Stín minulosti

Autorka: Chuckyna

15.

Edwardův pohled:

Co mi chce říct ? Proč se tváří tak vyděšeně ?

Přitáhla si kolena k bradě a zhluboka se nadechla.

To je to tak vážné ? 

Podívala se mi do očí a konečně promluvila.

"Za pár týdnů se musím vrátit do Volterry."  Uhnula pohledem a potom schovala  hlavu mezi kolena. Pár vteřin mi trvalo, než jsem pochopil smysl vyřčených slov.

"Cože ? Proč ?" ptal jsem se zmateně.

"Dala  jsem Arovi slib, musím ho dodržet," vysvětlovala monotónním hlasem. Zvedl jsem se z postele a klekl si před ni. "Sami,  podívej se na mě," zaprosil jsem, ale nezareagovala.

Zvedl jsem ji za bradu a naše pohledy se setkaly.

"Je mi to líto, měla  jsem to říct hned," pokračovala, hlas se jí dvakrát zlomil.

Vrátí se do Volterry. Už se nikdy neuvidíme. Mohl bych odjet s ní  ? Vždy o mě stáli. Dokázal bych se kvůli ní vzdát vlastní rodiny ? Dokázal bych zapomenout na Bellu a strávit věčnost se Sami  na místě, které tolik nenávidím ?

Natáhla ruku a pohladila mě po tváři. Pocítil jsem dosud neznámý pocit. Nával emocí tak  silný, že jsem na chvíli musel zadržet dech.

"Je mi to líto," zašeptala a sklonila hlavu, jako to dělávala dřív, když  plakala. Pevně jsem ji objal, nic jsme neříkali. Když jsme se od sebe odtáhli, podíval jsem se na její tmavé duhovky.

"Měla  bys jít lovit," poznamenal jsem a ona se usmála. Postavila se na nohy a já znovu žasl nad jejími ladnými pohyby. Vyběhla z  pokoje a dřív, než jsem se stačil vzpamatovat, se vrátila s mikinou v ruce.

Alicina vize se tedy brzy naplní, když odejde,  problesklo mi hlavou a zamračil jsem se. 

Sešli jsme dolů ze schodů, zbytek rodiny byl podivně skleslý, nejspíš slyšeli náš  rozhovor.

Dneska večer se koná hon na upíra, poslal mi Emmett myšlenku a nadšeně se zavrtěl na pohovce. Přikývl jsem a  pokračoval ven z domu.

"Co ti říkal Emmett?" zeptala se Sami. Všímavá.

"Dneska jdeme chytit upíra, co tohle všechno  způsobil," vysvětloval jsem.

"Jdu s váma," odvětila odhodlaně a já nemohl nic namítat.

Stejně by to byla předem prohraná  hádka.

"Musíme jít daleko, v lese je moc lidí," zamumlala a věnovala mi zamračený pohled.

Rozeběhli jsme se do lesa za  vedlejším městečkem. Cesta ubíhala rychle, vše bylo jako za starých časů. Závodili jsme spolu a smáli se.

Snažil jsem se  ignorovat nepříjemný pocit, který se mi usadil v žaludku při myšlence, že za pár dnů bude pryč.

Co bez ní budu dělat ?   Vypěstoval jsem si na ní závislost.

Zastavili jsme se na rozcestí.

"Puma," ukázal jsem hlavou napravo.

"Grizzly," odvětila a  podívala se nalevo. Oba jsme se zachechtali a rozeběhli se každý jiným směrem.

Samin pohled:

Běžela jsem dál sama, abych se konečně napila.

Budou moje oči dál červené, když se napiju zvířete ? Doufám, že ne.

Podvědomě  jsem se otřásla, když jsem si vybavila můj odraz v zrcadle.

Neměla jsem náladu na hraní, takže jsem medvěda usmrtila rychle.  Lačně jsem pila, takže jsem nic nezaslechla.

