Stín minulosti

Autorka: Chuckyna

11.

Edwardův pohled:

Znovu jsem se nadechl. Nic jsem necítil. Přede mnou ležela kaluž krve, ale nezachytil jsem její pach.

Ticho narušilo skřípění  brzd a náraz. O pár bloků dál začal houkat alarm.

Proboha, co se to děje ?

Rozhlížel jsem se kolem sebe a snažil se přijít na  kloub další záhadě. Můj pohled se zastavil na Sam. Seděla na zemi, rukama si objímala kolena a dívala se do prázdna.  Nedýchala, ani nemrkala. Nejvíc mě vyděsily její myšlenky. Byly velmi tiché, přicházely pomalu a zůstávaly dlouho.

Musela  upadnout do nějakého šoku.

Klekl jsem si vedle ní.

"No tak, pomůžu ti vstát," promluvil jsem a ona to vůbec nezaregistrovala.   Zaslechl jsem další náraz a vzteklý křik. A potom mi došlo, co se to děje.

"Sami, poslouchej mě," Vzal jsem její obličej do  dlaní a otočil ho k sobě. Dívala se někam za mě.

Musím jí dostat co nejdál od města. Prohlédl jsem si ji, byla celá od krve. 

"Převleču tě, ano?" zašeptal jsem a snažil se nějak uklidnit. Žaludek jsem měl stažený nervozitou.

Natáhl jsem se pro její batoh a vytáhl z něj rifle, černé triko  a světle modrou mikinu. Znovu jsem se zkusil nadechnout, ale pořád jsem nic necítil. Svlékl jsem jí oblečení a pokoušel jsem  se na ni dívat co nejméně to bylo možné. Byla jako hadrová panenka, nezakryla si nahé tělo, ani jednou se sama od sebe  nepohnula.

Má cenu jí něco říkat ?

Její staré věci jsem hodil do kontejneru a podíval se na Maxovo zohavené tělo.

Nechám ho tu  ležet. Nezaslouží si víc.

Vzal jsem na záda oba naše batohy a pak jemně zvedl bezvládnou Sami ze země. Za chvíli bude svítat,  musíme opustit město,  problesklo mi hlavou a rozeběhl jsem se.

Nikdo nás nemohl vidět. Prvních pár lidí, co vyšlo na ulici,  ani nezvedlo hlavu, když jsem se kolem nich prořítil. Běžel jsem dlouho, protože jsem se tam nevyznal. Město nebylo zas tak  malé, jak jsem předpokládal. Sami měla opřenou hlavu o mé rameno. Zkoušel jsem jí ještě párkrát něco říct, ale bylo to  zbytečné.

Co mám teď dělat ? Nemůžu jí vzít na letiště. Jak daleko s ní musím ještě jít ?

Konečně jsem se dostal pryč z města a  ještě chvíli pro jistotu pokračoval. Chvíli jsem poslouchal vzdálené zvuky, abych se ujistil, že je vše v pořádku. Žádná další autonehoda  se nestala. Položil jsem ji do trávy a hledal v tašce mobil.

Zatímco jsem vytáčel číslo, střelil jsem po ní pohledem. Seděla  ve stejné poloze, do jaké jsem ji posadil.

Jak jsem to mohl dopustit ? Musím nás dostat domů. Jeli jsme sem, abychom jí  pomohli zapomenout a místo toho je to tisíckrát horší. Ne-li milionkrát.

Konečně se ozvalo cvaknutí.

"Carlisle, máme problém.  Velký problém," vyhrkl jsem hned, jak to zvedl. "Co se stalo?" zeptal se vyděšeně a já se znovu úzkostně podíval na Sam. 

"Nedokázal jsem to zastavit. Sami zabila jednoho chlapce. Nejspíš upadla do nějakého šoku, vůbec nereaguje," vysvětloval jsem  a nervózně přecházel sem a tam. "Přileťte co nejdříve domů, podívám se na ní a zkusím něco vymyslet," odvětil klidným hlasem. 

