Stín minulosti

Autorka: Chuckyna

16.

Doufám, že se vám povídka líbila.. Příjemné čtení :)

Edwardův pohled:

Sledoval jsem pečlivě každý Samin pohyb.

Celé tělo mi ztuhlo, když jsem se z Arovo mysli dozvěděl, že si chce Sami odvést.

To  ne, proč teď ?

Zhoupnul se mi žaludek, když jsem si uvědomil, že nikdo z nás nemůže odporovat, dusil jsem v sobě vrčení,  které se mi dralo ven z hrdla.

Nemůžeme je provokovat.

Sami se k nám otočila. Podívala se mi do očí a já v nich zahlédl stopu  paniky.

Našla to samé i v mých očích ? Tohle je naposledy co se vidíme ?

Její výraz ztvrdl, paniku vystřídalo odhodlání.

Co  se chystá udělat ?

Otočila se zpátky k armádě stojící před námi. "V tom případě, Aro, Tě žádám o smrt."

Prudce jsem vydechl.  Tělo mě začalo brnět. Zbláznila se ?

Arův výraz byl více než překvapený. Udělal jsem dva kroky dopředu.

Jane zavrčela.

Sam s  výkřikem padla k zemi a svíjela se bolestí.

Automaticky jsem se připravil ke skoku, stále ohromený a vyděšený tím, co řekla.  Uniklo mi zavrčení. Jasper mě pevně chytil.

"Nech toho!" vykřikl jsem a pak byla tma.

Znovu se ke mě začalo dostávat světlo a  s ním i první myšlenky.

Co se to stalo ?

Zavrtěl jsem hlavou a pohl ztuhlými končetinami. Rozhlédl jsem se kolem. Alice a  Jasper se začali probírat.

Alec, došlo mi.  Zmrazil nás.  Kde je Sam ?

Otáčel jsem se kolem dokola, ale neviděl jsem ji. 

Odvezli ji. Musím ji najít.

Během doby, co jsme byli mimo, se setmělo. Začal foukat studený vítr.

Na rameno mi dopadla  Alicina drobná ruka.

Je mi to líto, Edwarde. Střelil jsem po ní pohledem.

Co je jí líto ?!

Její obličej byl zkroucený  zármutkem. A pak jsem to uviděl.

Pár metrů od nás.

Malá dohořívající hromádka lidského těla, ze které k nebi stoupal černý  kouř.

Žaludek se mi propadl až k zemi, dech se mi zadrhl v hrdle.

Zažádala o smrt. A oni ji vyslyšeli.

Podlomila se mi kolena  a já dopadl do trávy.

Je pryč. Moje Sam. Ztratil jsem ji stejně jako Bellu.

Nevzmohl jsem se na jediné slovo.

 "Edwarde,  půjdeme," promluvil skoro neslyšně Jasper. Ztěžka jsem zavrtěl hlavou, snažíc se překonat počáteční šok.

Je pryč.

Nemohl jsem  ani mrknout, bál jsem se zavřít oči. Jasper se ke mě sehl a postavil mě na nohy. Ty ale vypověděly službu a já se znovu  skácel k zemi.

Je pryč.

Očima jsem hypnotizoval to, co zbylo z osoby, kterou jsem miloval nejvíc na světě.

Historie se  opakuje. Kolikrát to ještě budu muset zažít ?

Tělo zaplnila podivná prázdnota. Znecitlivěly mi konečky prstů, potom se to  rozšířilo všude.

Zem pod nohama mi zmizela, okolní krajina se mi začala rozmazávat. Po chvíli jsem si uvědomil, že mě někdo  nese pryč.

Za chvíli se před námi objevil dům.  Vyběhla Rose s Emmettem. Stačil jim jediný pohled.

Rose se otočila a  schovala se Emmettovi v náruči.

Zaslechl jsem vzdálené vzlykání a potom jsem nechal zoufalství, aby mě pohltilo.

***

Samin pohled:

Zdálky ke mě dolehly tiché kroky. Dál jsem bez pohnutí ležela.

Jak dlouho už ? A kolik ještě času tu budu muset strávit, než  mi konečně splní jediné přání ?

Zavřela jsem oči a znovu se zavzpomínala.

Viděla jsem jeho andělskou tvář a vybavovala si  každý okamžik, který jsme spolu strávili. To zvláštní jiskření, když jsme byli spolu. Spojení našich myslí, díky kterému jsem  nemusela říct ani slovo a on pochopil. Dobu, kdy jsem ještě byla člověkem.

