Stín minulosti

Autorka: Chuckyna

Jenom taková úvodní kapitolka, kde se zatím nic moc neděje. Doufám, že se povídka bude alespoň někomu líbit :) Příjemné čtení :)

Pohled Samanthy:

Otevřela jsem oči do dalšího deštivého rána.

Všechno mě bolelo, jako bych celou noc běhala.

Žádná novinka, takhle už to šlo  několik měsíců. Oči mi zabloudily k fotce v rámečku, která stála na stole, ve snaze zapomenout na každodenní noční můru.  Bodlo mě u srdce a znovu jsem si přála zemřít, tak jako už nějakou dobu. Neochotně jsem vstala a oblékla si stejné věci, co  jsem měla minulý den.

Co na tom záleží, stejně mi nikdo nevěnuje pozornost.

V domě panovalo ticho, jako vždy. Sešla jsem do  kuchyně, rychle se najedla a vyrazila jsem k autu.

Cesta do školy byla dlouhá, bydlela jsem dál od ostatních. Nepustila jsem  si hudbu, jako bych to udělala dřív. Snažila jsem se nemyslet, to byla jediná možnost, jak přežít den.

Dojela jsem ke škole  tak automaticky, jako bych tu bydlela celý život.

Pocítila jsem frustraci, když jsem si uvědomila, že je to tu opravdu malé.  Parkoviště bylo prázdné.

Budu sedět sama ve třídě nebo v autě?

Druhá možnost mi přišla jako lepší řešení. Uběhlo pár vteřin.  Pár vteřin přemýšlení a znovu na mě vše dolehlo. Všimla jsem si, že zase zrychleně dýchám a srdce se mi snaží vyskočit z  hrudi.

Kéž by se to stalo.

Opřela jsem si hlavu o volant ve snaze se uklidnit, ale nešlo to. Fajn. Natáhla jsem se pro batoh,  vytáhla jsem zázračnou krabičku a vzala si jeden prášek.

 "Samantho, ty prášky vám opravdu pomohou, spousta lidí je užívá,  nemusíte se za to stydět."

Pevně jsem semknula víčka, když se začaly objevovat vzpomínky. Ne, nesmím to dovolit.

Odhodlaně  jsem vystoupila z auta a všimla si, že parkoviště je najednou plné. Rychlým krokem jsem vyrazila do třídy. Několik lidí  prošlo kolem mě, ale nevěnovali mi jediný pohled. Čekala jsem, že budu jejich nová, zářivá hračka, ale moje obavy byly  zbytečné. Když jsem přijela, nikdo si mě nevšiml. A od té doby se nic nezměnilo.

Došla jsem ke třídě, kde jsme měli  angličtinu a vešla dovnitř. A tam mě čekal šok.

Někdo seděl v mojí lavici.

Edwardův pohled:

Další stěhování. Nové město, nové obdivovatelky, nové nechutné myšlenky všech okolo. Ale tentokrát to bylo jiné. Bylo to  kvůli mě.

Snad si nemyslí, že se něco změní?

Zavrtěl jsem hlavou a znovu se rozhlédl po novém domě. Ačkoliv se Esme snažila,  pořád vypadal jako náš dům ve Forks.

Doufám, že se mu líbí. Prosím, ať se mu líbí. Esminy myšlenky byly plné zoufalství a  byla to moje vina.

Usmál jsem se na ni. "Je nádherný." řekl jsem co nejveselejším hlasem a mezitím kolem mě proběhli moji  sourozenci, aby si zabrali co nejlepší pokoj. Dřív jsem závodil s nimi.

 Ale k čemu by to bylo? Nic už nemá cenu.

Pomalu jsem  se vydal po schodech, dát si tašky do pokoje, který na mě vyzbyl. U dveří jsem se na chvilku zastavil. Byl tak podobný tomu  bývalému. Měl jsem chuť všechen nábytek vyhodit ven z okna, ale nemohl jsem to Esme udělat. Zavazadla jsem nechal uprostřed  pokoje a lehl si na pohovku do stejné polohy, v jaké jsem strávil poslední rok a půl.

Myšlenky ostatních v domě jsem se  naučil úplně ignorovat, jinak bych už asi nemohl existovat. Pořád mi připomínaly mojí prohru.

Občas jsem je poslouchal, abych  se potrestal za moje selhání.