Někdo mě zezadu chytil za vlasy a škubl se mnou dozadu. Na chvíli jsem úplně  ztuhla úlekem, ale pak jsem se nově příchozímu vytrhla a otočila se na něj.

Přede mnou stála upírka se záplavou červených  vlasů, které jí perfektně ladily k očím. Do nosu mě udeřila nepříjemná vůně.

Než jsem stačila nějak zareagovat, přitlačila mě  na strom. Z hrdla se mi prodralo zavrčení. Hlasitě se mi zachechtala do obličeje. Převalila se přese mě vlna vzteku a  uštědřila jsem jí kopanec do břicha. Odletěla k protějšímu stromu, který se hlasitě zlomil a dopadl na zem, která pod tím  nárazem zaduněla.

"Novorozená," zasyčela temným hlasem a znovu se postavila.

"Kdo jsi?!" odvětila jsem a snažila se nasadit  výhružný tón hlasu. Kupodivu to zabralo.

"Jmenuji se Victoria," usmála se a přiblížila se ke mě. "A přišla jsem vás zničit,"  pokračovala a chystala se ke skoku.

Zbláznila se ? Vždyť ji ani neznám.    Strach mi svíral celé tělo.  Neumím se bránit,  problesklo mi hlavou a pak mě přišpendlila k zemi.

Sekla mě ostrými nehty do břicha a já zavyla bolestí. Snažila jsem se jí  ze sebe setřást, ale nebyla jsem dost silná. Tvrdými koleny se mi opírala o paže, kamínky se pod tím tlakem drtily.

Ozvalo se  další zavrčení a někdo ze mě Victorii strhl.

Vyskočila jsem na nohy, ignorujíc bolest z rány na břiše. Přiběhla ke mě drobná  dívka s uhlově černými vlasy.

"Alice!" vykřikla jsem a doběhla k ní. "Sam, promiň, že jdu tak pozdě, vize byla neúplná,"  vychrlila ze sebe omluvu a starostlivě si prohlížela moje zranění.

"Nic to není, už se to hojí," ujistila jsem ji.

Zvuky  souboje utichly. Vyděšeně jsem strnula na místě.   Kdo prohrál ?

Z lesa se vynořil Jasper a věnoval mi úsměv. Všimla jsem si,  že k nebi stoupá černý kouř a znovu jsem se zatřásla.

"Děkuju," vydechla jsem a než jsem stačila udělat něco dalšího, z druhé  strany se vyřítil Edward a málem mě povalil.

Edwardův pohled:

Zahlédl jsem záblesk Saminy myšlenky a poznal Victorii.

Prudce jsem zastavil, moje nohy se zaryly hluboko do prašné cesty. 

Otočil jsem se a běžel směrem, odkud jsem slyšel Sam. Lesem se ozýval jen dusot mých nohou.

Musím být rychlejší. Strach  ochromil celou mou mysl.   Musím ji zachránit.

Porazil jsem několik stromů, nemohl jsem se soustředit na nic jiného než na Sam  a strach z toho, že bude další, koho nestihnu zachránit.

A potom jsem zaslechl Alice a Jaspera. Měl jsem pocit, jako by mi  spadl ze srdce stotunový balvan, přesto jsem nezpomalil, chtěl jsem si být jistý, že je v pořádku.

Vyřítil jsem se na pěšinu  a konečně ji zahlédl. Měla roztrhané oblečení a na břiše ošklivou ránu. Ignorujíc Alici i Jaspera jsem ji pevně stiskl v  náruči, kdyby byla člověk, nejspíš bych jí rozdrtil každou kost v těle.

"Jsi v pořádku?" ptal jsem se a pohledem kontroloval  každý milimetr jejího těla. Přikývla a já se otočil na své sourozence. "Děkuju," věnoval jsem jim šťastný pohled.

To je v  pořádku, odpověděla Alice a usmála se.

Tolik jsem se bál, že ji ztratím.