"To je právě ten problém. Nemůžeme letět domů." Zaslechl jsem ve svém hlase mírně hysterický podtón. "Proč ne?"

"Sami nějak  přenesla svou schopnost na všechno kolem sebe. Když se přiblížíme k letišti, bude to jako by na město padla hustá mlha. Lidé  na ulicích do sebe narážejí, o autech ani nemluvím. Dovedeš si jistě představit, jak by dopadla letadla." Na druhé straně  bylo chvíli ticho. Na můj vkus až moc dlouhou chvíli.

"Přiletíme naším letadlem a dostaneme vás zpátky," slíbil a už chtěl  zavěsit.

"Počkej!" zadržel jsem ho.  "Ale co my? Poletíme úplně naslepo?"  "Ano, asi ano," přitakal a pak ukončil hovor. Sedl  jsem si vedle Sami a přemýšlel, co budeme dělat celý příští den.

Budeme muset zůstat v lese.

Den byl nekonečně dlouhý. Sami  se pořád nehýbala a nereagovala na žádný pokus o konverzaci. Napadlo mě dát jí facku, ale nedokázal jsem to. Zkoušel jsem do  ní strkat. V jednu chvíli jsem do ní z nudy házel malé kamínky, necítila by to i kdyby byla při smyslech.

A pak konečně  zazvonil mobil a Carlisle mi oznámil, kde přistáli. Vzal jsem Sami do náruče a běžel na druhý konec lesa, kde se nacházelo  rozsáhlé pole. Tam stálo naše malé soukromé letadlo. Vždy jsem ho považoval za zbytečnost, ale teď jsem za něj děkoval bohu. 

Až když jsem byl pár kroků od letadla, všiml jsem si Alice, která nás nervózně vyhlížela. Byla naštvaná, ale když uviděla  Sami, nic neřekla.

"Carlisle!" zavolal jsem svého otce, který se vzápětí objevil vedle nás.

Odnes ji do letadla, tam se na ni   podívám.

Jen jsem přikývl a donesl ji dovnitř. Emmett a Jasper přikývli na pozdrav, ale nic neříkali. Nebylo jim příjemné,  že nic necítili.

Sakra, to je bordel, zaklel v duchu Emmett a zavrtěl se na sedadle.

"Poletíme," pronesl do ticha Carlisle,  zatímco pozorně zkoumal Samin stav.

Zvláštní, nikdy jsem nic podobného neviděl.

Alice spustila motory.

Ozval se přidušený  smích ze směru, ze kterého jsem to neočekával.

Sami, dívajíc se před sebe vytřeštenýma očima, se pochechtávala.

 "Co se to s ní děje?"  zeptal jsem se přidušeně.

"Samantho, slyšíš mě?" promluvil na ni Carlisle a jemně s ní zatřásl. Ignorovala to a dál se smála. 

"Ja nevím, vypadá to, že se jí něco zdá."

Letadlo se vzneslo do vzduchu a náš let naslepo začal.

Samin pohled:

Skrze žaluzie se ke mě dostávaly první sluneční paprsky. Převalila jsem se na posteli a do něčeho jsem narazila. Vyděšeně  jsem otevřela oči a všimla si, že vedle mě někdo leží. Šokovaně jsem si uvědomila, že je to Max.

Vyskočila jsem na nohy, byla  jsem mnohem pomalejší než obvykle. Jsem člověk, uvědomila jsem si.

On pomalu otevřel oči a věnoval mi láskyplný pohled, stejný, jaký jsem u něj dřív vídala  každý den.

Co se to sakra děje ?

"Dobré ráno, lásko. Jak ses dnes vyspala?" Pohledem jsem přeletěla celou místnost a  zastavila jsem se u kalendáře. Pocítila jsem silné Deja vu. Bylo výročí matčiny smrti.

