Stín minulosti

Autorka: Chuckyna

14.

Samin pohled:

V pokoji zavládlo ticho. Zadržela jsem dech, žaludek se mi nepříjemně sevřel. Měla jsem co dělat, aby se mi nepodlomila  kolena.

Co jsem to udělala ? Je to jen otázkou času, než nás navštíví policie.

"Sam? Jsi v pořádku?" zeptal se Edward a  zamračeně mě pozoroval. Všichni se na mě dívali. Nebyla jsem schopná odpovědět přes stále narůstající knedlík v mém krku,  takže jsem jen přikývla.

Ne, vůbec nejsem v pořádku. Jak bych mohla, když jsem vystavila celou Edwardovu rodinu nebezpečí ? 

"Myslíte si, že to jsou Volturiovi?" zeptala se Rosalie naštvaným tónem a rozladěně podupávala nohou. "Ne, Volturiovi ne,"  odvětila jsem tiše a sevření žaludku se ještě znásobilo.

"Jak si tím můžeš být tak jistá?" promluvil znovu Edward a já měla  pocit, že do mě jeho pohled vypaluje díry. Dívala jsem se všude, jen ne na něj. "Prostě jsem," vyhýbala jsem se odpovědi.  "Chci být sama, zkusím to nějak vypnout," vyhrkla jsem a utekla do vedlejšího pokoje.

Proč neumím lhát ? Tím útěkem jsem to  fakt vyřešila, bylo to opravdu nenápadný, ušklíbla jsem se. Posadila jsem se do rohu místnosti a zavřela oči.

Musím se  soustředit.

Zhluboka jsem se nadechla a snažila se ignorovat tiché hlasy. Dokázala jsem si jasně představit, jak se Edward  tváří. Jeho vrásku na čele od toho, jak usilovně přemýšlí a pevně stisknutou čelist. Snažila jsem se tento obraz vypudit z  mysli.

Seděla jsem takto několik hodin. Zkoušela jsem znovu myslet na tmu, dokonce jsem se pokoušela nemyslet na nic, jako  dřív, když jsem usínala. Ale nic se nezměnilo. Čím déle to trvalo, tím více jsem byla nervózní a bylo těžší udržet myšlenky v  klidu.

Carlisle přijel z práce. Byl stejně znepokojený, jako my ostatní, možná ještě víc. Pustili si televizi, aby se  podívali na zprávy.

"V městečku Greenford řádí masový vrah, za tři dny zmizelo již sedm studentů různé věkové kategorie a  barvy pleti. Těla, která byla zbavena krve, se našla v blízkém lese, obyvatelé se domnívají, že se jedná o sektu, zabývající se vampirismem.."

Dál jsem neposlouchala, žaludek se mi znovu scvrkl.

V návalu vzteku jsem vyskočila na nohy a kopla do prázdné skříně. Neuvědomila jsem si, jakou mám sílu a skříň se sesypala jako domeček z karet. Udělala jsem příšerný hluk.

Jsem nevděčník, chudák Esme.

V duchu jsem si nadávala, a chtělo se mi začít brečet. Kéž bych mohla.

Během pár vteřin se rozrazily dveře a dovnitř vběhli všichni Cullenovi, kromě Alice a Jaspera, kteří se ještě nevrátili. Zastyděla jsem se za sebe.

"Moc se omlouvám, vážně je mi to líto, nechtěla jsem-" začala jsem se omlouvat, ale potom jsem si všimla jejich nadšených výrazů. "Sami, ty jsi to dokázala!" vykřikla Rose a pevně mě objala.

Zbláznila se ? Jásá, protože jsem dokázala rozkopat skříň ?! Odtáhla se ode mě a začala se smát mému nechápavému výrazu. Nadechla jsem se, abych pronesla nějakou sarkastickou poznámku a do nosu mě udeřila spousta vůní, v hrdle se mi rozhořel už dost známý oheň.

Edward ke mě přistoupil blíž a usmál se. Naše těla se skoro dotýkala, sehnul se ke mě.

Chce mě políbit ?!

Zaplavila mě vlna paniky, moje myšlenky na něj musely řvát. Naše nosy už se skoro dotýkaly, jeho zlaté oči už se mi slévaly v jedno. Ucítila jsem, jak mi obtočil ruce kolem pasu, jeho dech mi ovál obličej. A potom se opřel svým čelem o moje.

