Stín minulosti

Autorka: Chuckyna

12.

Edwardův pohled:

Let trval velmi dlouho. Všichni jsme pozorně hlídali, abychom si včas všimli, kdyby se k nám blížilo nějaké další letadlo. 

Carlisle se věnoval Sami, ale nepřišel na nic nového.

Konečně jsme přistáli v Nashville a vydali se na cestu do Greenfordu -  velkou oklikou, abychom nezpůsobili další problémy na silnici.

Doma nás netrpělivě vyhlížela Esme s Rosalií, které si  okamžitě vzali na starost Sami. Rosalie ji vzala do náruče a odnesla k sobě do pokoje, aby ji převlékla.

"Už se musí probrat,  vůbec nic nevidím," naléhala stále Alice a pobíhala po domě. Rose přinesla Sami zpátky dolů a posadila ji na sedačku.

"Dobře,  zkusíme ji probrat," souhlasil Carlisle a sklonil se k ní. Jemně se usmívala, její červené oči přímo zářily.

"Samantho,  slyšíš mě?" zkusil to nejdřív po dobrém a strčil ji do ramene. Nic.

"Emmette, donesl bys mi prosím sklenici vody?" promluvil  znovu a obešel Sami z druhé strany.

"Jasně," přitakal nadšeně a rozeběhl se do kuchyně. Vrátil se v rekordním čase s  obrovskou sklenicí v ruce. "Můžu já? Prosím, prosím," poskakoval a voda se mu přitom vylévala na koberec.

Blázní ? Jemu to  snad přijde vtipné.

Schytal pět vražedných pohledů a tak se trochu uklidnil.

"Emmette, jenom jí pokapej obličej," nakázal  jsem mu a přísně ho sledoval. Poslechl mě a stříkl jí pár kapek do obličeje. Ani nemrkla.

Sakra, musíme jí nějak probrat,  vztekala se Alice a dřív než jsem jí v tom stihl zabránit, vytrhla Emmettovi sklenici z ruky a celý její obsah chrstla Sam do  obličeje. Z krku se mi prodralo vzteklé zavrčení a Alice beze slova vypochodovala z místnosti. Podíval jsem se Saminým  směrem. Očekával jsem příval nadávek, ale ona pořád jen seděla, po obličeji jí stékala voda, vlasy i oblečení měla také mokré.

"A je po srandě," povzdechl Emmett a  sedl si vedle Sam. Střelil jsem po něm vzteklým pohledem. Esme mezitím doběhla pro ručník a usušila Sami. Rosalie přecházela  po místnosti.

Zkoušeli jsme snad už i všechno, bohužel došlo i na pár facek, ale nic se nezměnilo.

Je to moje vina, měl jsem  ji zastavit.  Utěšovalo mě jen to, že Alicina vize se stále nezměnila, takže jsem měl jistotu, že jednoho dne se probere.

Ale  za jak dlouho ? A v jakém bude stavu, až se probere ? Dovedl jsem si dost jasně představit její myšlenky. Bude se nenávidět. 

Edwarde, měl by sis zajít na lov, já jí ohlídám,  poslala mi Rosalie myšlenku.

"Já nevím, radši bych s ní zůstal," váhal jsem.  "Důvěřuj mi," mrkla na mě a usmála se.

Byl jsem mile překvapený. Doopravdy si ji zamilovala. To se zatím nikdy nestalo.

Bellu  nesnášela.

 Převlékl jsem se do čistého oblečení, nezáleželo mi na tom, co si obleču.

Alice to stejně vyhodí hned, jak to ze  sebe sundám.

Musel jsem běžet dál od domu, hledal jsem místo, kde končí Samina neviditelná bublina. Po několika hodinách jsem  se konečně nadechl čerstvého vzduchu smíchaného s vůní několika srn a v dálce i medvědů. Bylo to opravdu opojné, nikdy bych  nevěřil, že mi bude chybět neustálá bolest v krku. Ulovil jsem si pár zvířat a vydal se na cestu domů. Rozeběhl jsem se  kratší cestou a znovu se dostal do "slepé zóny". Občas jsem šlápl na nějakou větvičku, jinak bylo hrobové ticho.

A potom jsem  to uviděl. Pár metrů přede mnou.

Ihned jsem zastavil a podíval se zblízka.

Automaticky jsem zadržel dech, i když to nebylo  potřeba.

A pak jsem se rozeběhl co nejrychleji jsem mohl, abych o tom informoval sourozence.

Samin pohled:

"Samantho, jak se cítíš?" zeptal se mě starostlivě Carlisle a naklonil se blíž ke mě.

"Jsem v pořádku. Co se stalo? Co děláme  tady? Jak jsem se sem dostala?" chrlila jsem ze sebe všechny otázky, co mě napadly a pokoušela jsem se zvednout z pohovky.  Emmett mě přitlačil zpátky. "Hele drobku, měla bys ještě chvíli zůstat sedět," doporučil mi a přívětivě se na mě usmál. 

Edward se posadil vedle mě a objal mě kolem ramen.

"Co si naposledy pamatuješ?" zeptal se tiše a věnoval mi jeden ze svých  ochranářských pohledů. Trhla jsem sebou a podívala se na svoje ruce.

Zabila jsem Maxe. Opravdu se to stalo,  došlo mi. Uniklo  mi tiché zavrčení.

