Stará láska nerezaví

Autorka: Dara a AnuSha

1. kapitola - Sen

Bella:

Tma…Není tu nic,než jen černo-černá tma…Najednou se jako blesk z čistého nebe objeví ta nejkrásnější, andělská bytost na světě.Bytost,za kterou bych položila svůj život,jen abych ji znovu spatřila,aspoň jen na chvilku.Udělal pohyb dopředu a na tváři mu pohrával ten neodolatelný,pokřivený úsměv.Rozhodnutá rozběhnout se a skočit mu do náručí jsem udělala jeden pomalý a opatrný krok kupředu,aby se náhodou nevypařil stejně tak rychle,jako se tu objevil.Chtěla bych,aby tato chvíle trvala věčně…Věčně,nebo jen do té doby,dokud nezemřu…Nepohnul se,ale pořád se na mě usmíval.A potom…Udělal další krok mým směrem.Krok,který mluví za všechno.Má mě stále rád.Stále mě nosí v srdci stejně tak,jako já jeho.Pořád mě miluje…Věděla jsem to.Nebo jsem v to aspoň doufala…Ale teď jsem věděla,že je to pravda.Nejsou to výplody mé fantazie…Vím,že tomu můžu věřit…Že JEMU můžu věřit.Vyplatilo se na něj čekat…Usmívám  se na něj,a on,jak se zdá,oplácí mi úsměv se stejnou vroucností.

,,Ach,Edwarde…Nedokážeš si ani představit,jak jsem šťastná,že tě znovu vidím.Už mě nesmíš nikdy znovu opustit…Prosím,slib mi to‘‘prosila jsem.

Přikývl. Zůstane tu se mnou…SE MNOU!!Dělí nás od sebe jen pár metrů…jen pár metrů a budu navždy s ním.Jaká je to krásná představa...Já a on opět spolu...Už jen pár kroků mě dělí od lásky mého života.Pro mě pár nekonečně obtížných a dlouhých kroků...

Dělí mě od něj jen zhruba 10 centimetrů,když se najednou všechno začne otřásat.Co se to děje?...Neudržela jsem rovnováhu a upadla jsem…Proč právě teď?Podívám se na něj a prosím ho o pomoc.Nehne ani brvou…Pořád jen stojí a usmívá se.Něco není v pořádku…Nějak se..změnil…Sklopím hlavu a snažím se postavit.Nejde to.Jeden pohled na něj mi určitě vrátí sílu.Opět zvednu hlavu a…On už tam NENÍ!!Moje naděje se začala bortit jako domeček z karet.Proč je ten život tak krutý?Proč mi musí sebrat barvu,smysl mého života?Moje jediné štěstí?Mojí budoucnost?...Můj život se vrací do toho hrozného,bezbarvého,šedého normálu(v tomto případě nenormálu).Do světa BEZ něho…Světa plného bolesti a žalu.Světa,v kterém už nevidím žádný smysl…

Už to déle nemůžu vydržet,a tak křičím a křičím,jako smyslů zbavená.,,Edwarde!‘‘stále křičím.Křičím,pláču,ale nikde po něm není ani památky.Hysterie mě opět naplnila.Cloumala jsem sebou a stále křičela…Musela jsem ze sebe dostat všechny ty pocity,které mi tak ubližují.Všechnu tu zlost…A toto je ten nejlepší způsob,jak ty pocity ze sebe dostat.Jediný způsob,který si můžu v této chvíli dovolit.Ve chvíli,kdy jsem zase sama…

,,Bello?‘‘nevěřím vlastním uším.

,,No tak,Bello!!‘‘Buď je to halucinace,nebo mě sluch vážně neklame a ON se vrátil.Bojím se otevřít oči,a tak stále předstírám,že spím.Bojím se otevřít oči,protože by tam nemusel být on.Nikoho jiného si nepřeju vidět…Vše ostatní bude neuvěřitelným zklamáním.Ale pořád se modlím za tu druhou možnost,která by ten domeček z karet plný naděje udržela stále stát pevně na Zemi…Nakonec mě zvědavost přemůže a já otevřu oči…