Stála jsem tam s roztřesenými koleny, v břiše mi tančila hejna motýlů. Ze srdce mi spadl balvan, když mi došlo, že mě nechtěl políbit.

Proč by mě asi líbal ?!

Edwardův pohled:

Poslouchal jsem Carlisleovy teorie o tom, kdo by mohl být za útokem mířeným na naši rodinu.

A pak se ozvala ohlušující rána,  všichni jsme sebou trhli.

Co to sakra bylo ?! vykřikl v myšlenkách vyděšený Emmett a okamžitě se zvedl na nohy, současně se  mnou. Všichni jsme po sobě střelili pohledem, nevěděli jsme, jestli by bylo dobré jít za ní.

Doufám, že si neublížila,  strachovala se Esme a jako první se vydala ke schodům.

Dokázala to, pomyslel si Carlisle úlevně a já se na něj nechápavě  podíval. Potom mi došlo, co tím myslel.

Štít byl pryč. Ostatní si toho všimli ve stejnou chvíli jako já. Rozeběhli jsme se za  Sami, pogratulovat jí a málem jsme se přizabili na schodech, Emmett nás všechny odstrkoval, aby se k ní dostal první. 

Otevřeli jsme dveře a nadšeně jsme se na ni dívali. Tvářila se zahanbeně a začala se omlouvat, neměla tušení, že nás konečně  zbavila slepoty.

Pocítil jsem spoustu zvláštních pocitů, především touhu  pevně ji stisknout v náruči. Přistoupil jsem k ní  blíž, skoro jsme se dotýkali. Zapomněl jsem, že v místnosti nejsme sami. Dívala se na mě svým zmateným pohledem, který jsem  tolik miloval. Podvědomě jsem se k ní naklonil, abych konečně mohl překonat poslední zbytek naší vzdálenosti a dotknout se  jejích rtů.

Co to dělám, vždyť tohle není Bella ! 

Opřel jsem se svým čelem o její a díval se jí zblízka do očí. Ačkoliv se  tvářila klidně, její myšlenky mi prozradily, že znovu prožívá příval myšlenek, který by normální člověk asi nepřežil. Už  dávno jsem věděl, že ve skutečnosti není klidná ani trochu.

Proč už jí konečně nepolíbil ? vztekala se za mnou Rose. Správná  otázka.

Cítil jsem se dokonale šťastný.

Pevně jsem ji objímal, tvář mi ovíval její dech a já vdechoval její vůni. Neuměl jsem  to k ničemu přirovnat, nebylo to nic konkrétního.

Na co to myslím, okřikl jsem se.

Její tmavé vlasy mě lechtaly na tváři.  Potřeba políbit ji už ale zmizela.

 "Hele brácho, poděl se taky s náma," přerušil naši krásnou chvilku Emmett, který se nemohl  dočkat, až si ze Sami bude znovu utahovat. Věnoval jsem jí poslední úsměv a nechal ji napospas ostatním. Potlačil jsem  myšlenky mé rodiny a poslouchal jen Sam.

 Sledoval jsem každý její pohyb. Každou chvíli si prohrábla vlasy, jako to dělávala,  když byla nervózní. Ještě několikrát se omluvila za rozbitou skříň a vyměnila si několik přátelských pohledů s Rose.  Přešlapovala z nohy na nohu a rozpačitě se usmívala.

Je prostě rozkošná, pomyslel jsem si a bezděčně se usmál.

Zbytek rodiny  konečně opustil pokoj a my zůstali sami.

"Jak jsi to udělala?" zeptal jsem se a posadil se na postel. Zůstala stát a na čele  se jí udělala vráska.

"Já nevím, kopla jsem do skříně a bylo to pryč," odvětila a pak se pomalým krokem přiblížila k posteli. 

Sedla si vedle mě a podívala se mi do očí. Škoda, že už nejsou zelené.

Zamrkal jsem, abych zmírnil svou fantazii.  Co se to se  mnou děje ?

"Musím ti něco říct," hlesla a přimhouřila oči. Spodní ret si skousla tak silně, až jsem se bál, aby si  neublížila.

"O tom snu už vím od Rose," poznamenal jsem a doufal, že se nebude zlobit.

Na chvíli zavřela oči a když jsem znovu  otevřela, na tváři se jí objevil pro mě dosud neznámý výraz.

"Chci ti říct něco jiného."