"Měla jsem krátkou vizi, přijeli jsme co  nejrychleji," vysvětlovala a přitom se dívala na Sam, která znovu zrozpačitěla.

Bála jsem se, že to nestihneme Edwarde, vize  o vaší budoucnosti mi zmizela, dopověděla tiše a já strnul.

Zmizela ? Co to znamená ?

 Alice vytřeštila oči a já se rychle  napojil na její vizi.

Oba jsme zůstali ohromeně zírat do prázdna.

"Co jsi viděla?" ptal se tiše Jasper.

"Přijdou každou  chvíli, když jsem se Sam, moje vize jsou pomalejší," šeptala divoce, ignorujíc Jasperovu otázku.

"Kdo? Kdo přijde?" naléhala  Sami a rozhlížela se kolem sebe.

"Volturiovi," odpověděli jsme s Alicí nastejno.

Samin pohled:

To jméno mi znělo v uších pořád dokola, nebyla jsem schopná myslet na nic jiného. Objevili se během pár minut. Celá armáda v  čele s Arem, Marcusem a Caiusem.

Všichni čtyři jsme si stoupli vedle sebe, Edward mi pevně stiskl ruku.

"Rád vás znovu  vidím," promluvil Aro a z jeho hlasu jsem poznala jasnou přetvářku.

Proč přišli ?!

"Aro," zakývala jsem hlavou a vytrhla svou  ruku z Edwardovy. Nesouhlasně něco zamumlal, ale dělala jsem, že to neslyším a přišla blíž k Arovi. Věnoval mi úsměv.

"Slyšel  jsem, že jste tu měli nějaké problémy," pokračoval a pohlédl za mě, na Cullenovi.

"Ano, ale už je to vyřešené, dopadli jsme  ji a zničili," odvětila jsem rychle, aby to nestihl nikdo z Cullenových.

Aro se rozhlédl kolem a jeho pohled utkvěl na sloupu  kouře stoupajícímu k nebi.

"Ano, to vidím, ale přesto, bych vás měl všechny potrestat za to, jakému nebezpečí jste nás  vystavili," promluvil samolibým hlasem a Jane, stojící za ním, na nás vycenila zuby, jak se těšila na vykonání trestu.

Ach  ne. Nesmí jim ublížit.

"Neboj se Sami, nechám vás naživu. Vlastně za to asi nikdo nemohl," pokračoval.

Co to dělá ? Pokouší  se nás vydeptat ? Aby mohli zaútočit ?

"Dobře, vidím, že už není, co napravovat, takže půjdeme."

Cože ? Oni jen tak odejdou ?  

Aro mi věnoval pohled a já zůstala v němé hrůze stát jako přimražená, když mi došlo, o co tady celou dobu šlo.

"Samantho,  odcházíme, rozluč se s přáteli," přikázal mi nesmlouvavým tónem.

"Ale Aro, vždyť mám ještě čas," zamumlala jsem nešťastně a  znovu jsem pocítila beznaděj.

Nechci odejít od Edwarda. Nemůžu.

"Slib je slib, půjdeš s námi, ať chceš nebo ne!" zavřískl a  já sebou leknutím trhla.

Pomalu jsem se otočila na Cullenovi. Alice a Jasper se na mě dívali soucitným pohledem. Potom jsem  se odvážila podívat i na Edwarda. Naše pohledy se setkaly.

Nemůžu ho opustit. Nedokážu bez něj žít.

Čelist měl pevně  stisknutou, v jeho očích jsem vyčetla nejspíš to samé, co jsem tam měla vepsané já.

 Bolest a strach z toho, co bude dál. 

Přimhouřila jsem oči a otočila se zpátky na Ara.

Jeho vojáci stáli pár metrů za ním a čekali na jakoukoliv záminku zaútočit. 

Zhluboka jsem se nadechla.

"V tom případě, Aro, Tě žádám o smrt."