjezdu jsem s někým mluvila. Občas jsem měla pocit, že   mě ostatní ani nevidí.

Možná je to moje vina, všechny jsem od sebe odehnala.

Vzpomněla jsem si na cestu domů. Řídí jako  maniak!   Když jsem se podívala na tachometr, udělalo se mi znovu špatně, řítil se po silnici stopadesátkou. Nedala jsem nic  najevo, možná proto, že jsem se bála, abych mu nepozvracela i auto.

Zvláštní, přinesl kýbl přesně včas, vzpomněla jsem si na  další svojí potupu. Vybavil se mi jeho výraz, když jsem se zmínila o jejich stěhování.

Muselo se stát něco strašného. Co se  mu asi mohlo stát? Ne, nic mi do toho není, uvědomila jsem si. Každý má právo na svoje tajemství. A já mu to své prozradila.

Už ví, jaká jsem zrůda.

Usnula jsem až pozdě v noci a ráno jsem se probudila do deštivého dne. Byla jsem podivně klidná.  Nezdála se mi noční můra, která mě pronásledovala už tak dlouho. První bezesná noc.

Děsila jsem se první hodiny. Angličtina.  Udělala jsem ze sebe úplnou slepici.

Budu se mu vyhýbat, tak jak jsem mu včera slíbila. Proč by jeho rodina chtěla ztrácet čas  s někým jako jsem já? S holkou co zabila vlastní mámu? Pch.

Do školy jsem dorazila mezi prvními a sedla jsem si do lavice.  Byla jsem nervózní, znovu jsem jen lapala po dechu, srdce se mi svíralo. Podvědomě jsem strčila ruku do tašky, abych si  vytáhla prášek na uklidnění "za který se nikdo nemusí stydět" .

Ne, už si ho nevezmu. Zvedla jsem se, přešla přes třídu a  prášky vyhodila do koše. Neudělala jsem chybu? Dosedla jsem zpátky na židli. Třída se začala pomalu zaplňovat a pak vešli  oni.

Krásná drobná dívka s černými krátkými vlasy, která pevně držela za ruku bledého blonďatého chlapce. Ihned mi věnovali  pohled a já odvrátila zrak. Dívala jsem se na svoje ruce. Hned v závěsu za nimi vešel Edward. Nepodívala jsem se ani když se  posadil vedle mě. Dál jsem odolávala pokušení věnovat mu alespoň jediný pohled. Lapání po dechu se ještě zdvojnásobilo, ruce  se mi začaly třást.

Klid. Hlavně klid.

Zhluboka jsem se nadechla a snažila se nemyslet.

"Ahoj," pozdravil příjemným hlasem.  Na chvíli jsem úplně ztuhla a pak se na něj podívala. "Ty se mnou mluvíš?" zeptala jsem se.

Bože, jsem jako retardovaná.  Byla  jsem skutečně ohromená, čekala jsem, že mě bude ignorovat jako by se nic nestalo. Naše pohledy se střetly, měl zvláštní oči v  barvě zlata.

"Nemám žádný důvod, abych s tebou nemluvil."

"Aha."  Skvělý, nic lepšího už jsem říct asi nemohla.  Pousmál se a  pak ode mě odvrátil zrak. Potřásla jsem hlavou, abych vyhnala z hlavy to omámení a rozhlédla jsem se po třídě. Všichni  zírali.

Začala jsem studovat každou rýhu na desce naší lavice a snažila se vymyslet, co řeknu. Nic mě nenapadlo. Věnovala  jsem mu zoufalý pohled, jako by mi mohl pomoci. Usmál se ještě víc.

"Jak si se vyspala?" začal konverzaci.

Vypadá božsky. Ne,  ještě líp.

Jeho hlas byl lepší než všechna antidepresiva na světě. Všechna bolest a strach byli znovu pryč, tak jako  všechny moje zábrany.

"Ehm, vlastně dobře, žádná noční můra, kupodivu. A ty?" Zatvářil se zvláštně. "Nemohl jsem usnout,"  odpověděl po chvíli a tvářil se jako kdyby řekl největší vtip světa.

Možná nakonec nebudu jediná retardovaná.

Tímhle  rozhovorem začalo naše přátelství.

Od téhle chvíle bylo všechno jinak.