Kolik už uběhlo času ?  Týdny ? Měsíce ? Nebo snad  roky ?

S jistotou jsem to říct nemohla, nikdy jsem tento pokoj neopustila. Znovu jsem si vybavila poslední chvíle v  Greenfordu.

Aro stál přede mnou s překvapeným výrazem ve tváři.

Potom přišla nesnesitelná bolest, která trhala moje tělo na  kusy. Přála jsem si to mít už za sebou. Zaslechla jsem Edwardův výkřik.

Bolest ustala a než jsem se stihla vzpamatovat, Jane  byla mrtvá.  Naposledy jsem se podívala na Cullenovi. Ve tváři měli prázdný výraz.

Alec je zmrazil. Stejně tak, jako mě.  Probral mě až tady. Zpátky na nenáviděném místě.

Ve Volterře.

Dveře se otevřely. Dovnitř vešel Aro. Stoupl si tak, aby byl v  mém zorném poli, jako to udělal už tisíckrát předtím.

"Samantho, vzpamatuj se konečně," pronesl tichým hlasem a jeho červené  oči mě hypnotizovaly.

Neodpověděla jsem.

Jak dlouho už jsem nepromluvila ?

Od doby, co mě přivezli, jsem nelovila. Většinou  jsem ani nedýchala. Jen jsem ležela a čekala, až mě zabijí.

Byla jsem chycená do sítě vzpomínek na bytost, kterou jsem  milovala víc než kohokoliv předtím.

Přiklekl ke mě.

"Já tě nezabiji. Kvůli tobě jsem zabil i Jane. Jednou tě to přejít musí,"  zasyčel, ale z jeho hlasu už zmizela jistota, která tam byla dřív, když mi to chodil opakovat každý den.

Znovu jsem  nezareagovala a čekala, že znovu odejde. To se však nestalo. Zůstal sedět na zemi a zamyšleně mě pozoroval.

Já se znovu  propadla do svých představ, vzpomínek, které jsem si za tu dobu zrekapitulovala již nespočetněkrát.

"Nikdy se to nezmění,"  povzdechl. Nepodívala jsem se na něj zpátky, dál jsem si představovala Edwardův obličej.

Natáhl ke mě ruku, aby si mohl  přečíst moji mysl. Z jeho tváře jsem vyčetla nesouhlas. Konečně opustil místnost.

Čas ubíhal jinak, než jsem byla zvyklá.  Nevěděla jsem jestli je den nebo noc.

Znovu jsem zaslechla jeho tiché kroky, ale nebyl sám. Dveře se rozrazily a dovnitř  vklopýtal vyděšený člověk. "Nechte mě, slyšíte?" vykřikoval. Jeho srdce hlasitě bušilo.

Přivedl dalšího člověka, abych se  konečně napila ?

Zkoušeli to už mnohokrát. Se zvířaty i s lidmi, ale já se nenapila.

Postupem času jsem byla slabší a slabší.  Teď jsem nebyla ani schopná otočit hlavu.

Uslyšela jsem tupou ránu a tělo tvrdě dopadlo na zem.

Aro ke mě znovu přiklekl a  pohladil mě po tváři.

Tak jako to dřív dělával Edward.

"Samantho, když se teď napiješ, nechám tě odejít," promluvil a  starostlivě se na mě díval. Pootočila jsem hlavu, abych zjistila, jestli to myslí vážně. Bylo to těžší, než jsem čekala.  Otevřela jsem pusu, abych mohla promluvit, nevydala jsem ze sebe ani hlásku.

"Opravdu tě pustím, nechci, abys zemřela.  Doufám, že se jednoho dne vrátíš, v žilách ti proudí jed Volturiů," pokračoval.

Po těle se mi rozlil zvláštní pocit, který  jsem nezažila celou věčnost. Úleva smíšená s nevěřícností.

Chtělo se mi křičet, ale tělo mě neposlouchalo.

 Slabě jsem  zakývala hlavou.

"Pomůžu ti," řekl a natáhl se ke mě.

Sundal mě z postele a položil k bezvládnému tělu na zem. Položila jsem  si hlavu na jeho teplý krk. Cítila jsem jeho tep a zhluboka se nadechla. Protrhnout jeho kůži na krku bylo stejně snadné jako  dřív.

Lačně jsem pila a cítila jak se mi vrací síla.

Edwardův pohled:

Ležel jsem v pokoji pro hosty, kam jsem se prakticky nastěhoval, abych mohl vdechovat její vůni, kterou tam zanechala. 