Ale jak to, že jsem tady ? Kde je  Edward ? Nezabila jsem před chvílí Maxe ? Myšlenky mi divoce vířili v hlavě.

"Zlato, děje se něco? Mám zavolat tvou matku?"  ptal se starostlivě Max a přistoupil ke mě.

Mou matku ? Ona žije ?

"Ne, jsem v pořádku," zamumlala jsem a sedla si na okraj  postele.

"Asi ti je špatně z té zkoušky, co tě dnes čeká, viď? Ale neboj, dokážeš to," pokračoval ve svém monologu a mě to  pomalu začalo docházet.

 Edward se mi určitě nezdál. Ale tohle je přesně ten den, kdy mamka umřela. Přijela jsem pozdě ze  zkoušky a načapala je. Maminka ještě žije. Musím tomu zabránit.

Ani na chvíli jsem nezapochybovala o pravdivosti své teorie. 

"Maxi, je konec. Už s tebou nechci být. A mojí mamku nech na pokoji, je ti to jasný?" oznámila jsem mu výhružným tónem.

"Ale  Sami-"

"Žádný ale, vypadni!" přerušila jsem ho a on mi věnoval nechápavý pohled. Posbíral své oblečení a když odcházel,  třísknul dveřma.

Zachránila jsem maminku ?   Doufala jsem, že ano.  Co když to ale není skutečné ?

Znovu jsem se rozhlédla po  místnosti.

Ano, je to skutečné, všechno je tak, jako předtím.

Přes židli byla přehozená hnědá mikina, kterou jsem si  připravila na zkoušku a na stole byla nedojedená večeře. Vyběhla jsem ze svého pokoje nezvykle pomalým tempem a rozrazila  dveře od ložnice. V posteli spala moje maminka a pravidelně oddechovala.

"Mami!" vykřikla jsem nadšeně a skočila k ní na  postel. S trhnutím se probudila a nechápavě se na mě dívala. Dusila jsem ji v objetí a šíleně se smála.

Nejsem blázen ? Co na  tom vlastně záleží.

Rozhodla jsem se, že na zkoušku nepůjdu a udělám všechno jinak, než minule. Minule ?

Neustále jsem  přemýšlela nad tím, co je skutečné a co ne.

Maminka odjela na nákup a já seděla v obýváku.

Zabránila jsem Maxovi, aby ji  omámil. Nikdy se nebudeme hádat a ona bude žít. Dokud nepřijde její čas. Měla bych být šťastná. Ale co Edward ?

Ploužila jsem  se po bytě a počítala vteřiny do jejího návratu. Zakručelo mi v žaludku a já si uvědomila, že jsem dnes ještě nejedla. Kdyby jen dnes, uchechtla jsem se.

Pomalu  jsem přešla k lednici a otevřela ji.

Aha, tak proto jela na nákup, došlo mi když jsem objevila jen jednu cibuli a pár kyselých  okurek. Znovu jsem lednici zavřela a dál procházela po bytě. Vše bylo do posledního detailu stejné.

Kde jenom může být ? Snad  jí Max nic neudělal, problesklo mi hlavou. Ne, to je hloupost. Odehnala jsem ho pryč.

Ozval se zvonek u domovních dveří.  Zapomněla si klíče.

S úsměvem jsem se vydala otevřít.

Ten mi ale ztuhl na tváři - na prahu místo maminky stáli dva policisté. 

"Vy jste Samantha Davisová?" zeptal se tiše jeden z nich. Jen jsem přikývla a snažila se ignorovat stále narůstající knedlík v krku.

"Je  nám líto, vaše matka měla autonehodu. Lékaři nemohli nic dělat, byla na místě mrtvá."

***

Zamrkala jsem a obraz přede mnou se změnil.

"Edwarde?" zamumlala jsem zmateně a snažila si utřídit myšlenky a vzpomínky.

Byli jsme totiž v jeho domě a celá jeho rodina se na mě dívala se zachmuřeným výrazem ve tváři.

"Co jsem provedla?"