"Co se stalo potom?" vyhnula jsem se odpovědi. "Upadla si do nějakého šoku. Museli jsme tě odvézt domů."  odpověděl Carlisle a pořád se na mě zkoumavě díval. "Ano, měla jsem opravdu zvláštní sen," odvětila jsem a vzpomínala přitom  na poslední chvíle mého snu.

"Na vyprávění bude času dost, vypni už konečně ten tvůj štít, Samantho!" vykřikla Alice a já se  na ní zmateně podívala. Stála nade mnou jako bohyně pomsty, na čele se jí udělala vráska od toho, jak se mračila. "Štít?"  opakovala jsem po ní nechápavě.

"Přenesla jsi svou schopnost na všechno v okruhu asi jednoho kilometru," vysvětloval Emmett a  sedl si vedle mě. Vyjeveně jsem zalapala po dechu. Opravdu to tak bylo.

Sakra.

"Ehm.. Já nevím jak," špitla jsem a bojácně se  podívala zpátky na Alici. Vyměnila si krátký pohled s Edwardem, nejspíš mezi nimi probíhala nějaká tichá komunikace. Vráska z  jejího čela zmizela.

"Dobře. Já a Jasper na pár dní odjedeme. Snad až budu dál, tak něco uvidím. Vy se mezi tím snažte to  zastavit," promluvila klidnějším hlasem a věnovala mi další děsivý pohled.

"Ne, zůstanete tady, já odejdu," rozhodla jsem se  a znovu se zvedla z pohovky. Tentokrát mě stáhnul zpátky Edward.

"Sami, nemůžeš nikam jít. Tvůj dům je moc blízko u silnice,  nejspíš bys způsobila dopravní kolabs."  Nesouhlasně jsem se na něj podívala, ale jeho pohled mi nedovolil odporovat. Alice s  Jasperem odjeli během následujících deset minut.

V místnosti se mnou zůstal jen Edward, Rosalie a Emmett.

Ticho. Moc velké na  to, že je tu s námi Emmett.

"Co se děje ?" Pohledy všech tří se rozutekly po celé místnosti a velkým obloukem se mi vyhnuly. 

"Něco jsem udělala, že jo?" Určitě mi neřekli všechno. "Ne, ty za to nemůžeš," ujišťoval mě rychle Edward. Jasně, byla jsem  to já.

Zamračila jsem se a netrpělivě čekala, co mi odpoví. "Našli jsme v lese mrtvolu," pronesl tichým hlasem.

Našli v lese  mrtvolu.

Přehrála jsem si tu větu v duchu ještě několikrát. Snad jsem..?

 Vyděšeně jsem střelila pohledem po Edwardovi.

"Ne, ty  ne. Jiný upír," dodal rychle, aby mě vyvedl z omylu. Ach tak. Už chápu.

"Kvůli mě ho necítíte."

"Ano, ale taky je dost možné,  že o nás nevěděl a jen procházel," poznamenala Rosalie a povzbudivě se na mě usmála.

"Jak to mám vypnout?" zanaříkala jsem a  schovala obličej do dlaní. "Neboj se, přijdeme na to," zašeptal Edward a znovu mě pevně objal.

Do obličeje mě uhodil polštář  takovou silou, až jsem málem přepadla z pohovky.

"No no no, holubičky, nechte si to na večer!" vykřikl rozjařeně Emmett. 

Následujících několik hodin s ním bylo nesnesitelných.

Byla jsem nervózní a pořád se snažila přijít na nějaký způsob, kterým bych mohla odstranit "slepou zónu", jak jsme to začali provizorně nazývat. Proč mi k tomu nedali návod ?!

Pokaždé, když jsem prošla kolem nějakého zrcadla, škubla jsem sebou. Moje rudé duhovky mi neustále připomínali, že je ze mě znovu vrah. Ale lituju toho vůbec ?

Jediný z domu si užíval slepotu, která zavládla všude kolem Emmett.

Plížil se  po domě, co nejtišeji to dokázal a dělal ostatním naschvály, protože ho nikdo necítil. Jelikož Edward slyšel jeho myšlenky,  Rose byla jeho žena a před Carlislem a Esme měl respekt, většinou jsem terčem byla já. Z nějakého záhadného důvodu si oblíbil  polévaní mě ledovou vodou, skákání na mě zpoza rohů a jednou na mě dokonce hodil medvědí tlapu. A já se pokaždé lekla, což mu  dělalo neuvěřitelnou radost.

"Edwarde, neodcházej už ode mě," prosila jsem tiše a věnovala mu nejsmutnější pohled, jaký jsem  dokázala.

Zachechtal se a sedl si ke mě na postel. "Neboj, je někde v lese," odvětil a dál se pochechtával.

"Řekneš mi, co se  ti zdálo?" pokračoval.

"Jasně, čekám celý den, abych ti to mohla říct. Je to úžasné, jsem si jistá, že je to pravda," začala  jsem nadšeně.

Najednou se rozrazily dveře od pokoje a my oba jsme nadskočili. Chtěli jsme na něj už začít nadávat, ale všimli jsme si jeho vážného pohledu. 

"Chtěl jsem si dojít ještě pro další tlapu.. A našel jsem  další mrtvolu," přerušil nás Emmett. Střelili jsme po sobě pohledem.

Tohle není jenom náhoda.