Je to moje vina. Měl jsem být rychlejší. Měl jsem to předvídat. Změnilo to celou rodinu.  Zezačátku jsem chtěl odjet do Itálie, zažádat o smrt. Ale hned jak jsem se rozhodl to udělat, Alice mi ukázala její vizi.  Naší rodinu, zničenou ještě víc, než byla teď.

Vytáhl jsem z kapsy zmuchlaný dopis, i když už jsem znal nazpaměť každé slovo.  Zadíval jsem se na neúhledný rukopis a nechal se dál unášet vlnami zoufalství.

Začalo se rozednívat. Další nový den.

Vezl  jsem do školy všechny sourozence a v autě panovalo ticho.

Všude kolem byly jen stromy, další připomínka předešlého bydliště.  Vjeli jsme do městečka, které bylo ještě menší než Forks. U školy už byla většina aut, vydali jsme se do třídy. Já, Alice a  Jasper do třeťáku. Všichni zírali. Tentokrát bohudík nic neříkali. Prohlédl jsem mysli všech okolo a sedl do lavice, o které  byl každý přesvědčený, že je prázdná.

Nedýchej! zakřičela na mě Alice v myšlenkách.

Pozdě. Nasál jsem vzduch a ztuhl. Rychle  jsem zadržel zavrčení, které se mi dralo z krku a vzhlédl k nově příchozímu.

Ach ne. Tohle je trest?

Zjistil jsem několik  věcí najednou a ani jedna mě moc neuklidnila.

Zaprvé nerozuměl jsem jejím myšlenkám, ve kterých něco splašeně křičela. Co to  je za jazyk?!

Zadruhé blížila se ke mě.

Zatřetí byla jako ona.

Hlasitě dosedla na židli a nevěnovala mi jediný pohled. Srdce  jí málem vyskočilo z hrudi. Vyděšeně jsem ji zkoumal. Jediný rozdíl mezi nimi byl, že tato dívka má zelené oči, nos trošku  nahoru a menší rty. A ta vůně. Byla jí tak podobná.

Tohle je můj trest?

Do třídy vešel učitel a začal rovnou vykládat látku,  aniž by nás zaregistroval.

Tohle je místo pekla, když nemohu zemřít? Ach ano, mé osobní peklo. Zasloužím si to. Znovu jsem  pohlédl na dívku. V hlavě jí pořád vířily hlasité myšlenky, zněly dost vyděšeně. Jenže jsem nerozuměl jedinému slovu.

A  najednou ticho. Zůstala sedět a koukat do prázdna bez jediného pohybu. Ve stejnou chvíli jsem zaslechl Jasperův úlevný  výdech.

Co se to s ní děje? Zmateně jsem se otočil na Alici, která seděla o pár řad za mnou.

Nevím, co se stalo, zeptám se  Jaspera až skončí hodina, odpovídala v duchu.

Neubránil jsem se tomu, pořád jsem ji sledoval. V její hlavě najednou bylo  úplné ticho, bylo to děsivé, u nikoho jsem nic takového nezažil. Její vůně mě dráždila v krku, ale oproti bolesti a  zoufalství, se kterým jsem bojoval už rok a půl, to nic nebylo.

Hodina skončila. Rychle jsem došel k Jasperovi. "Co se  stalo?" vyhrkl jsem zvědavě.

"Já nevím. Nechápu to. V jednu chvíli jste tam seděli a oba cítili obrovskou bolest a vinu. A  najednou ona necítila nic." Najednou necítila nic? "Ani si nic nemyslela." dopověděl jsem.

Co se jí mohlo stát tak hrozného,  že cítila bolest tak silnou, že ji neovlivnil ani Jasper? Přečkal jsem ještě několik dalších hodin a snažil se na ni přestat  myslet. Poté jsme konečně odjeli domů. Potřeboval jsem nutně odejít pryč, věděl jsem co bude následovat.

Věděl jsem, že v  takovém rozrušení neudržím myšlenky své rodiny. Běžel jsem lesem, abych unikl jejich vzpomínkám. Utekl jsem co nejdál a svalil se na zem.

Znovu jsem měl pocit, jako by mi explodovaly vnitřnosti.

Měl jsem být rychlejší, mohl jsem ji zachránit.

Znovu jsem viděl její hnědé oči. Její bezkrevný obličej, zkroucený do poslední masky bolesti. James, sklánějící se nad jejím tělem a jeho vzrušené myšlenky.

Co na tom, že jsem ho zabil. Když on zabil mého anděla. Mou Bellu.