Poslední důkaz toho, že existovala.

Časem zmizela i vůně, ale já zůstával. Přestal jsem lovit. Naplnila mě podivná prázdnota,  která mi bránila v jakémkoliv pohybu. Znovu jsem si přehrával onen osudný den.

Každá maličkost do sebe zapadala. Victoria,  která se chtěla pomstít za Jamese, příchod Volturiů načasovaný naprosto přesně. Alicina vize, která zmizela.

V domě bylo  ticho. Myšlenky ostatních členů rodiny jsem začal ignorovat. Už za mnou přestali i chodit.

Kolik už mohlo uběhnout času ?  A  není to jedno ? Vždyť mám celou věčnost.

Zlostně jsem se ušklíbl.

Znovu jsem dopustil, abych ztratil to nejcennější. Pomohla  mi zapomenout na Bellu, i když to bylo nepředstavitelné. Poznal jsem nový druh lásky, který jsem vzápětí ztratil.

Od té  chvíle, co byla pryč, jsem měl pocit, jako by mi někdo odtrhl půlku těla.

Doufal jsem, že když přestanu lovit, zeslábnu a  snad zemřu, ale nestalo se tak.

Jsem silnější, než jsem předpokládal, pomyslel jsem zahořkle a zavřel oči.

Slyšel jsem  nadšené výskání dole v hale, ale slova mi splývala v jeden tón.

Jak dlouho už je Sami pryč ? Na tom nezáleží, už se nevrátí,  připomínal jsem si a snažil se zahnat myšlenku, že se snad jednou vrátí.

Ozvalo se tiché zaklepání na dveře. Neodpověděl  jsem.

Proč sem chodí ?   Dveře se otevřely.

Zůstal jsem ležet bez jediného pohybu. Někdo se přiblížil k posteli.

Nejspíš  Rosalie, problesklo mi hlavou a dál jsem nechával zavřené oči.

Ucítil jsem dotyk na své tváři. Rozezleně jsem se na ní  podíval. A mou mysl ohromil šok.

Halucinace ?

Nade mnou se skláněla Sami, její tmavé vlasy mě znovu skoro lochtaly na  obličeji. Duhovky měla červené a na tváři se jí usadil mírný úsměv.

Zalapal jsem po dechu a nasál její nádhernou vůni.

Ne, to  není možné, je mrtvá. Jsem tedy také mrtvý ?

Natáhl jsem k ní ruku. Dotkl jsem se jejího ramene.

"Jsem mrtvý," poznamenal  jsem nahlas a šťastně jsem se usmál.

"Ne Edwarde, nejsi. A já taky ne," pronesla pro ni tak typicky klidným hlasem.

Zamračil  jsem se na ni. Co se to děje ?

"Zabili Jane. Mě odvlekli do Volterry," pokračovala, ale já ji nenechal mluvit dál.

Pevně jsem  ji stiskl v náruči a vdechoval její vůni. Hladil jsem ji po zádech a vlasech a v duchu se snažil utřídit si myšlenky.

Pokud  je to halucinace, musím si jí užít. Pokud je skutečná, jak je to možné ?

Odtáhl jsem se od ní, konečně mi to začalo docházet. 

"To tělo.."

"Byla Jane," dokončila za mě větu.

Pocítil jsem euforii, měl jsem chuť křičet a hlasitě se smát.

Není mrtvá.  Vrátila se. Je zpátky.

V žaludku jsem cítil podivné mravenčení.

Opřel jsem se čelem o její, jako jsem to udělal tenkrát, když  sundala štít.

Štěstí mi pulzovalo v žilách.

***

Leželi jsme spolu na posteli v těsném objetí.

Znovu mezi námi probíhalo to zvláštní jiskření. Nemluvili jsme, jen jsme se  navzájem pozorovali. Její rudé oči se vpíjely do těch mých a já přesně věděl na co myslí.

Já nikdy nezapomenu na Bellu. Ona  nikdy nezapomene na Maxe. Mezi námi nikdy nejspíš nebude fyzický vztah, ale potřebujeme jeden druhého, abychom přežili. Jsme  jako dva dílky skládanky, které do sebe perfektně zapadají.

Usmála se a přitulila ještě blíž ke mě. Vzpomněl jsem si na  Alicinu vizi.

Přece jsem se naplnila.

Oplatil jsem jí úsměv a našel její ruku. Pevně jsem ji stiskl.

Díky ní jsem dokázal  vystoupit ze stínu minulosti a ona je teď můj jediný důvod žít.

Navždy.

The End